17. Zázraky

Od Ježíšova narození přecházíme hned k jeho veřejnému vystoupení. Útěk do Egypta vynecháváme záměrně kvůli masakru betlémských chlapců, protože by to mohlo vyvolat u dětí škodlivou reakci.
Z Písma vybíráme jen ty události, které jsou důležitě pro vybudování vztahu dětí k Ježíšovi. Vynecháváme to, co je příliš těžké pro dětskou chápavost. Takovou tendenci sledovali i evangelisté, kteří nezaznamenávali všechno a ani ne přesně chronologicky, ale podle požadavků hlásání.

Jste již zvědaví, co nového se dozvíte o Ježíšovi? Možná by vás zajímalo i něco z jeho dětství, ale o tom se píše v Písmu svatém jen velmi málo. Kromě Ježíšovy matky Marie a jejího manžela Josefa, který se o ně staral, nikdo netušil, že je Ježíš něco víc než obyčejný chlapec. Ničím nedal najevo, že Josef není jeho skutečným otcem, ale že je jim Bůh-Otec.
Píše se, že Ježíš byl velmi moudrý. Když měl teprve dvanáct let, byl přes svátky v městě Jeruzalémě v chrámě. Tam se dal do řeči se starými učenými kněžími. A všichni ho udiveně poslouchali, tak moudře mluvil.
Když bylo Ježíšovi asi třicet roků, odešel z domu. Začal chodit po vesnicích a vyprávěl lidem o Bohu, o svém Otci. Vždyť vy víte, že kvůli tomu se vlastně stal člověkem.
Ale měl to těžké. Celých třicet roků žil jako obyčejný člověk. Jistě byl vždy velmi dobrý a laskavý, ale svoje božství nijak neprojevil. Jak tedy mohl najednou říkat o sobě, že je Božím Synem? Nikdo by mu to nebyl uvěřil. Určitě by ho považovali za blázna. Neměl žádnou legitimaci, kdo skutečně je, aby se každý o tom mohl přesvědčit. A přece musel nějak dokázat, že není obyčejným člověkem, že má právo mluvit o tom, jaký Bůh je a co od nás žádá.
Ježíš dokázal, že je Bohem tím, že dělal zázraky. Víte však co je to zázrak? Je to něco takového, co dělají kouzelníci? Vždyť jste už viděli nějakého aspoň v televizi, nebo ne? Obdivovali jste ho, jak vytahuje z klobouku živé zajíčky, roztrhá stokorunu na malé kousky a hned ji ukáže celou; uhádne, kdo má co v kapse a podobně. To, co dělá kouzelník, neumí každý udělat, ale je to jen kouzelnický trik a ne zázrak. Kouzelník se to naučil. kdokoliv z vás, kdo je šikovný, se může všeličemu také naučit, čemu se ostatní budou divit.
Ale i slovo "zázrak" jste už určitě slyšeli. Snad takto: "To je ale zázrak, že jsi dnes dostal jedničku z diktátu!" Kdo mívá z každého diktátu jedničku, tomu by to nikdo neříkal. takže to slovo "zázrak" znamená, že se stalo něco neobvyklého. Jistěže to není skutečny zázrak, ale trochu se to zázraku podobá. Tím, že se zázrak také nestává často, je to něco neobyčejného.
Skutečny zázrak je však ještě něco víc. Něco takového, co žádný člověk nemůže udělat, co může udělat jen Bůh.
Nyní pozorně poslouchejte tento příběh o Janě, který vám pomůže pochopit, co je zázrak.
Jana ráda pomáhala mamince při práci na zahrádce. Byla tedy i při tom, když maminka zasadila hrášek. Jana měla hrášek velmi ráda, a tak prosila maminku, aby ho nasypala do jamek víc: Maminka ji vysvětlila, že to není potřeba, protože z jednoho hrášku vyroste hojně nových hrášků. Nezdálo se jí to, ale v létě se o tom přesvědčila. Tehdy dostala ohromný nápad. Potajmu zahrabala do země kuličku z roztržených korálků. A už se dopředu těšila, kolik jich bude mít. Jenže marně čekala, z kuličky nic nevyrostlo. Myslela si, že to dovede jen maminka. Proto vzala druhou kuličku a poprosila maminku, aby ji sama zasadila. Jenže maminka jí vysvětlila, že to nejde, protože v té kuličce není taková sila jako v hrášku.
Potom ji jednou vypadla z ruky panenka a při tom. se jí zlomila nožička. I Jana měla před rokem zlomenou nohu. Strýček doktor jí nohu pevně zavázal, musela dlouho ležet a noha jí srostla. Jana tedy uložila panenku do postýlky, nožičku jí zavázala a čekala. Ale marně. Panenčina nožička nesrostla. Strýc doktor bydlel v sousedství. Zašla tedy za ním a poprosila ho, aby to udělal on. Doktor jí však vysvětlil, že to je jedno, kdo zaváže panence nožičku, protože ji nikdy nesroste jako kost, která má v sobě takovou sílu, že sroste sama. Jana si vzpomněla, jak to bylo s tím hráškem a zeptala se strýčka doktora, jak má dát do korálků a do panenky tu sílu. Anebo za kým má jít, kdo by to uměl udělat. A strýc doktor ji vysvětlil, že to žádný člověk neumí. Ani ten nejchytřejší. To dokáže jen Bůh.
Od té doby si Jana začala více všímat všeho okolo sebe. A stále měla co obdivovat. Jak je to možné, že z jednoho semínka vyroste květinka a z jiného mrkev. Z jednoho vajíčka se vylíhne kuřátko a z jiného kačenka. Jak to, že z jedné malinké třešňové pecky vyroste strom, z kterého se dá každý rok natrhat celý velký koš třešni. A Když zasadí do zahrady košík brambor, vykopou jich později tolik, že mají dost na celou zimu. Jak to, že roztržená halenka jí nesroste, ale když se řízne do prstu, za pár dní to už není ani vidět. Jak to, že z malého děťátka vyroste velký člověk a její panenka je stále stejná. No; a už snad víte, co je to zázrak. Je to to, co může udělat jen Bůh. Co žádny člověk nedokáže.
Zkuste si více všímat světa okolo sebe a uvidíte hodně zázraků. Příště si o tom budeme vyprávět, ano? A já vám zase povím, jaké zázraky dělal Ježíš.

Pro tvé divy, Bože, trnou obyvatelé dalekých zemí (Z 64,9).
 

18. Rozmnožení chleba

V úvodě je třeba se vrátit s dětmi k minulému tématu. Podrobně s nimi prodebatovat jejich vlastni pozorováni, vysvětlit jim nesprávné závěry, usměrnit je, vyprovokovat další. Protože to docela závist na reakci dětí, není možně dát na to ani přibližný návod, je pravděpodobně, že si děti budou trochu plést technické a přírodní jevy. Dnešní generace přirozeně víc obdivuje techniku než přírodu. To je fakt, který se musí respektovat, vycházet z něho a využít ho. jinak by mohl vyučující vzbudit zdáni nepřítele pokroku, což by bylo velmi nežádoucí. Když tedy děti mezi pozorovanými zázraky připomenou nějaký technický, nesmíme to odmítnout. Ale vhodnými otázkami a porovnáním je třeba děti přivést k tomu, aby vyvodily vlastni správný závěr. Například tím, zda by něco takového dokázalo vymyslet anebo sestrojit nějaké zvíře. A dále postupovat, jak to bylo v tématu o způsobu stvořeni člověka a v čem se podobáme Bohu. Druhá možnost při obdivováni nějakého technického divu je porovnáni s něčím podobným v přírodě, hlavně v živém organizmu, který má už v sobě schopnost růstu, vývoje, regenerace a přizpůsobení se změněným okolnostem. Nejdůležitější však je, abychom obrátili pozornost dětí na Toho, kdo vložil do člověka ty obdivuhodné schopnosti a tedy je vlastně původcem i všech lidských výtvorů.
Takováto debata má velký význam. Zopakují a utvrdí se dosud probraná témata. A je to zároveň ta nejlepší příprava na další téma. Ideální by bylo, kdyby se debata natolik rozvinula, že by zabrala celý určený čas. To by nebyla vůbec ztráta.
Z Kristových zázraků začneme s rozmnožením chleba, protože to nejlépe navazuje na předcházející vysvětleni pojmu zázrak ( podle sv. Augustina ).

Ježíš udělal mnoho zázraků. Tak mnoho, že všechny nejsou ani zapsány v Písmu svatém. A vám též nebudu moci vyprávět o všech, které tam jsou zapsány.
Protože Ježíš dělal tak mnoho zázraků a mimo to i vyprávěl tak krásně, jako nikdo předtím a protože byl ke každému velmi hodný a laskavý, kamkoliv přišel, hned se okolo něho seběhlo mnoho lidi.
Jednou jich bylo mimořádně mnoho, úplná tlačenice. Aby ho mohli všichni vidět a slyšet, odešel s nimi Ježíš ven za město na kopec. Tam bylo dost místa. Ježíš vyprávěl tak zajímavě, že z něho lidé ani oči nespustili. Vůbec je nenapadlo, že je už poledne a bylo by třeba jíst. Vždyť to jistě znáte. Když je v televizi zajímavý film, ani .nepostřehnete, že jste hladoví. Tak i tito lidé zapomněli na jídlo. Až když·se začalo schylovat k večeru, přišli na to; že vlastně celý den nejedli. Jenže co! Nic si s sebou nevzali. Nikomu nenapadlo, že budou venku cely den. Začali se ptát jeden druhého, jestli přece jen někdo nemá něco k jídlu. Byl tam jeden chlapec, který měl trochu chleba a několik ryb. Tak sotva pro něho a možná ještě pro několik lidí okolo. Ale co to bylo pro takové množství!
Všichni už byli pořádně hladoví a každý by byl chtěl od toho chlapce alespoň trochu. Ale co měl chudák chlapec dělat? Rád by pomohl, ale komu má dát a komu ne? V tom. mu kdosi přišel říci, že ho volá Ježíš. Hned tušil, že je to kvůli tomu jídlu. A měl pravdu. Ježíš se ho zeptal, jestli by mu ten chléb a ryby dal, že to chce rozdat lidem. Jak rád mu vyhověl! Na koho se nedostane, nebude se moci na něj hněvat. Ježíš rozdělil chléb i ryby svým přátelům. Těm by to právě tak stačilo. Ale Ježíš je s tím poslal mezi lidi. A řekl to tak zvláštně, že ho hned poslechli. Začali rozdávat, každý si vzal kolik potřeboval a stále nic neubývalo. To vám trvalo, dokud neobešli všechny lidi! Ale dokud se všichni dosyta nenajedli měli ještě stále co rozdávat. A představte si, že tam zůstalo ještě tolik zbytků, drobků a kostí z ryb, že to tam vypadalo jako na smetišti. Ježíšovi přátelé to však všechno posbírali a byla vám toho veliká hromada.
To bylo radosti! Když si lidé uvědomili, co se vlastně stalo, shlukli se okolo Ježíše a byli by ho myslím rozmačkali nadšením, takže musel odejít. Nejraději by ho byli vyhlásili králem. To by se žilo! Nikdo by nemusel pracovat a každý by byl najezený. Jenže Ježíš nepřišel na svět proto, aby lidé nemuseli pracovat. On chtěl tímto zázrakem dokázat, že je Bohem.
Vy přece víte, že Bůh vložil do obilného zrnka tu sílu, aby z něho vyrostl klas s množstvím zrníček. To jen Bůh může rozmnožit semínka. Na pole se zaseje několik pytlů a z toho naroste tolik, že je dost chleba pro stovky lidí. Ježíš tímto zázrakem neudělal nic jiného. Rozdíl je jen v tom, že to bylo rychle. Nemuselo se čekat, jako když se semínko vloží do země. A nerozmnožila se obilná zrnka, ale hotový chléb. Ale z čeho je chléb? No přece z mouky, mouka je z obilí a obilí vyrostlo ze země. Když Bůh může rozmnožit obilí, proč by nemohl rozmnožit i chléb?
Když jste si dobře všímali divů okolo sebe, najednou jste jich viděli hodně, viďte? A bylo to to, okolo čeho jste předtím chodili a vůbec jste netušili, že chodíte okolo zázraků. Kdybyste si dali do kořenáče semínko nějaké květiny a než byste se otočili, ona by vyrostla i vykvetla, to by byla senzace! A přece to způsobila ta stejná síla, jako když se to stane za několik měsíců; jen by působila rychleji, neobyčejněji.
Když Ježíš dokazoval pomocí zázraků, že je Bohem, nebylo to pro něj těžší, než stvořit svět. Rozmnožit chléb anebo obilná zrnka, to je pro Boha stejné. Ale Ježíš to dělal náhle, takže si toho museli všichni všimnout. I ti, kteří chodili okolo Božích divů každý den a přece si jich nevšimli.

Ježíš pak vzal chleby, pronesl díkůvzdání a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik si kdo přál. (Jan 6,11)
 

19. Uzdravování

Každý z vás byl už někdy nemocný, viďte? Dostali jste horečku, bolela vás hlava, nemohli jste se postavit na nohy, všelicos se vám nedařilo. A tehdy přišel lékař, proklepal, vyšetřil vás, předepsal léky a za několik dní už bylo dobře. Ale jsou různé nemoci. I takové, kde to nejde tak rychle. Zkoušejí se všelijaké léky, musí se dlouho ležet v nemocnici, případně se dát operovat. A možná, že takový člověk už nikdy nebude docela zdravý. Někdy řeknou lékaři, že je už pozdě, že takovou nemoc nedovedou vyléčit. I to se stává. A takový člověk má už vždycky bolesti anebo už nikdy nevstane z postele.
Lékaři dovedou ledacos vyléčit a stále toho vědí víc. Dnes umějí vyléčit i takové nemoci, na které ještě nedávno musel každý zemřít. Ale léčení trvá vždy nějaký čas. Někdy stačí dva - tři dny, někdy se musí léčit třeba i rok. Ale ani nejmoudřejší lékař nemůže přijít k nemocnému a hned v té chvíli ho uzdravit, bez léků, bez operace, jen tak, jedním slovem. A my všichni víme to, co nevěděla malá Janička, že síla k tomu uzdravení je v těle. Tablety, injekce, operace, ležení to jen pomáhá. Zlomená židlička nesroste, i kdyby byla v sádře hodně dlouho. A na rozbitý televizor budeme dávat marně obklady, tím se neopraví, protože v něm není taková síla jako v lidském těle.
Lékař rozumí lidskému tělu, ledacos v něm umí poopravit. Ale sílu k uzdravení nedal do těla ani lékař, ani žádný člověk. Tu tam vložil Bůh. Když tedy Bůh dal do těla schopnost, že se vyléčí za týden anebo za měsíc, může učinit i to, že se vyléčí hned. To je podobné jako s tím zázračně rozmnoženým chlebem a obilím pomalu rozmnoženým v zemi. Vždycky je to Boží mocí. I při uzdravení nemocných je tomu tak. Jenže když se někdo uzdraví najednou, bez léčení, snadněji si toho lidé všimnou.
Ježíš žil na zemi velmi dávno. Tehdy ještě nebylo lékařů a máloco se dalo vyléčit. Ježíš ze všech zázraků, které jsou napsané v Písmu svatém nejvíc uzdravoval. Choroby, které Ježíš zázračně vyléčil, neumí však ani dnes žádný lékař vyléčit tak, jako on. Ale posuďte to sami. Povím vám několik případů.
Viděli jste už slepého člověka? Takového, co vůbec nic nevidí? Tak jako když si nyní zavřete oči. V takové tmě žije slepý člověk stále. Lidé, co špatně vidí, nosí brýle. Někteří oslepnou, ale potom je operují a zase vidí. Ale vždy se to nedá. Zvláště, když se dítě narodí slepé. A takových je hodně. Těm se už nedá pomoci. Jsou pro ně zvláštní školy, kde se učí číst a psát prsty, hmatem. Už jste o tom určitě slyšeli.
Tak jsou i školy, kde se zase učí děti, které vůbec nic neslyší. Ani těm už žádný lékař neumí pomoci.
Představte si, že Ježíš uzdravil i slepého od narození! I hluchého. Bez léčení, bez operace. Jen se dotkl nemocného a řekl, aby už byl zdravý. A hned se tak stalo. To nemůže udělat žádný lékař, žádný člověk, jen Bůh. Ale stvořil lidské oko a ucho, to vám je též úžasný zázrak. Až budete velcí a budete se o tom podrobně učit, pochopíte, že oku se nevyrovná žádný filmovací přístroj a vůbec nic z toho, co umí sestrojit člověk. A tak Bohu, který toto všechno dokázal stvořit, není těžké ani náhle - zázračně uzdravit nemocného z jakékoliv nemoci.
Tak například Ježíš vyléčil najednou mnoho malomocných. Malomocenství je strašná nemoc, která se i dnes dá těžko vyléčit. U nás se nevyskytuje, ale v Africe je ještě mnoho malomocných. Jsou celí znetvoření a pomalu jim odpadávají kusy těla. A Ježíš takového nemocného jedním slovem uzdravil, takže měli hned krásné, zdravé tělo. Mnohé nemocné donesli k Ježíši na nosítkách, protože se už mnohu roků nemohli ani pohnout. Ale nazpět si už ta nosítka nesli sami.
Jednou přišel Ježíš do domu svého přítele a tam ležela nemocná babička. Měla vysokou horečku. Ježíš se jí jen dotkl a hned bylo po horečce. Ale vůbec nebyla slabá, netočila se jí hlava, jako nám, když poprvé vstaneme po horečnatém onemocnění. Ona hned vyskočila a uvařila všem večeři.
Takových zázraků udělal Ježíš velmi mnoho. Zázraky dokazoval, že není obyčejným člověkem, ale Bohem. A lidé na vlastní oči viděli jak je dobrý, jak chce každému pomoci, jak je mu líto, že lidé trpí. Z toho je vidět, že Bůh je dobrý, že nechce, aby lidé trpěli. Nechce trestat, ale zachraňovat. Nikomu neřekl: "Kradl jsi, ať ti hned upadne ruka", "Lhal jsi, ať oněmíš". Právě naopak, říkal: "Odpouštějí se ti hříchy, vstaň, jdi a víc nehřeš!"

Když Ježíš přicházel do jedné vesnice, šlo naproti němu deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi."
Když je Ježíš uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím", Zatím co odcházeli, byli očištěni
(Lk. 17, 12 14).
 

20. Zázračný rybolov a utišení bouře

V této meditaci spojujeme dva zázraky tak, jako kdyby se staly bezprostředně po sobě. Chronologickou přesnost událostí však nezachovávali ani evangelisté. Nám jde o zážitek a jeho umocnění, a ne o časový údaj. Vyučující však z toho může udělat dvě samostatné meditace, když mu to tak lépe vyhovuje.

Dnes se zase pokusíme prožít s Ježíšem něco z jeho života. Tak, jako minule, když jsme si představovali, že jsme při tom, když se narodil. A věděli jsme, že je opravdu s námi.
Nyní je též zde, s námi. Vidí nás i nás slyší. Společně s ním si zavzpomínejme, jak to bylo, když žil na zemi.
Tak. se na to připravte! Pohodlně se posaďte, zavřete oči a zkuste chvíli myslet jen na to, že je Ježíš zde. Tentýž Ježíš, který žil mezi lidmi a dělal zázraky.
A nyní se pokusme představit si, co vám budu vyprávět.
Vidím velké jezero. Všude samá voda. Právě pluje sem, ke břehu malá rybářská loďka. Už je zde. Vystoupili z ní rybáři. Jsou unavení nějací smutní. Vytahují z lodičky sítě. Chtějí je rozprostřít, aby uschly. Nikde však nevidím ryby. Asi nic neulovili, proto jsou takoví smutní.
Po břehu se prochází nějaký muž. Zastavil se u rybářů a něco jim říká. Jdu blíž. Ten muž je takový zvláštní. Ani nevím proč. Oblečený je stejně jako rybáři, ale má něco v očích a i v hlase má cosi jiného než ostatní lidé. Líbí se mi. Něco mě k němu přitahuje. Jdu blíž. Už slyším, o čem mluví. Ten muž domlouvá rybářům, aby ještě jednou zkusili spustit sítě. Ale oni nechtějí. Dobře znají svoje rybářské řemeslo. Když nechytili nic v noci, nyní ráno je to beznadějné. Ale ten neobyčejný muž naléhá, až nakonec poslechnou. Jsem zvědavý, jak to dopadne. Zůstanu zde a budu se dívat.
Rybáři nasedli do loďky a odpluli. A už jsou i zpět. A jak se radují! Vytahují síť plnou ryb. Ani ji sami nedokáží vyložit, volají další na pomoc. To opravdu ani není možné za takovou chvíli ulovit tolik ryb! Všichni se diví. Jeden z nich, jmenuje se Petr, padl na kolena před tím sympatickým mužem, který je poslal znovu na lov. Klaní se mu. Pochopil, že se stal zázrak, který může udělat jen Bůh. Ten zvláštní muž je totiž Ježíš, Bůh-Syn.
Jsem celkem blízko. Slyším, jak Ježíš říká Petrovi a jeho společníkům, aby zanechali rybářství, aby šli s ním, že mu budou pomáhat získávat lidi pro Boha.
Co udělají? Jdou. Položili sítě, ryby a jdou s Ježíšem. Sedají si s ním do loďky a plují na. druhy břeh. Mohu jít i já? Co říkáš, Ježíši, mohu jít s vámi?
Už jsem tam. Sedím v loďce mezi rybáři. Jsou šťastní, vzrušeně si vypravují o tom, jak budou od nynějška všude chodit s Ježíšem, budou slyšet každé jeho slovo, vidět každý zázrak. Ani nezpozorovali, že Ježíš vzadu na loďce usnul. A nevidí ani to, jaká strašná mračna se přibližují. Bude bouřka. A my jsme uprostřed jezera. Co nyní? Ke břehu je daleko. To už nedoplujeme. Mám strach. Už začíná strašný vítr. Ale což, tito rybáři už určitě zažili nejednou bouřku, jistě vědí, co je potřeba dělat.
Ale vichřice zesiluje. Loďku hází jen tak z boku na bok. Ach; tu se žene proti nám obrovská vlna velká jako dům. Ta nás jistě pohřbí v jezeře. I rybáři se polekali. V loďce je už plno vody. A co Ježíš? Což neví, co se děje? On tam vzadu spokojeně spí, jako kdyby se nic nedělo. Rybáři ho budí: "Rychle vstaň, zachraň nás, podívej se, co se děje!" Jsem docela blízko u Ježíše. Vidím jeho oči, jsou takové pokojné. Dokonce se usmívá. Jak jen to může? Vždyť za chvíli je po nás.
Vstal, natáhl ruku. A co to? Je po bouřce. Jezero je klidné, vítr ustal, mraky jsou pryč.
Úžasné. Všichni jsou celí ztrnulí údivem. Toto tedy opravdu nedokáže žádny člověk.
A já smím být přítelem toho, koho i bouře poslechla. Smím být u Tebe, mluvit s Tebou, spoléhat na Tebe. Vím, že mě máš rád a že máš velkou moc, takže mě vždy zachráníš.
 

21. Milosrdný Samaritán

Je velmi důležité, aby děti vždy přesně věděly, kdy jim vyprávíme to, co se skutečně stalo a kdy to, co je jen příklad. Proto se jim to musí vždy zřetelně říci hned na začátku vyprávění. Meditativní způsob budeme používat zásadně jen při skutečných událostech z Ježíšova života, aby se v dětech utvrdil zážitek ze skutečné Ježíšovy blízkosti.

Když se chci s někým přátelit, musím ho poznat a setkávat se s ním. Ale musím zvlášť vědět, co se mu líbí, co má rád, co ode mne chce. Vždyť když budu dělat něco, co se mu nelíbí, jaké by to byla kamarádství?
My už víme o Ježíši hodně. Kdo je jeho Otec, kdo je jeho matka. Víme, jakými zázraky dokázal, že je Bohem. A víme i to, že se stal člověkem proto, abychom se s ním mohli spřátelit. Už je ale nejvyšší čas dozvědět se i to, co od nás čeká. Jak se máme chovat, když chceme být jeho přáteli. Vždyť to přece chceme všichni! Že?
Ježíš dělal mnoho zázraků, ale i mnoho vyprávěl lidem. Vzpomínáte si, že lidé zapomněli i na hlad, když tak krásně vyprávěl. Ačkoliv mluvil k dospělým lidem, víte, že jim často vyprávěl příběhy? Opravdu ano. Víme to z Písma svatého a tam je napsaná jen pravda.
Ta vyprávění, to byly takové příběhy, které si Ježíš vymyslel proto, aby lidé lehčeji pochopili něco velmi vážného. Jmenují se podobenství, protože vymyšlený příběh se podobá něčemu skutečnému. Jako když jsme si my vyprávěli o stavebnici a mysleli jsme na celý svět. Anebo o dobrém člověku z tajemného domu a chtěli jsme si vysvětlit něco o Bohu. Ježíš tedy vyprávěl též takové všelijaké příběhy a z nich i my dnes víme, co se Bohu na nás líbí a co ne. Jeden takový příběh vám dnes budu vyprávět.
Když Ježíš žil, nebyly ještě ani auta ani vlaky. Kdo byl velmi bohatý, cestoval na velbloudech i s velkým průvodem sluhů. Anebo jel na koni. Chudší mívali jen oslíka, který nesl majitele anebo jeho zavazadla. Nejvíce bylo takových, co chodili pěšky. A tak, kdo cestovat nemusel, zůstal raději doma. Na cestách tedy nebývalo mnoho lidí. Ani cesty nebyly takové, jako nyní. Většinou se chodilo přes les, po úzkých chodnících. A bylo to i dost nebezpečné, protože v lesích bývali loupežníci a přepadávali cestující.
Tak vám šel jednou přes les jeden pocestný úplně sám. A zrovna jeho si vybrali loupežníci. Přepadli ho, vzali mu všechno co nesl, ještě šaty z něho svlékli, zbili ho a nakonec ho nechali ležet u cesty. Tak tam chudák ležel, ani snad o sobě nevěděl. A byl by zahynul sám uprostřed lesa, bez jídla, bez šatů, plný ran, kdyby nezemřel hladem a zimou, byla by ho jistě napadla zvířata.
Šel okolo nějaký bohatý pán a uviděl ho. Ale byl krásně oblečený a tak se bál, že by se zašpinil, protože ten chudák byl celý zakrvácený. Pomyslel si tedy: "Co je mi po něm" a nechal ho tam. Šel okolo druhý a ten si zase pomyslel, že je už možná mrtvý a že se mu i tak sotva dá pomoci a že on musí spěchat. Ani se na něj pořádně nepodíval a odešel.
Naštěstí šel okolo ještě i třetí. To byl Samaritán, tedy cizinec. Samaritáni a Izraelité žili odedávna v nepřátelství. Ale tento Samaritán na to nic nedbal, nezajímal se o to, jaké národnosti je tento ubožák. Viděl, že potřebuje pomoc, a proto neváhal. Obvázal mu rány, zabalil ho do vlastního pláště, posadil na svého oslíka a pomalu, opatrně ho dopravil do nejbližšího hostince. Dopředu zaplatil za to, aby se tam o něho postarali, a potom odešel. Nemyslel na sebe, na svoji námahu, čas, peníze, ale jen na to, že je potřeba pomoci jinému.
Víte, proč vyprávěl Ježíš tento příběh? Co znamená toto podobenství? Co chtěl od nás? Jací máme být? Jako ti první dva? Anebo jako ten třetí?
To je lehké uhádnout, že? Ale můžete namítnout, že dnes už nejsou loupežníci. Jak tedy máme napodobiti toho Samaritána?
Kdyby Ježíš vyprávěl tento příběh dnes, možná by mluvil o tom, jak bylo na silnici havarované auto, jak bylo potřeba zastavit a pomoci. A kdo všechno šel dále, protože se bál pohledu na krev a rány, protože se mu to protiví, protože nechtěl vzít raněného do svého auta, aby si v něm nezašpinil nové potahy, anebo někdo zase někam spěchal a proto si pomyslel: "Co je mi po něm", nebo "Dobře mu tak, má jezdit opatrně:" Dnes se totiž stávají takového případy, a ne ty s loupežníky:
Ale Ježíš mluví ke každému. Tímto podobenstvím říká něco i mně; i vám. I tomu, kdo nemá auto, kdo nenajde na cestě raněného.
Už jste dlouho nedostali žádnou hádanku. Dnes tedy budeme mít za úkol uhádnout, co tímto podobenstvím chtěl Ježíš povědět přímo tobě. Co chtěl od tebe. Samozřejmě, nemusí jít o život. To se nevyskytuje tak často. Ale pomoc potřebují lidé i jindy. Vždy se tedy večer na chvíli zamyslete a zkuste si vzpomenout, jak jste celý den prožívali, kde jste byli, s kým jste se setkali, koho jste viděli, kdo to byl, co asi potřeboval. Až se příště setkáme, povíte mi, kdo všechno potřeboval vaši pomoc a jak se zachovali. Komu z těch tří Ježíšova příběhu jste se podobali.

Jistě není třeba zvláště připomínat, že co nejdříve musíme velmi podrobně prodebatovat vlastní aktualizaci dětí. Zase platí, že to není ztráta času, i kdyby se tato debata protáhla na celý vyhrazený učební čas.
Termíny "kněz levita" jsou vynechány záměrně, aby se nemuselo vsouvat vysvětlení o starozákonním kněžství, což by narušilo celistvost vyprávění. Vnitřní smysl podobenství se však nemění.

Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a byl jat soucitem. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něj (Lk. 10,33-34)
 

22. Nemilosrdný sluha

Dnes vám zase budu vyprávět jeden Ježíšův příběh. A zase se z něho dovíte něco důležitého, podle čeho se musíme všichni řídit.
Bude tam řeč o pánovi, který měl mnoho sluhů. To pro vás může být tak vzdálené jako minule ti loupežníci. Protože i sluhy vidíte už jen v televizi v nějakém starodávném příběhu. Ale berte to tak, jako bychom dnes mluvili o zaměstnancích a o jejich vedoucím, nějakém řediteli.
Tak tedy byl jednou jeden takový vedoucí, co měl mnoho podřízených pracovníků. Kdysi to byl pán a sluhové. Jeden z těch sluhů potřeboval peníze. Šel za pánem a prosil o půjčku. Slíbil, že bude půjčku řádně splácet. Pán mu tedy půjčil mnoho peněz. Jenže sluha jako by na to zapomněl. Uběhlo mnoho času a nic, žádná splátka. Tak si ten pán dal zavolat sluhu a zeptal se ho, kdy míní začít splácet svůj dluh. Ale sluha ho začal prosit, aby ještě počkal, že nyní nemůže, nemá z čeho. Pán se nad sluhou smiloval a představte si, že mu celý dluh odpustil. Řekl, že už mu nemusí vůbec nic vracet. A bylo to velmi mnoho peněz. Jako pro nás nyní, řekněme milión korun. Ježíš schválně řekl v podobenství takovou velkou sumu, abychom si lépe uvědomili, jak dobry byl ten pán, když mu daroval tak mnoho. A že ten sluha mohl mít opravdu velikou radost, když mu pán všechno odpustil.
Ale představte si, co se stalo! Jen co ten sluha vyšel od pána, potkal druhého sluhu. Chytil ho a začal na něj strašně křičet, aby mu okamžitě zaplatil, co si od něho nedávno půjčil. A bylo toho docela málo, jen několik korun. A on se nestyděl vyhrožovat mu kvůli těm pár korunám, že ho dá k soudu a bude s ním hrozně zle, jestli mu to ihned nevrátí. Ten chudák se strachem třásl, prosil ho, aby ještě pár dní počkal, že mu ty peníze určitě dá, ale nyní je nemá. Klekl si před ním a tak ho prosil. Ale marně. Ten, kterému pán teprve před chvílí odpustil tak velký dluh, byl takový nemilosrdný.
Viděli to ostatní, kteří věděli, co se krátce předtím stalo u pána. Rozzlobili se a šli to povědět pánovi. Pán se spravedlivě rozhořčil. Dal si ho zavolat a oznámil mu, že odvolává, co řekl. Nic mu z dluhu neodpustí. Dá ho zavřít do vězení, dokud všechno do posledního halíře nezaplatí.
Co řeknete na to, zda ten pán správně rozhodl? Od toho, komu odpustil tam mnoho, mohl přece žádat, aby odpustil jiným, a ještě k tomu takovou maličkost.
Ježíš ale hned i vysvětlil toto podobenství. A řekl pro nás něco velmi důležitého. Že když my si neodpustíme mezi sebou, neodpustí ani Bůh nám. Protože nám Bůh vždy odpouští velikánský dluh, a my těm ostatním jen takové maličkosti.
Jak to bylo s tím nemilosrdným sluhou, tomu zřejmě rozumíte. Jen nevím, jestli vám je dost jasné i to, jak je to s námi. Protože když ti podrazí kamarád nohu, budeš mu to chtít vrátit. To jinak nejde. Jak by se něco takového mohlo odpustit? A co to má společného s tím, co odpouští Bůh? Vždyť co zlého děláme Bohu? A proč by to měl být vždy větší dluh, větší urážka?
Dávejte pozor! Když někdo například stejně silně udeří spolužáka, učitele, otce anebo prezidenta, je v tom rozdíl? Opravdu je, a velký! Proč tedy stejný čin není stejně velkou urážkou? No proto, že čím je někdo vznešenější, tím ho více urazíme. A když urazíme Boha, je to vždy velká vina. A když nám Bůh odpustí, je to vždy velký dar.
A čím vlastně urážíme Boha? Bohu se nelíbí všechno to, co děláme a přitom víme, že je to zlé. Tedy když zlobíme a neposloucháme rodiče, když lžeme, když se někomu posmíváme, když někomu nadáváme a bijeme ho. Tehdy vždy urážíme Boha. A to je hřích. Když nám toto všechno Bůh ochotně odpustí, jak se máme chovat vůči těm, co nám něco zlého udělají?
Že jste pochopili, jak se máte zachovat?
Když tě tedy zítra kamarád udeří, co uděláš? Vrátíš mu to, anebo si vzpomeneš na Ježíšovo podobenství a na to, že jsi možná zrovna ráno velmi rozzlobil maminku a že jistě budeš chtít, aby ti to Bůh odpustil? Tak co?

Nedělejme však tragédii z drobných dětských rvaček, pokud jde spíš o jakési zápaseni a vybití nadbytku energie. Ale je třeba už v dětství začít vytvářet schopnost odpouštět, která je pro křesťana rozhodující. Kdybychom podporovali v dítěti také "nedej se", "Vrať mu to", "když ho přepereš, nebude si na tebe troufat", "ať mají před tebou respekt", "ať se tě bojí" stavíme na právu silnějšího. Uvědomme si, že toto se dá říci jen dítěti, které má na takový způsob řešení fyzický fond. Ale co potom s dítětem fyzicky slabým a přirozeně plachým? Odsuzujeme ho tím k úloze trvale podřízeného a manipulovatelného. Měli bychom si uvědomit, že když podporujeme v dětech ducha pomsty a pěstního práva, přispíváme k tomu, že i následující generace bude žít ve světě násilí, které už nyní nabývá hrozivých rozměrů.
Někomu se může zdát nelogické, že říkáme dětem už o hříchu a ještě jsme nemluvili o přikázáních. Zatím však stavíme na přirozeném zákoně ve svědomí každého člověka. Dítě to ví bez jakékoliv náboženské přípravy, kdy dělá zlo a kdy dobře.
Předběžně nám toto rozlišeni na základě přirozeného zákona stačí.

Tu si ho jeho pán zavolal a řekl mu: "Ničemný služebníku! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mně prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jak jsem se smiloval já nad tebou?" (Mt. 18,32-33)
 

23. Zacheus

Přemýšleli jste o minulém Ježíšově podobenství? A jak to dopadlo? Zkoušeli jste porovnávat to, čím my urážíme Boha, a to, co zlého udělá někdo nám? Podařilo se vám odpustit někomu? Jestli ano, tak bude s vámi Ježíš určitě velmi spokojen. A určitě vám rád všechno odpustí. Bůh se nechce hněvat, raději odpouští. Právě toto o Bohu lidé nevěděli a Ježíš hlavně kvůli tomu přišel, aby nám to oznámil. Kdo ho pozoroval, jak se chová, musel se o tom sám přesvědčit.
Dnes bychom mohli zase něco prožít spolu s Ježíšem. Nebude to ani zázrak ani podobenství. Zkusíme pozorovat Ježíše, jak se choval. Povím vám to podle toho, jak je to napsané v Písmu svatém; a tam to napsali ti, kteří byli při tom, když se to stalo. Vy si to budete představovat, jako by jste tam byli také. Jen nezapomeňte, že Ježíš je zde opravdu s námi. Snažte se stále si to uvědomovat.
Představte si staré město, malé domy, úzké křivé uličky, všude ticho nikde žádná auta. Jeden dům je trochu bokem. Bydlí tam určitě někdo bohatý a je to vidět už na domě. Je větší než ostatní, okolo je krásná zahrada, velká brána. Stojíš na takové ulici a vidíš, jak z každého domu vycházejí lidé a někam spěchají. Kam asi jdou? Brána toho bohatého domu se též otevřela. Vyšel odtud nějaký člověk. I na jeho oblečení je vidět, že je bohatší než ostatní. Jen je jakýsi bázlivý. Nejprve vystrčil z brány jen hlavu, porozhlédl se, jestli někdo nejde, a potom vyšel. Také on šel stejným směrem jako ostatní. Jen se stále otáčí, jestli někdo nejde za ním. Koho se bojí a proč? Snad proto, že je takový malý? Prochází okolo mě. Vtom vyšli ze dveří vedlejšího domu nějací lidé. Tento muž malé postavy se jich tak lekl, až to s ním trhlo, ale již se nemohl vrátit, protože za ním šli už další. tak jen sklonil hlavu, jako by jich neviděl. Ale všichni ti, co ho pozorovali, se začali rozčilovat a ukazovat na něj. Jeden z nich posměšně zakřičel: "Zachee, kam tak spěcháš? Snad i ty chceš vidět Ježíše? Že se nestydíš, ty zloději zlodějská!"
Že by tento bohatý člověk byl opravdu zlodějem? Bylo by to možné? Ale asi to tak bude, protože i ostatní na něj vykřikovali všelijaké nadávky, jaký je on podvodník a zloděj. A Zacheus se nebránil, nic jim neřekl, jen ještě více sklonil hlavu a spěchal tam, kam šli ostatní.
Jdu za nimi, proto všechno vidím a slyším. Všichni nadávají. Pomalu se dovídám, proč jsou ti lidé tak rozhněvaní. Zacheus je celník, vybírá od lidí daně. Ale vybíral vždy víc než je předepsáno. Ostatní si nechává pro sebe. Z těch peněz si postavil pěkný dům, proto má i takové krásné šaty a na ruce drahé prsteny. A tak lidé jistě právem na něj nadávají. Vždyť zde není nikoho, koho by nebyl ošidil a okradl. Odhánějí ho pryč. Jedna žena se na něj osopila: "Ty, Zachee, jen raději zmizni! Copak nevíš, že Ježíš je spravedlivý? A že každému vidí do svědomí? Co tu chceš? Nebojíš se, že ti Ježíš vyčte přede všemi tvé podvody?
Toto už Zacheus nevydržel. Odešel tedy pryč. Vždyť i tak by nemohl Ježíše vidět, protože tam je už velmi mnoho lidí a on je o hodně menší než ostatní. Ale já jsem zvědavý, co udělá, a jdu za ním. Na druhé straně cesty, kterou má přecházet Ježíš, jsou dost vysoké stromy. Zacheus se za keři nepozorovaně dostal k těm stromům a na jeden z nich vylezl.
Ten si to ale dobře vymyslel! Tam ho nikdo nezpozoruje, nikdo mu nebude nadávat, odtud ho nikdo neodežene. A přece všechno uvidí. Kdo ví, proč tak velmi chce vidět Ježíše?
Najednou kdosi zavolal: "Už jde!" A opravdu, shora přichází Ježíš se svými přáteli. Lidé se k němu rozběhli. Každý ho chce vidět, slyšet, dotknout se ho. Já zůstávám zde pod stromem. Jsem zvědavý na Zachea. Zástup se přibližuje, za chvíli půjdou okolo. Ale co to? Ježíš se dívá nahoru na strom a volá: "Zachee, pojď dolů!" Zacheus se tak lekl, že zbledl. "Už je to tu, už bude se mnou zle!" pomyslel si. Vidím, jak se lidé začali škodolibě usmívat. Jistě se už těší, že nyní Zacheus dostane, co si zaslouží.
Ale ne. Ježíš mluví k Zacheovi velmi přátelsky! "Dnes přijdu k tobě na oběd" a podává mu ruku. Zacheus se nezmohl ani na slovo a už uhání domů, všechno připravit na takovou nečekanou návštěvu.
Lidé okolo také zmlkli údivem. Potom se najednou rozešli. Cestou se rozčilují: "Kdyby byl Ježíš opravdu spravedlivý a opravdu viděl do duše, mohl by jít do domu takového zloděje?" Jenže Ježíš tam právě proto šel, protože viděl Zacheovi do svědomí. Jen on jediný věděl, že Zacheus už mnoho nocí nespal, protože si uvědomil svou strašnou vinu. Tak rád by se chtěl změnit a všechno napravit, jenže jak? Nikdo se s nim nechtěl dát ani do řeči. Právě proto chtěl Ježíše alespoň vidět. Bál se sice Jeho spravedlnosti, ale říkali o něm, že je velmi dobrý.
A měli pravdu. To se mu ani nezdálo, že by Ježíš mohl být tak dobrý, že by přišel k němu do domu. Co nyní? Rychle připravit slavnostní oběd! Ale stačí to? "Ježíš zřejmě čeká ode mě něco jiného", myslí si Zacheus. "Když se na mě podíval, ty jeho oči něco ode mě chtěli. Určitě změnu. Ale vždyť já už nikdy nikoho neošidím, nikdy nevezmu ani o haléř víc než je úřední předpis! Jenže kolik jsem už toho nahrabal? Co s tím?"
Takto uvažuje Zacheus a už se rozhodl. Vtom přichází Ježíš s přáteli. Zacheus je vede k slavnostně prostřenému stolu. Ale ještě hostina nezačala a Zacheus vstává a hlasitě slibuje Ježíšovi, že každému koho ošidil vrátí všechno čtyřnásobně. Dívám se na Ježíše. Jak pěkně se podíval na Zachea. Je vidět, jakou má opravdu radost.
Takže nyní už vím, z čeho má Ježíš radost. Vidím, jak rád odpouští, jaký je laskavý i k těm, kteří dělají zlé věci. Ale čeká od nich, že vše napraví tak jako Zacheus.
Jak je dobře, Ježíši, že jsi takový! Mám radost, že o tom vím! Vždyť i já dělám ledaco, co se Ti nelíbí. Za to se stydím i před Tebou i před ostatními. Chci však, aby ses i na mě podíval tak pěkně jako na Zachea. Jenže i já musím nejen litovat, ale i napravit to, co se napravit dá.
budu o tom přemýšlet. Od nynějška budu každý večer uvažovat, co se Ti na mně nelíbilo a hned si rozmyslím, jak to napravím. Že toto chceš ode mě? Že jen takto budu moci být vždy Tvým kamarádem?

Buď hned po této meditaci anebo při nejbližším setkáni musí následovat debata s konkrétními návrhy, jak a čím se dá napravit to, co pro děti přichází v úvahu.
 

24. Kříšení mrtvých

Byl to jistě velký zázrak, když se znetvořené malomocné tělo stalo najednou krásným, zdravým. Ale představte si, že Ježíš dokázal ještě něco víc. O mnoho víc než rozmnožit chléb a utišit bouřku. Dokázal vzkřísit mrtvého. V Písmu svatém jsou popsány tři případy.
Jedno děvčátko těžce onemocnělo. Žádné léky nepomáhaly. Proto její otec šel zavolat Ježíše, protože slyšel o jeho zázracích. Ale než Ježíš přišel, děvčátko zemřelo. Ježíš však řekl: "Vstaň" a ona v té chvíli ožila. Potom Ježíš vzkřísil mrtvého chlapce, kterého právě šli pohřbít. Zastavil pohřební průvod, rozkázal mrtvému, aby vystoupil z rakve. A on se vrátil skutečně živý domů. Největší zázrak však udělal Ježíš, když vzkřísil svého přítele Lazara, který už byl pohřben a jeho tělo se už začalo rozpadávat. Ježíš rozkázal otevřít hrob a Lazar vyšel ven živý.
Jak je to úžasné! Vy to ještě nemůžete pochopit, protože nevíte, co je to smrt. Ale když se zeptáte dospělých řeknou vám, že smrt je strašná a abyste na ni raději ani nemysleli. Lidé se totiž smrti bojí a neradi o ní mluví. Každý člověk ví, že musí jednou zemřít. Ale tím nic nezmění, když nebude na smrt myslet. To máte tak, jako každé ráno víme, že přijde večer a bude noc. A to se stane, ať na to budeme myslet, anebo ne. Jednou tedy přijde i smrt.
Vám dětem je myšlenka na smrt ještě vzdálená. Lidé totiž obyčejně umírají, když jsou staří. Ale ne vždy. Stane se, že zemře i mladý, i dítě. Ale je třeba se smrti opravdu bát?
Kdo by nám na to mohl lépe odpovědět lépe než Ježíš! Tím, že vzkřísil mrtvého dokázal svoji moc i nad smrtí. On jistě nejlépe ví, co je vlastně smrt. Podívejme se tedy do Písma svatého. Když si přečteme všechno, co Ježíš řekl, nikde není ani slovo o tom, že se máme smrti bát. Ale velmi často Ježíš řekl asi toto: "Kdo věří ve mne, i když zemře, bude žít.
Ti, co šli s Ježíšem k Lazarovu hrobu, nechtěli, aby se hrob otevřel. Věděli totiž, co se stává s mrtvým tělem. Vždyť jsme o tom již mluvili. Tělo se začne rozkládat a po rocích se z něho stane zem. A tělo v rozkladu zapáchá a odporně vypadá. Ti lidé si nedovedli představit, jak by mohlo znovu ožít takové tělo, které se už rozkládá. Oni ale zapomněli, že nás Bůh stvořil nejen ze země, ale že do nás vdechl i duši, kterou se podobáme Bohu. A co myslíte, může Bůh zemřít? Může přestat být ten, kdo vždy byl a který má takovou moc, že všechno stvořil z ničeho? Ne nemůže! Bůh vždy byl a vždy bude. A když je Bůh nezničitelný, je nezničitelné v nás i to, co do nás vložil on, jako podobné jemu, co dělá z našeho těla člověka.
Řekli jsme si, že je to duše, která se podobá Bohu a proto nemůže přestat být. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohl Ježíš vzkřísit mrtvého? Odkud by vzal duši, kdyby už nebyla? Stvořil by novou? Ale to by už byl potom jiný člověk. A i to děvčátko, i ten chlapec, i Lazar nebyli po svém vzkříšení jiní. Byli stejní jako před smrtí. Takže Ježíš znovu spojil jen to, co z tohoto člověka zůstalo živé, to neviditelné "Já" s tím mrtvým tělem. A proto mrtvé tělo znovu ožilo. Proto se mrtvola stala znovu živým člověkem.
Na těchto zázracích Ježíš dokázal, že mluví pravdu, když tvrdí, že budete stále žít, věčně žít. Jen on měl právo takto mluvit, protože jen on je pánem nad životem a smrtí. On rozhodl o tom, že bude svět, že budou lidé, že budu i já. Když mě stvořil, tak proto, abych žil, a ne abych se ztratil někde v hrobě. Když se kvůli mně stal člověkem, abychom se mohli spřátelit, tak to ne jen na chvíli, na pár roků, ale navždy. On přece bude vždy a má mě rád, tedy chce byt jistě se mnou stále. A my bychom chtěli, aby nikdy nezemřeli ti lidé, které máme rádi. Kdyby jsme měli takovou moc, jistě bychom je chtěli udržet navždy při životě. My tu moc nemáme, ale Ježíš ji má.
Ale všimněme si ještě jednou, jak to vlastně Ježíš řekl: "Kdo věří ve mne, bude žít, i když zemře." Dává tedy podmínku, že musíme v něho věřit. Co to znamená? No, to je vlastně to přátelství. Věřím, že je Božím Synem, mocným Bohem a přece člověkem, mým přítelem, který mě má rád. Když žil na zemi, vzkřísil jen tři. To jen jakoby na ukázku, že to dokáže. Ale i ti tři přece jen potom zemřeli, když zestárli. Ježíš nám však řekl, že každého svého přítele zavede do domu svého Otce. Vždyť si vzpomínáte na ten tajemný dům, kam se nikdo neodvážil vstoupit. S Ježíšem tam můžeme jít. S ním se nemusíme bát, v domě jeho Otce nám bude velmi dobře. Tam totiž budou jen ti, které dovede Ježíš, takže tam už nikdo nebude nikomu ubližovat. To už nebude ten pokaženy svět, ve kterém musíme nyní žit. Tam už nikdy nebudeme plakat, vždy se budeme jen radovat, protože nikdo nic zlého neudělá. A co je nejhlavnější, ani trošku se už nebudeme bát Boha. Poznáme ho v celé jeho dobrotě a budeme vždy blízko u něho.
Takže smrt, to je něco podobného jako když na Štědrý večer otevřeme dveře do pokoje s rozzářeným stromečkem a dárky. Trochu nás při tom mrazí, když máme ty dveře otevřít. Máme jakoby trému, jaké to bude, co tam bude. Ale kdo chce přijít do té krásy, musí těmito dveřmi projít.
Představte si ale, že nejdou všichni. Někteří zůstanou venku za dveřmi. Neví, jaká krása je v tom pokoji. Dveře by se zavřely a oni by viděli jen to, že někdo, koho mají rádi, odešel. Bylo by jim smutno.
Tak i nám je líto, když někdo zemře, protože od nás odejde. A odejde tak, že se už zde na tomto světě s ním více nesetkáme. To je pro nás žal. Ale pro toho, kdo odešel jako Ježíšův přítel, je to velikánská radost. Protože ho Ježíš zavede do věčné radosti. Kdo se přátelí s Ježíšem, nemusí se bát smrti.
Povězte že je to dobré, že jsme ho poznali?

Ježíš řekl Martě: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky." (Jan 11,25-26)
 

25. Potřeba bdělosti

Doufám, že si dobře pamatujete, o čem jsme minule vyprávěli. O smrti. O tom, že smrtí se vlastně začíná nový život a že pro Ježíšovy přátele je to vstup do krásného a šťastného života u jeho Otce, u Boha. Přišli jsme tedy na to, že se smrti nemusíme bát, jestliže se přátelíme s Ježíšem.
V jednom malém městě se podobně jako vy učila skupina dětí. Byl mezi nimi i jeden zlý chlapec. Jmenoval se Frantík. Lhal, vymýšlel o druhých zlé. Kolikrát už svalil svou vinu na druhého a potom se smál, když byl druhý potrestán za to, co udělal on. Škaredě mluvil a byl velmi drzý. Dokonce se posmíval shrbené paní školnici. Tento chlapec slyšel totéž co vy. I jeho to zajímalo. Velmi se mu líbilo vyprávění o zázracích. Také by chtěl něco takového vidět. Jen když už byla řeč o tom, co chce Ježíš od nás, že chce, abychom byli ke každému dobří jako ten Samaritán a že urážíme Ježíše, když někomu ublížíme, to mu už nebylo po chuti. Jako by to pro něj neplatilo. A poslouchejte, co si vymyslel, když se dověděl, jak je to se smrtí.
Když je tedy Ježíš takový dobrý, že odpustil i zloději, jakým byl Zacheus, může se s Ježíšem kamarádit každý, i ten, kdo dělá zlé věci? Ostatní mu ale hned připomenuli, že se Zacheus přece změnil, všechno zlé napravil a začal nový život. No, ale Frantík se nezměnil. Takže on nyní nestojí o takové přátelství kvůli kterému by se musel polepšit. On si nyní bude dělat co sám bude chtít, co se mu zlíbí. Má prý dost času změnit se potom, až bude starý, až někdy před smrtí. Na to mu už děti nedovedly odpovědět. Někteří dokonce uznali, že má možná pravdu. A tak si stále méně všímali, co se kdy Ježíši líbí a chovali se podle toho, jak se to líbilo jim, i když viděli, že je to špatné. Vždyť co, na přátelství s Ježíšem mají ještě času dost!
Ale co se nestalo! Jednou ráno visel na škole černý prapor. Někdo musel zemřít. Určitě to bude ten těžce nemocný starý učitel, co kdysi na této škole učil. Jenže nebylo tomu tak. Při havárce zahynula nejmladší učitelka. Byla taková hezká a milá. Všichni si ji velmi oblíbili. A nyní ji už nikdy více neuvidí! Celá škola byla na pohřbu. I Frantík. Dokonce plakal, protože měl tuto učitelku i on rád. Domů odešel vážný. Den, dva byl jaksi změněný, nic špatného neudělal. Ale potom ho to přešlo. Pomyslel si, že oni přece nemají auto a s takovým řidičem, který neopatrně jezdí, by si do auta nesedl. Na ulici si dává pozor, tak co se může stát! Přestal tedy myslet na smrt a byl zlý jako předtím.
Brzy na to visel na škole zase černý prapor. A co se stalo nyní, tomu už nikdo nechtěl ani věřit. Jedna malá prvňačka zemřela. Nic jí nebylo, byla veselá, čiperná, jen asi tři dny nebyla ve škole. Její otec byl dokonce lékař, takže k ní zavolal nejlepší odborníky. Ihned ji převezli do hlavního města do nemocnice, ale nebylo pomoci.
Tato zpráva otřásla celou školou. Frantík býval v sousedství. Dobře ji znal a nejednou ji také ublížil. Často proto plakala. Nyní ho to strašně mrzelo. Ale nejen to, začal se bát, protože si uvědomil, že se to může stát i jemu. Potmě by ani za nic na světě nepřešel po chodbě. Večer musel být někdo v jeho pokoji, dokud neusnul. Často si před zrcadlem prohlížel obličej, oči a jazyk, jestli není nemocný. Začal se bát smrti.
Nyní se opravdu změnil. Nelhal, neposmíval se, už nebyl drzý. Ale chodil stále smutný, s nikým nechtěl mluvit, ani si hrát.
Posuďte sami, bylo to správné? Chce Ježíš od nás toto? Je to nějaké kamarádství, jen ze strachu? Dobrý kamarád mi přece vyhoví, protože mě má rád, a ne proto, že se bojí.
I Frantík to brzy pochopil. Maminka mu ještě jednou vysvětlila Ježíšova slova o krásném věčném životě. I když je pravda, že může kdykoliv zemřít, kdo opravdu Ježíšovi věří, ten na to nemusí vůbec myslet. Frantík tomu uvěřil a přestal se bát. Paní školnici pomáhal, jak nejlépe dovedl. Zanedlouho nebylo ve škole slušnějšího chlapce než náš Frantík. A potom sám přišel na to, jak je to krásné, když ho mají všichni rádi. Že je to opravdu radost, když může někomu vyhovět, pomoci, a ne mu ublížit. Předtím se na něj každý mračil a utíkal před ním. Kolik pláče bylo okolo něho. A nyní se každý usmívá, má radost, když ho vidí. A jak rád si nyní každý večer vypráví s Ježíšem. I když dělal někdy něco zlého, mrzelo ho to a hned uvažoval, čím to napraví. Těšil se z Ježíšova přátelství. Bylo mu s ním dobře. A proto se vlastně přestal bát i smrti. Spoléhal se na Ježíšovo přátelství a ne na to, že smrt je snad ještě daleko.

Dnes zase dostanete hádanku. Vyprávěly si čtyři děti a vy je máte rozsoudit, kdo mluvil nejsprávněji.
- Milada říkala: "Bojím se smrti, vždyť mohu kdykoliv zemřít. Tak radši nebudu dělat nic zlého."
- Petr se zasmál a řekl: "Ty jsi ale hloupá, proč se bojíš? Na takové věci nemysli! Určitě se ti nic nestane. A když, aspoň dokud žiju budu si dělat co chci."
- Milan měl tento názor: "Já na to nemyslím, kdy zemřu. vždy se snažím, aby byl se mnou Ježíš spokojený a tak čeho se mám bát?"
- Na to řekla Terka: "Já se už těším na to, jak bude v nebi krásně tam mě už nikdy nebude nic trápit. A proto si ani nedávám na sebe velký pozor. Vždyť co, aspoň mi bude dřív dobře!

Hádanku dáme řešit dětem ihned abychom si ověřili jejich reakce a hned je správně usměrnili. V tom tématu jde o upevnění myšlenky bdělosti, ale nesmí se tím vyvolat strach ze smrti. Právě naopak. Má to být prevence proti tomuto strachu. Jenže je potřeba upozornit i na možnost druhé krajnost. Je žalostné, že dětské sebevraždy nejsou dnes již vůbec vzácností. Je jich počet hrozivě narůstá. Je třeba tedy pozorně sledovat reakci dětí i na poslední část hádanky. Zvlášť když máme děti z nějakých rozvrácených rodin. Když bychom postřehli souhlas s takovým postojem, je třeba dětem důrazně vysvětlit, že smrt si nesmíme žádným způsobem urychlit, i kdybychom se jakkoliv těšili na setkáni s Bohem.
 

26. Kritérium soudu

Po tom všem, co jste se dosud dověděli, vám možná napadne, že asi nebude mnoho těch, kteří jednou přijdou do nebe, které Ježíš dovede do slávy s radostí jako své přátele. Vždyť kolik skutečných přátel má? A jak vlastně toto přátelství projevuje?
Víte přece dobře, jak je to i mezi vámi, dětmi. Není mým přítelem, kdo mi to stále opakuje, kdo mi krásně říká, jak mě má rád. Ale když potřebuji pomoci, tak si mě nevšimne. Anebo mi ještě ublíží. Toto by mělo platiti o našem přátelství s Ježíšem. Jenže co já mohu Ježíši udělat dobrého? Potřebuje on moji pomoc? Anebo mohu mu nějak ublížit? Vždyť to bylo velmi dávno, kdy žil na zemi jako člověk.
Ale přece to jde. Sám Ježíš řekl jak, a ti, co byli přitom na vlastní uši to slyšeli, zapsali to do Písma svatého.
Ježíš tehdy řekl, že těm, které vezme s sebou do nebe, řekne toto: "Pojďte se mnou k mému Otci do věčné radosti, protože když jsem byl hladový dali jste mi jíst, když jsem měl žízeň dali jste mi pít, když jsem byl smutný potěšili jste mě, když jsem byl unavený pomohli jste mi." Ale oni se budou divit a řeknou: "Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, smutného a unaveného? Vždyť my jsme přece tehdy nežili, když jsi byl na zemi." Ale on jim odpoví: "Co jste udělali komukoliv hladovému, žíznivému, smutnému, slabému a opuštěnému, to jste udělali mně".
Tak. A nyní jste se dověděli to nejdůležitější ze všeho, čemu se učíme. Myslím, že jste se až divili, proč si stále vyprávíme o přátelství s Ježíšem, když ho nevidíme. Když už s námi nežije viditelně jako člověk. Nyní to už víte. Proto se už musíte začít dívat na lidi okolo sebe jinak!
Když potkáš na schodech paní s těžkým nákupem a přejdeš okolo nevšímavě, koho sis nevšiml? Ježíše! A tak se chová skutečny přítel? Jak ti bude, když ti jednou Ježíš řekne: "Pamatuješ si, jak se mi šlo těžko po schodech s velkými brašnami a jak sis mě nevšiml?" Jen přemýšlej o tom, co všechno bych ti už nyní mohl vyčítat! Že jsi mu neuvolnil místo v autobuse, přestože jsi viděl, že je starý a sotva stojí na nohách. Možná to byl on, komu jsi se posmíval, když spadl na kluzkém chodníku, namísto toho, abys mu pomohl vstát. Snad se chtěl trochu projet na tvém kole, ale nedovolil jsi mu to. Možná jsi mu nepůjčil pero, když si je zapomněl doma. Anebo jsi mu nedonesl úlohy když nebyl ve škole. A kdyby ses přitom vymlouval, že jsi ho nikdy neviděl a nepotkal, řekl by ti stejně: "Co jsi odmítl udělat komukoliv, to bylo ve skutečnosti mně. Protože to všechno jsem potřeboval a čekal od tebe já."
Tedy hlavní je, abychom jeden druhému pomáhali a nikdy nikomu neublížili. Ježíšovým skutečným přítelem je každý, kdo pomáhá druhým, i kdyby nikdy v životě o Ježíši neslyšel.
Zdá se vám to neuvěřitelné? Máte pravdu. To je opravdu těžko uvěřitelné. Ale proč by to Ježíš říkal, kdyby to nebyla pravda! Nebo by nás chtěl podvést?
Snad to lépe pochopíme zase na nějakém příběhu. Tento byl dokonce i v televizi. Vy jste ho asi neviděli, protože to bylo už dávno. A kdyby ho náhodou opakovali, podívejte se, je velmi pěkný. Film se jmenoval Princ a žebrák. Povím vám stručný obsah.
Do anglického královského paláce se náhodou dostal otrhaný chlapec-žebrák. Princ byl rád, že si může konečně s někým hrát. V paláci totiž neměl žádného kamaráda. Tak si tedy hráli, až je napadlo, vyměnit si šaty. Podívali se na sebe a zjistili, že si jsou úplně podobní. Výborně se tím bavili. Princ však docela zapomněl, že je v žebráckých šatech a vyběhl na chodbu. Uviděly ho stráže a hned ho surově vyhnaly z paláce. Marně křičel a dokazoval, že je princem. Nikdo mu nevěřil. Nikdo nevěřil ani žebrákovi v princově oblečení. A ten zůstal na zámku. Každý si myslel, že se pomátl, když tvrdil, že je žebrákem. Chudák princ ale prožíval těžké časy mezi tuláky, zloději a žebráky. Až se ho ujal jeden dobrý člověk, který mu sice též nevěřil, že je princem, ale oblíbil si ho a staral se o něj. Když se všechno šťastně skončilo a princ se dostal zpátky do zámku, královsky odměnil toho, kdo mu pomohl a byl k němu hodný, i když ho v žebráckém oblečení nepoznal.
Ježíš je tedy jakoby převlečený v podobě každého, kdo potřebuje naši pomoc. A též se královsky odmění každému, kdo mu v takovéto změněné podobě pomůže. I tomu, kdo vůbec netuší, že to dělá Ježíši. Nemusí ho vůbec poznat, nemusí o něm vědět. Jako ten dobrý člověk v příběhu o princi a žebrákovi.
Jenže představte si, že by někdo v tom příběhu věděl, že ten žebrák je ve skutečnosti princ. A přece by mu nepomohl. Jak by to s nim dopadlo, když by se všechno vysvětlilo a z prince by byl dokonce král?
To se týká nás. My víme, že to Ježíš opravdu řekl a že ho opravdu denně potkáváme v různých podobách, v různém převlečení. Víme, že čeká, jestli se k němu budeme chovat jako opravdoví přátelé.
Všímejte si toho a snažte se podle toho jednat.
 

27. Zavržení

Učení o pekle patří k nejtěžším problémům vůbec. Nesprávné chápání vede buď k popření možnosti zatracení, anebo k životu v ustavičném strachu. Obě krajnosti jsou nebezpečné. Neexistuje žádné formální církevní učení o způsobu života zavržených. V Písmu se peklo uvádí jako napomenutí a varování, které je třeba brát vážně. V této lekci vysvětlujeme zavržení podle současného teologického názoru. Je třeba se snažit podat tuto pravdu dětem tak, aby se nic nezlehčovalo, ani nevyvolával strach. U dětí je třeba si stále uvědomovat, že ještě nejsou schopné spáchat těžký smrtelný hřích a proto zavržení pro ně jaksi nepřichází v úvahu.

Jak velmi záleželo Ježíši na tom, abychom si všímali lidí okolo sebe a pomáhali jim, uvidíme i z jeho dalšího vyprávění, z podobenství o boháči a Lazarovi. Budu vám to vyprávět.
Žil jednou jeden velmi bohatý muž, oblékal se do drahocenných šatů, bydlel v krásném velkém domě, kde bylo hodně služebnictva. Všichni tam byli jen na to, aby ho obsluhovali a splnili každé jeho přání. Umývali ho, česali, natírali ho všelijakými voňavkami a mastmi. oblékali ho, dokonce ho ještě ovívali, aby mu nebylo příliš teplo a aby ho neobtěžovaly mouchy. Hlavně mu však vymýšleli, vařili a stále nosili všelijaká vzácná jídla a nápoje. Takže každý den měl hostinu. Přitom mu hrála příjemná hudba a okolo stolu tančily krásné tanečnice. Všechno měl, na co si jen vzpomněl. Nic ho netrápilo, nebolelo, sám se o nic nemusel starat. Ale ani se o nikoho nezajímal. Nikdy se žádného ze svých sluhů nezeptal, jak mu je, jestli není unavený, kolik má dětí, jestli něco nepotřebuje. Myslel vždy jen na sebe. Nikoho si nevšímal, takže ani nevěděl, že před jeho bránou leží opuštěný žebrák Lazar. Byl to chudák, nemocný, po celém těle měl vředy. Nemohl pracovat a vydělávat si peníze, aby si za ně koupil alespoň to nejnutnější. Žil tedy z toho, co si vyžebral. Alespoň trochu jídla a místo na přespání? Když však došel k boháčovu domu, byl už docela vysílený, takže tam zůstal ležet. Už neměl ani sílu vejít a vyžebrat si něco. Přitom uvnitř bylo tolik jídla, že by se mohlo nasytit mnoho chudáků jen z toho, co se ze stolu odnášelo a vyhazovalo. A před dveřmi toho domu, ve kterém bylo tolik jídla, zemřel chudák Lazar hladem. Byl to dobrý člověk. Dokud byl zdravý a mohl pracovat, každému pomáhal. Proto po smrti přišel do nebe, do věčné slávy k Bohu. A tam se setkal se všemi, které měl rád. Zemřel však i boháč. Bohatství ho nemohlo zachránit před smrtí. Za peníze se dá koupit mnoho krásného, dobrého, příjemného a vzácného. Ale život se koupit nedá. Sluhové sice oblékli boháčovo mrtvé tělo do krásných šatů a uložili do nejdrahocennější rakve. Ale z toho už on nic neměl. Jeho tělo bylo mrtvé a určené k rozpadnutí jako každé jiné. Jeho "já", jeho duše, to, čím se podobal Bohu, to nezemřelo. On tedy zůstal, žít, jen neměl tělo, to tělo, kterému předtím obstaral za peníze všechno. Neměl už ani peníze, ale k čemu by mu byly! Nic si už za ně nemohl koupit. A tak zůstal sám. Navěky sám.
Nemohl přijít do nebe, protože nikdy neměl nikoho rád. Vždy viděl jen sebe, zajímal se jen o sebe, myslel jen na sebe. Na Boha nikdy ani nepomyslel. Nepotřeboval ho. Měl přece všechno, co chtěl, a myslel si, že to tak. musí být. Ani ho nenapadlo přemýšlet o tom, odkud je svět, odkud je on sám. A proč vlastně žije. Celý život si myslel, že on je na světě proto, aby mu bylo dobře a všechno okolo něho jen proto, aby to využíval pro sebe. Ty, kdo ho chtěli upozornit a napomenout, neposlouchal. Těm, kterým by měl něco dát, v něčem jim pomoci, nechtěl vidět. Nikdy nepracoval, nezasel ani jedno zrníčko, nevypěstoval ani jeden hrášek, nic nepostavil, neopravil, nevymyslel, nikomu nic nedal. Žil jen sám pro sebe. Okolo sebe měl jen ty, co mu sloužili. A v nebi už nejsou.sluhové a páni, tam nikdo nerozkazuje a nikdo neslouží.
Když boháč najednou zahlédl Boha a všechny lidi, kteří žiji v jeho blízkosti, vzpomněl si na celý svůj život. Uviděl to najednou docela jasně a zřetelně. Bylo to asi tak, jako když je stáhnutá roleta, v pokoji je šero, sotva něco rozeznáme. A když roletu vytáhneme, místnost je plná slunečního světla a tehdy uvidíme i prach. Tak nějak uviděl i boháč svůj život a vzpomněl si, kolikrát měl možnost se změnit. Jak neposlouchal svou matku, otce, přátele. Jak nechtěl vidět žádnou bídu, žádné slzy, a proto se přestal s lidmi stýkat. Kolikrát odmítl ty, kteří ho chtěli upozornit, i ty, kteří ho prosili o pomoc. Nyní zjistil, že se mohl rozhodnout pro jiný život. Uvědomil si celou hrůzu svého neštěstí. Ale už na tom nemohl nic změnit. On nechtěl být jiný. A už by ani neměl možnost někomu lásku prokázat. Neměl komu pomoci. To se dá jen zde na zemi. Uviděl i Lazara, i všechny ty, které za života odmítl. Nikdy je neměl rád, nestál o ně. Ani nyní. O nikoho, ani o Boha. Nenáviděl je. A když je viděl nyní šťastné, nenáviděl je ještě víc. Nemohl by být mezi nimi šťasten, když je neměl rád. On už ani nevěděl, jaké je to, mít někoho rád. On dovedl jen nenávidět. I Boha, i ty okolo něho. A v této nenávisti mu nezbývalo nic jiného, než zůstat sám. Sám se sebou, se svým sobectvím, se svou nenávistí, která ho pálila jako oheň a udělala nešťastným navěky.
Toto je zavržení, toto je peklo. Slovo "peklo" jste už jistě slyšeli. Možná tak, že v pekle je velikánský oheň a čerti do toho ohně hází zlé lidi. To se však jen tak maluje, protože nedovedeme namalovat, jak pálí nenávist a jak bolí věčná samota. A možná vám někdo řekl, že do pekla posílá Bůh lidi za trest. Snad se vám tehdy zdálo, že tedy Bůh nemůže být dobrý. Jenže nyní vidíte, že je to trochu jinak. Boháč si svým sobectvím a nenávistí sám zvolil věčnou samotu. Bůh chtěl, aby i tento boháč byl šťastný. Vždyť proto ho stvořil. Proto mu dal rozum, aby přemýšlel, proč je na světě. Proto mu dal uši, aby poslouchal i dobré rady a napomenutí. Proto mu dal oči, aby viděl okolo sebe i druhé. Proto mu dal zdraví a majetek, aby mohl pomáhat jiným. Proto ho postavil na svět mezi lidi, aby s nimi žil v lásce. Ale on to všechno udělal naopak. Z vlastní vůle se rozhodl pro sobectví, nenávist a věčnou samotu.
Nedejte se zastrašit peklem a nebojte se ho. Peklo sice opravdu je a je hrozné, ale zavržený bude jen ten, kdo se tak sám svobodně rozhodne. Kdo tam chce být. Kdo chce zůstat sám, protože každého nenávidí.

Z celého vyprávěni tohoto podobenství musí jasně vyznít, že Bůh nikoho přímo nezavrhuje do pekla. Do zavržení se tahá sám hříšník tím, že zneužívá své svobody. Místo toho, aby se dobrovolně přimkl k Bohu, dává se unášet svým egoismem a ze sebe samého dělá "boha" a tak zavrhuje nekonečně laskavého nebeského Otce.

I zvolal (boháč): "Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plameni." (Lk 16,24)
 

28. Cizoložná žena

Minule jsme si řekli, že je sice peklo strašné, ale že Bůh nechce nikoho zavrhnout. Zavržený bude jen ten, kdo chce sám. Bůh totiž velmi rád odpustí i ten největší hřích. My lidé však chceme raději trestat a pomstít se, než odpustit. A myslíme si, že je to správné. Jenže Ježíš nám ukázal, že to tak není. Pamatujete si, jak se zachoval vůči zloději Zacheovi? Dnes si zavzpomínáme na jiný přiklad z Ježíšova života. Jak zachránil velmi hříšnou ženu. To se též opravdu stalo, je to napsané v Bibli. Budeme si to zase představovat, jako kdybychom tam sami byli. Tak si pohodlně sedněte, uvolněte se, zavřete oči a představujte si, co vám budu vyprávět.
Jsme zase v podobném městečku jako tehdy, když jsme si představovali Zachea, a také se děje něco podobného. Zase spěchá hodně lidí stejným směrem. Jsou to starší mužové. Jsou jaksi rozzlobení. Cestou se o něčem vzrušeně dohadují. Je jich stále více, téměř z každého domu vyvolávají dalšího. Jen něco zakřičí a už se každému zalesknou oči, zatnou pěsti a běží s nimi. Co se to jen děje? Musím se k nim nenápadně přidat, ať se dovím, o co jde. Určitě se mi to podaří, jsou takoví zaujatí, že si mě jistě nevšimnou.
Tak, už vím. Nyní jsem to jasně slyšel. Jde o nějakou zlou ženu. Ta je opravdu zlá! Prý vzala rodině otce. Ti dva muži tam vpředu, kteří všechny svolávají, ji při tom stihli. Večer co večer sváděla jednoho mladého muže, aby se s ní šel bavit. A on šel, i když měl doma několik malých dětí a hodnou ženu. Děti se těšily, že si tatínek večer, až se vrátí z práce, bude s nimi hrát, ale on se přišel domů jen převléci a už ho nebylo. Odešel k té ženě na hostinu. Když to takto trvalo týden, ani se už domů nevracel, ale zůstal u ní. Co jeho rodina? Z čeho budou žít, kdo se o ně bude starat?
Tito rozčilení muži jdou udělat pořádek. Běží do domu té ženy. Toto bude asi ten dům, protože do něj všichni vešli. Počkám zde. Co se jen bude dít? Co udělají?
Ale už ji vlečou ven. Je mladá, krásně oblečená. A jakou pěknou má tvář! Ale jaké zlé oči! S jakou zlostí se rozhlíží okolo! Brání se, nechce jít. Vykřikuje, aby jí dali pokoj, co se o ni starají. Ale ti muži jsou silnější. Pevně ji drží a vedou ven z města. Cestou sbírají kameny. Každý má již v rukou pořádné kusy. Na co jim budou? Ale vždyť se to dovím, protože jdu za nimi.
Zastavili se a dívají se směrem k nedalekému kopci. Sedí tam nějací lidé. Celý zástup se pohnul tím směrem. Už vím. Je tam Ježíš s přáteli. Zpozoroval nás. Vstal a jde nám naproti.
Ti dva vpředu, co vlečou ženu, mu říkají, co provedla. A chtějí, aby Ježíš rozhodl, co s ní mají udělat. Protože podle zákona mají takovou ženu ukamenovat. Budou na ni házet kameny tak dlouho, dokud nezemře. Proto si je každý už po cestě nasbíral. Nyní tu stojí okolo a čekají, až je budou moci začít házet.
Ale Ježíš se chová jinak než očekávali. Když je vyslechl, sedl si a jako kdyby zapomněl, že tam jsou, zvedl proutek a čmáral s ním v písku. Ta žena se celá třásla strachem. Až nyní pochopila, co ji čeká. Už se nedívá vyzývavě a hněvivě okolo sebe, ale pláče. Ti muži zřejmě nevědí, co mají dělat. Naléhají na Ježíše, ale on nic. Ani hlavu nezvedl, neodpověděl, a dál si pohrával s proutkem. Co to má být? Snad neslyšel?
Nyní pomalu zvedl hlavu a dívá se z jednoho na druhého. Chystá se něco povědět. Tak co, jak se rozhodne? Co si zaslouží takováto žena? Ježíš klidně a rozhodně říká: "Kdo z vás je bez hříchu, kdo nikdy nic zlého neudělal, ať po ní první hodí kamenem." A zase sklonil hlavu a dále jako by psal v písku.
Chvíli je ticho. Každý stojí zaražen. Pomalu klesají ruce s kameny. A rozzlobení muži se nenápadně rozcházejí. Jsou jaksi zahanbeni. Zřejmě každého z nich napadlo něco, za co se stydí. Ježíš se na každého podíval jako ten, kdo skutečně vidí do svědomí. Nyní se báli, že jim to řekne každému nahlas a odhalí to přede všemi. Tak raději zmizeli. Zůstala tam jen ta ustrašená žena. Co s ní? Co jí řekne Ježíš? Zachránil ji před strašným ukamenováním. Ale co dál? Vždyť to, co udělala, nemůže přece Ježíš schválit.
Ježíš vstal, dlouho se díval té ženě do očí. Vidím na ni. Její pohled už není ani zlostný, ale ani ustrašený. To už je pohled odhodlaný. Její oči jakoby něco slibovaly. Ježíš říká: "Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsoudím. Vrať se domů a změň svůj život!"
Žena se nezmohla ani na slovo. Odešla domů. Od té chvíle jakoby měla nové oči. Viděla, kolik má v domě špíny a nepořádku. Dala se do práce. Čistila, drhla, uklízela. Brzy byl dům k nepoznání.
Ale nejen to. I lidi okolo sebe viděla jinak. Všimla si, že je na cestě uplakané dítě. Hned vyběhla ven, utřela mu slzy a dala mu sladkost. Zanedlouho se stala známou tím, že pomáhala, kde bylo třeba.
Nyní už vidím, že odpustit je lepší než potrestat. Kdo by byl měl užitek ze smrti té ženy? Jen ti rozzlobení muži by si vybili svoji zlost. A byli by se ještě víc utvrdili v přesvědčení, jací jsou oni dokonalí, když tak dbají na spravedlnost. Ale ta žena by byla zemřela s nenávistí v srdci.
Jak jsi to dobře vyřešil, Pane! Takto jsi pomohl všem. Všechno se napravilo. Rodině jsi vrátil otce. Ze zlé ženy se stala dobrá. A rozezlení muži začali uvažovat nad sebou, nad svými hříchy a možná se též někteří z nich v mnohém změnili.
Jak je dobré, že jsi tak laskavý, že nechceš trestat! Protože kdo je tak dobry, aby se nemusel bát? Musí si dát pozor, abych si víc všímal svých hříchů a nerozčiloval se nad druhými. A když už budu otevírat ústa, abych na druhého žaloval, anebo když budu zvedat ruku k úderu, připomeň mi, že na to nemám právo, protože já sám nejsem bez viny.
 

29. Hlavní přikázání

Stalo se vám už někdy, že by vám někdo z dospělých ani jednou za den neřekl: "Toto nesmíš", "To nedělej", "Ať to víckrát nevidím" "Neopovaž se to udělat!" To není ani možné, že? Sotva se dá spočítat, kolikrát za den vás někdo napomíná. Stále samé příkazy a zákazy. Dospělí jako by ani nic jiného nedovedli. A nejhorší na tom je, že velmi často ani nevíte, proč to, anebo ono nemáte dělat. Vždyť to bývá obyčejně něco právě lákavého. A nutí vás dělat často to, do čeho se vám nechce, co se vám protiví. Možná vám i někdy napadlo, jestli to dospělí nedělají schválně, aby vám kazili radost. Vždyť odkud oni vědí, co se kdy smí a nesmí, co je správné a co ne?
Když jste například uhřátí po pořádné honičce, nejlepší, co může být, by byla sklenice studené vody. Ale tehdy moudří dospělí řeknou: "Ani nápad, musíte počkat, až vychladnete!" Jenže až zchladnete, nebudete už mít takovou žízeň. Proč vám to nedopřejí? Myslím, že víte proč. Dospělí totiž ze zkušenosti vědí, jaké by to mělo následky. Věřte že i oni mají takovou žízeň a znají to sami, jakou má rozehřátý člověk chuť na studenou vodu. Jenže ta chvíle úlevy by mohla přijít draho. Zápal plic, pár týdnů v nemocnici, ještě několik týdnů neběhat, neskákat, dávat si dlouho pozor. To nestojí za to!
Každý dospělý byl kdysi dítětem a dobře si pamatuje, jak je těžké vydržet sedět u úlohy, když venku svítí slunce a tak dobře by se jezdilo na kole. Jenže dospělí ví i to, že to učení je potřebné pro život. Nenutí vás učit se proto, aby vás trápili, ale proto, abyste se později měli dobře. Možná jste už viděli v televizi rozhovor s nějakým slavným vynálezcem, hudebníkem anebo sportovcem. Takoví lidé velmi často vzpomínají na svoje dětství, jak se jim také nechtělo učit, cvičit na hudebním nástroji, trénovat a jak jsou vděční rodičům, že je přinutili. Nutili je, protože věděli dopředu, že to má význam, že je to pro budoucí dobr o dětí.
Tak tedy proto dospělí rozhodují i o tom, co se smí, neboť ze zkušenosti znají následky, dovedou je předvídat. I vy to víte lépe než menší děti, a proto je dokážete ochránit. Kdybyste viděli malé dítě, jak bere do ruky nůž, vytrhnete mu ho z ruky. A nic byste nedali na to, že se rozpláče, že se mu to nelíbí. Nemůžete mu to dovolit, protože už víte, jak strašně by si mohlo ublížit. Stejně byste nedovolili dítěti, aby vyběhlo na cestu za odkutáleným míčem, když jede auto. Vy totiž víte, že život a zdraví dítěte je cennější než míč.
Zřejmě je to tedy tak nějak, že vždy ten moudřejší dovede lépe předvídat následky a proto má právo rozhodovat, co se smí a co ne. Jenže na to, aby člověk vždy dobře poradil nestačí, že je moudrý. Kolik je na světě zlých lidí, kteří úmyslně radí špatně. Mají potom radost, když si někdo ublíží. Určitě jste už něco takového zažili. Důvěřovat můžeme jen tomu, kdo je i moudrý i dobrý, kdo ví, co mi uškodí a také co prospěje, a kdo mě má mimoto i rád. Jen tomu bude opravdu záležet na mém štěstí.
Ani nejmoudřejší člověk neví všechno. Všechno ví jen Bůh. Bůh zná všechny následky. Vidí daleko - daleko dopředu. A proto, kdo má největší právo určovat, co je dobré a co zlé? Není to těžké uhádnout, viďte?
Máte pravdu. Je to Bůh. On jediný ví docela přesně, co je pro nás dobré a co zlé. O Bohu víme i to, že nás má nejraději. Nikomu na světě nezáleží tak mnoho na tom, abychom byli šťastni, jako Bohu. Tedy když Bůh o něčem rozhodne, že to nesmíme, můžeme se spolehnout, že je to jen pro naše dobro.
Ale jak se dovíme, co Bůh chce a co ne?
Vy už víte, že Ježíš přišel vlastně i proto, aby nám to oznámil. Už jsme si mnoho o jeho životě vyprávěli. O jeho zázracích, o tom, jak se choval a jak učil lidi. Z podobenství o milosrdném Samaritánovi víme, že Bůh chce, abychom pomohli každému, kdo je v nouzi. Z podobenství o nemilosrdném sluhovi jsme se zase dověděli, že chce, abychom byli ochotni odpouštět. Z příběhu o Zacheovi víme, že je zapotřebí napravit i to, co jsme udělali zlého. Ale co říkáte, nebylo by dobré přesně vědět, co kdy smíme a co ne? Nebylo by ohromné, kdybyste to věděly i vy, děti? Vždyť to není příjemné, být stále upozorňován a napomínán.
Jenže to by musela být asi strašně velká kniha, kde by mohlo být napsáno všechno, co se smí a co nesmí. Zeptejte se nějakého řidiče, kolik předpisů musí znát a zachovávat. A to jen v dopravě! Co všechno se však stane v životě, kolik toho každý člověk za den namluví a udělá. Myslím, že už máte dopředu strach, kolik se toho budete muset naučit. Ale budete překvapeni, protože Ježíš nám dal jedno jediné pravidlo a podle něho víme vždy docela přesně, co je správně. To pravidlo má dvě části. Za prvé, jak se máme chovat k Bohu a za druhé, jak se máme chovat k sobě navzájem. Nejdříve vám řeknu tu druhou část.
Miluj každého člověka jako sebe!
To se lehce zapamatuje, že? Vždyť je to jedna krátká věta. Lehce se ji naučíte. Ale je potřeba se naučit podle ní i žít. Příště si o tom povíme víc. Zatím zkuste přemýšlet, co to asi může znamenat. Trochu vám pomohu. Ježíš k tomu dal toto vysvětlení. Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ani ty jim. Co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej i ty jim.
Tak, a víc vám už dnes neřeknu. Ale to stačí, ne? Vždyť jste se dověděli zase velmi důležité věci: proč jsou příkazy a zákazy, že slouží jen pro naše dobro, že je určuje někdo, kdo je moudrý, vidí daleko dopředu a má nás rád. Bůh je nejmoudřejší a má nás nejraději. On tedy nejlépe ví, jak máme žít. Takže mu můžeme opravdu důvěřovat, protože pro nás vymyslel jen to nejlepší. Že se už těšíte, že budete i sami vědět, co se smí a co se nesmí? Nebudete se muset nechat stále napomínat a upozorňovat.

Pane, ukazuj mi své cesty, uč mě chodit po tvých stezkách, voď mě se své pravdě a připomínej mi, že ty jsi můj Bůh, můj Spasitel. (Z 24,4-5)
 

30. Láska k bližnímu

No tak, jak to dopadlo? Přemýšleli jste trochu o tom, co jste se minule dověděli? Kdo z vás ví, jak to Ježíš řekl? Jak zní to pravidlo, podle kterého se máme vždy řídit?
Jistě jste si zapamatovali, že máme milovat každého člověka. A možná vás hned i napadlo, že je to velmi lehké a že tedy není zapotřebí o tom ani víc uvažovat. Možná jste to pustili z hlavy.
Řeknu vám však, jak to bylo s Petříkem, když se dověděl o tomto Ježíšově příkazu. On to tedy z hlavy nepustil. Právě naopak, začal se hned podle toho řídit. A tak ráno, když ho maminka budila, řekl jí, že ji má velmi rád. Maminku to potěšilo. Políbila ho a potom mu řekla, aby se rychle oblékl a skočil pro mléko. Ale Petrovi se nechtělo, dělal všechno jako v zpomaleném filmu, bručel, že všechno musí jen on a prý proč nejde dnes Věrka. Šel, až když na něho maminka zakřičela. V mlékárně mu omylem vrátili o pět korun víc. To je dobře! Má na žvýkačky. Jen si musí dát pozor, aby je maminka neuviděla, protože by hned zjišťovala, odkud má peníze. Když už byl čas jít do školy, začal si rychle dávat věci do kabele. Nemohl najít atlas. Všechno vyházel z poličky, nechal to na zemi a odešel. Cestou do školy si vzpomněl na Ježíšův příkaz. A jak potkával lidi, myslel na to, že je má rád. Pěkně pozdravil paní sousedku a ta se na něj mile usmála. Vtom uviděl shrbeného starého pána. V jedné ruce měl tašku s nákupem a v druhé hůlku. Kráčel tak divně, cupital, klepal hůlkou a pokyvoval přitom hlavou. Vypadal velmi směšně. Nejsměšnější však bylo to, že mu z tašky vytékalo mléko a on o tom vůbec nevěděl. Kabát měl. už cely od mléka. Hlouček chlapců se na něj díval, jeden z nich ho začal napodobovat a už se všichni smáli. Petr se k nim přidal a též se výborně bavil, jak ten chudák vypadá. Potom šli všichni společně do školy. A tehdy Petra napadlo, že ví zajímavou novinu. V jejich domě bydlí chlapec ze sousední třídy. Přes tenké stěny je všechno slyšet. Petr věděl všechny podrobnosti o jeho včerejším výprasku. Rychle to vyprávěl ostatním. Ve škole v šatně zpozoroval, jak z jednoho kabátu vykukují podobné rukavice, jaké včera ztratil při sáňkování. Maminka to ještě neví. Tak se vyzouval pomaleji a když ostatní odešli, rychle vytáhl ty rukavice a strčil si je do kapsy svého kabátu. Jak je to dobře, má po starosti! Stejně se bál, že z toho bude doma křik. Ve třídě si sedl do lavice a za chvíli zpozoroval, že spolužačka vedle něho je uplakaná. Pomyslel si, že je to takové kotě umňoukané, že holky ani nic jiného nedovedou, a udělal na ni dlouhý nos. Přes přestávku se potom s kamarády radil jak se pomstí klukům, kteří je minule, když prohráli v hokeji, vypískali a posměšně pokřikovali. Petr byl se sebou velmi spokojený, protože přišel na ohromný nápad. Ti to ale slíznou! Na konci vyučování se učitelka ptala, kdo zanese úlohu nemocnému Vláďovi a významně se podívala na Petra, protože měl cestu okolo. Ale Petr se hned vymluvil, že dnes nemůže protože musí jít k babičce. Nebyla to pravda. Šlo o tu pomstu. To přece nemohl říct. Potom jim ještě učitelka oznámila, že na plánovaný zájezd se nepojede, protože se nikdo nepřiznal, kdo rozbil zrcadlo. Za peníze určené na výlet se nahradí škoda. To se Petrovi ulevilo! Konečně je po vysvětlování a už se nemusí bát. Vždyť on byl tím hledaným viníkem. Všichni se sice na zájezd těšili, ale co na tom! Hlavní je, že z toho šťastně vyvázl. Plán s pomstou se odpoledne vydařil, nepřátelská banda dostala svoje. Takže všechno šlo dnes hladce. Ani úloh neměl moc. Jen večeře mu pokazila náladu. Jako by máma nevěděla, jak nenávidí sekanou. Jídlo jen rozrýpal a nafoukaný odešel do pokoje. Tam uviděl Věrčinu rozečtenou knihu. Podíval se do ní. Zdála se být zajímavá a tak ji začal číst. Když však přišla Věrka, nastala hádka. Ale on se nedal. Copak nemá i on právo číst? Potom mu napadlo, že má mít každého rád. Ale vždyť on přece má svou sestru rád. Je na ni hrdý, že se dobře učí a pěkně recituje. Má rád i malého bratra. Dnes večer mu bude zase vyprávět nějakou pohádku o strašidlech. Jak se mu vždycky s Věrkou nasmějí, když se začne bát a schovává si hlavu pod peřinu.
No a tak skončil Petrův den, kdy chtěl mít každého rád? Byl přesvědčen; že to splnil. Vždyť přece nikomu neřekl, že ho nenávidí.
Ale, děti, že jste cítily, že to Petr nepochopil správně? Co to znamená milovat? Mít rád. Má vás rád ten, kdo vám to sice často opakuje, ale přitom vás podvede, udeří, nepomůže vám?
Zkusme si ten Petrův den posoudit přesně podle Ježíšovy věty mít rád každého tak, jako sebe. To znamená, že si vyměníme místo s tím druhým. Hned uvidíte, jak se to dělá. Když se Petrovi nechtělo jít pro mléko, měl si v duchu vyměnit místo s maminkou. Kolik mívá maminka ráno práce, jak musí spěchat, aby všechno stihla. Představte si vy, že jste mamkou, co byste asi chtěli? Aby dítě odmlouvalo a šlo neochotně nakoupit? Jistě že ne. A tak by byl Petr hned viděl, jak se prokazuje láska k mamince. A zřejmě by nenechal po sobě nepořádek, protože na maminčině místě by z toho též neměl radost.
V mlékárně by byl jistě prodavačce vrátil pět korun, protože ví, že jí budou chybět a že je bude muset doplatit ze svého. No a na jejím místě by jistě nechtěl doplácet.
Kdyby se byl Petr vžil do situace toho dědečka, kdyby si byl všiml, jak je slabý a představil si, kolik ho to bude stát námahy, než vyčistí kabát a bude se muset ještě vrátit pro mléko, nebyl by se mu smál, ale slušně by ho upozornil a pomohl by mu dát všechno do pořádku.
A řekněte, chtěl by, aby se mezi ostatními vyprávělo o tom, co zlého udělal a jak byl za to potrestán? Jistě že ne. Kdyby si to byl Petr uvědomil, jistě by nemluvil o tom, že dostal výprask a proč.
No a ukradl by rukavice? Chtěl by někdo, aby ho okradli? Určitě ne! Takže co si nepřeji pro sebe, nemohu udělat druhému.
Kdyby měl Petr opravdu každého rád jako sebe, zeptal by se soucitně uplakané spolužačky, co se jí stalo. Možná by se byl dověděl, že jí odvezli v noci tatínka do nemocnice a že má nyní o něj strach. A tak místo plánování pomsty by se o přestávce snažil ji potěšit a povzbudit. Chtěl by snad zůstat v takové situaci sám, chtěl by, aby si nikdo jeho trápení nevšiml a nepotěšil ho?
No a chtěl by někdo, aby za takovou maličkost, jako je pískáni při prohře, následovala nějaká krutá pomsta? Ježíš řekl, že je třeba milovat každého. A věru ani nepřátelé nejsou výjimkou. Nejen tito dětští, ale ani ti skutečně opravdoví ve světě dospělých, kteří vážně ublíží. I těm máme odpustit.
Kdyby se Petr řídil Ježíšovým pravidlem, byl by se jistě hned přihlásil, že donese úlohu nemocnému Vláďovi. Dovedl by se vžit do toho, jak by bylo jemu na Vláďově místě. A byl by u něho i chvíli poseděl, pověděl mu novoty ze školy, aby mu nebylo smutno.

Samozřejmě, že podle tohoto Ježíšova příkazu nikdo nemůže připustit, aby za jeho vinu trpěli druzí. Protože to by pro sebe přece nikdo nechtěl.
A ta večeře! Kdyby byl mámou, měl by radost, kdyby někdo ohrnoval nos nad tím, co uvaří? Je to nějaký projev lásky?
A kdyby měl Petr rozečtenou zajímavou knihu, chtěl by, aby mu ji někdo vzal?
A kdyby byl malým dítětem, chtěl by se bát?
Tak vidíte, takto je potřeba rozumět Ježíšovým slovům. Je to lehké na zapamatováni, ani to není těžké pochopit. Těžší je podle toho jednat. Ale dovedete si představit, jak by bylo na světě krásně, kdyby se podle toho každý řídil?
Zkuste o tom přemýšlet! A nejen přemýšlet! Musíte již i začít podle toho žít. Nepůjde to lehce, ani se vám to vždy nepodaří. Ale když se vám to hned zítra podaří, aspoň jen trochu, už zítra bude na světě trošku lépe a krásněji.
Tak nezapomeňte! Co nechci pro sebe, nedělám druhému. A naopak. K druhým se budu chovat tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně.

"Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mt 22,39)
 

31. Láska k Bohu

Doufám, děti, že už je vám docela jasné, co znamená mít někoho rád jako sám sebe. Doufám též, že jste se začaly podle toho i řídit, že jste si představily sebe na místě toho druhého, kterému máte něco udělat. A podle toho se potom rozhodujete, jestli by se to líbilo vám. Kdo se tomu naučí, stane se velmi dobrým člověkem. Každý ho bude mít rád. Takové chování se každému libí.
Ale neznáte ještě první část Ježíšova příkazu, totiž jak se máme chovat k Bohu. A to je přece mnohem důležitější, abychom se zalíbili jemu. Vždyť Bůh je nejvyšším Pánem, on všechno stvořil, všechno nám dal, na něm všechno závisí. A právě proto, že Bůh je o tolik vznešenější než člověk žádá od nás, abychom ho milovali víc, mnohem víc. Tedy první část příkazu zní:
Miluj Boha nadevšechno!
Co to však znamená? Jak to máme projevit? Řeknu vám nějaký příklad, abyste to lépe pochopili.
Na dvoře na písku si hraje dítě. Staví si nějaký hrad. Úplné je zabrané do hry. Vtom vidí přicházet otce. Hned odhodí lopatku a rychle běží tatínkovi naproti. Proč? Protože má tatínka velmi rádo, raději než hru. Hra byla krásná a zajímavá, ale být v otcově náručí je přece ze všeho nejkrásnější. Vždyť právě tatínkovi chce vyprávět o tom, jaký krásny hrad staví, jemu ho chce ukázat. Potom si hraje dál, ale tatínek sedí blízko na lavičce. Nyní se pustí do stavby celého města a ještě víc se zabere do hry. Dělá to s větší chutí, více si dá záležet, aby to bylo pěkné, protože ví, že se tatínek dívá a bude mít radost, když se to podaří.
Na tomto příkladu vidíte, co znamená mít někoho raději než sebe. Když mám někoho raději než sebe, dám mu přednost před vším ostatním, ať by se mi to jakkoliv líbilo.
To dítě nic neztratilo, ačkoliv kvůli otci opustilo hru. Potom mělo ze hry ještě větší radost. Ale to všechno proto, že byl tatínek v tomto případě velmi dobrý a laskavý. Kdyby byl mrzutý a rozzlobeny, kdyby neměl dítě rád, nedopadlo by to tak.
Jenže o Bohu víme, že je nejlepší Otec. Když tedy Bohu ukážeme, že ho máme raději než cokoliv jiného též nic neztratíme, jen budeme mít ze všeho větší radost než předtím. Ta radost je v tom, že Bůh nás vidí, je s námi, těší se z našich úspěchů, z naší radosti.
Ale může se stát jiný případ. Dítě se při hře zatoulalo na blízké staveniště. Tam právě vykopali základy, takže je tam hluboká jáma, plná bláta. Dítě vylezlo až na kluzký okraj jámy a ze zvědavosti se naklání dopředu. Co udělá starostlivý otec, když to zpozoruje? Přiběhne a strhne je zpět. Ditě se lekne a rozpláče se. Nerozumí, proč ho otec vytrhl ze zajímavé výzkumné cesty a ještě k tomu tak prudce. Opravdu to i zabolelo. Ale od otce je to projev lásky, nebo ne? Určitě to udělal pro záchranu dítěte. A co má udělat dítě? I když tomu samo nerozumí, ví přece, že otec je má rád a chce jen jeho dobro. Nebude tedy ze zlosti kopat nohama, ale přitulí se k otci. Snad mu řekne: "Nebylo mi to příjemné, když jsi mě strhl, nerozumím, proč jsem nemohl jít dále, ale důvěřuji ti, že chceš jen mé dobro."
Takto bychom se měli my vždy chovat vůči Bohu, když se nám stane něco těžkého a nepříjemného. Ačkoliv nedovedeme pochopit, proč se to stalo, měli bychom se spolehnout, že Bůh to vždy lépe ví a určitě nás chtěl zachránit před něčím horším. Kdo se takto zachová, ten dokáže, že miluje Boha opravdu nadevšechno.
Je však velmi těžké uvěřit, že Bůh chce moje dobro, i když musím trpět. Staří lidé, kteří jsou už dlouho na světě, ledacos zažili a zkusili, často vyprávějí, že někdy až po dvaceti letech pochopili, k čemu bylo dobré nějaké trápení. Až potom uznali, že je tím Bůh zachránil před něčím horším. Ale všechno pochopíme, až nám to jednou Bůh sám vysvětlí.
Malá Alenka těžce onemocněla. Přišlo to náhle. Upadla do bezvědomí. Probrala se až v nemocnici. Na nic si nepamatovala. Jen se najednou ocitla v neznámém prostředí, okolo ní mnoho postav v bílém. Viděla jim jen oči, protože tváře měly zakryté rouškami. Bála se jich. A jak ji trápili všelijakým pícháním, řezáním a odpornými léky. Nejhorší bylo, že neviděla rodiče. Kde se ztratili? Kam ji to dali? Vždy si myslela, že ji mají rádi. A oni ji opustili a dovolili, aby ji tito cizí lidé trápili. Zřejmě ji rodiče už nemají rádi.
Dlouho trvalo než se dostala z nejhoršího a pustili k ni rodiče, ale jen na chvíli, takže ji nemohli nic vysvětlit. Až když se vrátila vyléčená domů, vyprávěli jí, jak to bylo. A tak pochopila, že právě tehdy ji rodiče měli nejraději, když udělali všechno pro její záchranu. Když se Alenka přiznala, co si v nemocnici myslela, maminka se rozplakala. Alenku to potom mrzelo. Jak si jen mohla myslet, že by ji její maminka přestala mít ráda! Ale tehdy jí bylo těžko. Ničemu nerozuměla, velmi trpěla a rodiče neviděla.
I s námi je to tak. Když trpíme, obyčejně nerozumíme, proč to musí být. Dobrého Boha nevidíme. Milovat ho nadevšechno však znamená věřit i v neštěstí, že Bůh je dobry, ví o mně, a když on něco dovolí, je to určitě pro moje dobro.
Nu a co myslíte, jak se tento příkaz lásky k Bohu vztahuje na vás, děti?
Když se vám nebude chtít modlit, poslouchat vyprávění o Bohu, jít do kostela, protože děláte právě něco velmi zajímavého, vzpomeňte si na to dítě na písku. Nemyslete si, že vám Bůh chce vzít to, co se vám líbí, co vás zajímá. Právě naopak. Když necháte všeho a rozhodnete se k němu, můžete mu vyprávět o tom, co vás tak zaujalo. Bohu můžete totiž povědět všechno, protože jeho opravdu všechno zajímá. Má radost z každé naší radosti.
A vždy, ať už si hrajete, učíte se, čtete anebo se díváte na pěkný film, dělejte to tak, jako to dítě, když se na ně hodný otec se zájmem díval. Vy přece víte, že Bůh se na nás také dívá vždy s velkým zájmem. Jemu opravdu záleží na tom, abychom se měli dobře. Má radost z každého našeho úspěchu. Kdo si zvykne, že Bůh je mu vždy blízko, bude i lépe pracovat, i veseleji si hrát, tomu bude na světě o mnoho lépe než těm, kteří to nevědí anebo nechtějí vědět.
Při bolesti, nepříjemnosti, trápení a neštěstí si zase vzpomeňte na ty další příklady. Bůh ví lépe než my, co nám prospěje, co potřebujeme. Možná nám hrozí nějaké neštěstí, před kterým nás chce uchránit. A možná potřebujeme pro záchranu nějaký bolestivý zásah, jako to děvčátko.
Uvěřit tomu je sice těžké, ale Bůh vždy pomůže tomu, kdo ho chce mít rád nadevšechno.

Hlavní přikázání se zpravidla vysvětluje současně s Desaterem, anebo až po něm. Celkem mechanicky se Desatero rozdělí 3 + 7 a uvádí se jako náplně hlavního přikázání. Dělá to dojem, že jde o stejný obsah s jinou formulací. To však odporuje Ježíšovu: "… ale já vám říkám ..." Neklanět se modlám a světit svátky, to ještě není láska k Bohu. Tak, jako nemiluje bližního každý, kdo jen nevraždí, nekrade a křivě nesvědčí.
Z dětí chceme vychovat křesťany, tedy lidi, kteří přijímají do života vysoké požadavky evangelia. Desatero tím neignorujeme a ani ho nechceme obejít. Podrobně bude uvedeno až při svátosti smíření. Předběžně nechejme působit náboj příkazu lásky. Děti nabádejme k pokusům o osobní praktikování příkazu lásky k Bohu a k lidem.
 

32. Nauč nás modlit se

Minule jsme se pokoušeli vysvětlit si přikázání lásky k Bohu. A mluvili jsme, že k Bohu se máme chovat jako dítě, které nechá všeho a utíká k otci, aby mu mohlo všechno vyprávět. A kdy my rozmlouváme s Bohem? Přece tehdy, když se modlíme.
Ale řekněte, modlíte se rádi? A víte vůbec, jak se máte modlit? Při modlitbě rozmlouváme s Bohem. Ježíš je Bůh-Syn, takže si můžeme povídat s ním. On nám je přece jako člověk bližší. víme, že dokud žil na zemi, lidé v zástupech chodili za ním a poslouchali ho. Když se dověděli, že přišel do jejich kraje, ihned všeho nechali a utíkali za ním. Vyprávěl krásně a zajímavě. Vysvětlil jim, čemu nerozuměli, vyslechl je a potěšil. Lidem s ním bylo dobře. A to je zřejmě též modlitba, být s Ježíšem.
Už jsme prožili s Ježíšem pár pěkných chvil. Pamatujete si na to, že? Při jeho narození, při utišení bouře, v příběhu o Zacheovi. A přestože to vypadalo jako hra, byla to skutečně pravda. Protože Ježíš je vždy s námi. A my i docela přesně víme, jak to bylo a co říkal. Vždyť to zapsali ti, kteří ho slyšeli. Tak co kdybychom s ním nyní zase prožili chvíli, abychom se naučili, jak se máme modlit. Zkusme to! Představujte si, co vám budu vyprávět. A poslouchejte Ježíšova slova!
Jsem venku na louce. Je letní podvečer. Slunce začíná zapadat. Je tak příjemně! Rozhlížím se kolem sebe a najednou vidím tam nedaleko na kopci mnoho lidí. Co to tam je? Jdu se podívat. Už jsem tam. Ti lidé sedí okolo muže, který jim něco vypráví. Musí to být zajímavé, protože z něho nespustí oči. Jsou tak soustředěni, že si mě ani nevšimli. Prodírám se opatrně blíž, chci všechno slyšet. Jen aby mě nezpozorovali.
Ten muž, co mluví, je takový neobyčejný. Vychází z něho něco velmi příjemného, co mě přitahuje. Kdybych se jen dostal blíž k němu! Vím, je to Ježíš!
Teď mě zpozoroval! Už je zle! Co když mi vyhubuje, že vyrušuji! Pošle mě pryč, že tu nemám co dělat. Že děti nemají poslouchat, když si,dospělí povídají. Vždyť vím, jak to bývá doma, když přijde návštěva. "Jdi si hrát!" "Neotravuj nyní!" "Dej pokoj!" "Tady nemáš co hledat!"
Ale ne! Usmál se na mě, pokynul rukou, abych šel blíž, docela k němu. Chytil mě za ruku, přitáhl mě a posadil blízko sebe. A vypráví dál s dospělými. Mně je s ním tak dobře! Cítím, jak mě má rád, jak se těší, že jsem u něho. Vím, že tu nezavazím, že smím i já poslouchat o čem si vyprávějí dospělí.
Právě se kdosi ozval: "Pane, nauč nás modlit se."
Cože, ti muži se nedovedou modlit? Bylo by to možné, aby to dospělí nedovedli? Vždyť mně to přikazují. To tedy musím dávat pozor, protože to vlastně ani já neumím.
Ježíš říká: "Když se chcete modlit, najděte si tiché místo, kde vás nic nebude vyrušovat. Vždyť mohli byste si nyní se mnou povídat, kdyby blízko nás například cvičili akrobati?"
Má pravdu. I já se kolikrát chci modlit a přitom poslouchat například tranzistor anebo rozhovor z vedlejšího pokoje.
Dále Ježíš řekl: "Nemyslete si, že musíte hodně mluvit. Bůh přece ví, co potřebujete." To mě překvapuje. Jak je to? Co mám tedy při modlitbě říkat? A než se ho na to někdo ptá, Ježíš vysvětluje. "Když se modlíte, povězte Bohu "OTČE". Bůh je přece váš dobrý Otec, který vás má rád."
No dobře, ale co když nejsme dobří? Tak nás asi čeká jeho hněv a trest: Vždyť ani dnes jsem nebyl takový, jaký jsem měl být. I dnes se stydím i také trochu bojím. Bůh přece všechno vidí a ví. Ví tedy o každém mém zlém skutku. Jeho nemohu podvést. Tak raději na něj nemyslím. A opravdu, někdy se i proto nerad modlím.
Zeptám se ho tedy: "Ty to jistě víš, můj Pane. Pověz nyní mně, jen mně, jak se mám modlit. Jak to mám dělat, abych se modlil rád?" Cítím, jak mi Ježíš odpovídá: "Podívej se, je ti zde se mnou špatně? Já jsem přece Boží Syn. Můj Otec, neviditelný Bůh mě proto poslal mezi vás, proto jsem se stal člověkem jako každý jiný, abych ukázal, jak vás má Bůh rád. Nebo jsem tady snad proto, abych vás trestal? Víš přece o mně, jakým různým hříšníkům jsem odpustil. Já tě mám rád, i když vím, co zlého jsi i dnes udělal. Vidím však, že tě to mrzí a že to chceš napravit. Neboj se, já ti pomohu: Jen věř, že jsem s tebou,
Víš, já jsem s tebou vždy. I tehdy, když na mne nemyslíš, když si hraješ, učíš se, když jsi něčím úplně zaujatý. No a modlitba, to je ta chvíle, kdy si to uvědomíš. Když na to myslíš, když to víš, že jsi se mnou, že tě poslouchám, rozumím ti, přivinu tě k sobě. Nemusíš mi moc říkat, ale můžeš mi povědět všechno. Co tě mrzí, z čeho máš strach, z čeho se raduješ, na co se těšíš, koho máš rád, kdo tě urazil, kdo ti ublížil - všechno. Jako nyní - sedíš blízko mě, hlavu máš opřenou o moji hruď. I když si to jen představuješ, je to opravdu skutečnost. Protože já jsem ti vždy blízko.
Neboj se, nikdy mě nebudeš vyrušovat, nikdy mě nebudeš překážet. Já ti nikdy neřeknu: "Teď mi dej pokoj, nemám čas." Protože já mám vždycky čas. Pro mne není nic důležitějšího než tě poslouchat. Jsem sice mocným stvořitelem, ale stvořil jsem tě proto, že jsem tě chtěl mít. Chtěl jsem přesně takového kamaráda jako jsi ty. Všelicos od tebe čekám, mnoho chci, abys pro mne udělal. Však uvidíš, pro jaké věci jsem tě stvořil. Ale musíš mít čas také ty pro mne.
Že si ho od nynějška vždy najdeš! Každý den aspoň chviličku. Ale opravdu. Jako nyní. Že všechno odložíš, abychom mohli být my dva docela důvěrně spolu, aby nás nic nevyrušovalo. Nezapomeň, vždy na tebe čekám! Těším se na tebe!

Taková meditace se může podle potřeby obměnit. Když vyučující zná svěřené děti důvěrněji, může tam vsadit jejich konkrétní problémy.
Dotkli jsme se - sice jen oslovením - modlitby Otčenáš. Bylo by ideální, kdybychom mohli děti postupně seznamovat s obsahem této jedinečné modlitby, abychom je uchránili před zlozvykem formálního odříkávání. Nejčastěji však někdo vyučujícího předběhne a Otčenáš děti naučí. Vyučující tedy musí sám posoudit, kdy a jak má děti s touto modlitbou seznámit. Návod zařazujeme mezi příležitostná témata.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušeni,
ale zbav nás od zlého. (Mt 6,9-13)
 

33. Modlitba jako rozhovor

Když jsme se minule pokusili prožít s Ježíšem důvěrnou chvíli, poslouchali jsme, co říkal o modlitbě. Jenže to není ještě všechno, co potřebujete vědět o modlitbě. O tom si budeme muset ještě hodně povídat, protože je to velmi důležité, umět se správně modlit. Mnozí se jen proto nemodlí, protože to nedovedou. Jiní se zase nemodlí rádi, protože se jim to zdá nudné, nepříjemné, těžké. To je velmi smutné, považovat rozhovor s Bohem za nudný a setkání s Ježíšem za nepříjemné. Jak se člověk těší, když si může povyprávět s někým moudrým. A Bůh je přece nejmoudřejší. Jak rádi se setkáváme s dobrým člověkem, s někým, kdo nám může pomoci, když máme nějaké trápení. A kdo je lepší než Ježíš, kdo nás má raději, kdo nám může lépe pomoci než on?
Největší těžkost je v tom, že Bůh je neviditelný. Nemůžeme si s ním vykládat tak jako s člověkem, od kterého dostaneme hned odpověď. Musíme jen věřit, že je zde a že nás slyší. A přestože je Ježíš člověkem jako my, nežije nyní mezi námi viditelně. Ani si s ním nemůžeme vyprávět tak, jak jsme zvyklí mezi sebou. Přece však je modlitba rozhovor. Hovoří Bůh i já. Hned si to vysvětlíme, jak je to možné.
Pamatujete si ještě na ten náš docela první příběh o Jeníkovi, kterému dal dědeček tajně na stůl krásnou stavebnici? Víte, jak to bylo, že? Dědeček byl schovaný za závěsem, Jeník ho neviděl. Viděl však stavebnici a věděl, že mu ji někdo daroval. Měl z ní radost a byl vděčný tomu neviditelnému dárci. Dědeček Honzíkovi neřekl ani slovo, a přece mu projevil svou lásku. Sice ne slovy, ale darem. Kdybyste si však měli vybrat, jestli chcete, aby vám někdo něco řekl anebo raději daroval, co byste si vybrali? Určitě raději dar. Takže mluvit se dá i jinak, nejen slovy. Tedy mluví se mnou maminka jen slovy anebo i tím, že mi uvaří oblíbené jídlo, koupí nějakou sladkost, připraví mi čisté, pěkné vyžehlené šaty? Což mi tím vším neříká něco krásného?
No, a kdo nám dal tento krásny svět? Kdo mi dal oči, abych viděl, uši, abych mohl poslouchat, nohy, abych mohl běhat a skákat, rozum, abych mohl vymýšlet a objevovat? Když mi Bůh každý den dává tolik všelijakých krásných darů, což tím se mnou nemluví? Takže, když mu povím, že mám z toho radost a že mu děkuji, byl to rozhovor? Určitě. Nejdřív hovořil Bůh tím, že mi něco dal, a potom mluvím já.
Ale nejen takto si vyprávím s Bohem, ale například tak, jako když chci něco od maminky. Mám hlad a chci jíst. Co od ní čekám? Slova, anebo pořádný krajíc chleba s máslem? Čím mi maminka nejlépe odpoví? Určitě tím chlebem. A takto mluvíme i s Bohem. Prosíme ho o něco a on nám to dá. Odpověď sice neslyšíme, ale není nejlepší odpovědí to, když nám Bůh splní prosbu?
Někdy však chceme mluvit s druhým, protože se chceme na něco zeptat. Potřebujeme radu, vysvětlení. Potřebujeme opravdu slyšet odpověď. Můžeme i takto mluvit s Bohem? Jak se mám dovědět Boži odpověď? Nejčastěji tak, že si to přečtu v Písmu svatém. Tam je napsáno, co Bůh zjevil lidem. Jsou tam skutečná Ježíšova slova, takže mi to opravdu on říká. Na tom nezáleží, jestli to čtu, anebo mi to řekne někdo druhý. Určitě jste už někdy byli mimo domov. Byli jste někde u babičky anebo na táboře. A když jste dostali dopis z domu, čí slova byla v tom dopise? Kdo v něm k vám mluvil? Přece maminka a tatínek. I když jste neslyšeli jejich hlas, byla to jejich slova.
Takže vidíte, modlitba opravdu může být a také je rozhovor. Kdo se naučí takto modlit, bude se modlit rád a potom někdy zažije i to, že mu Bůh odpoví ještě jinak. Nebude sice slyšet slova, ale najednou bude vědět něco, co předtím nevěděl. Najednou se mu jakoby vyjasní, něco pochopi.
Je mnoho způsobů, jak k nám promlouvá Bůh. Je i mnoho způsobů, jak můžeme my mluvit k němu. Ale o tom až příště.
 

34. Modlitba a život v Boží přítomnosti

Na dnešek jsme si slíbili, že si něco povíme o tom, jak různě můžeme mluvit k Bohu: A víte, jak je to úžasné, když v tom máme takovou volnost, že nemusíme přísně zachovávat nějaké zvlášť předepsané způsoby? Vždyť jste už možná viděli v televizi, jak se kdysi chodilo ke králi. To se nedalo jen tak přijít, sednout si a mluvit, o čem bychom chtěli. Předem se musel člověk přesně naučit, jak má vejít, kde zůstat stát, kdy, co a jak se smí říci. Ani dnes to není jednoduché. Kdyby vás tak pozvali někde na hrad, též byste se museli napřed naučit, jak, kdy, co máte mluvit. A s nejvyšším Pánem - Stvořitelem vesmíru můžeme mluvit kdykoliv a nemusíme nějak zvlášť vybírat slova a způsoby. Vždyť jsme si stejně již mnohokrát s Bohem vykládali. Byla to něco složitého a těžkého? Bylo potřeba se něčemu zvlášť učit nebo něco nacvičovat?
Když se lidé ptali Ježíše, jak se mají modlit, co jim řekl? Pamatujete si to přece, ne? Že mají být někde, kde je nebude nic vyrušovat a že mají Boha oslovit "Otče". A víte, čemu se to velmi podobá? Dítěti, které si hrálo v písku, a když uvidělo přicházet otce, nechalo hry a rozběhlo se k němu. Dítě, které otce miluje a těší se na setkání s ním, bez rozmyšleni nechá vše ostatní, kamarády, hru, knihu anebo televizi. Když si chci důvěrně porozprávět, nesmí mne nic vyrušovat. To je přece jasné. Takže když se chci modlit, když se chci opravdu soustředit na to, že jsem blízko Bohu, když mu chci něco říci, nemohu si současně hrát anebo se dívat na film. A když se velmi těším na ten rozhovor, na tu chvíli setkání, nebude mi těžké opustit všechno ostatní.
Martínkův tatínek byl přeložen do vzdáleného města. Než tam dostali byt, jezdil tatínek domů jen na sobotu a neděli. V pátek k večeru se Martin už ani nepohnul od okna, aby hned uviděl, až tatínek přijede. Žádná hračka ho v tu chvíli nebavila. Když konečně uviděl tatínkovo auto, běžel rychle ven. A potom už jen netrpělivě čekal, kdy si konečně tatínek sedne do křesla, aby mu mohl vylézt na klín a aby si mohli do sytosti porozprávět. A jak se hněval, když je něco.vyrušilo.
Tak nějak by to mělo být, když se jdeme modlit. Kdybychom si uvědomili, jak je to vzácné, že si můžeme vyprávět s Bohem, určitě by nám nebylo těžké zavřít knihu, odložit hračku, vypnout televizor. Tehdy by stačilo představit si, že zazvonil nějaký významný člověk a chce mluvit právě se mnou. Což bych hned nevyskočil, což bych měl takové výmluvy, jaké obyčejně mívám, když se mi nechce modlit?
Vzpomeňte si však, jak se to dítě potom vrátilo na písek společně s otcem. A že se znovu zabralo do hry. Ba dařilo se mu lépe, protože byl blízko otec a se zájmem ho sledoval. Ani Martínek neproseděl tatínkovi na kolenou celou sobotu a neděli. Když mu už všechno řekl a ukázal, hrál si dál. Ale též trochu jinak než během týdne. Měl větší chuť do všeho, protože věděl, že je tatínek blízko. I pohádka v televizi se mu zdála pěknější, když při dívání měl opřenou hlavu o tatínkovo rameno. Takže ty dva dni dělal všechno, co dělal předtím. Otcova přítomnost ho nerušila, neobrala ho o žádnou radost. Naopak, ty chvilky, kdy se podíval na otce, anebo mu řekl nějaké slůvko, dodávaly mu větší chuť a odvahu.
I takto se mohu modlit, kdykoliv si na chvíli uvědomím, že Bůh je zde, se mnou. Například takto: "Že je pěkný tento výkres?" Anebo: "Jak se těším, že jsi se mnou a máš mě rád." "Tak se mi nechce psát úloha, ale Ty budeš mít radost, když ji hezky napíšu, viď? Dnes byl dobrý oběd. Lituji každého, kdo nemá co jíst. Prosím tě, pomoz všem hladovějícím. Je mi smutno, protože není nikdo doma. Jsem rád, že vím o Tobě a mohu s Tebou kdykoliv mluvit. Chtěl bych, aby to věděly všechny děti!" "To jsem neměl dělat! Hněváš se na mě? Prosím Tě, odpusť mi. Nebylo to ode mne hezké. Velmi mě to mrzí."
Tak a podobně můžete mluvit stokrát za den s Bohem. To si jen tak pomyslíte a už to je. Ani to nikdo nepostřehne, takže to bude vlastně jakési vaše tajemství. A vzácné tajemství. Kamarádím se s Bohem, kdykoliv mu něco řeknu a ti okolo mě nic netuší. Jako kdybych měl malinkou vysílačku, do které se nemusí ani mluvit, stačí si to jen pomyslet.
Že je to lehké! Zkuste to a uvidíte, jak je to ohromné! A nemusíte si nic zvláštního vymýšlet, co při tom máte mluvit. I kdybyste nic neřekli, jen byste si s radostí uvědomili, že je Bůh zde. Můžete také říkat vždy totéž, například: "Mám Tě rád", anebo něco podobného. To je nejkrásnější a nejlepší modlitba.
Jenže, řeknu vám co si vymyslela Blaženka. Nerada se modlila. Když ji maminka ráno anebo večer připomenula modlitbu, měla vždy nějakou výmluvu. Právě tehdy chtěla dělat něco jiného. Když se dověděla, že se může modlit i takto a kdykoliv, třeba jednou myšlenkou, hned se toho chytila. Ale jak! Večer si lehla do postele s pohádkovou knížkou. Když jí maminka připomenula, že se ještě nepomodlila, odpověděla, že se modlila cely den. A nyní se jí prý nechce, protože má krásnou knížku.
Co říkáte, děti, bylo to správné? Uměly byste vysvětlit Blažence, proč to nebylo správné?
Vzpomeňte si na toho Martina. Zkusíme si jeho příběh trochu změnit. Martin by se v pátek večer díval například na televizi a při otcově příchodu by se ani nepohnul od obrazovky. Vůbec by se mu nechtělo tatínka obejmout, posedět a popovídat si s ním. Ani ráno by si ho nevšiml, nepozdravil by ho, ale hned by si začal hrát. Co myslíte, mohl by si potom hrát cely den s takovým šťastným pocitem, že otec je zde a pozoruje ho? Mohl by mít radost z jeho blízkosti, když předtím mu nestál za to, aby na chvíli zanechal hry?
Uvažujte o tom. Přijdete na to, že Bohu musíme nějak dokázat, že ho máme raději než všechno ostatní na světě. A jak jinak než tak, že kvůli němu ochotně zanecháme čehokoliv. Jen tak se staneme do té míry jeho přáteli, že si na něj často přes den vzpomeneme. Pak budeme mít vždy radost z jeho blízkosti.

V souvislosti s přirovnáním otec-Bůh je třeba upozornit na nutnost citlivého a diferencovaného přístupu v případech, kdy děti nemohou mít dobrý vztah k svému otci. Stále přibývá dětí, u kterých pojem "otec" nevyhnutelně vyvolává hrůzu anebo i odpor. Vyučující se musí přizpůsobit tomuto stavu. Nabízejí se dvě možnosti. Jedna by byla stavět na touze takového dítěte přece jen mít dobrého starostlivého a laskavého otce. Tuto potřebu pak zaměřit na Boha a ukázat dítěti, že Bůh je jiný, že uspokojuje všechny jeho touhy.
Druhá možnost je vyhnout se v takovém případě co nejvíc vztahu člověk-Bůh Otec a zaměřit se na budování vztahu ke Kristu jako k příteli. Potřeba přátelství je u dětí veliká. Při přechodu do puberty se dokonce stává dominantní. Tedy "nemusím poslouchat Otce", ale "CHCI to, co chce můj Kamarád." S dětmi, které mají výslovně negativní postoj k otci, musíme však úplně otevřeně promluvit o tomto jejich problému. Nenásilně a taktně je přivést k správnému křesťanskému postoji i při tomto mimořádně silném pocitu křivdy a nenávisti. My dospělí přece velmi dobře víme z vlastní zkušenosti, že nejtíživěji se odpouští tomu, kdo je nám nejbližší. Když se nám podaří dosáhnout, aby se dítě dokázalo modlit za nenáviděného rodiče a chtít jeho záchranu, vychovali jsme opravdového křesťana.

Ježíš řekl: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mt 11,28)