Pár slov k prvému českému vydaniu

S veľkou radosťou som vyhovela P. Rafaelovi Královi SDS, keď ma požiadal o autorský súhlas k českému prekladu pre salvatoriánské vydavateľstvo. Je to pre mňa veľká čest. Osobitne ma teší, že iniciatíva vznikla na Morave, ku ktorej ma viaže silné citové puto. Z tohoto dóvodu venujem toto vydanie in memoriam dvom vzácnym a mne blízkym Moravanom. Obaja sa významne podielali na mojom duchovnom formovaní a nepochybujem, že sú mojimi patronmi v nebi. S úctou a vďačnosťou venujem české vydanie mojej krstnej učitelke Márii Vondráčkovej a mójmu nezabudnutelnému spovedníkovi pátrovi Jozefovi Budišovi.

Kremnica, máj 1991 Mária Muráňová
 

Nebojte se života, děti, i když bude možná těžký.
Nebojte se světa, přestože vypadá špatný. A nebojte se ani smrti, protože ten, kdo je mocnější než všechno zlo, kdo přemohl smrt, chce být vaším přítelem. Chcete ho poznat?

Úvod

Naše zdravotnické noviny uveřejnily před lety zprávu o ojedinělém ústavu, do kterého přijímají jen nevyléčitelně nemocné: Je v Anglii a byl založen z nadace jednoho polského válečného invalidy, aby v něm tito lidé mohli umírat. Připomínám to kvůli malé zvláštnosti. Děti zaměstnanců si tam mohou volně hrát na dvoře ústavu. Zjistilo se totiž, že na těžce nemocné velmi dobře působí křik hrajících si dětí.
Je to zvláštní zvuk. I nyní, když začínám tuto práci, slyším ho ze dvora. Asi všechny děti tohoto velkého činžáku jsou venku. Zřejmě využívají poslední slunečné nedělní odpoledne tohoto mimořádně krásného pozdního podzimu. Tento zvuk skutečně uklidňuje. Znamená, že je všechno v pořádku. Jsou zde děti. Hrají si. Mohou si hrát. Jsou syté a spokojené. Nehrozí jim bombardování ani hlad. Život jde dál. Půjde vždycky dál. Tyto děti jsou živým důkazem pokračování života.
Jenže pro člověka, který se dívá reálně dopředu, je ten zvuk jakoby přehlušovaný jinými, alarmujícími zvuky. Na první pohled je všechno klidné a radostné. Děti si bezstarostně hrají. Jenže co všechno jim chybí a co všechno jim hrozí! Jsou dobře oblečené a nasycené. Ale jdou do života a nikdo jim nevysvětlí jeho smysl. Čekají je problémy a trápení. Kdo je připraví na jejích řešení a překonávání? Mají pokračovat v "podmaňování Země", ale nevědí proč. Jednou je čeká i smrt a jim nezbude nic jiného, než zbaběle si před ní zakrýt oči. Protože nebudou vědět, že je to ZAČÁTEK. Pouštíme je do světa plného nástrah, do světa zločinů, smyslnosti, drog a sebevražd - nepřipravené a bezbranné.
Jedině víra, hluboká a žitá dává světlo a sílu. Ale musí to být víra, kterou si dítě bude umět obhájit proti námitkám a lákavým pokušením. Většina našich dětí nemá také ideální podmínky, aby víru nasávala vlastně od chvíle početí. Mnoho dětí získává v rodině i mimo ni pravý opak. Každé dítě má však právo poznat svého Boha a přijít s ním do osobního kontaktu. Někdo mu to musí zprostředkovat. Ale J A K ?
Tato práce je pokus, návrh. Jde o takovou složitou problematiku, že ji není možné vyřešit pevným návodem. Navrhovaný způsob tedy není možno otrocky dodržovat. Ani ve způsobu interpretace, ani v uvedeném postupu. Je třeba se citlivě přizpůsobit chápavosti dětí i momentální situaci.
Při některých lekcích budou uváděny metodické poznámky a vysvětlivky. Pro všechny platí několik společných zásad:

1. Rozhovor nebo vyučování má být pro děti něčím přitažlivým, lákavým. jistě samotným obsahem a. způsobem podání a ne tím, že se za pozorné poslouchání slíbí nějaká odměna. Děti se musí na tuto chvíli těšit.
Každé dítě touží po porozumění, laskavém přístupu, po důvěrné atmosféře. Zvláště dnešní děti, které jsou přinuceny žít na ulici s klíčem na krku. Když vyučuje rodič, anebo jiný člen domácnosti, ať zpočátku využije chvíle, kdy takováto důvěrnost vznikne spontánně. Časem se z toho vyvine jakási pravidelnost. Je třeba se jen vyvarovat jakéhokoliv násilí, hrozeb a podrážděnosti.
Když jde o setkávání mimo domov, která jsou od začátku vázána na pravidelnost, nepovažujme sbližování za ztracený čas. Dítě rychle vycítí, kdo ho má opravdu rád, kdo se upřímně zajímá o jeho problémy a kdo ho bere vážně. Pro koho není hračkou, která se odloží, když je něco zajímavějšího (detektivka, televize). Dítě umí ocenit, když si dospělý najde pro ně čas a mluví s ním jako se sobě rovným.

2. Vyučující se musí vždy připravit. Přitom se však nemá křečovitě držet předem připraveného schématu. Musí pohotově reagovat na situaci. Nemoc, smrt, havárie, narození, velké překvapení, strach, nepříjemnost ve škole, zklamání - to všechno je třeba okamžitě využít. Kdybychom to nebrali v úvahu, dítě by stejně nedávalo pozor, protože by bylo rozptýlené příliš silným zážitkem. Třeba to považovat za Bohem poskytnutou příležitost k ulehčení vysvětlení palčivých otázek, které jinak zůstanou prázdným teoretizováním. Logická návaznost témat je jistě dobrá věc, ale život se řídí jinými pravidly. Dítě chceme naučit žít z víry, a ne dát mu suchý ucelený systém pravd.

3. Vědomosti jsou rozhodně velmi důležité. Hodně odpadů od víry je možno připsat na vrub náboženské nevědomosti. Ale mnohem důležitější je vybudovat VZTAH, živý kontakt s Bohem.

4. I když snad předpokládáme, že náboženské vzdělání svěřených dětí nebude pokračovat, nechtějme dát dítěti vědomosti dospělého. Když v tom dítě skutečně nebude pokračovat, do dospělosti stejně vše dávno zapomene. Takové vědomosti by je zbytečně zatížily a přispěly by ke zvýšení nepřitažlivosti celé náboženské sféry. Bylo by to, jako bychom pro jistotu dávali dítěti boty dospělého. Dejme dítěti tolik vědomostí, kolik potřebuje nyní pro svůj náboženský život, přiměřených jeho věku. Když ho bude aktivně rozvíjet, samo si vynutí postupné doplňování vědomostí.

5. Nebojme se mluvit s dětmi o hlubokých tajemstvích víry. Každý, kdo se věnuje náboženské výchově dětí, často s úžasem pozoruje, kolik je dítě schopné pochopit. Stává se dokonce, že dítě poučí dospělého.

6. Dobře se osvědčuje plastický způsob vyprávění, přirovnání, příklady. Přitom je však nebezpečí, že se dítě okamžitě chytí použitého obrazu a rozvíjí si ho dále. Když vedeme dialog, zjistíme, že když za přiklad dáme dejme tomu auto, dítě hned začne vzpomínat na sousedovo nové auto. Takovéto odbočení, když se nám je nepodaří včas předejít, musíme nechat chvíli běžet, přidat se k němu a potom se nenásilně vrátit k původnímu tématu, např. takto: "Kam jsme se to až dostali? Proč jsme vlastně začali mluvit o tom autě?" Takováto neplánovaná přestávka bude chvilkou oddechu, anebo příležitostí ke sblížení, k poznání zájmů dítěte. Ale nesmíme se stát otroky záměrného odvádění pozornosti nebo povídavosti dítěte.

7. Používejme co nejvíce formy dialogu. Má to více výhod. Když dítě jen pasivně poslouchá, po chvilce se v myšlenkách vzdálí (známe to sami podle sebe). Když je nuceno stále odpovídat, udržuje se tím jeho pozornost. Mimo to si lehčeji zapamatuje to, co si vlastně samo vyvodí. Vyžaduje to ale vhodně zaměřené otázky.
Využijme však i přirozené zvídavosti dítěte. Kdyby někdo vždy důsledně odpovídal na každé dětské "proč", kdyby dával odpověďmi nepřímo návod k další otázce, kdyby jí vhodně provokoval, stačilo by to na dostatečnou náboženskou informaci. Ale tuto možnost má málokdo. V každém případě však forma dialogu neznamená jen přinutit dítě otázkami k pozornosti a k vyvozování poznatků. Třeba dát prostor i dětským otázkám a správně na ně odpovídat.
Jenže na tuto formu dialogu je nemožné dát nějaký návod. Dětské otázky jsou nevyzpytatelné. I nejvzdělanější teolog by se při nich někdy zapotil. Pro tento případ je jen jedna rada: Když znám správnou a vhodnou odpověď, odpovím. Nic se nestane, když přiznám, že to nevím. Případně slíbím, že se na to zeptám, podívám, zjistím to. Autorita tím nikdy neutrpí. Spíš naopak. Nepodceňujme dětský úsudek a kritičnost. Dítě velmi rychle zjistí, že vyhýbavé odpovědi nebo dokonce zakřiknutí je vlastně nevědomost. A je po důvěře!
Takové záludné otázky jsou zpravidla jen špatně formulované. Tehdy se pokusíme otázku opravit asi takto: "Jestli ti dobře rozumím, chceš vlastně vědět toto . . ."

8. Používání obrazů je nejen pomůckou, ale i překážkou. Na jedné straně udržuje pozornost, činí vyučování přitažlivým a zajímavějším. jenže pozor! Dítě je na obrazy velmi vnímavé a některé představy se obrazem vtisknou tak hluboko, že je již není možno změnit. Tak například obrázek ráje, jak Eva podává Adamovi jablko, může udělat z této tragédie záležitost banální mlsnosti, což se dá těžko sladit s Boží dobrotou. Vybudovat u dítěte hluboké přesvědčení o velké lásce Boha k nám je o mnoho důležitější než informace o prvním hříchu (v takovémto pojetí stejně nesprávná).

9. Dítě většinou není schopno dlouho soustředěně vnímat. Doba schopnosti soustředěného vnímání dítěte je individuální, proto ji nemůžeme paušálně určit. Závisí na: inteligenci, temperamentu, momentální disponovanosti, na denní době, počasí a hlavně na věku (mentálním!). Nejvíc však závisí na způsobu podání. Je třeba tedy pozorně sledovat reakce dítěte a podle toho přizpůsobit délku rozhovoru i jeho způsob.
Kdo bude chtít použít tuto příručku k vyučování, při kterém je třeba vyplnit celou vyučovací hodinu, musí si připravit vhodné zaměstnání (kreslení, zpívání, hry) na vyplnění zbývajícího času. K těm hrám je třeba poznamenat: Existují všelijaké společenské hry, upravené na jakési zábavné výučování náboženství. Vyhrává ten, kdo zná správnou odpověď. Děti si tak sice hravě osvojí množství vědomostí, jen je třeba uvážit, jestli je to vhodný způsob, aby se jim vštěpila patřičná úcta k víře a k jejím tajemstvím: Vhodnější jsou hry na cvičení schopnosti vůle i na bystření pozornosti, logického myšlení, paměti apod. Tak např. soutěž, kdo déle vydrží nezasmát se, nepromluvit, ačkoliv ho ostatní provokují: Hledání schovaných hodinek (přitom musí být ticho). Uhádnutí myšleného předmětu vhodně zaměřenými otázkami. Kdo si zapamatuje víc detailů z obrazu, kdo pozná změnu v rozsazení apod. Takovéto hry nemají jen funkci vyplnění času, ale pomáhají vytvořit i přátelský vztah k vyučujícímu. A při hře se dá výborně výchovně působit, pěstovat poctivost, pravdomluvnost, schopnost přijímat prohru apod. To patří k etické výchově, která je neodmyslitelnou v náboženské výchově. Ale to neznamená, že všechno ve výchově budeme motivovat nábožensky.

10. Účinky i nejlepšího vyučování mohou kazit nevhodné výchovné zásahy; neuvážené poznámky. Tak například, když rodiče si chtějí pomáhat při výchově náboženstvím, i když se při zákazech a příkazech odvolávají na Boha, jako by se chtěli schovávat za jeho autoritu. Rodičovská autorita je jistě od Boha, ale rodiče ji mají uplatňovat ve svém jménu, a ne v jménu Pána Boha. Dítě se musí učit proto, aby se připravilo na život. Musí si osvojit správné hygienické návyky, aby si zachovalo zdraví. Musí se podřídit dospělým proto, že ještě neumí posoudit následky svého jednáni. Nebudeme mu tedy říkat, že musí jíst špenát, aby tím přineslo oběť a udělalo radost Pánu Bohu, jinak že ho Pán Bůh potrestá. A už vůbec se nesmí říkat při nějaké nehodě, že je to trest Boží. Nejhorší však je, když při nějakém přestupku povíme: "Počkej, však se budeš muset z toho vyzpovídat!" A když už dítě přistupuje k svátostem, nesmíme mu při nějaké banální vině připomenout, že nyní už nesmí jít ke svatému přijímání. Tím se vytvoří pro celý život pomýlená představa rozhněvaného, trestajícího Boha. Svátost pokání, ve skutečnosti zdroj velké radosti, by se stala strašidlem. Eucharistie by byla odměnou pro dokonalé, zatím co je ustanovena pro hříšníky.
Dítě by mělo vědět, že Bůh je nejen Bohem dětí, ale i dospělých že všichni stejně musíme respektovat jeho vůli, že všichni jsme slabí a hříšní a všichni stejně potřebujeme Boží milosrdenství.

A na závěr prosba:

Dřív než začnete používat příručku, přečtěte si ji celou! Tím získáte přehled o celé látce a osvojíte si způsob, jak ji předložit dětem.
4. listopadu 1979
(Věnováno K.)

Na cestu štvrtému,
opravenému vydaniu
od Mons. Rudolfa Baláža

Svátý Otec Ján Pavol II. tak vo svojich apoštolských listoch, ako aj exhortáciách a osobných prejavoch neustále zdórazňuje dóléžitosť rodiny pri tvorení nového sveta, ktorý všetci chceme lepší a ľudskejší. Ako to dosiahnuť? Rodinná katechéza je k tomu vynikajúcim klúčom.

Z pastoračnej skúsenosti viem, že niektorí rodičia by aj mali dobrú vóľu viest deti k Bohu, ale velmi rýchle sa vzdávajú tohto prvoradého poslania preto, lebo si myslia a to aj vyjadrujú, že nedokážu deti viest v duchovnej oblasti. Kniha "Nebojte sa života" je cenná predovšetkým v tom, že podáva jednoduchú, zrozumitelnú metodiku pre rodičov, no zároveň obsahuje aj ortodoxnú náuku cirkvi takmer v celej jej katechetickej šírke. Takže máme tu odrazu oboje. Ak si rodič k vaci sadne, preštuduje si úvody k jednotlivým katechézam a potom samu katechézu, móže byt svojmu dieťatu najlepším učitelom náboženstva. A o to nám ide. Skúsenost učí, že žiaden katechetický fenomén nedokáže dieťa dokonale zachytit, ak rodina duchovne spí. Ak je však v něj prebudený záujem, oživa Kristus tak v rodičoch, ako aj v deťoch.
Len to želám na cestu tejto knihe, ktorá vznikla práve vtedy, keď sa nič nesmelo. A predsa vznikla, lebo jestvovala dobrá a silná vóľa. Aj rodinná katechéza bude kriesit nesmierne hodnoty krestanstva v našom národe, ak v rodičoch bude spomenutá vóľa. K tomu pripájam aj svoje apoštolské požehnanie.

Mons. Rudolf Baláž banskobystrický biskup
 
 

Modlime sa, aby Boh otvoril dvere nášmu slovu a aby sme vedeli, ako sa máme prihovoriť každému jednému.
(VoIne podla Kol 4,3-6.)
 

První část
 

1. Rozhovor o náboženství a o svobodě

Začátek je ve všem vždy nejtěžší. A když jde o tak vážnou úlohu, jakou je vyučování náboženství v dnešních složitých podmínkách, je to ještě těžší. Zde je třeba opravdu velmi pečlivě vybírat slova a způsob. A hlavně téma, s kterým se má začít.
Rodiče nepotřebují žádný oficiální začátek. Je těžké představit si rodinu, ve které nikdy nepadlo slovo o Bohu a náboženství a najednou jeden večer by se začalo "učit náboženství“. Výchova v rodině začíná skutečně nepozorovaně, nepatrnými poznámkami, odpověďmi na dětské otázky, vysvětlením obrazů, symbolů, úkonů.
Jiný vyučující však může dostat děti, které neznají vůbec nic. Navrhovaný postup vychází právě z této situace.

Víte, proč se setkáváme? O čem si budeme povídat? (O náboženství). A víte, co je to náboženství? No, i když o tom něco víte, jistě si nedovedete představit, jestli to bude zajímavé, jestli se vám to bude líbit. A už vůbec nemůžete vědět, jestli vám to bude užitečné.
Ale tak je to vždy. Když si zapnete televizor, víte, jaká to bude pohádka, když jste ji ještě nikdy předtím neviděli? Víte dopředu, jestli bude film zajímavý? Anebo když jdete na výlet na takové místo, kde jste ještě nebyli, víte dopředu, jestli se vám tam bude líbit? Víte, jaké dobrodružství zažijete? No a co myslíte, udělal by moudře chlapec, který se proto nešel podívat na film, protože neví jistě, že to bude pěkné? Anebo kdyby nikdy nešel na výlet proto, že neví, jaké to tam bude? Opravdu by byl hloupý! Když by se tak choval vždycky, nikdy by neochutnal ani čokoládu, protože nemůže dopředu vědět, jakou má chuť, když ji nikdy nevezme do úst.
Ale takové dítě asi ani není na světě, které by nebylo na všechno zvědavé. Takže vím celkem jistě, že jste velmi zvědaví i na to, o čem si vlastně budeme povídat. Že je to tak?
Já vím i to, že děti nejraději dělají to, co si sami vymyslí. A když je někam pošlou dospělí, není jim to vždy po chuti. Obyčejně by právě tehdy dělaly raději něco jiného. A sem vás pravděpodobně poslali rodiče, že? No a vy byste si nyní raději někde hráli. Je to tak?
Jenže ještě nevíte, jaké to bude. Možná se vám to bude velmi líbit. A já vám za to ručím, že jednou zcela určitě uznáte, že to bylo potřebné a užitečné. Že to bylo to nejdůležitější na světě.
Povím vám jeden příběh. Takový krátký. Šli spolu tři chlapci. Jeden z nich si povzdychl: "Kdyby mi tak někdo vykouzlil korunu, hned bych si šel koupit žvýkačku, mám na ni takovou chuť." Druhý řekl: "Ty jsi ale hloupý! Kdyby někdo dovedl opravdu čarovat, raději bych chtěl autíčko na dálkové ovládání". A toho třetího bolel zub, a tak si pomyslel; že on by chtěl; aby měl hned zub zdravý, a aby nemusel jit k zubaři. No a najednou před nimi stála opravdová víla. Nabídla se, že jim splní jejich přáni, ale že si to mohou ještě rozmyslit, že jim nabídne něco jiného. Tomu . prvému namísto koruny deset tisíc korun, ale až skončí školu. Tomu druhému skutečně veliké auto, ale až ho bude moci sám řídit. Tomu třetímu nabídla zdraví na celý život, když půjde hned k doktorovi. Dala jim pět minut na rozmyšlení.
Co byste jim poradili, kdyby se to opravdu stalo? Vždyť jen hlupák by si vybral to první!
A už jste snad i uhádli smysl tohoto příběhu. Možná, že právě nyní byste chtěli venku běhat, anebo se dívat na televizi. Možná, že tomu tak bude i jindy, když se budeme mít sejít. Budu vám vyprávět mnoho zajímavého a krásného. Nejvíc to však oceníte později, až vám to bude pomáhat v životě. Ale vždy máte možnost si vybrat. Tak jako ti chlapci v příběhu. Můžete dát přednost jiné zábavě. Ale dřív by myslím bylo dobré zkusit, jestli to přece jen náhodou nestojí za to. Co myslíte, jak se rozhodne moudrý? Buď řekne: "Já tam nepůjdu, protože nevím, jaké to bude?", anebo si pomyslí: "Nevím, jaké to bude, a právě proto to zkusím."
Tak co, jak se rozhodnete?

Poznáte pravdu, a pravda z vás udělá lidi svobodné (J 8,32).
 

2. Vyvození existence Boha jako neviditelného původce všeho

Tento rozhovor nemá nijak nahradit nebo předběhnout školní vyučování. Takže nemá jit do detailů z fyziky nebo biologie. Víc má mít charakter zábavného hledání.
Uvedený text je stručný. Může se rozšířit přiměřeně k dětskému zájmu a chápavosti; dobře je však začít od toho, co může udělat člověk. Je to možné oživit například kreslením, otevřením hodinek apod. Obdiv k Bohu jako k Stvořiteli budeme stavět na obdivováni člověka. Kdyby však děti začaly uvádět příklady z přírody, např. odkud je jablko, anebo kuře, stačí.konstatovat, že jablko narostlo na stromě a kuře se vylíhlo z vajíčka. Dětem to obvykle stačí. Není potřebné ihned vyvozovat Boha jako původce života. Když by však děti samy upozornily na rozdíl mezi živým a neživým, nic se nestane, když odbočíme a vyvodíme Boha jako dárce života a ne jako stvořitele všeho.

Víte, kdo udělal tento stůl? A tyto hodiny, televizor? A kdo postavil dům? Odkud je auto? Určitě to musel někdo udělat! Viděli jste už motor auta zblízka? Když by vám někdo řekl, že se to udělalo samo, uvěřili byste mu? Že ne?
A nyní přemýšlejte! Kdo asi udělal tamten kopec? (Tatry, moře, jezero, řeku, slunce, hvězdy). Nevíte že?
Až budete starší, budete se o tom ve škole učit mnoho zajímavého. Jaký veliký je svět, jaké obrovské je slunce, které vidíme jen jako svítící míč. A takových sluncí je velmi mnoho a jsou strašně daleko. Jednou pochopíte, že všechno na světě je o mnoho složitější než motor v autě. A co myslíte, bylo by možné, aby to všechno vzniklo samo od sebe? Že ne? No a mohl by to udělat člověk? Asi těžko. Musel to tedy udělat někdo jiný. Co říkáte, že ten někdo musí být velmi moudrý. Moudřejší než ten, co umí sestrojit letadlo, anebo i kosmickou raketu.
Podívejte se, na těchto hodinkách je napsané, že byly vyrobeny v továrně Prim. Na televizoru je vzadu štítek, kde je také napsáno, v které továrně ho vyrobili. Víte, že jsou auta značky ŠKODA, FIAT, WARTBURG. Ta jména nám říkají, kdo auta vyrobil. Kdybyste šli do té továrny, viděli byste, jak se to dělá.
Jenže na moři, na slunci, na hvězdách není napsáno, kdo je udělal. A proto se našli i takoví lidé, kteří říkají, že se to všechno udělalo samo. Může to tak být? Ne, nemůže. Ti lidé to říkají jen proto, že toho, kdo to udělal, nevidíme.
Povím vám zase malý příběh. Přišel jednou po obědě Honzík ze školy domů. Rodiče ještě byli v práci. Vešel do svého pokojíku a. celý překvapený vidi, že na stole je položená krásná velká stavebnice. Nevěděl, kdo mu ji tam dal, ale věděl, že je určitě pro něho, když je položená v jeho pokojíku a na jeho stole. Velmi se mu líbila. Hned si s ní začal hrát.
Vtom přišli domů rodiče a též se velmi divili, protože ani oni nevěděli, od koho je. Tak začali přemýšlet.
Nikde nebyl žádný lístek, ani nejmenší náznak, kdo ji tam dal. Nikoho neviděli. A přece věděli zcela jistě, že se tam nemohla objevit jen tak, sama od sebe. Nevěděli však, kdo to byl. Ale někdo to být musel. A najednou říká Honzík: "Nevím sice, kdo mi stavebnici dal, ale vím, že to byl někdo velmi dobrý, kdo mě má rád".
Měl pravdu?
A tedy, i když nemáme na všem lístek, kdo to udělal, i když ho nevidíme, víme zcela jistě, že
se to nemohlo udělat samo od sebe, z ničeho, a že ten, kdo to udělal, je dobrý a má nás rád.
Ten Honzík z našeho příběhu chtěl velmi poděkovat za tu krásnou stavebnici. A proto řekl: "Nevidím tě, ale vím, že jsi. Když jsi mi dal stavebnici jako neviditelný, jistě mě slyšíš, i když tě nevidím. Mám velkou radost. Děkuji ti. Mám tě rád, protože i ty mě máš rád."
A víte, jak to dopadlo? V druhém pokoji byl za závěsem schovaný dědeček. A jakou vám měl velikánskou radost z toho, že mu Honzík ták pěkně poděkoval, i když ho neviděl.
Tak a nyní dostanete úlohu. Bude to vlastně hádanka. Dávejte pozor a dobře poslouchejte! Já nyní povím, jako ten Honzík: "Nevidím tě, ale vím, že jsi, neboť jsi nám dal zem, vodu, hory, slunce, hvězdy, všechno. Vím, že jsi moudrý a dobrý. Děkuji ti za to."
Máte uhádnout, jestli to skutečné slyší ten, kdo nám to všechno dal.

Pane, kolik je tvého díla! Všecko jsi moudře učinil, země je zaplněna tvými tvory! ( Ž 103,24 ).
 

3. Biblická zpráva o stvoření

Způsob, jakým podáváme dětem biblickou zprávu o stvořeni, je mimořádně důležitý. Tato otázka je totiž nejčastěji předmětem ateistické kritiky a často i posměchu.
Biblické podání, správně chápané, není v rozporu s vědeckým názorem na vznik světa. Poskytuje dost prostoru i pro jakékoliv další objevy. Je třeba však pečlivě rozlišovat mezi tím, co Bůh skutečně chtěl prostřednictvím Písma lidem zjevit a mezi nepodstatnými prvky, které patří ke stylu pisatele. Správné chápání biblických textů je předmětem velmi složité vědecké disciplíny. Pokusíme se však o jednoduché a i dětem srozumitelně podáni jádra biblické zprávy o stvoření, s přihlédnutím na nejčastější námitky. Protože však uživatelé této příručky nemusí znát nejnovější církevní názor, uvádíme několik poznámek.
Biblický popis stvořeni nesmíme považovat za vědeckou informaci. Proto není vůbec důležitý ani v Bibli uváděný postup (stvoření světla, slunce, atd.), ani rozdělení na dny. Nemá tedy význam hledat v tom nějaký skrytý smysl a pokoušet se ho uzpůsobit na fáze vývoje. Písmo je pravdivé Boží zjevení v tom, že Bůh sám je původcem všeho, co existuje. Na to, aby se Iidé dozvěděli podrobnosti o způsobu stvoření, dal Bůh lidem rozum, schopnost postupného vnikání do tajů přírody. Bůh mohl zajisté nadiktovat někomu i kdysi dávno perfektní vědecké pojednání, ale kdo by tomu tehdy rozuměl, třeba i v současnosti? Jen několik špičkových vědců. A kdyby to bylo přizpůsobeno chápavosti vědců žijících jen o 5000 let později, dnes by tomu nerozuměl vůbec nikdo. Biblická zpráva je však srozumitelná v každé době. Kdysi ji zřejmě lidé chápali jinak než dnes, ale Bůh věděl, že se inteligence Iidí bude rozvíjet všemi směry. S přírodovědeckým poznáním se bude současně zvyšovat i schopnost rozlišovat a chápat vnitřní smysl textu. Když lidstvo odhalí zákony přírody, dokáže poznat i v prastarých textech básnickou oslavu Boha.
Při posuzováni všech biblických textů je třeba mít na zřeteli nejen dobu jejich vzniku, ale především místo vzniku. Lidé Orientu mají podstatně odlišný způsob myšlení a vyjadřováni než my, Evropané. Pravdivost posuzují podle obsahu a vnitřního smyslu, a ne podle toho, do jaké míry je to historicky ověřitelná skutečnost.
Malý příklad na vysvětlení: Představme si, že by za několik století objevili například filmový záznam televizního seriálu "Nemocnice na kraji města". A nyní by někdo napadl pravdivost tohoto příběhu a z archivních materiálů by dokázat, že ani primář Sova, ani ostatní osoby nikdy nežily. Je tomu sice tak, ale nic to nemění na faktu, že jde o příběh hluboce pravdivý, že je to skutečně věrný obraz doby, charakterů, postojů, poměrů.
Ne každá osoba a událost, popisovaná v Bibli, je historicky pravdivá. Ale každá je vnitřně pravdivá. Přesné rozlišení je úlohou odborníků. Pro vyučování dětí, pro vybudování jejich vztahu k Bohu to není nutné vědět. Tento vztah by však mohlo ohrozit, kdyby někdo dítěti autoritativně podával biblické obrazy jako historickou skutečnost a později by zjistilo, že to tak není.
V Písmu musíme tedy hledat především vnitřní pravdivost. A ta je nenapadnutelná, a to i v obraze o stvoření světa. Přírodní vědy nemohou existenci Boha ani popřít, ani dokázat. Ale současná fyzika dovede vypočítat dobu trvání hmoty, takže hypotéza o věčnosti hmoty padá. Skutečně vědecký světový názor by neměl tento fakt obcházet.
Účelem biblického popisu stvořeni je především navázání kontaktu s Bohem přes obdiv k dílu stvořeni. Při rozhovoru s dětmi mějme na zřeteli tento cil.

Minule jsme uvažovali o tom, odkud je svět. Kdo ho udělal. A přišli jsme na to, že to musel být někdo velmi moudrý a velmi dobrý. Jen škoda, že je neviditelný. A ještě větší škoda je to, že nám nepřilepil na všechno nějaký lístek, že nám nenechal nějakou zprávu: "To jsem já, který jsem vám toto všechno dal."
Je sice pravda, že ani na kopcích, ani na slunci není štítek s jménem výrobce jako na ledničce nebo na kole. Ale ten, kdo to všechno udělal, přece se jen postaral o to, abychom se o něm něco dověděli. Nevyšel sice z úkrytu závěsu, jako v našem minulém vymyšleném příběhu onen dědeček. Ale máme o něm písemnou zprávu.
Tak si představte, že existuje kniha, kde si to můžete přečíst. Je to velmi stará kniha. Jmenuje se Bible anebo Písmo svaté. V ní je napsáno, že všechno, co existuje, stvořil BŮH. A že Bůh je opravdu velmi moudrý, velmi dobrý a má nás rád. Je neviditelný, a přece je nám vždy nablízku. Tak blízko, že všechno slyší, všechno vidí, všechno ví.
Tak vidíte, a už máme vyřešenou i tu minulou hádanku. Slyšel mě tedy Bůh, když jsem mu říkal, že mu děkuji za všechno? To se ví, že ano. A slyšel by to, i kdybychom to řekli docela potichu? I kdybychom si to jen pomysleli? I to. Určitě i to slyší, i to ví. Takže my si vlastně můžeme povídat s Bohem, který všechno udělal a všechno ví. Nezdá se vám to úžasné?
I dnes vám něco povím, ano? Poslouchejte! Dávejte dobrý pozor, protože na konci dostanete zase hádanku.
Na dvoře si hrály děti. Najednou se začaly hádat. Nikdo nevěděl, jak ta hádka vlastně vznik!a, kdo začal. Však víte, jak to bývá. Ale pro nás ani není důležité, proč se nepohodli. Jen si začali jeden druhému vyhrožovat: "Jen počkej, můj taťka ti ukáže! Víš, jakou má sílu? Kolik dokáže zvednout?" No a už byli v sobě. Jeden přes druhého se překřikovali, čí tatínek je silnější, moudřejší, šikovnější. Ale nemohli se dohodnout, kdo je nejmoudřejší, nejšikovnější, nejmocnější. Zdálo se, že to vyhraje Jirka, protože jeho otec byl námořníkem. Jen občas byl doma a tehdy se Jirka od něho nepohnul ani na krok a ostatním s velkou pýchou vyprávěl takové příběhy, že všichni zůstali poslouchat s otevřenými ústy. Kde všude jeho tatínek byl, co všechno viděl, jaké dobrodružství zažil! Jenže co? Věrka ho trumfla. Řekla, že její otec umí operovat a každý den zachraňuje lidi. A že to by kdekdo nedokázal. Tak ztichl i Frantík, protože on se chlubil tím, že jeho tatínek umí střílet a mají doma pušku. To každý uznal, že zachránit je víc než zastřelit.
Tak se vám hádali a hádali a nemělo to konce. Monika říkala, že ona má bratrance pilota. Marek byl zase přes prázdniny u moře a tam se seznámil s filmovým hercem. Měl i jeho fotografii s vlastnoručním podpisem.
Nemohli se dohodnout ani na tom, čí tatínek je nejlepší. Neboť jeden by! dobrý proto, že koupil dcerce chodící a mluvící panenku, druhý proto, že zachránil tonoucího, třetí proto, že chodil s dětmi na výlety, a zase jiný proto, že není nikdy nervózní.
Každý měl pravdu a přece nevyřešili, kdo je nejchytřejší a nejlepší. Jeden starší chlapec stál kousek dál a poslouchal je. Když se už všichni vykřičeli, přišel mezi ně a řekl jim: "Já znám někoho, kdo je opravdu nejmoudřejší a nejlepší. On ví všechno, protože sám všechno vymyslel a udělal. Dokonce k tomu nic a nikoho nepotřeboval. A je nejlepší, protože všechno neudělal pro sebe, ale pro nás. Všechno nám dal úplně zadarmo. Mohu si s ním kdykoliv povykládat. Vždy má pro mě čas. Vždy mě slyší. Je se mnou i tehdy, když jsem úplně sám.
Hádanka: O kom to mluvil? Odkud se to mohl dovědět?

Má duše, dobrořečí Pánu, Pane, můj Bože, jsi nesmírně veliký! (Ž 103,1).
 

4. Bůh vždy přítomný

Naším cílem není jen dát vědomosti o Bohu, ale vybudovat vztah k němu. účelem této části je přivést děti k životu v Boží přítomnosti. To je základ celého náboženského života. A děti mají obdivuhodnou schopnost rychle se do něho vžít.

Ten velký chlapec z minulého příběhu vyprávěl o Bohu. Uměl to, protože je to napsané v Písmu svatém.
Opravdu je tomu tak, že je Bůh nejmoudřejší a nejlepší. A že je vždy s námi. Vždyť nás vidí, i kdybychom se chtěli jakkoliv schovat. A slyší i to, co mu řekneme docela potichu. To všechno je skutečně pravda. A ze všeho, co ten chlapec řekl, je nejdůležitější, že Bůh je se mnou, i když jsem docela sám. Co myslíte, je to pro nás dobré nebo zlé? Máme se z toho radovat, nebo se proto bát?
Katka byla často sama doma. Neměla sourozence. Tatínek byl kdesi v cizině na montáži. Dědečka ani babičku už neměla. Když maminka potřebovala někam odejít, Katka musela zůstat celý večer sama. Katka však byla samostatná. Maminka se nemusela bát, že se jí něco stane. Věděla, že si nebude hrát se zápalkami, že nebude zapalovat plyn anebo strkat do elektrické zásuvky hřebíky. Katka si hrála, četla si, anebo se dívala na televizi. Nebála se. Ale přece jen byla vždycky ráda, když se maminka vrátila. Bylo jí tak dobře, když byla maminka doma. I když vařila v kuchyni a ona se učila v pokoji, přece byla spokojenější. Bylo jí tak nějak jinak, tak příjemně. Když byly celý den spolu, nemusely si ani moc povídat, Katce stačilo, když věděla, že je maminka blízko. A že si s ní může kdykoliv promluvit.
Jednou ji pozvala na návštěvu spolužačka Eva. Když tam přišla, byla tam už i druhá děvčata. Eva jim tajemně oznámila: "Víte, jak nám bude dneska krásně? Naši nejsou doma. Můžeme si dělat, co chceme. Určitě do večera nepřijdou."
Katce to bylo divné, nedovedla pochopit, proč je Eva ráda, že jsou samy. Vždyť ona byla vždycky ráda, když mohla být s maminkou. Ale za chvíli to pochopila. Eva totiž otevřela maminčinu skříň, vyndala její šaty a klobouky. A že si budou hrát na velké dámy. Převlékly se, namalovaly se, posadily se do obývacího pokoje. Eva vzala ze sekretáře bonbony a sklenice. Nalila jim víno. Ani jim to moc nechutnalo, ale Eva je povzbuzovala, že jsou už velké. Vytáhla i cigarety a nabídla jim. Ona to prý už zkoušela. A sousedův chlapec je o hodně mladší a už dobře kouří. Tak si tedy hrály na velké dámy. Najednou se však Katka otočila a uviděla ve dveřích Evinina tatínka. To si dovedete představit, jak se všechny lekly a co potom bylo.
Večer o tom Katka uvažovala. Jak je ona šťastná, když je maminka doma! I kdyby tak nečekaně přišel domů tatínek, to by bylo radosti! Proč to bylo u Evy naopak?
Víte proč? Určitě jste na to přišli i Katka na to přišla. Vždyť ani ona by nebyla ráda, kdyby její rodiče přišli, a ona by dělala něco špatného, nedovoleného.
No a tak nyní přemýšlejte! Je to radost, že je Bůh vždy s námi, anebo se ho máme bát?
Co my tu nyní děláme? Je to něco zlého, nebo je to dobré? Když se nyní na nás Bůh dívá, když nás poslouchá, určitě se z nás raduje. Takže i my jsme rádi, že je zde. Můžeme ho tedy oslovit. Jistě na to i čeká. Vždyť už víme, jaký je dobry, jak nás má rád, víme i, že nás opravdu poslouchá, neměli bychom toho využít? Povězme mu tedy něco pěkného, souhlasíte?

Nechme děti mluvit volně. Trochu je můžeme usměrňovat. Ale předběžně nepoužijme žádnou známou modlitbu. Ať je to pár spontánních, radostných vět. Potom povzbudíme děti, aby takto zkusily povědět něco Bohu i jindy. Případně jim můžeme dát za úlohu napsat takovou vlastní modlitbu. Bude to dobrá příležitost vrátit se k tomu hned při nejbližším setkání.
I když v textech nemluvíme přímo o modlitbě, je třeba využít každé příležitosti s možností pro vybudování spontánní modlitby. Jen nepřipusťme sklouznutí do formalismu.

Svou radost hledej v Pánu a dá ti, po čem touží srdce (Ž 36,4).
 

5. Způsob stvoření - vývojová teorie

Viděli jste už stavět dům? To dá práce, že? Vyměřit pozemek, vykopat základy, navozit materiál, skládat cihlu k cihle, vsadit okna, dveře, vodovodní potrubí, elektrické vedení. No, je toho hodně, co je třeba k tomu, aby se postavil dům. Kolik lidí při tom pracuje! A stále tam musí být někdo, kdo všechnu práci řídí, kdo se dívá do plánů, podle nich potom rozkazuje, co se má kde a jak udělat, a kontroluje, jestli stavba vypadá tak, jak je nakreslená v plánech.
A nyní si představte, že by se našel takový člověk, který by docela sám postavil nějaký velikánský dům. Sám by si ho vymyslel, :nakreslil plány, docela sám by udělal všechno, co je do domu potřeba. I panely, i umyvadla, výtahy, světla. Nic by nekoupil hotové. A nikdo by mu při tom nepomáhal. To vlastně ani není možné. Takový člověk neexistuje, který by to dokázal. A kdyby přece, že byste ho obdivovali? A velmi, nebo ne?
Ale nyní si představte, že by se našel druhý člověk, který by vymyslel a udělal jen takové malinké zrníčko písku. To by položil na zem a z toho zrníčka by se docela sám postavil též takový velký dům. Se vším, co v takovém domě musí být. Takže všechno, co je ve výkresech a plánech, jak bude dům vypadat, jak se má co udělat a jak postupovat, i všechen materiál, cihly, roury, skla, kabely - to všechno by už bylo v tom malinkém zrníčku písku. I s tou silou, že se to samo udělá.
Kterého z těchto dvou lidí byste víc obdivovali? Co je těžší, co je větší umění? No, určitě to druhé! A máte pravdu.
Nyní se vrátíme k tomu, co už o vzniku světa víme. Když jste se dověděli, že všechno stvořil Bůh, pravděpodobně jste si mysleli, že to udělal tak nějak, jako když si vy hrajete na písku. Uděláte kopec a dolinu, řeku, jezero a jeskyni. Stvoření jste si tedy představovali tak, že Bůh vzal nějakou žhavou hmotu a z ní utvořil slunce a hvězdy. Potom udělal Zemi, na ní kopce a moře. Potom tam dal stromy, trávu a květiny. A do vzduchu pustil ptáky, do vody ryby a na zem všechna ostatní zvířata a člověka.
Lidé si dlouho mysleli, že to bylo tak nějak, protože v Bibli je napsáno, že všechno stvořil Bůh. Tato kniha však byla napsaná velmi dávno. Tehdy lidé ještě nevěděli, že Slunce je mnohem větši než naše Zem. Nevěděli ani, že naše Zem je koule. Mysleli si, že obloha je nějaká plocha, na které jsou zavěšená světýlka.
Bůh chtěl, abychom věděli, že všechno stvořil on. A proto vnukl některým lidem, aby to napsali. V té knize je tedy napsáno, co nám odkazuje Bůh, že všechno máme od něho, že on je nejmoudřejší a nejlepší, že nás má rád a chce, abychom se měli dobře. Ale není tam napsáno, jak to všechno Bůh udělal. Bůh totiž věděl, že lidé svým rozumem na to jednou přijdou sami.
Nejdřív si lidé představovali stvoření tak, že to všechno postupně Bůh sám udělal. Podobně, jako když něco děláme my. A i tehdy velmi obdivovali Boha, protože svět je velký a velmi složitý.
Lidem to ale nedalo pokoj. Chtěli vědět víc. Tak jako když vy dostanete nějakou hračku. Nejdřív se z ní radujete, hrajete si s ní, ale potom začnete být zvědaví, co v ní je. Co to tam vrčí, jak to, že se hýbou kolečka. A hračku rozeberete. I dospělí jsou takoví. Ledacos rozeberou zase poskládají a potom na hodně věcí přijdou. Moudří lidé tedy přemýšleli, zkoumali, až přišli na to, že všechno co je, vzniklo z takového maličkého zrníčka. Menšího než prášek. Ale v něm už bylo ukryté všechno pro tento veliký svět. Například i síla slunečního záření, to světlo i teplo, které dnes ze slunce dostáváme, bylo už v tom prvním zrničku. Byl v něm i postup vývoje, co má být dřív a co později.
Toto malinké zrníčko vymyslel a stvořil Bůh. To on dal do něj takovou moc. On to byl, kdo dal lidem rozum, že na to přišli, že to objevili.
No a nyní povězte sami, když my už toto všechno víme, máme proto méně obdivovat Boha? Když někdo řekne, že Bůh není a že nestvořil svět protože svět vznikl z maličkého zrníčka, co mu povíte, co si pomyslíte? Bylo by možné, že by to zrníčko vzniklo úplně samo, z ničeho? Nikdo by ho nevymyslel, nikdo neudělal a nikdo v něj nevložil takovou sílu!
Vy jste zatím ještě jen děti, ale už přece víte, že to není možné! Vždyť cítíte, že to musel udělat velký, moudrý a dobrý Bůh.

Tento text byl vyzkoušen na více dětech, včetně pětiletých. Příklad porovnáni se stavbou domu, s aplikací na vývojovou teorii, pochopilo skutečně každé. Je třeba však velmi citlivě sledovat reakci dětí. Možná bude-li třeba déle se zdržet při tomto vyvozování a nepokračovat dále. Nic se nestane, když se toto těma rozdělí do dvou rozhovorů. Nejdůležitější je, aby se dětem hluboce vtisklo do mysli, že Bůh jako původce vývoje je víc hoden obdivu, než Bůh - Stvořitel.
 

6. Stvoření člověka jako pána přírody

V této části nám jde o vyvozeni původu lidstva a ne jednotlivého člověka. Proto sem nevkládáme embryonální vývoj a narozeni. Může se však stát, že toto téma vyvolá u dětí otázky o jejich osobním vzniku. Tehdy je třeba upustit od původního plánu a pravdivě odpovídat na to, nač se ptají. Návod na sexuální poučení je uvedený při vysvětlováni 6. přikázáni. Nejvhodnější je však neplánované poučení, vyvolané spontánním zájmem. Když děti vidí, že vyučující hovoří o sexuálních otázkách přirozeně, nevykrucuje se a nic nezamlčuje, toto téma se nedostane do velmi škodlivé atmosféry lákavého tajemna.

Vzpomínáte si ještě děti, co jsme si povídali, pro koho stvořil Bůh celý svět? Komu ho daroval? No přece nám, lidem! I v Bibli je to napsané. Bůh chtěl abychom se dověděli i to nejdůležitější, to, co nás nejvíc zajímá. Odkud jsme a proč jsme.
Víme, odkud pocházíme. Od rodičů. Oni zase od svých rodičů a ti zase od svých. A tak to šlo dlouho a dlouho. Jenže jednou to muselo mít nějaký začátek. Vždyť víme že kdysi nebyl ani svět. Minule jsme si vyprávěli, že všechno vzniklo z toho malého zrníčka, které Bůh vymyslel, udělal a dal do něho sílu, aby z něho byla i naše Země i hvězdy a na zemi rostliny a zvířata. Ale kdy a jak se dostali na zem lidé? Podívejme se, co je o tom v Bibli.
Tam je napsáno, že Bůh vymyslel a stvořil celý svět pro člověka. Když už tedy byly na zemi rostliny i zvířata, stvořil Bůh člověka a všechno mu daroval. Udělal ho pánem celého světa. Ale aby člověk mohl být pánem všeho, dal mu Bůh na to zvláštní schopnosti.
Jistě jste si už všimli, že my lidé se podobáme zvířatům. Některým méně, některým více. Ale přece je mezi námi a zvířaty velikánský rozdíl.
Máte rádi psy? Já velmi. Ale takového zuřivého neznámého vlčáka se bojím. Může mi velmi ublížit. Má velké ostré zuby. A umí určitě rychleji běžet než já, takže by mě dohonil. Jenže člověk, i když nemá takové zuby, není tak silný, ani neumí tak rychle utíkat, ale je moudřejší. A tak vymyslel řetěz, na který zlého psa přiváže.
Takový tygr, lev, anebo medvěd je o hodně silnější než člověk. A přece ho člověk dokáže přemoci, protože vymyslel pušku. Člověk neumí létat jako pták, nemá křídla. Ale dovedl vymyslet letadlo, vrtulník, raketu. Neumí žít ve vodě jako ryba, ale vymyslel lodě a ponorky. Člověk neumí tak rychle běžet jako některá zvířata, ale umí udělat auto, které jede ještě rychleji. Člověk to všechno dokáže, protože má rozum. Zvířata umějí ledacos lépe než lidé. Ale .nic nového nevymyslí, protože nemají rozum. Vlaštovky dovedou stavět krásná hnízda, ale nevymysli žádny vlaštovčí činžák. Ani kočky si nepostavily továrnu na myší konzervy. Ani zajíci nemají vlastní zeleninovou zahradu.
Člověk si podmanil koně, zapřáhl ho do vozu, jezdí na něm. Naučil psa, aby mu hlídal dům. Využil krávu, aby mu dávala mléko, slepice, aby mu snášely vajíčka.
Člověk se naučil využít síly větru, vody a ohně. Objevil elektřinu a udělal si z ni pomocníka. Zavedl si ji do domu, a když chce, tak mu svítí, hřeje, chladí, vysává, mele, mluví, hraje, ukazuje obrázky.
Člověk se stal pánem přírody, všechno mu slouží, protože Bůh ho k tomu určil.
Tak co říkáte, má nás Bůh rád? Všechno okolo nás, všechno, co vidíme, co obdivujeme, co užíváme, ovládáme, vymyslíme, to všechno je taková veliká stavebnice. Vždy bychom si měli vzpomenout na toho, kdo nám ji daroval. Napadne vás to někdy přes den? Jestli ano, stačí si jen pomyslet: "Mám tě rád, děkuji ti" - a už jsi promluvil s Bohem.
 

7. Způsob stvoření člověka

Minule jsme si povídali o tom, že člověk je moudrý a velmi zvědavý. A tak ti nejchytřejší a nejučenější lidé přemýšlejí a zkoumají, protože chtějí vědět, jak a kdy začali na zemi žít lidé. Ale ještě to stále přesně nevědí. A to, na co už přišli, je velmi složité. O tom se budete později podrobně učit ve škole. Jak se všechno na světě postupné vyvíjelo a jak se člověk též vyvinul z jiných živočichů. Proto se tak podobáme zvířatům. A dokonce nejen zvířatům.
Byli jste už někdy na pohřbu? Víte, že lidé, když jsou staří, anebo velmi nemocní, zemřou: Každý jednou zemře. Viděli jste takového mrtvého člověka? Vypadá úplně jako živy, jen je studený a tvrdý, jako by byl ze dřeva. Nehýbe se, nemluví, nemyslí. Není to už člověk, ale mrtvola. Mrtvolu dají do rakve a pohřbí do země. Vždyť chodíte na hřbitov, víte, že tam jsou hroby, kde jsou pochovaná těla těch, co zemřeli. Když se takový hrob po několika letech otevře, je v něm už jen pár kostí. A později ani to. Celé tělo se rozpadne a je z něho zem. Takže to tělo, co máme, je vlastně stejná hmota jako zem.
Je to strašné, viďte? Je to nepříjemná představa, že jednou i ze mně bude taková obyčejná zem. Ale je to tak. Je to pravda, jenže ne celá. My jsme přece něco víc než zem. Víc než studená, nehybná mrtvola. My žijeme, dýcháme, rosteme, slyšíme, vidíme, hýbeme se, myslíme,. mluvíme, kreslíme, zpíváme, radujeme se, hrajeme si, učíme se. vymýšlíme, stavíme, objevujeme, tvoříme. Komu se tím podobáme? Zemi? To jsme už řekli, že zemi se bude jednou podobat naše rozpadlé tělo. Ale ne nyní. Podobáme se trávě a stromům, protože i ony rostou. Podobáme se zvířatům, protože i ona se hýbou, dýchají, vidí a slyší. Ale to ostatní už zvířata nedovedou. Kdo dovede nejlépe vymýšlet? No přece ten, kdo vymyslel svět! Kdo všechno vidí, všechno slyší a všechno ví? Přece Bůh! Takže my se vlastně podobáme Bohu.
A představte si, že přesně tak to je napsáno i v Písmu svatém. Že Bůh stvořil člověka podobného sobě. A aby to mohli pochopit všichni lidé, i ti, kteří žili kdysi velmi dávno, je to tam napsáno jednoduše a velmi srozumitelně. Bůh stvořil člověka ze země a vdechl mu duši. Co to znamená? Doufám, že na to přijdete sami. Jen trochu přemýšlejte! Bylo to tak nějak, jako když vy modelujete z plastelíny? Samozřejmě ne. Znamená to pouze, že Bůh nám dal tělo ze země. A dal nám ještě něco, co se podobá jemu. To se jmenuje duše. Duše přetváří to, co se podobá zemi, rostlinám a zvířatům tak, že je to ČLOVĚK.
Neříkáme: hlava myslí, oči vidí, jazyk mluví, ústa se směji, ruce kreslí, tvář je smutná. Ale řekneme - že člověk vymýšlí, tvoří, zpívá, raduje se, miluje. To, čemu říkám "já" - to je člověk. Takže já myslím, já vidím, já mluvím, já se směji, já pláču, já poznávám Boha, já mu děkuji, já ho mám rád.
Že je to krásné! A co všechno se ještě dovíte! I to, že to moje já nikdy nezemře. A že se tedy vůbec nemusím bát smrti. Jenže o tom až někdy jindy.

Tento závěr sice předbíhá téma, ale je nutné, aby se snad citlivější děti nezačaly bát po dost dramatickém vyobrazení smrti.

Velebím tě, že jsem tak podivuhodně vznikl, za tvá úžasná díla! (Ž 138,14).
 

8. Boží příkazy jako projev lásky

Pamatujete si ještě na příběh o Honzíkovi a o stavebnici? Povím vám dnes, jak to bylo dále.
To vám byla veliká stavebnice. Z ní se daly stavět domy, mosty, dal se sestrojit jeřáb i dalekohled. A byly tam i všelijaké prášky, vodičky a zkumavky na zajímavé pokusy. Viděli jste už takovou stavebnici? Taková opravdu existuje.
Honzík tedy dostal takovou konstrukční, optickou a chemickou stavebnici. Byla překrásná. Honzík ani nevěděl, do čeho se má dřív pustit. Bylo to na začátku prázdnin, takže měl času dost. Dědeček u nich zůstal a občas mu poradil. Hned na začátku však Honzíka upozornil, že když si bude chtít hrát s těmi prášky a vodičkami, musí si nejdřív pozorně přečíst návod. Nejlepší prý bude, když si s tím nebude hrát sám ale jen s ním anebo s tatínkem. Protože to může být i nebezpečné, když se to nesprávně smíchá.
Honzík si to zapamatoval a sám se prášků ani nedotkl. Ale jednou k němu přišel kamarád a tomu to nedalo pokoj. Začal Honzíka přemlouvat, aby to zkusili. Že proč prý oni mají poslouchat dědečka! Oni jsou přece už velcí a dost moudří, aby to dovedli sami. Honzíkovi se to moc nezdálo, měl dědečka rád a věděl, že on chce pro něj vždycky jen dobré. Ale když se mu začal kamarád posmívat, že je strašpytel, nechal se přemluvit. Začali míchat vodičky a prášky, jak je napadlo. A najednou jim to vybuchlo. Ještě štěstí, že ne do očí. Byli by oslepli. Ale měli takové popáleniny na tváři, že jim navždy zůstaly skvrny. A jak to bolelo! I v nemocnici si poleželi pár týdnů.
Nyní přemýšlejte! Kdo toto neštěstí zavinil? Ten kdo vymyslel stavebnici? Jistě že ne! Vždyť si z těch prášků a vodiček mohli vyrobit krásné barvy, všelijaké krystalky a mohli vidět mnoho zajímavého. Výrobce se postaral o to, aby se nic nestalo. Přesně napsal do návodu, jak se má s čím zacházet, co se smí a nesmí dělat.
Zavinil to dědeček, který Honzíkovi daroval stavebnici? Ani ten ne! Vždyť on Honzíka upozornil.
Vinu měli chlapci sami. Věděli, že se to nesmí a přece to udělali. Neposlechli hodného dědečka. Vždyť radil on jim špatně? Nebo když je upozornil na nebezpečí, když jim to zakázal, udělal to se zlým úmyslem? Nebylo to v jejich zájmu, pro jejich dobro?
Za tuto neposlušnost chlapce nikdo nepotrestal. Ale přece museli trpět. Dokonce cely život. Takže krásná stavebnice, vzácný dárek, to, co mělo být jen pro radost a užitek, způsobilo neštěstí. Ale zavinila to neposlušnost.
Když přišel dědeček za Honzíkem do nemocnice, byl velmi smutný. Řekl: "Vidíš; Honzíku, když jsi našel stavebnici, řekl jsi mi, že mě máš velmi rád. A nyní jsi dokázal, že to nebyla pravda. Kdybys mě měl opravdu rád, byl bys mi věřil, že chci pro tebe jen dobro. Ale ty jsi věřil víc hloupému kamarádovi než mně. Proto musíš nyní trpět. Sám jsi se potrestal." Honzík se velmi styděl a neodvážil se ani na dědečka podívat.
Víte, proč vám tento příběh vyprávím? Proto, abyste lépe pochopili, co je dále v Bibli napsáno.
Když Bůh daroval lidem velký krásny svět, chtěl, aby byli lidé v tomto světě šťastní, aby se měli dobře. A aby se měli stále dobře, Bůh lidi upozornil na některá nebezpečí. Něco jim zakázal, protože věděl, že jim to může uškodit. Ale lidé neuvěřili, že je má Bůh opravdu rád, že pro ně chce jen dobro. Neposlechli ho. Pak se stalo neštěstí. Až do té doby žili šťastně, nevěděli, co je to bolest, žal, smutek. Ale potom to poznali a zakusili. Ze všeho nejhorší bylo, že se velmi styděli před Bohem. a už se neodvážili ani na něj podívat, ani s ním promluvit. A dobře věděli, že všechno to neštěstí si zavinili sami.
Možná jste už někdy viděli obrázek krásné zahrady, v prostředku je strom, na něm had a pod stromem Eva Podává jablko Adamovi. Co to znamená? V Bibli je napsáno, že Bůh dal lidem krásný svět. Všechno v něm bylo pro lidi, všeho měli užívat. Říkáme, že lidé žili v ráji. A kreslíme ho jako zahradu. Bůh však zakázal jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Slyšeli jste někdy o takovém stromu? Jistě ne! Takový strom neexistuje. Proto nedovede ani nikdo nakreslit takové ovoce. Takže se kreslí jako jablko. Jenže Bůh nezakázal lidem jíst skutečná jablíčka. Jen to nedovedeme jinak znázornit. Bůh chtěl uchránit lidi před zlem. Proto je upozornil, aby nechtěli poznat zlo. Bůh jim to zakázal z lásky. Jenže lidé uvěřili víc pokušitelovi. Ten jim řekl, že je chce Bůh omezovat, že jim nedopřeje radost a navedl je, aby Boha neposlechli. Toho pokušitele zase znázorňujeme jako hada.
Tak lidé poznali zlo a s ním bolest a utrpení. Až potom věděli, že se dali podvést. A začali se před Bohem stydět, začaly se mu vyhýbat, nemysleli na něj, nemluvili s ním, neděkovali mu. Svět už nebyl takový krásny. Lidé si ho sami pokazili. Nežili už v ráji.
Co se skutečně stalo, to dnes už nikdo neví. Bylo to totiž velmi, velmi dávno. Ale víme, že bolest, utrpení, neštěstí, hřích, zlo, to všechno si člověk zaviňuje sám. Bůh chce, abychom byli šťastní, a právě proto nám něco i zakazuje. Když ho neposlechneme, vždy na to doplatíme. Potom se stydíme a bojíme se k němu promluvit.

Příběh o prvním hříchu v biblickém podáni uvádíme až potom, když už děti pochopily podstatu problému. Pochopily to na takové analogii, jaká je jim blízká. Biblické podání bylo určeno lidem v jiné době, s jinou mentalitou. V této podobě to však zůstane jednou provždy v Bibli. Proto je třeba s tím děti seznámit. Jenže není třeba to nějak fixovat v jejich paměti na způsob: Jak se jmenují naši první rodiče? apod. Zafixovat je třeba to, že Bůh chce pro člověka dobro a nikdo nechtěl pro něho zlo. A že utrpení je následek toho, že člověk v původním harmonickém pořádku způsobil zmatek. Něco pokazil, něco zneužil.
V dalším textu záměrně nepoužíváme termín "první rodiče". Nevzpomínáme víc na Adama a Evu, ale mluvíme jen o prvních lidech.
 

9. Dědičný hřích

Tento pojem se pro nešťastnou formulaci chápe většinou nesprávně. Jako kdyby Bůh v hněvu nad prvním hříchem uložil celému lidstvu za trest strašné utrpení a jako by od té doby považoval každé novorozeně za hříšníka.
Nedorozumění pochází z jednostranného chápání termínu hříchu. Zvykli jsme si označovat tímto terminem vědomé, zodpovědné přestoupení Božího zákona. To však musí být osobní, takže v takovém významu nemůže být dítě "hříšníkem". První lidé se svým vzbouřením proti Bohu dostali do stavu odloučeni. Přerušili přátelský vztah, zřekli se Boží přízně, což znamená ztrátu milosti posvěcující. Každý kdo patří do lidského rodu, dostává se do takovéhoto odloučení od Boha bez vlastní viny. Žádný člověk se sám nemůže přiblížit k Bohu jinak, než prostřednictvím Ježíše Krista. Každý, i malé dítě, potřebuje jeho vykoupení. A v tomto smyslu se zde používá termín "hříšník". Tedy jako ten, kdo potřebuje vykoupení. (Vysvětleni podle sv. Augustina.)
Tento stav nebyl Bohem uložený, ale je to následek, vyvolaný hříchem. Denně jsme přece svědky toho, že zlo jednoho člověka zasáhne množství nevinných, i toho, jak se následky dědí, někdy i na více pokolení.
V této souvislosti je třeba si ještě uvědomit, že existuje více druhů dědičnosti - dědění majetkové, biologické a sociální. Společné mají to, že je jedinec přejímá bez vlastního přičinění. Člověk se rodí do takového světa, jaký mu zanechala předcházející generace. Přináší si s sebou genetickou výbavu, za kterou nemůže. A nemůže si vybrat ani rodinné ani sociální poměry, do kterých se narodí, takže do jisté míry dědí i způsob života. Tomuto zákonu se nemůže nikdo vyhnout.
Každý člověk tedy přebírá neboli dědí i stav, který vznikl jako následek prvotního hříchu. Toho hříchu, kterým člověk převrátil Bohem určený pořádek a přerušil kontakt s ním. Dědí tedy svět plný utrpení, dědí oslabení schopnosti vůle s náklonností ke zlému a ve vztahu k Bohu dědí potřebu vykoupení, tedy potřebu získat spojeni s Kristem.
Navrhovaný text se pokouši zjednodušeně, ale pravdivě podat dětem dogma o dědičném hříchu v takovémto pojetí.

Minule jsme mluvili o tom, jak první lidé pokazili svět a skončili jsme tím, že lidé se kvůli hříchu začali vyhýbat Bohu. Vždyť to znáte sami, ne? Dokud posloucháte, nic zlého neděláte, jak je vám dobře v blízkosti rodičů! Ale když něco vyvedete, chcete se jim ztratit z očí. A nemusí to být ani ze strachu před trestem, ale proto, že se stydíte. Stejně tak to bylo s prvními lidmi. Předtím se cítili v Boží přítomnosti dobře, dokud ho neurazili tím, že ho neposlechli, a tak pokazili jeho krásny svět. Potom však ztratili krásný; šťastný svět, i radost z Boží přítomnosti. A to zdědily samozřejmě i jejich děti.
Jenže vy asi nevíte, co to vlastně znamená "dědit". To je tak. Když mají vaši rodiče vlastní. dům, tak až jednou zemřou, dům bude váš. Říkáme, že ten dům zdědíte. Tak můžete zdědit auto, prsten, cokoliv. Ale takové, jaké to je. Když je auto už nabourané, můžete snad zdědit krásné, nové? Samozřejmě že ne. Když je dům starý, oprýskaný, zdědíte ho též takový, jaký je.
Tak se stálo; že ani další lidé nežili již v tom šťastném světě, jaký Bůh pro lidi připravil: Nežili už v ráji. A přece oni nezhřešili, ani neurazili a neposlechli Boha. Ne, oni ten svět nepokazili, oni ho takový zdědili. A tak to šlo dál. Dědili vždy další lidé. Až jsme zde my. No a my též vidíme, že je ve světě hodně bolesti a neštěstí. Takový svět jsme zdědili:
Zdá se vám to nespravedlivé? Chtěli byste raději žít v tom krásném šťastném světě? Jistě! I já. Ale víte, i ten, kdo zdědí rozbité auto, by měl raději nové.
A to ještě není všechno. To není celé neštěstí, které zavinil hřích. Nejen ten pokažený svět zdědili další lidé, protože ráj, to neznamená jen svět bez bolesti, ale i přátelství s Bohem. Hříchem ztratili první lidé i to. Protože se před ním styděli, začali se ho bát, raději od něho utekli. Neměli ho rádi a proto s ním nechtěli žít. Když se jim potom narodily děti, mohly ty děti žít v ráji? Ne, nemohly. I když se ničím neprovinily. Každý se přece narodí tam, kde žijí jeho rodiče.
Toto se vám ,zdá ještě nespravedlivější, že? Ale kdo to všechno způsobil? Přece lidé a ne Bůh. Povím vám ještě jeden příklad, na kterém to pochopíte.
Jak to už v rodině bývá, rodiče dětem všelico zakazují, protože chtějí, aby z jejich dětí vyrostli pořádní lidé. To se ale dětem obvykle nelíbí. Nelíbilo se to ani chlapci, o kterém vám chci něco říci. Tak se bouřil proti rodičům, proti jejich radám a zákazům, že se rozhodl utéci z domu. Podařilo se mu dostat se na loď, která ho zavezla kamsi daleko, do divokého kraje, kde se mu velmi těžko žilo. Nikdy víc se domů nevrátil, protože to bylo příliš daleko. A ani by neměl odvahu vrátit se, když se rozešel s rodiči ve zlém. Mezi ním a domovem byla veliká vzdálenost. Nejen moře, ale hlavně jeho vzbouření, jeho útěk, tedy jeho proviněni.
A toto zdědily i jeho děti. Ony se už narodily tak daleko od otcovy vlasti. Převzaly, to znamená, zdědily tento stav od svých rodičů. A potom už všichni jejich potomci žili daleko od svého původního domova, i když to nikdo z nich nezavinil. Tak to zdědili. Jenže nezavinili to ani ti staří rodiče ve vlasti, od kterých utekl jejich neposlušný syn. Oni chtěli pro něho jen dobro a štěstí. On sám to pokazil nejen sobě, ale i všem potomkům.
Podobně jsme i my všichni zdědili to, co první lidé způsobili hříchem. Proto říkáme, že každý člověk se už narodí s dědičným hříchem. To je strašné slovo, že? Ale to neznamená, že by děťátko v peřince bylo hříšníkem. Narodilo se však do světa pokaženého hříchem, kde se nejen radujeme, ale i pláčeme. A narodilo se, jako kdyby bylo daleko od Boha, protože mezi lidmi a Bohem je velká překážka - hřích.
I my jsme se tak narodili. Jenže jsme v tom nezůstali. Jak se to stalo, že se my dnes můžeme znovu přátelit s Bohem to se dovíte později.

Pohleď, ve vině jsem se narodil a počala mě matka podrobená hříchu! (Ž. 50,7)
 

10. Kain a Ábel

Příběh o Kainovi a Ábelovi nám má posloužit jako příklad Božího postoje k hříchu a k hříšníkovi. Bůh varuje Kaina před činem a napomíná ho po činu. Je to důkaz, že Bůh chce každého zachránit. Rozdíl mezi Starým a Novým zákonem se někdy chápe tak, jako by Bůh ve Starém zákoně byl Bohem pomsty. Bůh je však vždy stejně dobrý, je to vždy Bůh zachraňující. Bůh se nemění, ale mění se lidská schopnost poznání, která se vyvíjí jen postupně.
Dítě se vyvíjí též. A podobně, jako kdysi lidstvo, i ono si vytváří představu o Bohu analogicky z chování lidí. Je tu velké nebezpečí, že v Bohu bude vidět jen někoho, kdo neúprosně sleduje jeho přestupky a nemilosrdně ho trestá. Takovou představu podporují i mnozí nerozumní věřící (často z příbuzenstva), kteří v rámci "náboženské výchovy" straší děti Božími tresty.
Lidé se stávají ateisté hlavně proto, že v dospělosti nedokáží věřit v takového Boha, jakého si v dětství představovali. Právem, protože takový Bůh skutečně není. Proto se musíme úzkostlivě snažit, abychom už od dětství budovali správnou představu Boha.
Stále platí staré filozofické pravidlo, že o Bohu můžeme spíše říci, jaký není, než jaký je. A proto i děti už preventivně zbavujeme falešných představ, s kterými se pravděpodobně setkají. V tomto příběhu úmyslně vynecháváme detaily okolo oběti, protože bychom museli vysvětlit tento pojem, a to by bylo příliš brzy.

Dnes vám budu vyprávět příběh z té vzácné knihy, která se jmenuje Písmo svaté.
Byli dva bratři. Jeden se jmenoval Ábel, druhý Kain. Lidé už tehdy nežili v ráji. To znamená, svět byl už pokažený. Na příběhu těchto dvou bratrů uvidíte, jak se svět stále více kazil.
Ábelovi se dařilo lépe. Měl totiž rád Boha, chtěl se mu líbit. Kain Ábelovi záviděl. Zlobil se na něho. A hněval se stále víc, až nakonec ze zlosti zabil svého bratra.
Je to dobré, anebo zlé, zabít někoho? Jistě že zlé! A jaký svět je krásnější a lepší, takový, kde se lidé zabíjejí, anebo takový, kde se nemusí jeden druhého bát, kde se mají rádi, kde si pomáhají?
Když Bůh dal lidem svět a chtěl, aby v něm byli šťastni, chtěl, aby se zabíjeli? Když tedy Kain zabil Ábela, pokazil tím i svět, viďte? Mohlo se to líbit Bohu, že mu lidé kazí to, co on z lásky k nim stvořil? Co chtěl, aby jim sloužilo k radosti?
Jistě se vám už stalo, že vám někdo rozbil hračku, že jste si postavili v pisku tunel a někdo vám ho rozházel. Anebo zboural věž z kostek, počmáral výkres, udělal kaňky v sešitě. Co uděláte? Máte radost? Pochválíte ho? Určitě ne. Zlobíte se, udeříte ho, chcete se mu pomstít, nějak ho potrestat.
No a nyní uvažujte, co měl podle vás udělat Bůh Kainovi? Též ho zabít, tak, jako on zabil Ábela?
Jenže v Bibli je napsáno, že Bůh Kaina hledal, mluvil k němu, napomenul ho, chtěl, aby se změnil. Nechal ho žit a postaral se, aby mu druzí neublížili. Jistě že ho nepochválil. Ale ani potom, když se Kain tak velmi provinil, nechtěl Bůh pro něj zlo, nepřál mu neštěstí.
V Písmu svatém je mnoho příběhů. Některé vám budu příležitostně ještě vyprávět, některé uslyšíte v kostele, a když vás to bude zajímat, později si je sami přečtete. Jsou tam proto, abychom se dověděli, jak se svět stále víc kazil, jak přibývalo vražd, válek, nespravedlností.
I dnes to vidíme. A je to strašné. Občas určitě vidíte v televizi, jak vypadá válkou zničené město. Jen si představte, že by nyní najednou byly z tohoto domu trosky. Že by na ulicích leželi mrtví a ranění. že byste nemohli chodit do školy, na procházky, na výlet, že byste si nemohly hrát, ale stále byste se museli skrývat a žít ve strachu, kdy vás kdo přepadne, zraní, zabije. Může se to líbit Bohu, který chtěl, aby nám tu bylo dobře?
Ale on se ani za toto nechce nikomu pomstít. On lituje každého, kdo kazí život sobě i ostatním. Bohu na tom velmi záleží, abychom věděli, že on nechce trestat, ale zachraňovat. O tom se nejvíc píše v Písmu svatém.
Jenže lidé tuto knihu málo čtou. Proto si mnozí myslí, že dobry Bůh jen sleduje, kdo co zlého udělá, aby ho mohl potrestat. A tak se mu raději vyhýbají, nemyslí na něj, nemluví s ním, bojí se ho. Aby se ho nemuseli bát, tak dokonce tvrdí, že vůbec není. To všechno je proto, že si Boha představují nesprávně.
Vy jste ještě jen děti, ale už zase něco velmi důležitého víte, co ani mnozí dospělí nevědí.
 

11. Jaký je Bůh a kde je

Dnes si budeme trochu hrát. Uděláme si malý kvíz. Víte, co to je? V televizi jste to už určitě viděli. Dám vám otázku, a kdo bude vědět, odpoví. Ostatní budou přemýšlet, jestli je to správná odpověď nebo ne. Budou jakoby porotou, která musí říci, proč je odpověď správná anebo ne. Tak začneme!
Kdo z vás viděl někde v kostele nebo v modlitební knížce namalovaného Boha jako starce s dlouhými bílými vousy? Vypadá tak Bůh? Má Bůh tělo? Proč se Bůh nedá nakreslit?

- protože je neviditelný, nemá tělo a neviditelný duch se nedá nakreslit.

Kde je Bůh? Kde je nebe? Tam nahoře, nad mraky? Na Měsíci? Anebo ještě dál? Když začali lítat kosmonauti, někteří lidé říkali, že Bůh není, protože ho tam ve vesmíru nikdo nepotkal. Co byste takovému člověku odpověděli? Kde je vlastně Bůh?

- Bůh je všude, a kdybychom ho mohli vidět, setkali bychom se s ním nejen daleko ve vesmíru, ale i zde.

Kdo stvořil Slunce? Kdo stvořil květiny? Kdo stvořil moře? Stvořil Bůh sám každý kopec, každé jezero, každou rostlinu? Odkud víme, že to Bůh všechno udělal? Kdo má pravdu: Písmo svaté, když tvrdí, že všechno stvořil Bůh, anebo vědci, když vyzkoumali, jak se postupně všechno vyvíjelo?

- pravdu má i Písmo svaté, i vědci, protože vědci přišli na to, JAK byl svět stvořen, a ne, KDO ho stvořil.

Je to trochu těžké, viďte? Ale hned to pochopíte. Na stole je koláč. Zeptám se: Kdo ho upekl? - Maminka. Potom se zeptám: Jak se dělá koláč? A někdo mi vysvětlí, že se vezme mouka, přidá se k ní droždí, vejce a cukr, udělá se těsto, potom se dá na plech a upeče se, posype se ořechy. Kdo měl pravdu? No přece pravda je i to, že koláč pekla maminka, i to, jak se koláč peče. A už je vám to jistě jasné, jak je to i se stvořením světa, viďte?
A pokračujeme s otázkami. Komu daroval Bůh svět?
Koho určil Bůh za pána všeho, co je na zemi, kdo si má všechno podřídit a využít pro sebe?
Dal Bůh lidem svět na to, aby v něm byli šťastni, anebo na to, aby trpěli?
Kdo pokazil svět?
Proč nám Bůh zakazuje vraždit, ničit a kazit?
Když Boha neposloucháme, když kazíme svět, chce se nám za to Bůh pomstít?
To, že lidé trpí, je trest, anebo následek?
(Když měl Jeník z našeho příběhu popálenou tvář, byl to trest anebo následek?)
Má Bůh lidi rád, i když ho neposlouchají, když jsou zlí? Proč se lidé, když udělají hřích, nechtějí setkat s Bohem?
Chce Bůh, aby se před ním lidé styděli, aby od něho utíkali, anebo raději chce, aby se změnili a měli ho zase rádi?
Proč tedy Bůh nepřinutí lidi, aby ho vždycky poslouchali? Proč nestvořil takové lidi, kteří jsou vždy dobří?
Na tuto poslední otázku určitě nevíte odpověď. Ale možná, že vám už něco podobného také napadlo. Je to moc důležitá otázka. A příště si o tom budeme vyprávět.

Tato část se zřejmě zdá být těžká. A také je. Byla však vyzkoušena na osmiletém chlapci, samostatně, bez předcházejících učebních části. Tento chlapec byl připravován jako pětiletý a před touto zkouškou se dlouho nesetkal s uvedenou tématikou. Celou část hravě zvládl, odpověděl správně a byl zvědavý na další otázky. Jedině na otázku, jak by nakreslil Boha, odpověděl, že podle plátna, ve kterém byl zabalený Ježíš v hrobě. Z otázky mu totiž nebylo jasné, že se ptám výlučně na Boha-Otce. Přitom Vlastně odpověděl docela správně, protože jediná podoba Boha je vtělený Syn Boži.

V našem postupu teoreticky předpokládáme, že dítě ještě nezná osobu Syna. V praxi se však setkáváme s dětmi, různě informovanými. Když budeme mít dítě už s vybudovaným pojmem, případně vztahem k Ježíši, není to chyba. Spíš je to výhoda. V našem návodě sice postupujeme od neviditelného Boha k Vtělenému Slovu s cílem, abychom mohli jit od Ježíše nebo vlastně s nim k Otci. U dítěte, které už komunikuje s Ježíšem, motivujeme rozhovor o Otci tím, že chceme přece všechno vědět o Ježíši, tedy i o jeho Otci.
Kdyby tento jakoby kvíz byl pro děti přece jen příliš těžký, můžeme ho rozdělit. I tak se sotva dá dodržovat přesně v této podobě. Musí se pohotově přizpůsobit dětským odpovědím. Jde o jakési shrnutí, zopakováni a navození nejpalčivější otázky o svobodné vůli.
Někomu se bude zdát, že tato otázka je pro děti předčasná. Ale šestileté děvčátko se ptalo, proč Bůh, když všechno může, nezařídí, aby se jeho rodiče nehádali. A pokračovalo: Proč nás vlastně Bůh nestvořil takové, abychom nemohli dělat zlo.

Pán je spravedlivý, miluje spravedlnost, upřímní uzří jeho tvář (Ž 10,7).
 

12. Svobodná vůle

Minule jsme si dali velmi těžkou otázku. Proč Bůh nestvořil takové lidi, kteří nemohou nic pokazit, kteří musí Boha vždy poslouchat. Nepokazili by svět ani tehdy, hned na začátku, nekazili by ho ani nyní a všichni bychom se měli dobře, žili bychom šťastně. Vždyť když Bůh může všechno, určitě nás mohl stvořit takové, abychom nemohli udělat nic zlého.
Je to opravdu těžká otázka, ale doufám, že odpověď pochopíte. Povím vám dva příklady, ze kterých na to přijdete sami.
Mařenka měla velmi hodnou maminku. Tatínek jí zemřel, když byla ještě malá. Ale maminka se o všechno dobře starala, takže Mařenka měla všechno, co potřebovala, na co měla chuť, po čem toužila. Maminka dlouho do noci šila a pletla, aby Mařenka měla ty nejhezčí šaty a svetry. Nikdy ji nenechala samotnou, protože věděla, že by se Mařenka bála. Nikdy jí neříkala "nyní mi dej pokoj", ale ochotně ji vyprávěla večer pohádky. Mařenka si myslela, že to tak musí být, že každá matka je taková.
Jednou Mařenka onemocněla. Maminka zavolala lékaře, byla u ní celou noc, dávala jí obklady, léky, ale nepomohlo to. Mařenka musela jít do nemocnice. Bylo jí velmi smutno, ale věděla, že mamince je ještě hůře. Vždyť dobře viděla, jak si potají utírá slzy, když se s ní v nemocnici loučí. Každý den ji sestřička donesla od maminky nějaký dárek s malým lístečkem. A tak Mařenka i v nemocnici cítila, jak ji maminka má ráda.
V nemocnici bylo mnoho děti. Na vedlejší posteli ležela Olinka. Olinka byla vždy velmi smutná, zvlášť tehdy, když se Mařenka radovala z toho, co jí maminka poslala. Olinka se tehdy obrátila, byla mrzutá a jednou se dokonce rozplakala. Když se Mařenka ptala proč, nechtěla jí to povědět. Ale byly spolu v nemocnici dost dlouho, takže se jednou Olinka přece jen Mařence svěřila se svým žalem.
Olinka žila v dětském domově. Nebyla však sirotek. Oba její rodiče žili. Ale nechtěli ji, zavazela jim. Měli jiné zájmy. Proto ji dali do dětského domova. Tam měla též všechno, co potřebovala, i pěkné šaty, i hračky, i pomeranče a sladkosti. Jen to nejdůležitější neměla - lásku svých rodičů. Rodiče na ni platili a někdy ji přišli i navštívit. Otec ji trochu povozil v autě, máma ji zase zavedla do cukrárny. Ale to bylo všechno. Ani jeden z nich pro ni nepřišel na Štědrý den. A tehdy ji bývalo zvlášť smutno, protože na vánoce si většinu dětí z domova někdo vzal.
Až když se Mařenka toto všechno dověděla, uvědomila si lásku své vlastní maminky. Až tehdy pochopila, že ne vždy má každá maminka své dítě tak ráda. Dokud si Mařenka myslela, že mamka být jiná ani nemůže, necenila si tak její lásky.
Jiný příklad. Jeden starý strýc žil docela sám. Nikoho neměl. Bylo mu velmi smutno. Byl nemocný, takže nikam nechodil. Celé dny neslyšel ani lidský hlásek. Tak si vám koupil papouška a naučil ho říkat: "Nebuď smutný, jsem tu já". Nyní už u něho nebylo tak smutno. Celý den mu to papoušek opakoval.
Jednou, když bylo pěkně teplo a on se cítil lépe, sedl si do zahrady. Bylo to blízko plotu, a tak věděl, co se děje v sousedově zahradě. Otec se synem tam spolu ryli. Starší syn seděl pod stromem a četl si. Otec na něj zavolal, aby mu něco donesl z domu. Ale on jen odsekl, že se mu nyní nechce, že až potom, až to dočte. Otec zesmutněl a tak ten mladší syn hned odběhl a donesl mu to. Při tom řekl totéž, co ten papoušek: "Nebuď smutný, jsem tu já."
Cítíte, jaký je to rozdíl? Papoušek nemohl nic jiného říci. Ale mohl mít z toho ten ubohý starý člověk radost? Papoušek mu nikdy neodmlouval, jak ten zlý syn svému otci. Papoušek ho nemohl urazit, rozzlobit, neposlechnout. Ale právě proto, že nemohl nic jiného říci, neměla jeho slova žádnou cenu.
A tak nějak je to i s námi. Bůh nás mohl stvořit takové, abychom se nemohli sami rozhodovat, jestli ho chceme poslouchat a mít rádi, ale jakou by to mělo potom cenu? Byli bychom jako ten papoušek!
Každý z těch dvou sousedových chlapců se mohl sám rozhodnout, co udělá. Ten, který poslechl, který byl ochotný, cítil se dobře. Byl s tatínkem šťastný. Ten druhý se cítil špatně, nepříjemně, styděl se. A přece je otec měl stejně rád. Všechno jim dával stejně. A toho hodného ničím neodměnil, ani toho neposlušného nepotrestal. Přece však jednomu bylo s ním dobře a druhému ne.
Kdyby se ten papoušek naučil mluvit něco škaredého, nikdy by se za to nestyděl. Papoušek nemůže nikoho urazit a nemůže tím ani trpět. Jenže nemůže být ani opravdově lidsky šťastný.
Bůh nás chtěl učinit šťastnými a proto nám dal svobodu. Dokonce i svobodu kazit, ničit, urážet ho, zvolit si neštěstí místo štěstí. Kdyby nás donutil udělat jen dobré, ani on by z toho nemohl mít radost a ani my bychom nebyli šťastni.
Už tomu rozumíte, viďte? Ale to nestačí rozumět. Musíme si sami vybrat to dobré, správné, to z čeho budeme šťastni a spokojeni. Musíme se rozhodnout pro život s Bohem. Musíme mu ukázat, že ho máme rádi. Jak? No přece tak, že na něj budeme často myslet a budeme se mu svěřovat. Ráno, večer, kdykoliv přes den. On všechno ví a všechno slyší, takže stačí si to jen pomyslit.
A co mu máte povědět? Všechno, co vás zajímá, z čeho se radujete, co vás trápí, z čeho máte strach, na co se chystáte. Ale ochotně a dobrovolně.

Šťastní, kdo jdou po své cestě bez úhony, kdo jednají podle Pánova zákona.
Šťastní, kdo dbají na jeho nařízení, kdo ho hledají celým srdcem, kdo najednají hříšně, ale chodí jeho cestami (Ž 118,1-3).
 

13. Čekání na Mesiáše

Tato lekce má být přechodem do Nového zákona. Snad se bude zdát divně, že ze Starého zákona se zde předkládá velmi málo. Ale pro nás, křesťany, má Starý zákon význam jen v souvislosti s novým. Musíme se na něj dívat retrospektivně. Asi tak, jako když staří manželé vzpomínají na období svého seznámení: "Pamatuješ si, jak jsi mě nechtěla? jak jsi mě odmítala?" Bůh totiž vždy nabízel lidem svou přízeň, ale lidé ho odmítali. Starý zákon, to jsou vlastně dějiny tohoto nabuzení a odmítáni.
Správně pochopit a vysvětlit jednotlivé příběhy ze Starého zákona je velmi náročné. Pro dětí detaily nemají vůbec význam. Mohly by být spíše škodlivé. K některým částem Starého zákona se však vrátíme později.

Pamatujete se ještě na náš kvíz? Byla tam otázka, jak byste nakreslili Boha. A vy jste správně odpověděli, že Bůh se nakreslit nedá, protože nemá tělo, je pro nás neviditelny.
Ale malíři přece jen Boha malují. Malují ho tak, jak si ho sami představují. Když ho namalují jako starce, tak proto, že chtějí ukázat, že Bůh je moudry a dobrý. Staří lidé totiž bývají obvykle moudří a dobří. Když ho kreslí jako velké oko, tak proto, aby ukázali, že Bůh všechno vidí.
Každý si Boha nějak představuje podle toho, co o Bohu ví. Ale to není vždy správné. Když si lidé kdysi dávno pokazili vztah k Bohu, stále víc se jim kazila i jejich představa o něm. Abyste to však lépe pochopili, vymyslíme si na to zase nějakou povídku. Tak poslouchejte!
Byl jednou jeden krásný dům. Byl na kopci, kousek dál od města. Stál uprostřed veliké zahrady, která byla ohrazená vysokým plotem, takže z městečka do domu nikdo neviděl. V domě bydlel jeden starý pán. Kdysi žil někde daleko v cizině. Nyní už nevycházel z domu. Obyvatelé města ho ani neznali. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý a učeny. Ale i to, že je hrozně přísný, že nikoho nemá rád, ba dokonce je zlý a nebezpečný. Prý se zlobí na všechny lidi kvůli nějaké dávné urážce. Nikdo si už nepamatoval, jak to vlastně bylo. Prý každého, kdo by se opovážil k němu přijít, strašně potrestá. Lidé z toho města a okolí byli zvědaví, jaký opravdu je, ale nikdo neměl odvahu tam vejít.
Nejhůř mluvil o tom pánovi jeden jeho bývalý zaměstnanec, který tvrdil, že ho pán odtud vyhodil a že se tam už nemůže vrátit. Kudy chodil, každému vyprávěl, jaký je ten pán strašně přísný člověk, a stěžoval si, jak se má nyní špatně, co všechno ztratil. Nyní se musí o všechno starat sám a tam že měl všechno.
Bylo to skutečně tak. Ale ten člověk neřekl, že musel odejit ne proto, že ho pán vyhodil, že by ten pán byl nemilosrdný a pomstychtivý, ale musel odejít proto, že sám tam nemohl vydržet, protože pána podváděl. A v tom domě všichni žili v takové shodě, tak si důvěřovali, že on tam nemohl zůstat, když mu už nikdo nemohl dále věřit. Kvůli tomu tam, už nemohl žít, ani se tam vrátit.
Potom tam jednou v noci přelezl přes plot zloděj. Chytil ho pes a pokousal ho. Když chtěl zloděj utéci, spadl z toho vysokého plotu a zlomil si nohu. Ten zloděj též vyprávěl strašné věci o tom domě a jeho pánovi: A tvrdil, že to všechno sám zažil. Jenže také neřekl, jak to ve skutečnosti bylo.
Takové pomluvy se roznesly, lidé k nim ještě něco přidali a nakonec se toho pána každý bál.
A přitom to byl velmi dobrý člověk. Dal postavit školu, nemocnici, posílal dárky chudým, ale všechno tajně. Pár lidí o tom vědělo, ti se i pokoušeli přesvědčit ostatní o jeho dobrotě. Ale jen málokdo se nechal přesvědčit, protože z celého okolí toho člověka nikdo osobně neznal a vlastně ani neviděl.
Ti, co ho považovali za strašně zlého, se neodvážili k němu jít, protože se ho báli. Ale ani ti druzí se tam neodvážili vejít. Oni zase věděli, že ten pán je takový dobrý, že za ním může přijít jen ten, kdo je též docela bez chyby. A každý o sobě věděl, že občas zalže, rozzlobí druhého, je líný a má ještě další chyby. Každý věděl, že není tak dobrý, aby se mohl objevit před tak dobrým, jako byl pán toho domu.
A tak to trvalo dlouho. Lidé toužili, aby se našel někdo, kdo by tam mohl jit, kdo by jim pověděl pravdu o tom tajemném člověku a o životě v jeho domě. Toužili aby se tam s ním potom dostali i oni. Ten pán to všechno věděl. Chtěl lidem pomoci. A proto něco vymyslel. Co to bylo, to se dovíte příště.
Ale toto byla jen vymyšlená povídka. Nyní si musíme ještě vysvětlit, co znamená. Jistě jste už přišli na to, že ty naše příběhy nám mají pomoci pochopit něco velmi důležitého, ale zároveň těžkého. Tak dávejte pozor!
Dnes jsme začali s tím, že neviditelného Boha si každý představuje nějak jinak. Často velmi nesprávně. Už jsme si říkali, jak si lidé hříchem pokazili vztah k Bohu, že se začali před ním stydět, začali se mu vyhýbat. A všechno to zlo, bolest a trápeni, které si sami způsobili, připisovali Bohu.
V Písmu svatém se píše i o mnohých takových lidech, kteří věděli, jak je Bůh dobrý. Oni se snažili ostatní přesvědčit. Ale i oni cítili, že nejsou hodni ukázat se před Bohem, že mezi všemi lidmi a Bohem je něco pokaženého. Každý věděl o sobě něco špatného, a proto nikdo z lidí nemohl to pokažené napravit. Nikdo se neodvážil přiblížit se k Bohu, který je tak velký, mocný, moudrý a svatý. Proto lidé toužili po někom, kdo by byl docela dobrý a mohl by to pokažené napravit, kdo by se směl odvážit vejít do toho tajemného domu z našeho příběhu.
V Písmu svatém je dále napsáno, že toto všechno Bůh viděl a věděl. A On má přece lidi velmi rád. Ani vraha Kaina nechtěl zabít, ale zachránit. Tak chtěl a chce zachránit každého člověka. Mrzelo ho, že si ho lidé představují jako trestajícího, pomstychtivého, že nevidí nechtějí vidět jeho dobrotu a lásku a to špatné, co sami zaviňují, připisují jemu.
Bůh je ale opravdu nejmoudřejší a nejlepší. Vymyslel, jak to všechno změnit. Příště se to dovíte. A uvidíte, jak to začne být nyní zajímavé.

Hle, Pán přijde a spasí svůj lid: blahoslavení ti, kteří jsou připraveni ho uvítat (Liturgický text).
 

14. Vtělení

Určitě jste už zvědaví, jak ten náš minulý vymyšlený příběh pokračuje, jak to ten hodný pán z tajemného domu vyřešil, aby se, o něm lidé dověděli pravdu a aby se k němu mohli dostat. Pamatujete. si přece, že se ho lidé báli, protože si mysleli, že je strašně nebezpečný. A ani ti, kteří věděli, že je hodný, se neodvážili k němu přijít, přestože po tom velmi toužili. Cítili, že k němu může přijít jen ten, kdo je sám dobrý, dokonalý a čistý. Takový nebyl nikdo. Minule jsme skončili tím, že ten pán něco vymyslel, aby se lidé o něm dověděli pravdu, a aby k němu mohli přijít. Ale vy víte, že nám jde o něco jiného, ne o povídku, ale o to, co vymyslel dobrý Bůh, aby ho lidé mohli poznat, i když je neviditelny, a aby se k němu mohli dostat, i když jsou hříšní.
Dobrý Bůh vymyslel, že pošle na svět svého Syna jako člověka. Syn je jako Otec. Tedy Boží Syn je stejně moudrý, hodný a vznešený jako Bůh-Otec. Je stejně Bohem. Je to ten stejný Bůh. Kdo tedy pozná Božího Syna, pozná Boha, setká se s ním. A aby ho lidé mohli poznat a setkat se s ním, stal se člověkem. Ale jak se to stalo? Poslouchejte!
To, co vám budu vyprávět, vypadá skoro jako pohádka, ale opravdu se to stalo.
Bůh si vybral ze všech lidí jednu zvlášť hodnou a pěknou dívku za matku svého Syna. Jmenovala se Marie. Marie byla tak dobrá, tak velmi toužila po tom, aby se už někdo dobrý našel a napravil, co lidé hříchem pokazili, že se velmi ochotně stala matkou Božího Syna. Velmi ráda mu dala lidské tělo, aby se mohl neviditelný Bůh ukázat nám lidem. Abychom ho mohli vidět, poznat, abychom se konečně dověděli, jak je Bůh dobrý, jak nás má rád. Že nás nechce trestat, ale zachránit. Jak je to možné? No, je to opravdu velmi těžké pochopit. Tak těžké, že tomu nikdo docela nerozumí. Ale pokusíme se přiblížit si to.
Jistě se vám už stalo, že k vám přišel někdo na návštěvu a řekl: "Ty jsi ale podobný na tatínka, ty jsi celý on. Ústa, nos, vlasy, postavu, chůzi, to máš po otci. Ale oči máš jako maminka." Často to poznáte i sami, zvláště, když si prohlížíte fotografie svých rodičů, když byli stejně staří, jako vy nyní. Tam vidíte, v čem se podobáte tatínkovi a v čem mamince.
Ježíš je Bohem po Otci a člověkem po mamince. Jeho otec je neviditelný, moudrý a dobrý Bůh, Stvořitel všeho. Proto je i on sám Bohem, který všechno může a všechno ví. Je ale i opravdovým člověkem, takovým, jako my všichni, protože jeho maminka Marie je člověkem a od ní má viditelné lidské tělo. Takže kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Kdo pozná Ježíše, pozná Boha. Kdo uvěří tomu, co říká Ježíš, doví se pravdu o Bohu.
A kdo se spřátelí s Ježíšem, toho on vezme s sebou k Bohu - Otci. S ním se už nikdo nemusí bát jít k Bohu.
Dále si budeme vyprávět o Ježíši. A to už vůbec nebude tak. těžké, jako když jsme si chtěli představit Boha a věděli jsme, že ho nikdo nikdy neviděl. Ježíš totiž žil jako my. Lidé ho viděli, poznali, slyšeli a hodně o něm napsali do vzácné knihy, do Bible. Dovíte se tedy o něm velmi mnoho krásného. Tolik, že se vám Ježíš stane blízkým, důvěrným kamarádem.

Anděl řekl Marii: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží." (1.k 1,35)
 

15. Andělé

Jistě si každý všiml, že v tématu o prvním hříchu se vzpomíná pokušitel jen letmo. Dítě zná dobře z vlastní .zkušenosti pojem pokušeni a pokušitele, protože se s tím denně Setkává. Ale jen v takovém významu, jako ve vzpomínané analogii o stavebnici, kde úlohu pokušitele hrál kamarád. Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se dětem zdůrazňoval pokušitel - ďábel. Mohlo by to nepříznivě působit na psychiku dítěte a vážně ohrozit jeho další náboženský vývoj.
S pojmy čert a anděl se dítě setkává často. Nejčastěji v pohádkách. Tím však vzniká nebezpečí, že se tyto reálné bytosti dostanou na úroveň víl, strašidel a vodníků.
Ve většině průměrných věřících rodin se zase dětská zbožnost pěstuje jen jako vztah k andělíčku strážnému. Tedy jako vztah k bytosti, která na něj dává pozor, stará se o jeho bezpečnost. Jen co dítě vyroste ze světa pohádek, zapomene i na tuto, pro něj pohádkovou bytost. Hlavně proto, že víra v andělskou ochranu je mezitím narušena množstvím úrazů a neštěstí, které dítě vidělo nebo prožilo. A když ještě potom někdo existenci zla vysvětlí působením ďábla, je neštěstí hotové.
Téma o dobrých a zlých andělech a o jejich působeni je velmi důležitě. Ale musí se vysvětlit správně. Nemělo by se mu však věnovat moc prostoru, aby andělé zůstali TVORY podřízenými Bohu a aby v dětské představě nedostali nebezpečný nátěr božskosti. V tom je ale těžké dávat nějaký přesný návod. Všechno totiž závisí na tom, kolik vědomostí už děti mají a do jaké míry jsou správné. Uvedený návod vychází, jako vždy, z teoretického předpokladu, že jde o první informaci. Ta chce ukázat, kolik by asi děti měly vědět o neviditelných rozumných tvorech.

Minule jsme skončili tím, že si nyní budeme vyprávět jen o Ježíšovi, tedy o Bohu - Synovi, který se stal viditelným člověkem, aby se mohl stát naším přítelem. Dnes jsme měli na programu jeho narození. O tom jste už jistě něco slyšeli. Snad jste i viděli v kostele anebo doma betlém s figurkami. Vypadalo to jako loutkové divadlo a mysleli jste si, že je to nějaká pohádka. Nejvíc snad proto, že tam byty také nějaké pohádkové bytosti. Pohádkové proto, že jste je nikdy ve skutečnosti neviděli. Vypadali jako lidé, měli krásné dlouhé šaty, zlaté vlasy a křídla jako ptáci. Znáte to, viďte? A možná i víte, že se takové bytosti jmenuji andělé. Jenže to nejsou pohádkové bytosti jako víly, lesní ženy anebo sudičky. Když vám budu vyprávět o Ježíšově narození, budu přitom mluvit i o andělech, a tak o nich musíte nejdřív něco vědět. Abychom si potom to krásné vyprávění nemuseli ničím přerušovat. Příště už s tím určitě začneme, a to tak, že si zavřete oči a všechno si budete představovat, jako byste byli při tom, když se to stalo.
Tak a nyní o andělech. Když jsme si vyprávěli o tom tajemném domě a jeho dobrém pánovi, říkali jsme si, že nejhůře o pánovi mluvil ten, kdo z toho domu musel odejít, protože se tam nechoval dobře. Ti, co tam bydleli, žili v nejlepší shodě i mezi sebou i s pánem domu. To asi oni chodili do města, aby svému pánu vyřizovali různé věci, oni asi roznášeli ty dary, o kterých jsme mluvili. Dělali tedy svému pánu posly. Dělali to určitě dobrovolně a rádi. Protože ten, kdo to dělat nechtěl, odtud odešel. Takže nikdo nebyl v tom domě z donucení, každý tam měl svobodu. Sám se rozhodl, jestli chce dělat všechno, to dobré, co si přeje jeho pán, anebo odejde a bude o něm rozšiřovat všelijaké pomluvy.
Vy už víte, že tato vymyšlená povídka chtěla něco vysvětlit. Na tom tajemném pánovi jsme si vysvětlili dobrého, ale neviditelného Boha, na pomluvách o něm zase chybné představy o Bohu. A na těch obyvatelích tajemného domu si zase vysvětlíme, kdo jsou andělé.
Dávejte pozor! Andělé opravdu jsou. Nejsou vůbec pohádkové bytosti. To, že se o nich mluví i v pohádkách, ještě neznamená, že nejsou. V pohádkách přece vystupují i králové a princi a ti kdysi skutečné byli, i dnes jich ještě několik žije. Vystupují tam i pastýři a ti jsou též. To jen čarodějnice, vodníci a všelijaké ty víly a rusalky jsou vymyšlené.
Andělé tedy skutečně jsou. Jen je nevidíme, protože se ještě více podobají Bohu než my. My se mu podobáme tím, že dovedeme vymýšlet, objevovat, tvořit, vyrábět mnoho krásných a složitých věcí. A můžeme se sami rozhodnout, co uděláme. Andělé jsou stejní jako my, jen se Bohu podobají i tím, že nemají tělo, jsou tedy neviditelní.
Ale v našem příběhu byl mezi nimi i někdo zlý, kdo potom odešel pryč a vyprávěl všelijaké pomluvy. To znamená, že jsou i zlí andělé. Těm se říká čerti, ďáblové anebo zlí duchové. Ty též stvořil Bůh, též je stvořil krásné, moudré a dobré. I oni měli svobodu. Když nechtěli, nemuseli poslouchat. Kdo nechce poslouchat a odejde od Boha, nemá ho rád a potom dělá všechno proti němu. Ti co se takto rozhodli, to jsou ti zlí duchové.
O čertech jste též slyšeli nejvíce v pohádkách. Tam je kreslí s rohy, ocasem a kopyty. Jenže i oni jsou neviditelní. Tedy andělé nemají křídla a čerti nemají rohy. To se jen tak kreslí. Neviditelná bytost se přece nakreslit nedá.
Dobří andělé mají od Boha různé úkoly. V Písmu svatém se o nich mnohokrát mluví. Obvykle je používá Bůh jako posly, když je třeba lidem něco oznámit. Ták například minule jsme hovořili o tom, jak si Bůh vybral Marii za matku svého Syna. Bylo to tak, že k ní poslal anděla a ten se jí zeptal, jestli s tím souhlasí.
Zlí duchové Boha nenávidí, zlobí se, že ztratili to krásné a dobré, co měli, dokud byli u Boha. Z nenávisti vymýšlejí všechno možné proti Bohu. Svádějí lidi a navádějí je, aby Boha neposlouchali, aby mu nevěřili. I to byl zlý duch, který navedl první lidi, aby se postavili proti Bohu, aby ho neposlechli a aby pokazili jeho krásný svět i život v něm. Kresli se jako had, ovinutý okolo stromu poznání dobra a zla. Ale zlý duch nevypadá jako had. On je neviditelný, ale skutečný. Nemusíme se ho ale bát, protože nemá tak velkou moc jako Bůh. Ublížit může jen tomu, kdo s ním chce kamarádit. A my se chceme přece přátelit s Ježíšem, tedy s mocným Bohem. Zlí duchové však utíkají od Boha pryč. Tak co nám mohou udělat? Tomu, kdo má rád Boha, stanou se přáteli i andělé a Bůh.je určitě často pověří, aby nám pomohli. Co na tom, že je nevidíme. Když mi někdo udělá dobře, hlavní je ta pomoc, a ne to, abych viděl toho, kdo mi to udělal.
Představte si, že jste na chodbě neznámého domu a najednou vypnou elektřinu. A někdo vás vyvede ven. Nevidíte sice, kdo to byl, ale pomohl vám, zachránil vás, abyste nespadli ze schodů anebo do něčeho nenarazili. Kdyby se mi to stalo, záleží na tom, že toho člověka nevidím, když mi udělal dobře? Takže co na tom, že anděly nevidíme, jen když nám pomáhají!

Ježíš řekl svým učedníkům: "Dejte si pozor, abyste nepohrdali ani jedním z těchto malinkých. Říkám vám: "Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce." (Mt. 18,10)
 

16. Ježíšovo narození

Na začátku jsme si řekli, že není naším cílem dát dětem mnohé podrobné vědomosti, ale vybudovat u nich upřímný vztah k Bohu. Vztah se však buduje ZÁŽITKEM. (Podoba: Ani vztah mezi manžely nezávisí na množství vědomosti z psychologie a sexuologie, ačkoliv jsou tyto vědomosti velmi užitečné).
Termín "zážitek" má však mnoho významů. Zvlášť v náboženské terminologii. Například velké slavnosti mohou být jistě zážitkem. Jenže ne takovéto zážitky jsou rozhodující pro vztah k Bohu. Jde o vštípení pravd víry do nejhlubšího nitra člověka, o jejich přežiti. To se získává především rozjímáním. Děti mají mimořádnou schopnost rozjímat. Dokonce by se dalo tvrdit, že jen děti to skutečně umějí, ale postupně tuto schopnost ztrácejí.
Ditě chce slyšet tutéž pohádku vždy znovu a znovu, ačkoliv ji už zná, takže intelekt je uspokojený. Proč ji tedy chce znovu slyšet? Protože ji chce znovu prožít. Cítí se být tam uprostřed děje.
Dítě ještě nepotřebuje všechno vidět, slyšet a ohmatat. Nepotřebuje si vše smysly ověřit, ani se nedá vyrušit ze svého vnitřního světa vnějšími okolnostmi. Pro dítě je jednou kout světnice džunglí, jindy královským palácem anebo pustým ostrovem, stolička je autem anebo koněm. Ditě si dokáže hrát s neviditelnými hračkami a prožívat nejfantastičtější dobrodružství na čtyřech čtverečních metrech podlahy.
Dnešní téma má být pokusem o meditaci. Dobré je navodit správnou náladu nějakým tlumeným světlem, případně i vhodnou tichou hudbou. Důležité je správné rozsazeni. Nejlepší je v kruhu. Zvlášť důležitá je správná poloha těla. Ať si děti samy najdou takovou polohu, která jim vyhovuje. Výborně se sedí na zemi se skrčenými koleny pod bradou. Mluvíme pomalu a tiše. Sledujeme reakci dětí a podle ní děláme ve vyprávěni přestávky. Hlavně ukončení necháváme doznívat, dokud se to jen dá.
Děti výborně meditují, dokonce spontánně, před obrazem. Jen to musí být obraz vhodný. Pro tuto meditaci to může být betIém, ale musí tam být vidět chudoba, chatrč anebo jeskyně, ne barokní palác. A též ne velmi mnoho figurek, to odvádí pozornost (např. sloni). Uváděný text nepředpokládá žádný obraz.

Tak, děti, dnes konečně splním svůj slib. Začneme si vyprávět o Ježíšovi. Vy už víte, kdo to je. Víte, že je to vznešený, velký, moudrý a mocný Bůh. A že je i takovým člověkem jako jsme my. Člověkem je proto, aby se mohl s námi spřátelit. Přátelit se s neviditelným Bohem je totiž velmi těžké.
Když se chceme s někým spřátelit, chceme o něm co nejvíce vědět. Ale spřátelíme se hlavně tím, že se budeme často setkávat, že budeme často spolu.
Dnes se setkáme s Ježíšem, když prožijeme znovu jeho narození. Jak se to dá? No jednoduše. Copak jste to nezkoušeli, že například večer v posteli, když bylo úplně ticho a tma, znovu jste prožívali cestu vlakem anebo sáňkování anebo nějaký zážitek ze školy? Tak to zkusíme!
Pohodlně si sedněte, zavřete oči a zkuste si představit, že jste doma v kuchyni. Sedíte u stolu. Podařilo se vám to? Jste už tam? Vidíte okno, dveře, dřez, sporák? Dovedete si představit, že je před vámi hrneček kakaa, jak chytnete hrneček do ruky, jak je teplý, jak kakao voní? Že se to dá?
No vidíte! Jste zde, a přece jste prožívali, jako kdybyste byli doma v kuchyni. Podobně si zkusíme představit, že jsme při tom, když se Ježíš narodil.
Můžete říci, že to přece tak nebude. Ježíš se narodil, už dávno a daleko odtud. Když si to jen představíme, tím se s Ježíšem nesetkáme. Trochu máte pravdu. Jenže Ježíš je Bůh, takže on je stále s námi.
My se s ním můžeme kdykoliv setkat. A když si nyní budeme představovat, jak se narodil, když mu při tom všelicos povíme, bude opravdu s námi a bude nás slyšet. Bude to tak, jako když sedíš s kamarádem u stolu a prohlížíte si společně fotografie z výletu, na kterém on kdysi byl. Jste spolu a společně znovu prožíváte ten výlet, dobrodružství, vracíte se v myšlenkách k tomu a vyprávíte si o tom. Toto nyní zkusíme. Dokážete to tak lehko, jako když jsme to zkoušeli s kuchyní. A když Ježíš je zde s námi, budeme nyní společně s ním prožívat jeho narození.
Tak, opět zavřete oči a představte si to, co vám budu vyprávět.
Je večer, už se stmívá. Stojím venku na ulici. Nedaleko kráčejí dvě postavy, muž a žena. Žena je mladá a krásná. Muž nese nějaký batoh. Žena je velmi unavená. Jdou z domu do domu a jsou stále smutnější. Jsem zvědavý, kdo to je. Pomalu jdu za nimi. Už jsem docela blízko, proto slyším, o čem si povídají. Chudáci nejsou odtud, přišli si vyřídit úřední věci a nemají kde spát. Nikde je nechtějí přijmout. Stojí před posledním domem. Krásná žena se smutně dívá na muže a říká mu: "Josefe, co uděláme, když nás ani zde nepřijmou? Vždyť přece tuto noc se mi má narodit dítě, kam ho dám? Jdi se ještě zeptat do tohoto domu, já zde počkám. Nemohu dál. Opřela se o plot. Josef byl za chvíli zpátky. jen pokýval hlavou, že zase nepořídil. Bere Marii za ruku, podpírá ji a pomalu s ní jde k nedalekému stromu. Tam je přivázán oslík. Josef posadil Marii na oslíka a jdou dále po cestičce směrem ven z města.
Je mi líto těchto ubohých unavených lidí. Co jen s nimi bude. Jdu pomalu za nimi. Vidím, jak jdou stále pomaleji po cestičce na louce. Už se úplně setmělo. Už je nevidím. Zůstávám chvíli stát. Dívám se na oblohu, kolik je tam hvězd! A jedna září zvlášť krásně. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. jaká je to jen dnes zvláštní noc!
Co to je? Tam za kopcem vidím nějakou záři, jako kdyby hořelo. Tím směrem šli ti dva ubožáci. Nestalo se jim něco? Rozběhnu se za tím světlem. A slyším nějaké hlasy, zpěv, krásný jako nikdy. Co se to děje?
Už jsem tam. Je zde světlo jako ve dne. Jako kdyby zářilo množství reflektorů. A tak jasně vidím ubohou chudobnou chatrč na spadnutí. Střecha je děravá, okna a dveře - to jsou jen takové díry, kterými táhne studený vzduch. Není tam žádný nábytek. Je to zřejmě jen útulek pro zvířata. A odtud vychází to světlo i ten krásný zpěv. To zpívají andělé. Volají lidi, aby sem rychle přišli, že se zde stalo něco neobyčejného. Uvnitř jsou ti dva, Josef a Marie. Sklánějí se nad krásným malinkým děťátkem.
Vím, kdo to je. To je Ježíš, Mariin syn. Je to neviditelný, mocný a vznešený Bůh, který se stal takovým ubohým nemluvňátkem, aby se nám všem podobal. Abychom se ho nebáli. A narodil se v takové strašné bídě! To asi proto, aby k němu mohl každý přijít. Kdyby byl někde v královském paláci, tam by nikoho k němu nepustili.
A hle, zde přicházejí pastýři. Každý něco nese, nějaký dáreček. A nyní zase vidím nějaké krásně oblečené muže. To jsou učenci zdaleka. Přivedla je sem ta jasná hvězda. Všichni se klanějí Ježíškovi a dávají mu dary.
Ještěže se Ti musí všichni klanět! Vždyť jsi Bůh, Pán celého světa. Ty jsi všechno stvořil. A dávají Ti dary, protože jsou šťastní, že jsi přišel, protože Tě mají rádi.
I já jsem zde, u Tebe. Opravdu u Tebe. Jsi zde, u mě. Jsi to Ty, stejný, jehož narození si tak živě představujeme. I já se Ti chci klanět. I já Ti chci dát hodně darů. Uvidíš! Určitě Ti dám hodně. Co jen budeš chtít. Protože se velmi raduji, že Tě znám. Velmi se raduji, že mě máš rád. Chci se s Tebou spřátelit. Chci být Tvým kamarádem.

Kdyby se děti toho dožadovaly, může se meditace kdykoliv zopakovat. Dokonce je to velmi žádoucí. Je možné v ni případně něco obměnit. Všimnout si více mudrců, jejich daleké a namáhavé cesty; překvapení, že Ježíš se nenarodil v královském paláci, i to, že je neodradila chudoba, v jaké ho našli.

Marie porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místa. (Lk. 2,7)