Pátek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého:
SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA

Uvedení do bohoslužby
Staří pohané věřili na kouzelná slova. Známe to ještě z pohádek. Chlapec řekl: „Sezame, otevři se!” - a skála se otevřela.
Ale kouzelná slova existují i dnes! Jsou to slova, která vycházejí z lidského srdce. Jsou to slova lásky. Ta dovedou i dnes otvírat skálu zatvrzelých myslí. Dnes je svátek Ježíše - Učitele této lásky. Dnes je svátek Srdce Páně - a my se zde té lásce máme učit.
Pozdravme našeho Učitele s pokornou důvěrou. Byl jsi poslán uzdravovat duše, Pane,...

Uvedení do čtení
1.Ez 34,11-16
Lidé si vymysleli různé podoby bohů: Boha pomsty, boha úrody, boha války. Boha odpouštějící lásky nevymyslel nikdo, taková představa lidskému myšlení odporuje. To, co hlásá dnešní starozákonní čtení - Boha, který je milosrdný a milující - to muselo být prorokům zjeveno samotným Bohem.
2. Řím 5,5-11
Tajemství své lásky zjevil Bůh světu v Kristu - a svatý Pavel se cítí povolán, aby je hlásal. Poslouchejte, s jakým nadšením se pokouší Boží lásku zobrazit.
3. Lk 15,5-7
Znovu a znovu se Pán Ježíš musel před „zbožnými” židy ospravedlňovat, že se stýká s hříšnými, špatnými lidmi. I dnešní čtení evangelia je nám, hříšníkům, opravdu radostnou zvěstí.
 

PROČ CTÍME JEŽÍŠOVO SRDCE

Vážíme si geniálních lidí a velkých učenců a máme k nim úctu. Rádi o nich čteme knihy a životopisné romány a jejich spisováním se zabývají největší spisovatelé. Neuspokojují se tam však vypsáním objevů a velkých činů svých hrdinů. Píší i o jejich lidských stránkách, protože vědí, že nic tak jejich hrdinu čtenáři nepřiblíží, jako poznání, že měli dobré, lidské srdce.
Co tím míní naše řeč, když velebí člověkovo srdce? - Srdce je pro nás zosobněním lidskosti, pramenem, jímž prýští z člověka bohatství jeho osobnosti, tykadlem, jímž vychází vstříc srdcím druhých lidí a navazuje s nimi spojení. Svatý Augustin to vyjádřil slovy: Cor ad cor loquitur - srdce umí promluvit k srdci.
Že svatý Augustin těmhle věcem dobře rozumí, pochopili už ve středověku. Tehdy dávali každému světci a světici, když je zobrazovali, nějaký znak, aby se podle toho poznalo, který světec je to zobrazován: Pavlovi meč, Davidovi harfu, Barboře kalich s hostií, Vavřinci rošt, mučedníku palmu, učenci knihu. Když rozhodovali, co bude znakem Augustina, nedali mu ani knihu jako velkému teologovi, ani světlo jako církevnímu učiteli, ani meč jako obhájci víry před bludy. Dali mu za znak planoucí srdce. Považovali za důležitější zdůraznit lidem spíš jeho laskavé srdce, než jeho velkou učenost.
Tato událost nám snad pomůže pochopit, co je podstatou naší úcty k Ježíšovu Srdci. Že je to uchvácení věřícího člověka poznáním základní pravdy našeho vykoupení, že totiž Bůh přijal naše, lidské srdce. Sotva by se našel jiný způsob, který by lépe vyjádřil, že Bůh má nás lidi opravdu rád.
Bůh to mohl zařídit tak, že by nám spasení oznámil anděl, že by nás k pokání volal prorok. Ale on věděl, že jen taková věc na člověka tak zapůsobí, že je schopna jím pohnout, která zapůsobí na jeho srdce. A na srdce zapůsobí, srdcem pohne zas jen řeč srdce jiného - cor ad cor loquitur - jak už to vystihl Augustin.
Proto přijal Bůh lidské srdce, protože chtěl k lidem mluvit řečí, které rozumějí všichni lidé - nejen ti chytří a vzdělaní, ale i ti nejprostší, i děti. Ne každý má hlavu na chápání velkých myšlenek, ale každý, kdo má kus lidského srdce, pochopí, když slyší, že kdosi vycedil poslední krev svého srdce, aby jej zachránil od smrti.
A v praxi je tomu také tak, že je-li kdo získán pro Krista, neděje se to cestou precizní argumentace, logiky, rozumu, ale cestou srdce.
Sebepřesnější důkazy jsou studené, nejsou-li prohřáty dobrým srdcem, laskavou osobností. V tom bylo tajemství účinnosti Kristových slov na lidi, v tom je tajemství hlásání Boha dodnes. - Augustina nepřesvědčily argumenty teologů, ale dojala jej laskavá slova biskupa Ambrože, k slzám jej dojaly jeho písně, církevní hymny, které slyšel zpívat v kostele. V knize o svém obrácení píše: „Jak jsem se rozplakal, můj Bože, když jsem slyšel v kostele zpívat hymny a písně, jak jsem byl uchvácen tímto líbezným hlasem církve, tvé Nevěsty. Pronikal do mého srdce, probudil ve mně zbožnost, která se jako vlny zvedala stále výš a výš a slzy se mi řinuly z očí.”
Při těchto slovech si musím mimochodem vzpomenout na náš kostelní zpěv. Je také tak krásný, nadšený, ze srdce jdoucí, že by pohnul k slzám nevěřícího, vlažného, odpadlého člověka, když vstoupí do kostela? Pamatuj na to, když při mši svaté zpíváš, a zpívej vždy nejen ústy, ale i srdcem! I dnes má náš zpěv svou podmanivost a moc, je-li vroucí, upřímný, srdečný! Kolik lidí, kteří ze strachu, z oportunismu, sobectví nebo lakoty odpadli kdysi od víry, je dojatých a rozechvělých, když slyší zpívat dávné písně svého mládí, jak je zpívávali v kostele. Kolika je to prvním ťuknutím milosti na jejich srdce, aby našli cestu zpět. Kolika je Augustinova cesta srdce také jejich cestou spásy: poznají hodného člověka, vlídné slovo, pobyt ve zbožné rodině, mezi hodnými lidmi - a kůra na jejich srdci roztaje.
Mnoho bylo už napsáno a namudrováno, v čem je vlastně ta skrytá síla církve, její přitažlivost, která jí získává stále nové a nové přívržence ve všech dobách, generacích a společenských vrstvách. My křesťané to víme: Kristovo srdce bije v církvi - skrytě, ale účinně.
To je tedy podstata a smysl úcty k Srdci Ježíšovu: náš Bůh není jen Bohem velemoudrým, velemocným, vševědoucím, věčným. Kdyby byl jen to, stačilo by to na uznalé pokývnutí hlavou - na uznání, že je náramný a velkolepý, ale dál nic, za obdivem by následovala lhostejnost. Náš Bůh má však kromě toho božského také nádherné lidské, laskavé srdce, které ti, člověče, nabízí. Chce být tvým přítelem, chce tě mít rád, ba už měl dřív, než tys uslyšel jeho jméno. Buďme přátelé, říká ti. A co ty na to můžeš jiného, než s radostí přitakat, svým srdcem k němu přilnout.
První pátky v měsíci jsou dny, kdy se scházejí ti, kteří jej už poznali, k přátelskému rozhovoru s ním. Můžeš-li, přijdi také. Ale nemůžeš-li ve všední den, nic nevadí - praví přátelé si nic nevyčítají. Poslouchej, co ti jeho Láska poví.
Když má někdo „srdce na jazyku”, víme, že si na něj máme dát pozor, že je upovídaný.
Člověk žije srdcem, srdce je centrála. Proto i Ježíš začíná obnovu světa obnovou lidského srdce. - „Srdce nové, srdce čisté stvoř ve mně, Bože,” - modlí se jménem nás všech církev.
Úcta Ježíšova srdce, to tedy není nic sentimentálního, to je přihlášení se do školy, ve které je učebnicí Ježíšova láska, dobrota, způsob jednání, způsob života. To je pravé a ryzí následování Krista.
Barokní lidová zbožnost vytvořila jakousi čítanku, slabikář Ježíšova srdce litanie k Srdci Páně. Když se pokusíme hlouběji zamyslet, jaké pojmy se skrývají za básnickými metaforami barokní představivosti, najdeme v ní vpravdě učebnici Ježíšovy lásky.
Nezapomeňme se dnes tyto litanie pomodlit.
 

PRVNÍ PÁTEK - ŠKOLA LÁSKY
UČEBNICE LÁSKY

„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před mudrlanty a rozumáři, a zjevil jsi je maličkým!”
Které „věci” má na mysli Pán Ježíš? Jaké je tajemství dnešního svátku, jeho božského Srdce?
Rozumářům je toto tajemství Srdce Ježíšova skryté, protože se jim zdá moc sentimentální.
Mudrlantům zůstává tajemství Srdce skryté, protože jeho úctu rozmělňují na různé výlevy citů, ctí Ježíšovo Srdce způsobem dětinským.
Ctít Ježíšovo Srdce po způsobu maličkých znamená jít do školy prostých lidí, učit se zbožnosti našich maminek, učit se lidové moudrosti.
Lidová moudrost ztotožňuje stav srdce člověka s ním celým. Ona ví, že dějiny celého lidstva jsou dějinami lidských srdcí.
Tam, kde je mír v srdci, tam je mír i v celém domě.
Známe lidové rčení, že někdo uzavřel druhého do svého srdce - a když to slyšíme, hned víme, že si ho zamiloval.
Ještě silnější výraz je: „daroval mu své srdce”.
A když o někom slyšíme, že má srdce na pravém místě, tu hned víme, že se ho nemusíme bát, že mu můžeme důvěřovat.
Když naopak slyšíme: „Ten má hned srdce v gatích” - tu je nám jasné, že na toho člověka není spolehnutí.
Co člověk neumí, to pokazí - to je stará zkušenost. Proto se lidé musí stále něčemu učit. Konají se kursy, školení.
Naše první pátky jsou takovou školou: školou Boží Lásky. A není to škola snadná. Máme se v ní učební látku učit nejen znát, ale máme se naučit podle ní i žít, jednat podle pravidel života v lásce. Proto má tato škola tolik tříd. Je víc než devítiletka, víc než dvanáctiletka; je to celoživotka, škola na celý život. Náplň školení vystihuje svatý Pavel v epištole k Efesanům: „Abyste byli schopni pochopit celou šíři a hloubku Kristovy lásky.” A hned dodává: „I když to přesahuje lidské chápání.”
Dobře, že nám připomíná, že to přesahuje naše chápání, že se za celý život nenaučíme všechno, a za to, co se naučíme, budeme zavázáni vděčností Duchu svatému - Učiteli. Ubrání nás to od samolibého pocitu elitních chovanců výlučného ústavu pro ty nejhodnější: budeme umět zůstat vždy pokorní.
Naší učebnicí je Kristovo srdce, Kristovy rány, Kristova obětavá láska. Máme se naučit ji následovat a jednat také tak.
Na obrazech křížové cesty nacházíme dvě zastavení lidského soucitu: Veroniku a plačící ženy. Jak Veronika, tak jeruzalémské ženy přicházely ke Kristu se soucitem a láskou, ale Veroniku Pán odměnil a ženy pokáral. Proč ten rozdíl? Veroničina láska se projevila činem, jde a chce mu pomoci, jak umí. Ženy jen stály, plakaly a litovaly ho. Kristus obrací jejich lásku a také naši lásku správným směrem: „obraťte svůj soucit ke svým dětem, obraťte lásku ke mně v lásku ke svým bližním, k lidem kolem sebe, služte jim, pomáhejte jak umíte a bude to služba mně samotnému.”
To je základní poučka ve škole Boží lásky: Miluj Boha ve svém bližním. Tvá láska ať není planým citem, ale účinnou pomocí.
Kristus jde stále kolem tebe s křížem lidských hříchů na rameni. Den co den můžeš s Veronikou podávat roušku své pomoci, stírat prach z jeho tváře na jeho lidských bratřích. On tě odmění tím, že budeš stále více podoben jemu, že získáš tvář jeho láskyplné vlídnosti.

Přímluvy

Sestry a bratři, my víme, že Ježíšovým srdcem se nemíní tělesný orgán, ale sama podstata jeho bytosti. Pojďme ho prosit, abychom se snažili žít v jeho následování.

• Pane Ježíši, ať v tobě uvidíme lásku nebeského Otce.
• Lidé, kteří ve svém životě lásku ještě nepoznali a nezažili, ať potkají lidi laskavé a hodné.
• Lidé, kteří se zatvrdili utrpěnou křivdou, ať najdou novou odvahu k důvěře.
• Lidé, kteří dají víc na násilí, ať poznají a pochopí moc dobra.

24. června: SLAVNOST NAROZENÍ JANA KŘTITELE

Uvedení do bohoslužby
Jan Křtitel je po Panně Marii jediný člověk, jehož narození slaví církev ve své liturgii. Snad proto, že víra těch dvou byla vystavena největší zkoušce. Maria měla porodit svého Boha, Jan Křtitel jej měl pokřtít a ohlásit. Oba věrně splnili své poslání a pak pokorně ustupují do pozadí.
I my máme být hlasateli Krista svému okolí. Pán je i uprostřed nás, a stále ještě skrytý. Litujme upřímně všeho, v čem zaostáváme za Janem Křtitelem v tomto hlásání.

Uvedení do čtení
1. Iz 49,1-6
V knize proroka Izaiáše se mluví o člověku, který se nazývá „služebník Boží”. Chce chudým hlásat Boží radostnou zvěst, ale je odsouzený a umučený. Není to obraz osudu Janova i Ježíšova?
2. Sk 13,22-26
Pavel teď káže v maloasijské Antiochii, jak Bůh znovu a znovu posílá lidem hlasatele spásy. Patří k nim David i Jan Křtitel.
3. Lk 1,57-66,80
Teď budeme naslouchat Lukášovu vyprávění, jak se narodil Jan Křtitel, jak se od dětství soustřeďoval na splnění svého poslání, že má být ohlašovatelem, předchůdcem Páně.
 

JAN ZNAMENÁ: BŮH JE MILOSTIVÝ

Jméno rozlišuje lidi
Na hřišti u dětské školičky se hemží kupa dětí. Některé pobíhají s míčem, jiné sedí v pískovišti a stavějí hrady, všechny zaujaté samy sebou. Svět kolem pro ně neexistuje.
Najednou se u hřiště zastaví muž a zavolá: Tomáši! A jedna hlavička se v tom chumlu otočí, jeden chlapec vyskočí, jako střela upaluje a už drží muže kolem krku.
Tomáši! Je to šest písmen, jedno slovo. Ale pro jednoho chlapce to není jen šest písmen, slovo. Je to jeho jméno a on na to jméno slyší. Každý máme jméno. Když někdo zavolá naše jméno, znamená to, že nás potřebuje, že se o nás zajímá, že o nás stojí.
Vy máte, děti, také každý své jméno. Ty se jmenuješ... Kde jste své jméno vlastně vzali? Víte to? Když jste se narodili, to jste ještě jméno neměli. V porodnici vám na ruku přivázali cedulku s číslem. Tys měl třeba číslo 51. Představ si, že by ti tohle zůstalo: „Jednapadesátko, pojď sem!”
Jméno znamená poslání, úkol
Jenže vaši rodiče nezůstali u čísla. Lámali si hlavu, jaké jméno bude pro vás, právě pro vás, dobré a správné. Při křtu vám dali jméno, které vám vybrali.
V misijních zemích (četl jsem to tuhle v jedné knížce) dávají rodiče při křtu dětem jména se zvláštním významem, jako: Nový člověk, Bůh mě stvořil, Bůh je má radost, a podobné.
Nám taková jména znějí podivně, ale mnohá naše jména mají vlastně podobný význam: Bohumil, Bohdan, Bohuslav, Viktor - nebo Věra, Kristina, Renáta a mnoho jiných.
Jméno totiž není jen rozlišovací označení, na to by docela dobře stačila ta čísla z porodnice, - jméno značí též poslání, úkol, to co rodiče od dítěte očekávají, co si přejí, aby dokázalo. Proto je někdy kolem jména pro dítě i mnoho dohadování.
Jméno Jan znamená: Bůh je milostivý
My jsme dnes v evangeliu také slyšeli o dohadování kolem jména. Otec Zachariáš trval proti všemu příbuzenstvu na jménu Jan. Proč je to tak udivovalo? Protože má zvláštní význam: Přeloženo z hebrejštiny, znamená: Bůh je milostivý.
Tatínek chtěl, aby se jeho syn stal ve svém životě hlasatelem pravdy, že Pán Bůh je milostivý, že je dobrý.
Jméno Jan je tedy veliké a krásné jméno, a sluší se, abychom všem Janům, Jendům a Honzíkům k jejich dnešnímu svátku pogratulovali.
A co my ostatní?
A co my ostatní, co se nejmenujeme Jan, Bohumil, Věra nebo Kristina? My, co máme jen jména obyčejná - jako Jirka, Jarka, Marta?
Jenže žádné jméno není obyčejné. Každé má svůj smysl a krásný význam. A všichni máme také své poslání. Vždyť jsme byli pokřtěni ve jménu Kristově. Jsme tedy všichni Kristiáni a Kristiny. Jsme křesťané a to nás zavazuje, abychom splnili své křesťanské životní poslání.
Jaké je to naše životní poslání? U každého jiné, ale vlastně u všech lidí stejné: Všechno, co děláme ve svém povolání, ve svém soukromém životě, máme dělat tak hezky, tak láskyplně, abychom tím hlásali světu Pána Ježíše. Vlastní laskavostí máme připravovat Ježíši cestu do lidských srdcí. Máme svědčit o světle, které přišlo na tento svět.
Dá se to vyjádřit mnoha způsoby, dá se to i dělat mnoha způsoby. Každý si musí pro sebe svůj způsob najít, objevit.
Ale v podstatě jde stále jen o to jedno:
Abychom žili svůj život jako děti Boží, v lásce a spravedlnosti. Pojďme prosit, abychom své životní poslání splnili.
Povstaňme ke společnému vyznání víry.
 

NEJVĚTŠÍ MEZI NAROZENÝMI Z ŽENY

Žádná náboženská osobnost neovlivnila svou dobu tak jako Jan Křtitel. Stvrzuje to nikdo menší než sám Pán Ježíš. Nazývá Jana největší mezi těmi, co se narodili z ženy.
V osobě Jana Křtitele se uzavírá a vrcholí první řád spásy - Starý zákon. A zároveň je Jan prvním svědkem, ukazatelem nového řádu spásy, Nového zákona.
Východní církev ctí jako největší z lidí Ježíšova předchůdce Jana a Ježíšovu matku Marii. Jejich víra byla podrobena největším zátěžím a oni při tom projevili nejhlubší pokoru. Maria měla porodit Božího Syna. Jan Křtitel ho měl pokřtít, ohlásit, uvést. Oba své poslání splní a ustupují do pozadí.
Že ty zkoušky byly zátěží až na okraj lidské únosnosti, svědčí úzkost Jana Křtitele ve vězení: „Jsi ty opravdu ten, který má přijít? Jsi opravdu Mesiáš? Jsi Mesiáš, když mne, svého hlasatele, necháváš hnít ve vězení?”
Jako Mariino mateřství zůstává navěky tajemstvím, tak tajemným je i úděl Jana, předchůdce Pána Ježíše.
Kdosi moudrý nazval Jana předchůdcem naší nejistoty. Vždyť i my jsme stále v pokušení Janových pochybností: Jestli jsi, Pane, opravdu Mesiáš, jestli náš svět je už vykoupený, proč to není v tom světě vidět? Proč konečně nezatočíš s darebáky a farizeji? Vždyť ty darebné lidské plevy nejen nelítají v tvém větru, nejen nehoří v tvém ohni, ale často se nám zdá, že se jim vede lépe než nám, tvým věrným.
I my jsme stále pokoušeni Janovým náboženským radikalismem, touhou po Bohu metajícím blesky na naše nepřátele, na bezbožníky. Jenže Božímu myšlení je tato představa vzdálená. Syn nám Boha nepředstavil jako zhoubce všech hříšníků, ale jako milujícího a milosrdného Otce.
Bratři a sestry, v Bohu je vše přítomné. Stále ještě k nám Pán Ježíš přichází. Stále je ohlašovaný, ale dosud nepoznaný. Stále je ještě skrytý ve slovu evangelia, skrytý v gestu lásky, skrytý ve znamení svátosti.
Stále ještě máme čas učit se životu v lásce.
Stále ještě máme čas přemáhat s Janem své nejistoty a pochybnosti, učit se plně důvěřovat Pánu Ježíši.
Pozdravme ho radostně, teď, při svátostném setkání.
 

NEPOHODLNÝ SVATÝ

Jan Křtitel, jehož narozeniny dnes slavíme, nepatří mezi ty líbezné a něžné postavy světců obklopené růžičkami a liliemi, jak si v nich libovalo devatenácté století, a jak si v nich leckdo libuje i dnes.
Na tomto muži je všechno drsné a chlapské. Jeho řeč je lapidární, strohá, jeho požadavky jsou radikální. Je si vědom toho, že byl poslán od Boha, že je prorok Boží. Je si vědom, že má splnit úkol hlasatele, ohlašovatele přicházejícího Vykupitele.
Jaký je tu rozdíl mezi koncem a začátkem jeho života! Jak podivuhodný, jak slibný byl čas jeho narození! Jak si všichni udiveně říkali: „Co asi bude z tohoto dítěte? Vždyť ruka Páně je s ním! Jak ten chlapec roste a jeho duch sílí?”
Výmluvné je i jeho jméno Jan - to jest: Bůh je milostivý, dobrotivý. Ale nejednou v životě bylo asi Janovi těžké, aby v tu dobrotivost Boží věřil. Jako dnes my, tak i on byl obklopen tolikerou zlobou, tolika zlými lidmi. Jako my, tak i on se musel znovu a znovu učit důvěřovat v dobrotu Boží, když se setkal s dobrým člověkem, když se setkal s Pánem Ježíšem.
A vrchol Janova života? Je v poznání: On, Ježíš, musí růst, já se musím vytrácet. Ani své učedníky si Jan neponechal - poslal je za Ježíšem, Božím Beránkem. Do smrti vytrvale hlásá pokání, napravení, obrácení. Tohle Janovské pokání nebylo nic snadného tenkrát a není to nic snadného ani dnes. Nejedná se jen o změnu vnějších zvyklostí. Jedná se o změnu smýšlení a na základě toho o napravení celého života. Jan tuhle kající nápravu smýšlení celý život hlásal - a sám ji na konci života ve vězení znovu bolestně prodělával, když musel přijmout Mesiáše jaký byl - a opustit představu svou vlastní.
Jeden kněz vypravoval: „Když jsem byl malý, patřilo u nás každý rok k oslavám narozenin měření na futře dveří. Za účasti celé rodiny měřila maminka, o kolik oslavenec od minulých narozenin povyrostl. A maminka vždy uměla přidat slova o jiném, důležitějším růstu. O růstu duševním, o růstu k lepšímu chování. Kéž by měli všichni tak moudrou matku!” - končil kněz.
Ano, to je jádro Janovského obrácení: Jde o stálé napravování života, jde o vnitřní, osobní růst, stále k lepšímu.
Obrácením se tedy nemyslí zvrat, náraz obratem, jednou provždy. Tak se dělá leda jen rozhodnutí k nápravě.
Ale realizace toho rozhodnutí, odvykání zlozvykům a navykání ctnostem, dobrým návykům, to trvá! To trvá vlastně po celý život.
Je to vlastně stálé uskutečňování Janova životního programu: Ježíš musí ve mně růst, já se musím umenšovat, své sobectví potírat.
To je naučení Janova dnešního svátku, to je příklad jeho života.

Přímluvy

Jako kdysi Jan Křtitel připravoval cestu Pánu k lidem, tak máme dnes toto poslání i my, každý z nás.Prosme tedy společně:

• Za Kristovu církev, - aby vytrvale hlásala světu Kristovo evangelium.
• Za lidi lhostejné, - aby pochopili, že jen tak pomohou sobě, když pomáhají druhým.
• Za nás, vlažné křesťany, - abychom pochopili, že je už nejvyšší čas napravit své chování k lidem i k přírodě.
• Za kněze a katechety, - aby hlásali Boží království s nadšením, ale bez fanatizmu.

29. června SLAVNOST APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA

Uvedení do bohoslužby
Dnes je slavný den, dnes apoštolové Petr a Pavel vydali nejvyšší svědectví o své víře, že ukřižovaný Ježíš žije. Nechali se umučit v důvěře, že s živým Ježíšem budou žít na věky. S celým křesťanským světem putujme dnes v duchu ke hrobu svatého Petra ve Vatikáně a k hrobu svatého Pavla před hradbami Říma. Petr kdysi řekl: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.” I my si dnes nejprve připomeňme svou hříšnost a vyznejme ji:

Uvedení do čtení
1. Sk 12,1-11
V prvním čtení budeme moci nahlédnout do života Kristových učedníků po seslání Ducha svatého. Mluvčím apoštolů je Petr.
2. 2 Tim 4,6-8, 17-18
Teď k nám bude mluvit svatý Pavel. Všechno nadání, co jsme od Boha dostali, nedostali jsme jen pro sebe, ale ke službě bližním. Jakými schopnostmi mohu druhým sloužit já, ty, my?
3. Mat 16,13-19
Pán Ježíš se dnes v evangeliu představuje jako dobrý pastýř. Tak ho chápali i apoštolové, tak máme chápat svůj život i my: každý z nás se má snažit být dobrým pastýřem lidem kolem sebe.
 

JEDNOTA V RŮZNOSTI

Svatý Petr a Pavel, to jsou dvě křídla jednoho orla. Jsou to dva sloupy, které nesou klenbu jedné budovy budovy církve. Právem o nich zpívá preface dnešního svátku: „Ač každý jiným způsobem, přec oba stejně sloužili jedné církvi.”
Mešní liturgie nám tím chce připomenout, jak odlišné to byly osobnosti; každý byl přímo typickým představitelem dvou směrů v církvi, a přece si po celý život zachovali vzájemnou úctu a svornou lásku. Takový příklad jednoty v různosti je pro nás stejně potřebný, jako v dřívějších epochách církve.
Petr zosobňuje autoritu a řídící centrum: papežství. - Pavel je vyznavačem individuality osobní svobody.
Petr drží v ruce klíče, které střeží poklady tradice. - Pavel má v ruce meč, mačetu, kterou se prosekávají nové cesty v džungli světa pohanského, hledají nové metody k šíření Božího království.
Petr je zosobněním skály, v níž církev bezpečně kotví. Pavel je nástroj vichřice Ducha Božího, která pohání církev do čela času, lidských událostí a dějin, která ji pudí do výbojů na celém světě.
Když se tito dva povahově tak různí lidé setkali, tenkrát se rozhodovalo o osudu mladé církve. Narazí na sebe tyto dvě vyhraněné osobnosti, dojde k rozkolu? Rozdělí se Kristova církev na Petrovu židokřesťanskou církev konzervativců a na Pavlovu světovou katolickou církev progresivní?
Pojďme dnes přes dálky věků nahlédnout, co se tenkrát dálo, když se setkal Petr s Pavlem. Skála s vichrem. Z Písma víme o čtverém setkání.
O prvním setkání máme zachovanou zprávu od svatého Pavla - v jeho listu Galaťanům: „Za tři roky potom - rozuměj: po svém obráceni - jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Kéfu - Petra. Pobyl j sem u něj dva týdny.”
Proč šel Pavel za Petrem? Chtěl poznat na vlastní oči prvního z apoštolů, vyučeného samým Pánem Ježíšem, chtěl právě od něj dosáhnout uznání za apoštola. Udělá to Petr? Bude on, prostý rybář, důvěřovat učenému profesoru a ještě k tomu cizinci A nebude žárlit na Pavlovy úspěchy Nedá se strhnout demagogií ulice, všeobecnou náladou lidu, která si vynucovala Pavlovo ukamenování? Všechna čest Petrovi. Při rozhodování se dal vést zdravým rozumem, láskou, Duchem svatým. Podal Pavlovi ruku.
A všechna čest Pavlovi. Když vzplanul spor o metodu a postup misijní práce mezi pohany, jde podruhé za Petrem. Před apoštolským sněmem trpělivě vysvětluje své bohaté misijní zkušenosti, a zase dosáhne jednoty v názoru. Ba i když při třetím setkání v Antiochii musí Petrovi vytknout, že si nechal vnutit vůli ulice, když s ním ztuha zápolí o dodržování usnesení koncilu, přece si zachovává úctu a lásku k Petrovi a nazývá jej „Prvním z apoštolů” (Gal 1,17) a „sloupem apoštolů” (Gal 2,9). Stejně tak pro Petra zůstal Pavel povždy „milovaný bratr” (2 Petr 3,15).
Mnohokrát stála církev ve svých dějinách před stěžejním rozhodováním jako tenkrát, a ne vždy byli ti, kteří ji vedli, formátu Petra a Pavla. Kdyby byl papež Lev X. jednal jako svatý Petr a Martin Luther jako svatý Pavel, bylo by místo k roztržce církve došlo k velké a užitečné reformě.
Kdyby byl papež v 16. století přál sluchu zkušenostem misionářů, jako svatý Petr vyslechl zkušenosti misionáře Pavla, byla by dnes asi Čína a celá Asie křesťanská, a misie po celém světě by se byly jinak vyvíjely.
To je velké poučení, které dávají tito dva apoštolové i dnes nám , dnešní církvi. Nevadí v církvi různost názorů, dokud je jednota v lásce. Až tam, kde vyhasne mezi lidmi úsměv, kde se lidé začnou na sebe pro různost názorů mračit, tam zhasíná i křesťanství.
Jaké bylo čtvrté, poslední setkání apoštolů, to všichni víme. Oba je přivedla stejná myšlenka do Říma. Kde je křesťanům nejhůř, kde je jejich krutý nepřítel Nero, tam chtějí jít, tam chtějí svědčit o své víře v Pána Ježíše, o své víře ve věčný život se Zmrtvýchvstalým, kterého oba viděli na vlastní oči živého. Jejich krev společně posvětila pohanský Řím na sídlo hlavy církve. Jejich svorná láska dala církvi i pevnou oporu Petrovy skály i věčné mládí Pavlova : misijního elánu.
 

PETRŮV KOHOUT

Kdybych se vás zeptal, podle čeho poznáte obrázek svatých Petra a Pavla, jistě byste mi bez rozpaků odpověděli: Pavel drží v ruce knihu, protože je Učitelem národů. A má při sobě meč, protože tím byl popraven pro víru. Znakem svatého Petra jsou klíče nejvyšší moci podle slov Pána Ježíše: „Tobě dám klíče Božího království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi.”
Ale svatý Petr by mohl mít také jiný poznávací znak: kohouta. Myslím, že tento symbol by byl pro naše dnešní křesťanství velmi výmluvný.
O tom kohoutovi řekl Pán Ježíš Petrovi, že začne kokrhat, až Petr propadne malověrnosti a ustrašenosti. A když Petr v té zlé noci, kdy Pána Ježíše zatkli, začal zapírat, že patří mezi jeho vyznavače, kohout kokrhal. Třikrát musel kohout zakokrhat, než se Petrovi zadrhla řeč v krku, než se přestal tlačit mezi nepřátele Pána Ježíše, než odešel a rozplakal se hanbou a lítostí nad svou zbabělostí a malověrností.
Nezdá se vám, že my bychom dnes tohoto kohouta také potřebovali, a zdatného?
Že by ho potřebovali ti, kdo pod vlivem zákoníků a farizeů kolísají ve víře? Že bychom ho potřebovali i my, malověrní kněží, když připravujeme nedělní kázání - abychom v něm nenaříkali nad dnešním světem a zkaženou mládeží, ale uvědomili si, že stejně hříšný byl svět už za časů Ježíšových, kdy nejen mládež, ale sami apoštolové se od Ježíše rozutekli. Jeden ho i zradil, jeden ho zapřel a odřekl se ho. Jen jediný z dvanácti vytrval a neutekl. Aby si kněží uvědomili, že Pán Ježíš neměl lepší posluchače, než má dnešní kazatel. Že nejsou jiné doby než hříšné, stejně dnes jako dřív.
Ano, my kněží, potřebujeme i dnes Petrova kohouta. A myslím, že i vy, dnešní křesťané, byste toho kohouta potřebovali mít před očima. Abyste slyšeli jeho kokrhání, když na vás jde malomyslnost. Když ztrácíte důvěru v Boží lásku.
Jak je dobře, že nám evangelia zachovala portrét apoštolů neretušovaný, že tam nějaká zbožná cenzura nevyškrtla, co není apoštolům ke cti, vyprávění o tom, že i oni znali pokušení malomyslnosti, měli chvíle beznaděje, ochablosti, nedůvěry.
Když se tedy něco podobného přihodí nám, můžeme nad příkladem svatého Petra důvěřovat, že se z toho dostaneme. Že nám to Bůh odpustí, jako odpustil Petrovi jeho zapření. Že odpustí Pavlovi, že ho krvavě pronásledoval.
Že jde tedy o to, abychom nepřeslechli kohoutí kokrhání ve zlých chvilkách života. Boží hlas nás volá tisícerým způsobem, houževnatě, vytrvale, stále, abychom se vymanili ze špatných cest, oplakali své zrady a zaslechli zase znovu otázku Ježíše:
Petře, Pavle, Jiříku, Tomáši, Karle, ... máš mě rád? ... Marie, Jano, Aleno, Vlasto, ... máš mě ráda? .
Boží láska dodnes nepřestala dělat z kohoutího hlasu sítě lásky, kterými chytá a zachraňuje nejen knížata apoštolská, ale i mne a tebe, i malé rybičky Božího království.
Proto bych rád dal svatému Petrovi jako znak do ruky kohouta. A myslím, že svatý Petr by ochotně souhlasil, abychom měli stále před očima kohoutí poučení: Zhloupnout a udělat chybu - je lidské. Dát si říct a napravit se - je křesťanské. Pojďme se přihlásit k víře apoštolů apoštolským vyznáním víry.
 

PRÁZDNINY JAKO MISIJNÍ ÚKOL
1. Velcí cestovatelé a misionáři
Četl jsem kdesi, jak uznale se zkušení cestovatelé vyslovují o cestách svatého Petra a Pavla. Jak rozsáhlé a namáhavé byly cesty, které oni podnikali po celém tehdy známém světě. - Bez dopravních prostředků, bez silnic, bez ochrany proti záludnostem přírody a lidí. Jen si ty cesty prohlédněte na mapě!
Proč tolik cestovali? Aby poznali daleké kraje, přírodní krásy? To poznávali také, ale největším magnetem, který je táhl stále dál, byli lidé, setkání s lidmi. Byli přesvědčeni, že mají co lidem povědět: Něco tak krásného, že to změní celý jejich život k lepšímu. A kam přišli, tam na sobě ukazovali, jak žijí a mluví křesťané. V jejich stopách zůstávala ohniska křesťanství, života v pospolité vzájemné lásce.
2. Vy se také chystáte na cesty
Je dobře, abychom si to dnes připomněli. Vždyť my se také v tuto dobu chystáme na cesty - na dovolenou, na prázdniny. Leckterou tvář tu teď pár neděl nebude vidět.
Jaké bude to naše cestování? Co prožijeme, co tam po nás zůstane, jaký příklad zanecháme? Bude to příklad křesťanů - misionářů?
Vždycky se na prázdniny těšíme, ale někdy je z nich místo radosti zklamání. Čekají nás všelijaká úskalí na cestě - píchlá pneumatika, špatné počasí. Ale to největší úskalí si povezeme s sebou už z domu. Je to vztah mezi sebou navzájem: Kdy si jeden druhému začneme jít na nervy?
Kolikrát jsem slyšel říkat o prázdninách rodiče: „Už se nemůžeme dočkat, až zas začne škola; s těmi dětmi po celý den - to není k vydržení!” A kolikrát jsem také slyšel, jak říkají děti: „Mne už ty prázdniny ani nebaví. Naši pořád něco mají, pořád mi jen hubují!”
3. Misionáři především svým dětem
Takhle to často o prázdninách dopadá. Místo, aby prázdniny byly nádhernou příležitostí, kdy se rodiče mohou více věnovat dětem, být jim i jiným misionáři a učiteli pěkného křesťanského života, končívají prázdniny rozladěním a pocitem: „Rádi bychom se naším dětem věnovali, proč ne, ale to by musely poslouchat, dát si říct po dobrém, nelhat a neprat se pořád. Vždyť je to docela snadná věc, dělat dobrotu!”
Tak si to myslí většina rodičů. Ale podívejte se se mnou na několik obrázků, které ostatně znáte stejně dobře jako já.
První: Jaruška se při hře pohašteří s menší sestřičkou a uhodí ji. Je z toho křik a zásah maminky. Ta vlepí Jarce pořádný pohlavek a přidá mravní naučení: „Tu máš, aby sis pamatovala, že malé děti se nemají bít.Druhý obrázek: Čtrnáctiletý Jirka našel mezi tatínkovými věcmi časopis s obrázky slečen, které chtěly zřejmě přivést k bankrotu továrny na textil. Tatínek to Jirkovi sebere a prohlásí diplomaticky - výchovně: ”To není nic pro tebe!„
Obrázek třetí: Hanka sedí ubrečená v kuchyni. Lhala mamince a teď tu musí za trest opisovat článek. Najednou někdo zvoní. Maminka poručí Hance: ”Běž otevřít, a kdyby to byla paní Nováková od vedle, tak řekni, že nejsem doma!„
A poslední obrázek: V neděli ráno sedí rodina u snídaně a maminka vydává denní rozkazy: ”Než pojedeme na výlet, ty, tatínku umyješ auto, já připravím jídlo a vy, děcka, běžte zatím do kostela, aby se pan farář nezlobil, že jste nebyly.„
Takových obrázků bychom si mohli vypravovat víc, ale už jistě chápete, proč to děti nemají tak lehké, aby byly hodné. Co pomůže napomínání rodičů, kteří sami jednají jinak. Čin je vždycky víc než slovo.
Pohlavkem nikomu nevštípíš, že není správné někoho bít. Zbabělí tatínkové působí, že se z něčeho přirozeného stane zakázané ovoce, které se proto začne cenit a shánět. Maminka darmo trestá dcerku pro lež, když ji sama učí lhát. Co pomůže poslat děti do kostela s tak malicherným zdůvodněním, a ještě k tomu když rodiče sami do kostela nejdou.
Takoví rodiče ztrácejí u dětí autoritu. A nenahradí ji stálým poučováním. Naopak, kde se vedou stále nekonečné mravoučné výklady, kde rodiče mluví moc, tam děti oněmí. A maminka si pak naříká: ”Já nevím, co to s naší holkou je. Ať do ní mluvím jak mluvím, ona mi neodpoví, jen čučí a mlčí. Je paličatá!„
Ztracená autorita se nenahradí ani stálým poučováním, ani stálým poroučením. Prosím vás: nekomandujte pořád děti! Popřejte jim, hlavně teď o prázdninách, co nejvíc svobody. Nezakazujte jim kdejakou radost. Poroučejte jim co nejméně, ale když jednou poručíte, pak na rozkazu trvejte.
Správná poslušnost, to není drezúra, taje u zvířat; to není dril, ten je na vojně.; to není bázeň a strach. Správná je poslušnost z lásky. Ta jediná je poslušnost křesťanská a křesťanů hodná.
A co povím na prázdniny vám, děti? Jistě se vám líbilo, když jsem vybízel rodiče, aby vám přáli co nejvíc svobody, aby vám moc neporoučeli. Jenže to záleží také na vás, jestli to tak budou moci dělat. Nemusí se poroučet tomu, kdo si umí poručit sám. Tomu mohou rodiče dopřát svobodu, kdo je má opravdu rád a dává si pozor, aby je špatným chováním netrápil. Toho nemusí rodiče pořád hlídat, kdo se umí hlídat sám.
Zkuste to tak letos o prázdninách. A když to dokážete, to pak budete nejen správné děti, ale i správní křesťané, učedníci Pána Ježíše.
Přeji vám tedy všem: Pěkné prázdniny, pěknou dovolenou v duchu našich apoštolů Petra a Pavla.

Přímluvy
Dnešní svátek nám nově připomíná, že jsme Kristova církev, že jsme Boží lid - a máme právo se k Bohu obracet s prosbami o pomoc. Prosme tedy:

• Za nástupce Petra a Pavla v dnešní církvi - aby ji vedli v duchu apoštolů.
• Za misionáře, kteří jako Petr a Pavel jdou do světa hlásat Krista.
• Za země, kde není svoboda - aby se tyranské režimy zhroutily.
• Za nás, zde přítomné - abychom byli hrdi na to, že patříme mezi věřící křesťany.
• Za naše zemřelé, kteří svůj životní boj už dobojovali - aby odpočívali v pokoji.

3. července: SV. TOMÁŠE, apoštola

Kdybyste chtěli vyhledat v evangeliích, kde se v nich píše o apoštolu Tomášovi, s podivem zjistíte, že u Matouše, Marka a Lukáše se jeho jméno uvádí jen v seznamu apoštolů, jinde o něm zmínka není.
Zato evangelium Janovo o něm mluví hned třikrát a pokaždé velmi zajímavě. První zpráva je z doby, kdy se Pán Ježíš zdržoval daleko v Zajordání, protože židovská velerada na něj vydala zatykač. Tam byl Pán Ježíš v bezpečí.
Ale Pán najednou říká apoštolům, že zemřel jeho přítel Lazar v Betanii nedaleko Jeruzaléma, a že za ním půjde. Všichni Pána Ježíše přemlouvají, aby tam nechodil. Vždyť mu tam hrozí zatčení a smrt - nedávno ho tam chtěli, kamenovat. Ale Ježíš trvá na svém rozhodnutí. Tu promluví Tomáš: ”Pojďme tam s ním i my, ať umřeme s ním.„ Jaký doklad věrné lásky.
Druhá zpráva o Tomášovi vypravuje o události při poslední večeři. Pán Ježíš těší apoštoly, že jde, aby jim připravil místo v domě nebeského Otce. A končí slovy: ”A cestu, kam jdu, znáte.„ A Tomáš zvolá: ”Pane, nevíme, kam jdeš a jak bychom mohli znát cestu?„
Ostatní apoštolové asi nechápali slova Pána Ježíše o nic víc, ale mlčeli. Jen Tomáš to říká nahlas. Nestydí se za to, že je upřímný.
Ve třetí zprávě se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukazuje apoštolům: Tomáš při tom není. Když mu to pak radostně vyprávějí, Tomáš prohlásí, že tomu neuvěří, dokud si na něj nesáhne. A když se za týden zjeví Pán i jemu, Tomáš radostně volá: ”Můj Pán a můj Bůh jsi ty!„
Od té chvíle byla Tomášova víra neochvějná a vede jej z místa na místo, ze země do země, aby svědčil o milovaném Pánu a Spasiteli.
Začíná jako ostatní v Jeruzalémě a v Palestině, pak odchází do dnešní Habeše. Potom se plaví do Persie mezi Parthy, Médy a Hyrkány v dnešním Iráku, Iránu a Turkménii. Dále ho vede misijní cesta k Baktrům v dnešním Afganistánu, po staré hedvábnické cestě do Číny a nakonec do Indie. Tam dodnes přetrvává křesťanská obec, která se nazývá Křesťané Tomášovi. Slavným poutním místem indických křesťanů je Malajpur, kde Tomáš zakončil svou misijní cestu mučednickou smrtí.
Tomáš bývá nazýván nevěřícím. Jistě ne proto, že by byl ateista v dnešním slova smyslu. Ve starověku neexistovali lidé, kteří by nevěřili v boha. Byl to člověk, který se nesnadně zbavoval starých názorů, nebyl lehkověrný. Jeho velikost je i v tom, že se nebál mít jiný názor než všichni jeho kolegové. Rozhoduje se ne podle toho, co kdo kde řekl, chce se sám přesvědčit.
V tom se Tomášovi velmi podobáme my, lidé dvacátého století. Nejistota a pochybnosti při hledání víry v Boha patří jako u Tomáše do vybavení dnešního člověka.
Kéž bychom dokázali jako Tomáš dohmatat se tak pevné víry, jaké dosáhl on.
 

5. července: SLAVNOST SVATÝCH CYRILA A METODĚJE, patronů Evropy

Uvedení do bohoslužby
Za co všechno vděčíme svatému Cyrilu a Metodějovi? Vskutku za mnohé. Za svou národní svébytnost, za naši kulturu, za sociální a společenský pokrok, za sílu překonat těžké dějinné zkoušky - a v neposlední řadě za pramen toho všeho: za pravou víru, za naše oltáře, za to, že jsme byli učiněni dětmi Božími. Na to tedy chceme dnes myslit, když svátek svatých bratří nás přivedl do kostela. Chceme však také myslit na to, jak často jsme svými hříchy projevovali nevděčnost odkazu svatých bratří a samozřejmě především Bohu samotnému. Zamysleme se proto kajícně nad sebou a litujme všech svých vin:

Uvedení do čtení
1. Iz 61,1-39
Prorok Izaiáš nám dnes ukazuje živý obraz kněžské osobnosti a kněžského poslání.
2. 2 Kor 4,1-2.5-7
Jestliže nyní uslyšíme mluvit apoštola Pavla v listě ke Korinťanům o apoštolské službě, můžeme si vše ověřit i na službě svatého Cyrila a Metoděje.
3. Lk 10,1-9
Teď budeme naslouchat, jaké pokyny dává Pán Ježíš hlasatelům svého evangelia.
 

POSLAL JE PŘED SEBOU

Cyril a Metoděj. Tato dvě jména zosobňují první generaci slovanských kněží i v našem národě. Za nimi posílal a posílá Pán stále další generace svých učedníků, kněží. Před chvílí jsme si četli, s jak dojemnou starostlivostí rozesílal Pán Ježíš první kněze. Jako starostlivý otec jim dává rady, jak si mají počínat, co mají dělat a co dělat nemají: ”Netahejte se se zbytečnými zavazadly, budou o vás pečovat ti, kterým sloužíte. Neztrácejte čas planým povídáním.„
A co dělat mají? - Mají přinášet pokoj, mají hlásat Boží království - království lásky. Pokusme si představit, co by asi řekl Pán Ježíš na cestu do pastorace dnešním mladým kněžím. - Nepřicházej k lidem jako jemnost PÁN, důstojný PÁN, velebný PÁN, milost PAN. Posílám tě jako bratra mezi bratry.
- Nebuď před lidmi jako úředník, církevní funkcionář, právník. Posílám tě, abys lidem sloužil, pomáhal, a ne tvrdě panoval a práskal bičem paragrafů.
- Neztrácej většinu drahocenného času ve funkci pohřebního zřízence. Pohřby přenech svému asistentovi - laikovi. K živým tě posílám, k těm především.
- Nebuď před lidmi jako podivný, pošmurný, staromládenecký podivín. Buď duchovním otcem a přinášej svým dětem radost z víry, z naděje a z lásky.
- Nejsi jen sociální pracovník, který pečuje pouze o chudé, postižené.K tomu vychovej a rozešli po farnosti laiky, aby měli podíl na službě mému, království a na radosti, kterou ta služba přináší. - Ty buď všem otcem a bratrem, přítelem a vychovatelem ke Kristu.
- Nepřicházej k lidem jako dokonalý, neomylný a vševědoucí. I jako můj kněz budeš podrobený všem slabostem.
Tyto myšlenky jsou vybrané z koncilní konstituce o církvi, kde se kněžím říká, že mezi lidmi má kněz být jako bratr mezi bratry, jako služebník všech. Že z kněze má vonět srdečná dobrota, upřímnost a zdvořilost.A co říká dnešní náměstek Kristův, papež Jan Pavel II.? - ”Lidé mají právo hledat v nás, kněžích, pravdu Kristovu a učení jeho církve. Mají právo vidět, jak láska Kristova se v naší osobě stala jeho tělem. Čekají, že se v knězi setkají s Kristem.„Tak to řekl papež při setkání s kněžími ve Spojených státech.
Takové je tedy poslání nás, dnešních kněží, krásné - a ne zrovna snadné. A co očekává Pán Ježíš od vás, laiků?
Máte své kněze přijímat přátelsky, aby se necítili jako ovce mezi vlky. Nemáte je zdržovat v práci planým povídáním a vybavováním o věcech nedůležitých. Máte přijímat jejich poselství pokoje, dát se vést ke křesťanskému životu. Máte zajišťovat jejich existenční potřeby, aby se mohli plně věnovat svému poslání.
Máte být živými kvasinkami v těstě lidské společnosti. Máte zviditelňovat Krista všude, kam přijdete. Vždyť osud křesťanství se nerozhoduje v kostelech, ale venku, tam, kde se vytváří veřejné mínění.
Jaké rady na cestu do pastorace dávali svým kněžským žákům a jejich farníkům svatí Cyril a Metoděj, to nevíme. Ale víme, že to byly rady dobré, podle díla, které v celém Slovanstvu zachovali.
Svátek apoštolů Cyrila a Metoděje je tedy povzbuzením pro nás, kněze, jejich následovníky, abychom smysl svého poslání mezi vámi znovu promýšleli. A pro vás, český lid, ať je povzbuzením, abyste promýšleli, jak svým kněžím
pomáhat, jak s nimi spolupracovat, jak se nechat vést k radosti křesťanského života.
 

KNĚŽÍ PODLE VZORU VELEKNĚZE

My, čeští křesťané, se můžeme honosit, že Cyril a Metoděj, naši národní apoštolové, měli už roku 863 smýšlení koncilu z roku 1963.
Kázali a konali bohoslužbu řečí lidu. Měli smýšlení Ježíšova evangelia. Přišli v chudobě a pokoře, ne panovat, ale sloužit.
Výsledek jejich misijního působení byl podle toho. Poslechněte si výčet zemí, které vděčí těmto bratřím za křest, za otevření vzdělanosti: Kromě nás, Moravanů a Čechů, jsou to ještě Slováci, Uhři, Slovinci, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rusové, Ukrajinci, Litevci a Poláci. - Dvanáct slovanských národů!
Jakým prostředkem dosáhli takových misijních úspěchů? - Brali vážně rady Pána Ježíše, které dával na cestu svým učedníkům, jak jsme si to četli v dnešním evangeliu.
Jděte jako ovce mezi vlky - říká Pán Ježíš, a oni to brali vážně. My máme spíš chuť jednat jak vlci mezi ovcemi - váhavé postrkovat kousanci, zavádět disciplínu, práskat bičem paragrafů. Jenže tak se vychovávají z lidí vlci - a my máme úkol opačný.
Neberte si měšce peněz, ani zavazející zavazadla! Kde církev zbohatne, začne se starat o svůj majetek a přestane hlásat Krista. Začne se spoléhat na peníze, banky. Začne se paktovat s mocnými a bohatými. Začne diplomatizovat a politikařit. Začne Kristu nasazovat královský plášť a korunu. Už jednou mu to nasazovali - aby ho zesměšnili. - A tak to platí stále.
Jděte do světa shromažďovat mé ovce! - říká Pán. Bůh má totiž všude lidi svého ducha. Není tedy vlastně naším úkolem děti tvořit - to si dělá Bůh sám. My je máme shromažďovat do společnosti jeho církve. My jim máme jen pomáhat, aby si uvědomili, že jejich duše je svou přirozeností křesťanská. Máme se postarat, aby hodní lidé o sobě navzájem věděli, aby se mohli navzájem povzbuzovat. Všude jsou hodní lidé - a je škoda, když o nich nevíme, když oni nevědí o sobě navzájem.
Shromažďujte všechny v jednu církev obecnou, katolickou! Co to znamená církev obecná - katolická? Vyjádřil to jeden misionář: ”Církev nebude katolická, to jest pro všechny, dokud Indové nebudou mít svou teologii, Afričané svou liturgii, Číňané své církevní právo, každý podle své kultury a tradice.„
Když k nám přišli svatí Cyril a Metoděj, chtěli ze Slovanů udělat křesťany. Nechtěli z nich udělat ani Řeky ani latiníky. To byla bolest katolických misií, a proto tak velké úsilí mělo tak malý výsledek. Hořký komentář k tomu říká: ”Mudrci přivezli svaté Rodině zlato, kadidlo a myrhu. Katoličtí misionáři by jen uměli strkat jí do rukou latinský slovník, Kodex římského práva a Summu svatého Tomáše.„
Naši svatí věrozvěsti byli opravdovými katolickými křesťany podle Pána Ježíše. Učme se být jimi po jejich vzoru i my.
 

POCHVALA NAŠICH VĚROZVĚSTŮ

Málokterý světec naplnil ve svém životě tak věrně slova Pána Ježíše jako naši apoštolové svatý Cyril a Metoděj.
”Jděte do celého světa,„ zní příkaz Spasitelův. A oni jej plní. Z rodné Soluně odcházejí do Cařihradu a odtud podnikají apoštolskou cestu mezi Araby. Pronikají až do Bagdádu, aby hledali slávu Nejsvětější Trojice. Ochotně jdou hlásat víru na Krym a roku 863 se ujímají misijního díla mezi Slovany. Přicházejí na Moravu, křížem krážem procházejí územím Slovanů, vydávají se do Panonie ke Kocelovi, putují do Benátek a odtud na papežovo pozvání do Říma. Právem píše jejich žák svatý Kliment Ochridský: ”Jako orli přeletovali na všechny strany, od východu na západ a od severu na jih.„ A všude kázali evangelium. ”Jako pramen, zavlažující celý svět, napájeli žíznivé Božím slovem,„ píše týž Kliment, a staroslovanská bohoslužba je chválí: ”Slovem i srdcem hlásali národům Krista, Božího Syna, vtělenou moudrost i sílu. Slova.„ A Cyril sám v předzpěvu ke slovanskému překladu evangelia volá: ”Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, které přišlo od Boha. To slovo krmí lidské duše, sílí srdce i rozum, to slovo vede k poznání Boha.„
Slovem i písmem, celou dovedností svého mimořádného ducha usilovali o to, aby celé národy nejen se daly pokřtít a uvěřily, ale v pevné víře a ve správném poznání aby hledaly spásu. Životopisec popisuje výsledek: ”Týmiž ústy, jimiž, dříve vzdávali ďábelské oběti u studánek a na všech místech uráželi Boha, jejich děti konají rozumné a neposkvrněné bohoslužby za veškeren svět, a na každém místě se v novém lidu oslavuje Boží jméno.„ I sám Cyril umíraje, mohl se modlit: ”Odevzdávám Ti ty, které jsi mi svěřil, jakožto Tvé, neboť konají skutky Tobě milé.„
Dodnes musíme obdivovat, jak mladý hoch Konstantin se dovedl odvrátit od; her a zábav bohatého prostředí a celým srdcem se začíst do teologických spisů svatého Řehoře Neziánského.
Jak jinoch Cyril uprostřed rozmařilého života na císařském dvoře dovedl čistě žít, odmítnout nabízené pocty, úřady, výhodný sňatek a zachovat si vznešený ideál.
Jak ohnivý filosof dovedl vést disputace s učenci i nevzdělanými, Araby, Židy, pohany - i nepřáteli z vlastních řad, a přitom zachovávat mírnost a lásku. Dodnes obdivujeme, jak v neuvěřitelně krátkém čase se dovedli naučit nové řeči a mluvit ke všem v jejich rodném jazyce. Jak dovedli číst a vykládat Písmo nejen řecky, slovansky, ale i židovsky, arabsky, syrsky - ano i v gótštině a latině.
Žasneme i dnes, když si uvědomujeme, jak tělesně slabý Cyril s podlomeným zdravím vykonal obrovské cesty a stačil při nich nejen denně kázat, ale psát celou řadu spisů, přeložit a sestavit právní řád světský i církevní, a zvláště v dokonalém překladu Písma svatého vykonat dílo, které by stačilo na celoživotní program celých skupin učenců.
Shrňme celé dílo věrozvěsta slovy Cyrilova žáka: ”Za krátký život 42 roků stal se s anděli andělem, s apoštoly apoštolem a s proroky prorokem, se všemi svými účastníkem slávy Boží„.
Bratří, kéž i po naší smrti zbude z našeho života něco, co si zaslouží pochvaly dobrého učedníka Ježíšova.
(podle J. Kunického)

Přímluvy

Pojďme prosit Boha na přímluvu našich apoštolů Cyrila a Metoděje

• Aby se po jejich vzoru upevnila naše věrnost a poslušnost apoštolskému stolci v Římě.
• Aby všechny slovanské národy v duchu křesťanské víry se mezi sebou snášely.
• Aby naši biskupové měli dostatek kněží.
• My všichni ať jsme ochotnými dělníky na Boží žni ve světě.
• Letošní novokněží ať mají a po celý život si zachovají cyrilometodějské ideály.

11. července: SV. BENEDIKTA, patrona Evropy

Když byl ke konci války po základy zbořen klášter sv. Benedikta na Montecassinu, bylo všem jasné, že musí být znovu postaven. Jeho obnova trvala dvacet let. A když jej papež Pavel VI. znovu světil, prohlásil jeho zakladatele, svatého Benedikta, za patrona Evropy.
Kdekdo se ptal, co má tento mnich z 5. století společného s dnešním poválečným světem, s lidstvem po půldruha tisíciletí od Benediktovy smrti? A kdo se ptá, ten se dozví.
Když ho rodiče, synka ze zámožné venkovské rodiny, poslali studovat do Říma, stála tam sice ještě většina nádherných paláců, kostelů a bazilik, ale všude bylo zřejmé, že město je v hlubokém úpadku. Císař totiž přeložil sídlo římské veleříše do Cařihradu - a z Říma se stalo provinční město, bez ochrany proti vlnám barbarů doznívajícího stěhování národů. A římská šlechta a klérus? Každý bránil jen sebe a svůj majetek v boji všech proti všem. Nebylo tu síly ani moci, která by vnesla pořádek.
Mladý Benedikt to jasně viděl. Co si počít v takové všeobecné mravní poušti? Řekl si: celou poušť najednou zúrodnit nelze, ale v každé poušti lze zabydlit oázy, ostrovy života.
Benedikt si takový život v oddělení od pouště tehdejšího světa nejprve vyzkoušel sám na sobě. A pak začal ty, co za ním přicházeli, učit žít ve společenství oázy - kláštera. Jeho mnišské regule, pravidla řeholního života, platí dodnes. Práce v nich přestává být otročinou chudých, ale právem všech: ”
Modli se a pracuj!„ Práce je tu rovnocenná s modlitbou.
Klášterní společenství je pro Benediktovy bratry církví v malém, kde všichni jsou jedním tělem a Kristus jejich hlavou. Jeho řeholní regule je dodnes živá, dodnes tvoří jádro moderních řeholních společenství. Dodnes živá je jeho myšlenka, jak přežít v poušti společenského mravního úpadku: Celý svět naráz neobrátíme, ale můžeme vytvořit oázy, kde se lidé snaží žít v Ježíšově lásce.
Benediktův řád dal církvi a světu dodnes padesát tisíc světců a na padesát papežů. Připomeňme si ještě tři rady z Benediktovy životní regule:

1. Snaž se naslouchat!

Hned první věta Pravidel začíná výzvou: ”Naslouchej! Nakloň ucho svého srdce!„ Máme si kolem sebe vytvořit prostor ticha, mlčení, naslouchání, kde by zmlkla záplava slov, kde bychom mohli uslyšet a vnímat slovo rozhodné: slovo Boží. Kultivovat Evropu nového tisíciletí znamená i dnes učit lidi naslouchat. Vytvářet prostor ticha k uslyšení hlasu Božího.

2. Snaž se chválit!

Benediktovo jméno znamená ”požehnaný„.
Na dobré slovo se sluší odpovědět uznáním, pochválením. Proto Benedikt svolává mnichy, aby se vícekrát za den scházeli a chválili Boha za to, co směli v uplynulých hodinách zažít, udělat. Chce, aby celý život byl chválou Boží. A také chce, abychom chválili své bližní za všechno, co je na nich dobrého.
Kultivovat Evropu třetího tisíciletí znamená i dnes: učit se děkovné modlitbě. Učit se vidět dobro v lidech kolem nás. Umět je uznat, pochválit.

3. Snaž se žehnat!

Nejen za dobro poděkovat, ale i přát dobro - to jest žehnat - máme se učit. Bratří si mají žehnat navzájem, mají žehnat příchozím, mají přicházet s požehnáním i k těm, kteří se něčím provinili. Ba Benedikt žádá, aby i ten, komu bylo ublíženo, třebas nespravedlivou pomluvou, šel za pomlouvačem a požádal ho o požehnání. Takže se v těch ústech slovo zlé mění v dobré.
Kultivovat Evropu nového tisíciletí tedy znamená: učit lidi věřit na sílu dobrého slova. Učit lidi žehnat, tj. otvírat v člověku hluboké prameny jeho dobra. Hluboké prameny, kolem nichž mohou i v poušti světa vyrůstat oázy civilizace lásky.
 

25. července: SV. JAKUBA STARŠÍHO, apoštola

Jakub a jeho mladší bratr Jan patří podle svědectví všech evangelií k jádru skupiny kolem Ježíše.
Kdykoli se děje něco mimořádného, jsou při tom. Jsou při oslavení na hoře Proměnění i při zatčení na Olivové hoře. Vždy patří do skupiny nejbližších vedle Petra také Jakub a Jan. Svědčí to, jak velkou úctu k nim měla prvotní církev.
Méně vznešenou roli hrají ti dva v dnešním evangeliu. Proč dává církev právě o svátku sv. Jakuba předčítat úryvek o události pro ně velmi zahanbující: Jak si s maminčinou protekcí chtějí zajistit ministerská křesla v Ježíšově vládě, jak se snaží ostatní apoštoly přeskočit a předběhnout, jak intrikují v boji o moc.
Nemělo by se raději decentně mlčet o tom, jak ani tito dva přední apoštolé nechápali podstatu Ježíšova království? Oni mají největší starost, aby si zajistili moc nad druhými - a On je chce rozeslat, aby druhým sloužili.
Všimli jste si, že Pána Ježíše tohle jejich chování nijak nerozčílilo? Ostatní apoštoly ano, ti se na ně zlobí. Ale Ježíš těm dvěma snaživcům po důstojenství klidně zase znovu vysvětluje, že hlavní starostí jeho následovníků je dobře sloužit, ne mocně panovat.
Je to dobře, že svatý Matouš tuto událost ve svém evangeliu nevynechal. Je to dobře, že ji církev určila ke čtení právě o svátku svatého Jakuba.
Ono je totiž dychtění po mocenských pozicích, boj o moc a o přední místa i dnes stejně aktuální jako tenkrát, za časů Ježíšových.
Tahle touha vládnout, poroučet, být něčím víc než druzí, ta je v nás všech, stále, jak v povoláních občanských, tak v prostředí duchovním, v církvi. Slušný člověk se to snaží v sobě potlačit, skrývá to. Ale lepší je, ukázat na to veřejně prstem, hlasitě o tom mluvit, že si musíme stále dávat na sebe pozor, aby nás neopanovala chuť panovat druhým.
Se zahanbeným Jakubem a Janem poprosme našeho Mistra Ježíše: Pane, lidí na radění a poroučení - těch je vždycky všude dost. Pomoz nám, ať patříme mezi ty, kteří dovedou lidem kolem sebe dát nejen dobrou radu, ale i podat pomocnou ruku.
 

6. srpna: SVÁTEK PROMĚNĚNÍ PÁNĚ
 

POCHOPIT NEPOCHOPITELNÉ

Lidé odedávna používají symboly a obrazy, když chtějí vyjádřit něco abstraktního, nehmatatelného. Symbolem pro lásku je srdce, symbolem pro štěstí je čtyřlístek, symbolem pro mír je holubice.
Bibličtí spisovatelé si počínají podobně, když mají nepředstavitelný, nepochopitelný pojem ”Bůh„ trochu přiblížit, trochu pochopit. Sahají také k symbolům, obrazům, k přirovnáním, aby nám Boží jsoucno přiblížili.
Také dnešní evangelium o proměnění Páně užívá podobné obrazy, aby nám naznačilo, že Syn člověka, Ježíš, vstoupil do Boží blízkosti, že byl Boží přítomností zcela naplněn, že byl s Bohem zcela jedno.
Evangelista používá tři symboly, které jsou ve světě Starého zákona často užívány: obraz hory, světla, oblaku.
Jako místo setkání Ježíše s Bohem se uvádí hora.
Hora je ve Starém zákoně místem Boží přítomnosti a jeho působení.
I my rádi vystupujeme na hory. Výstup je dřina, ale ten zážitek nahoře za to stojí. Rozhled z výše nám mluví o naší nepatrnosti, o velikosti Stvořitele, o kráse Božího světa. Na hoře se cítíme Bohu blíž, utíkáme se víc do bezpečí a ochrany Boží ruky.
Ježíše na hoře obklopuje a proměňuje zářící jas, veliké světlo. Světlo zahání temnotu, nejistotu, strach, značí blízkost Boží.
V ohni hořícího keře ohlašuje Mojžíšovi na poušti svou přítomnost Hospodin. Žalmista často Boha se světlem ztotožňuje: ”Hospodine, ty jsi mé světlo a má spásal„ (Ž 27,1)
Oblak je v bibli také místem, z něhož mluví Bůh. Oblak, mrak přináší déšť je znamením úrody. Oblak dává stín v úpalu slunce - máme v živé paměti, jak jsme vítali mraky v horkách minulých týdnů.
Hora, sluneční svit a mrak, tři základní živly přírody, jsou v bibli symbolem tajemné blízkosti Boží. Promlouvá z nich neviditelný Pán nebe i země.
Ale nejen vnímavosti pro znamení blízkosti Boží nás učí dnešní evangelium o proměnění Páně. Ono nám také připomíná, že i my se máme proměnit.
Ne tak najednou jako Pán Ježíš na hoře, ne tak dokonale - to až snad s Pánem v nebi. Ale poznenáhlu, denně, nepozorovaně.
My se měníme, jistě - stačí potkat spolužáka po letech a vidíme na něm, jak se změnil on - a on vidí na nás, jak jsme se změnili my.
Měníme se, ale má to být měnění do krásy, ne do stařecké ošklivosti. Krása mladistvé tváře má dozrávat do krásy celé osobnosti.
To je tedy jeden odlesk radostného poselství dnešního evangelia o proměnění Páně. I my, bratří Ježíšovi, se máme proměňovat do stále větší krásy Božích dětí.
Pokusme se tedy dnes při mešním proměňování zahlédnout zrakem svého srdce kousek krásy proměněného Pána. Pojďme se i my dát trošičku proměnit láskyplným pohledem Ježíšovým.
 

10. srpna: SV. VAVŘINCE, jáhna a mučedníka

Dnes má svátek jáhen Vavřinec, zítra svatá Klára. Kdybych měl k tomu moc, vyhlásil bych oba za patrony farní mládeže.
Jsou to dva sympatičtí mladí křesťané ve službě Božího království. Vavřince si představuji jako vedoucího party mládenců, Klárku jako líbeznou vedoucí kroužku děvčat, jejíž úsměv září přes staletí až do dnešní doby. Nedávno si ji vybrali za patronku televizní pracovníci.
Vavřinec byl ve své době také šéfem římské Charity: poděloval chudé z církevních sbírek. Žil v Římě v době, kdy se tam křesťanství nijak nedrželo. Kdo to chtěl dotáhnout dál než do kriminálu nebo na popraviště, ten se křesťanům vyhýbal.
Vavřinec přišel do Říma ze Španělska vybaven zlaťáky od rodičů, aby tam hledal moudrost, kariéru a společenský úspěch.
Ze všech filozofů si nejvíc zamiloval křesťanského kněze Sixta - a ten ho naučil, že největší moudrost je milovat Krista v jeho bratřích, v lidech. Ze vznešené římské společnosti se mu nejvíc zalíbilo společenství lidí, kteří se scházeli jako rovný s rovným a sloužili si navzájem tím, co kdo uměl a měl. Ze všech úřadů si vybral službu kostelníka a studenta u kněze a později papeže Sixta. Ze všech poct a titulů si vybral, že chce být křesťanem a následovat Krista.
Životopisy papežů té doby uvádějí, že jejich papežství se počítalo na dny. U papeže Sixta trvalo 330 dnů od zvolení do jeho umučení. Jáhen Vavřinec nebyl zrovna doma, a tak ho zatkli a mučili až 4 dny po umučení jeho učitele Sixta. ”Rozdáváš církevní peníze - vydej poklady církve nám!„ - kázali mu. ”Nemám je v kapse,„ říká Vavřinec. ”Poklady církve jsou velké. Dejte mi povozy, já vám je přivezu.„ - A přivezl. Plné povozy římských žebráků. ”Toto je bohatství církve,„ řekl Vavřinec. Upálili ho na rožni.
Ztratit život, umřít mladý - je zlé. Ale horší je život promarnit.
Všichni jsme povoláni, abychom pomáhali svým kněžím. Všichni jsme povoláni, abychom rozdávali poklady církve. Že žádné nemáš? Ale máš, a moc. Máš talenty, vlohy, máš šikovnost, máš úsměv, dobrou pohodu. To jsou poklady církve do tebe výchovou vložené, od Boha ti propůjčené. To všechno můžeš bohatě rozdávat.
 

15. srpna: SLAVNOST NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Uvedení do bohoslužby
Slavíme dnes jeden z nejstarších mariánských svátků. V Marii nanebevzaté se poprvé uskutečňuje Kristovo velikonoční zmrtvýchvstání na pouhém člověku: přechod ze smrti do života. V oslavené tváři Mariině čteme i své budoucí oslavení, své vzkříšení z mrtvých a nanebevzetí. Připravme se dnes na ně tím, že teď přejdeme upřímnou lítostí ze smrti hříchu do života milosti...

Uvedení do čtení
1. Zj 11,19a; 12,1.3-6a,l0ab
V prvním čtení nám obraz hvězdami korunované a přitom porodními bolestmi trpící ženy znázorňuje vždy pronásledovanou a vždy vítězící církev. Je to i obraz Marie, matky církve.
2. 1 Kor 18,20-27a
Druhé čtení je nejstarší písemné svědectví o Zmrtvýchvstání Kristově, o 20 až 30 let starší, než jsou zprávy evangelií. Kristus oslavený žije, a je to logické, že Matka jej do nebeské slávy následuje.
3. Lk 1,39-56
Sváteční evangelium teď vypravuje o setkání dvou žen: Marie a Alžběty. V nich se setkávají dvě epochy lidstva: Starý a Nový zákon. Budeme teď naslouchat, jak Maria dovedla děkovat Bohu za dobrodiní. - Jak děkujeme my Bohu za život, za všechna dobrodiní?
 

KRESŤANÉ PODLE MAGNIFIKAT

”Lidé, podívejte se sem, na mne! Ze mne si berte příklad - jak být vzorní lidé, vzorní křesťané!„
Kdybych tohle říkal vážně, asi byste se obrátili a šli domů: ”Nějaký blázen se omylem dostal na kazatelnu,„ řekli byste si - a měli byste pravdu. My kněží, my kazatelé a učitelé duchovního života vám sebe dávat za vzor nemůžeme. Jsme chatrní a hříšní, tak jako vy. Jakým právem tedy vůbec kážeme? - Kážeme proto, že nehlásáme sebe, ale Krista - že ukazujeme na vzory vydařeného člověčenství, na křesťanské osobnosti. Na světce církve. A mezi nimi na prvním místě je Maria.
Jádrem dnešního evangelia je Mariina píseň Magnifikat. Pojďme si na této písni ukázat, jakou podobu má zralé, vydařené, krásné křesťanství Mariino, jakou podobu má mít i křesťanství naše.

1. Magnifikat nám dosvědčuje, jak se Maria raduje z Boha.

”Velebí má duše Hospodina, můj duch jásá v Bohu.„ Plno radosti je v té písni, plno radosti je v celé Mariině osobnosti.
A zdroj té radosti? Mariina neochvějná víra.
Maria uvěřila v Boha milosrdného, v Boha Otce, a ta víra plnila její život radostí. I nám, křesťanům, je víra v Boha Otce zdrojem důvěry, radostné inspirace, živého elánu.

2. Magnifikat nám svědčí, jak Maria - prostá venkovská dívka - ve víře v Boží slova si cenila sebe sama.

”Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení„ - volá radostně.
A my? Co se nás natrápí různé mindráky! Jak umíme propadnout depresím, malomyslnosti, když se na obzoru objeví třeba jen náznak nemoci. Ale všude tam, kde působí víra v Boha, probouzí se nová naděje, nová důvěra.
V ambulanci jedné americké nemocnice je nápis:
”Bože, modlil jsem se k tobě o sílu, abych měl úspěch v práci, ale tys mi dal slabost, abych se učil být pokorný.
Prosil jsem tě o zdraví, abych mohl vykonat veliké věci, ale tys mi dal nemoc, abych dokázal ještě víc.
Prosil jsem tě o bohatství, abych byl šťastný, ale tys mi dal tuto chudobu, abych se mohl stát moudrý.
Prosil jsem tě o úspěch v povolání, aby si mne lidé vážili, ale tys mi dal tuto bezmoc, abych se učil vážit si věcí obyčejných.
Nedal jsi mi nic z toho, oč jsem tě prosil, ale dal jsi mi víc: poznání, co má v životě tu pravou cenu.
! Učinil jsi mne touto nemocí moudřejším a bohatším. Dík ti za to, Pane!
Bratří, zde také mluví víra, jako v Mariině Magnifikat, že i my jsme Bohem vyvolení, Bohem milovaní, Bohem obdarovaní.

3. Magnifikat nám svědčí, že Maria je člověk, který hledí s důvěrou do budoucna.

„Bůh mocné sesazuje z trůnu, ponížené povyšuje, ujímá se svých služebníků, navěky je jeho milosrdenství” - tak si radostně prozpěvuje.
Takový mariánský důvěřivý pohled do budoucna má i náš svatý Otec, papež Jan Pavel II. Vydal encykliku o Duchu svatém - a píše tam, že po prvním tisíciletí křesťanství, které se vyznačovalo šířením víry v Boha Otce, po druhém tisíciletí, které bylo ve znamení roztržek Kristovy církve, přichází třetí tisíciletí, éra obnovení jednoty v Duchu svatém. Náznaky této svatodušní doby už můžeme kolem sebe pozorovat, říká svatý Otec. Objevují se obnovná svatodušní hnutí, ožívají v církvi charismatické dary, na všechny strany roste ekumenická touha po jednotě.
Svatý Otec v encyklice vyhlíží, jak bude svět vypadat při přechodu do 3. tisíciletí. Říká, že dnešní svět je na rozcestí. Na jedné straně se objevují hrozná znamení smrti: devastace přírody, otrávené vody, zjalovění půdy, zamoření světa atomovou radiací. To je jedna možná cesta lidstva do 3. tisíciletí. Ale je tu i druhá možnost pro lidstvo: realizace evangelia - rozvinutí civilizace lásky. Duch svatý, to je Duch lásky, který lidstvo může vysvobodit z otroctví hmoty, hrubého materialismu a násilí. Svatý Otec věří ve druhou alternativu. Věří, že třetí tisíciletí bude svatodušní dobou civilizace lásky a zve všechny lidi dobré vůle, aby pro ni v sobě a kolem sebe už teď připravovali cestu.
Začít konečně s budováním civilizace lásky! Není to krásná myšlenka? Říká se nám tu:
- Přestaň si stýskat, že je na světě smutno. Začni se s Marií radovat z Boží dobroty!
- Přestaň se trápit svými mindráky. Začni se s Marií radovat z Božího vyvolení a obdarování životem.
- Přestaň naříkat, že svět je zlý. Začni budovat civilizaci lásky a hleď s důvěrou do budoucna.
Pojďme se přihlásit společným vyznáním víry k tomuto křesťanskému životnímu programu.
 

VŠECHNA KRÁSNÁ JSI, MARIA

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, to je krásný svátek. Naši předkové přinášeli o tomto svátku do kostela polní květiny a léčivé byliny a skládali z nich věnec - obětní dar. V mnoha zemích se to tak dělá dodnes.
Proč květiny, proč léčivé byliny?
Květinami si připomínali duševní krásu Matky Boží: „Všechna krásná jsi, Maria.” Léčivé byliny připomínaly pomoc a přímluvu u Syna Ježíše za nás všechny. Kdysi volala: „Synu, nemají vína!” Teď volá: „Nemají síly, nemají radosti.” Tak za nás jistě prosí i dnes, jako prosila za chudé svatebčany v Káně.
A jako za starých časů se o svátku Nanebevzetí Panny Marie scházívali v kostele bylináři a bylinářky, kteří jako Maria pomáhají lidem léčivou silou bylin, kterou do nich vložil Bůh, - tak jsme tu dnes my.
Vy starší jistě vzpomínáte, že roku 1950 tehdejší papež Pius XII. dnešní svátek povýšil. Vyhlásil Nanebevzetí Panny Marie za článek katolické víry. Proč to udělal zrovna toho roku 1950? Snadno pochopíme, když si připomeneme, že to byla doba po hrozné válce, ve které miliony životů byly nesmyslně ničeny. Když lidé běsnili proti lidem a vyvražďovali se, jako by lidský život neměl vůbec žádnou cenu. Jako by smrt byla nejvyšším pánem lidstva.
Tu papež, který toto vše spoluprožíval, vyhlásil za článek víry: Maria, naše lidská sestra, žije - přežila svou smrt, je u Syna v nebi!
A stejně tak se děje i každému, kdo žije mariánsky, to znamená, kdo pomůže druhému, když může. A když nemůže pomoci, aspoň neublíží.
Ať je tedy i nám, jako starým moudrým zahrádkářům a bylinářům, krása květin připomínkou krásy Mariiny a pobídkou k pomoci, kde můžeme.
Přijde podzim a květiny venku zvadnou, ale krása dobrého činu nezvadne navěky.
 

O PRAVÉ ÚCTĚ K PANNĚ MARII

Ve schránce na dotazy jsem jednou našel lístek: „Co bude s mariánskou úctou v ekumenickém věku církve? Nezpůsobí snaha vyjít vstříc nekatolickým křesťanům potlačení naší katolické úcty k Panně Marii?”
Dnes je mariánský svátek, příležitost k odpovědi, a ta zní: Ekumenické sjednocovací snahy křesťanů mariánské úctě neuškodí, ale naopak, troufám si tvrdit, že jí prospějí. Proč? Naučí nás katolíky energičtěji odmítat falešnou úctu mariánskou a nekatolické křesťany vyučí pravé úctě mariánské.

1. Co míníme pod falešnou úctou mariánskou?
a) - Především lásku k Matce Boží bez lásky k Bohu Otci. Copak je něco takového možné? Je to k nevíře, ale děje se to. Každý kostel zná návštěvníky, kteří, když vstoupí do kostela, svatostánku si ani nevšimnou, ale u obrazu nebo sochy Panny Marie zůstanou. Zbožnost těchto lidí pomíjí Písmo svaté, protože mu nerozumějí. Pomíjejí Boha, ten se jim zdá být daleko. Upínají se cele na Marii. Taková mariánská úcta je pro Matku Boží urážlivá a pohoršuje nejen nekatolíky, ale i katolíky.
b) - Falešnou úctou mariánskou míníme dále ten způsob zbožnosti a modliteb, jako by u Panny Marie a jejím prostřednictvím - protekcí - bylo možno dosáhnout to, co bychom přímo u Boha Otce nedosáhli. Jako by láska Panny Marie byla větší než láska Boha Otce.
c) - K falešné úctě mariánské patří i přehnaný způsob mluvení o Panně Marii, jako by byla víc než člověk. Přehánění pravé úcty mariánské dělá z tiché a pokorné dívky jakousi konkurentku Ježíše Krista, prostředníka mezi Otcem a lidmi.

2. Jaká je pravá úcta mariánská, které se mají všichni křesťané - my katolíci i ostatní - učit?
Je vyjádřena v Magnifikat - Mariině chvalozpěvu z dnešního evangelia: Maria velebí Hospodina - děkuje mu za to, že jí učinil tak veliké věci. Budou ji slavit všechna pokolení. Ne pro veliké činy její ona je jen pokorná služebnice, ale pro veliké činy Boží, které skrze ni učinil.
Pravá úcta mariánská chválí v Marii a skrze ni Boha. Skrze Marii a s ní přichází k Ježíšovi.
Pravému ctiteli je Maria obrazem církve:
- Maria zrodila Božího Syna, církev rodí neustále nová pokolení Božích dětí.
- Maria kdysi darovala Synovi lidské tělo, Syn jí nyní dává při nanebevzetí tělo oslavené.
Tato událost se netýká jen Marie - stala se pro nás všecky: Maria byla první z velkého společenství svatých, kteří přišli do nebe.
- Maria je jejich reprezentantkou a obrazem nás, dosud putujících. Dosud jsme na cestě, ale skrze Marii známe už způsob své budoucí existence za branou smrti, známe své nanebevzetí.
Koncilní teolog Henri de Lubac o úctě mariánské napsal: „Mystérium Mariino a církve patří k sobě, je to vlastně jediné mystérium. Jedno se dá vykládat druhým, ba lze říci, že jedno bez druhého (církev bez Marie) se nedá vůbec pochopit.”
A tak se nebojme o úctu mariánskou v pokoncilní ekumenické církvi. Starejme se spíš, aby naše osobní úcta k Marii byla živá, hluboká a pravá. Církev Kristova se vždy bude radovat z Marie, pokorné služebnice Boží,
skrze niž Bůh pokořil mocné a pyšné, protože bude stále znovu poznávat, že jako působil Bůh v Marii, tak působí stejně i v církvi.
Boží moc a slitování se vždy znovu projevuje v chudé a pronásledované církvi, která je sice chudá, bezmocná, pronásledovaná, ale nakonec je to ona, kdo zpívá Magnifikat, píseň na oslavu vítězství dobra nad zlem.
Rozradujme se dnes nad touto radostnou zvěstí, a obracejme se s Marií k Ježíšovi s novou láskou a důvěrou.

Přímluvy

Bratří, modleme se s důvěrou k Bohu, našemu Otci, neboť dnes nám zjevuje, k jaké slávě chce přivést všechny, kdo s láskou slouží jeho Synu. Volejme k němu:

• Ať všichni křesťané poznají v Marii obraz mateřské církve.
• Pro mateřské úzkosti Mariiny přispěj všem matkám v jejich starostech.
• Ať nemocní a umírající posílí svou víru ve zmrtvýchvstání pohledem na Marii nanebevzatou.
• Po příkladu pokorné Marie otevři i náš sluch slovu Božímu.
• Dej nám při pohledu na Pannu Marii nanebevzatou novou naději ve vítězství dobra nad zlem.

24. srpna: SV. BARTOLOMĚJE, apoštola
 

SVLÉKAT SE ZE SVÉ KŮŽE

V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš povolal za svého učedníka Natanaela. Jméno Natanael je hebrejská podoba našeho Bohdana, doslova znamená Božídar„.
” Ale co má Natanael společného s apoštolem Bartolomějem, jehož svátek dnes slavíme? Všechno má společné, je to týž apoštol. Natanael je jeho osobní jméno, Bartoloměj je jméno rodové, řekněme příjmení. Znělo původně Bar Tolmai, to jest syn Tolmaiův.
O apoštolu Bartoloměji víme velmi málo. V evangeliu jsme slyšeli, že ho k Pánu Ježíši přivedl Filip.
Ale víme o něm přece dost, abychom si ho vážili - a to z úst samého Pána Ježíše, který o něm řekl: „Je to pravý Izraelita, ve kterém není lsti.”
Bartoloměj nebyl rybář, byl učitel. Vzdělaný učitel Zákona. Takový, který náboženské předpisy nejen učil, ale také s celou vroucností zachovával.
Byl mezi apoštoly nejstarší, zřejmě nezvyklý nepohodlí - pan profesor.
Ale větším nepohodlím, než stálé cestování, pro něj muselo být nepohodlí stálých novot, nový duch a smysl, který Ježíš vnášel do předpisů Starého zákona, které Bartoloměj tak přesně znal a tak přesně zachovával.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno starým... Já však pravím vám! - Nebude-li vaše spravedlnost větší, než spravedlnost zákoníků a farizeů...”
Tak to Bartoloměj slyší od Pána. Jak mu při tom bylo - vždyť on sám byl zákoník - učitel Zákona.
Musel být velmi bystrý a pokorný, aby pochopil nového ducha, který vanul z Ježíšova učení. A on pochopil a zamiloval si - a po celý život hlásal. O tom, kde Bartoloměj působil, svědčí ve 2. století Eusebius. Píše, že Bartoloměj přinesl evangelium Arménům. Dobré základy křesťanství tam položil. Arméni si v záplavě islámu zachovali křesťanskou víru dodnes.
V Arménii také Bartoloměj stvrdil hlásání Krista svým životem. Byl tam umučen. Za živa ho svlékli z kůže.
Co se my můžeme od Bartoloměje naučit? Také se máme svlékat z kůže. Svlékat se ze svých návyků, starých zlozvyků - a stále oblékat novou ~kůži nového, hlubšího poznání víry. Nejen mládí, ale i stáří sluší stále radostně poznávat a přijímat, co jsme dosud neznali, nebo málo znali.
Nejen Bartoloměj, i my jsme posláni hlásat Krista lidem kolem sebe. Stále lépe hlásat, aby ho stále lépe poznali a víc si zamilovali.
Jaká je to radost, že máme tak krásné poslání.
 

8. září: NAROZENÍ PANNY MARIE
 

TO NEJKRÁSNĚJŠÍ, CO JSEM VYMYSLEL

V mluvě našich předků každé narození dítěte byla radostná událost. Liturgie dnešního svátku nás také hned ve vstupní antifoně vybízí: „Radujme se z narození Panny Marie, neboť z ní vzešlo slunce spravedlnosti, Kristus, náš Bůh.” Stalo se to, „když přišla plnost času.” Co je to ta plnost času? To už lidstvo dorostlo k lepšímu pochopení Boha. Pochopili, že Bůh je jen jeden a odmítli mnohobožství. Pochopili, že je Stvořitelem všehomíra a obdivovali ho. Pochopili, že je Soudcem, a báli se ho.
Bylo načase, aby pochopili, i to, že Bůh je jejich Otcem, a zamilovali si ho. A to zjevení Boží lásky přichází po špičkách. Kdesi se rodí děvčátko Miriam. Rodiče už jsou starší, je světlem jejich stáří. Dávají jí pečlivou výchovu domácí. Dávají jí nejlepší vzdělání ve chrámové škole v Jeruzalémě. Pak ji chtějí dobře provdat, aby naplnila svůj život ženy tím nejvyšším - mateřstvím.
A dívenka, co se dnes narodila, je nejen světlem a radostí svých rodičů, je světlem všech generací křesťanů.
Už před šestnácti stoletími napsal Řehoř Nyssenský verše, které nám dodnes zobrazují krásu Panny Marie:
„Jemně krásná. Žije v ústraní. Plachostí i něhou podobá se lani. Nenápadná. Skromně chová se. Vděčně přijímá vše, co den jí přinese. Starosti o příští chvíle nestlačují témě. Je volná. Lehce jen dotýká se země. Bohatství duše z očí se jí dívá.
Bohu vděk a lásku bytostí svou zpívá.”
I přes dálku staletí jsou tyto verše svědectvím o něžné lásce křesťanů prvních století k Panně Marii, o tom jak líbeznou si ji představovali.
A když už jsem načal téma o Marii očima básníka - i český básník naší generace jí před svátkem Nanebevzetí vkládá do úst slova:
Proti přitažlivosti zemské do výše volím pád.„
A do třetice si k dnešní sváteční meditaci zpřítomněme verše Francouzského básníka Michela Quoista, které citlivě přeložil Václav Renč. Je to nejlíbeznější kázání k svátku Nanebevzetí Panny Marie, co znám:
”To nejkrásnější, co jsem vymyslel, praví Ježíš, je má Matka. Chyběla mi maminka, a tak jsem si ji stvořil.
Stvořil jsem si matku dřív, než ona utvořila mne. Bylo to tak jistější. Nyní jsem opravdu člověk, jako všichni lidé.
Nemám vám co závidět, neboť i já mám maminku. Skutečnou. To mi chybělo.
Má matka se jmenuje Maria. Její duše je čistá a plná milosti.
V jejím těle sídlí takový jas, že na zemi jsem se na ni nemohl vynadívat, doposlouchat se jí, doobdivovat.
Krásná je má Matka.
Tak krásná, že i když jsem opustil nádheru nebes, u ní jsem se cítil dobře, u ní jsem byl doma.
Vím - vždyť jsem Boží Syn - co je to být nesen anděly, ale maminčině náručí se to nevyrovná, věřte mi.
Od chvíle, co jsem znovu vystoupil k Otci, chyběla mi. A já jsem chyběl jí.
Proto přišla za mnou. S celou svou duší. S celým svým tělem. Nemohl jsem jinak. Muselo to tak být. Bylo to tak správné. Prsty, které se dotýkaly Syna Božího, nemohly znehybnět. Oči, které hleděly na Syna Božího, nemohly oslepnout.
Rty, které mne líbaly, nemohly se rozpadnout.
A mimo to, udělal jsem to i pro vás, lidi, své bratry. Abyste měli také maminku v nebesích. Skutečnou. S tělem i duší. Mou maminku.
Ona je se mnou od okamžiku své smrti. Využívejte toho tedy, lidští bratří!
V nebesích máte Matku, která vás sleduje svýma očima. V nebesích máte Matku, která vás miluje zplna srdce.
Mělo by vás napadnout, že já své mamince nemohu nic odmítnout. Je to má maminka. S tělem i s duší.
Jeden s druhým jsme navěky spolu. Matka a Syn. Navěky: Matka a Syn.„
Dnes má tedy dívenka Miriam, naše nebeská matka Maria, narozeniny. Za jejího života jí sotva kdo k narozeninám gratuloval - nebylo to tehdy zvykem. Pozdravme ji ze srdce. Pobuďme chvíli s ní, dívejme se na ni zblízka, abychom se s básníkem zamilovali do její líbeznosti. Abychom se chutě učili jejím ctnostem.
 

14. září: POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
 

VEZMI KŘÍŽ A NÁSLEDUJ JEŽÍŠE

Když Bůh stvořil svět - vypravuje jedna stará legenda - ptal se Stvořitel všech zvířat, jaké mají zvláštní přání, aby se na světě cítila dobře. A tak tygr si přál ostré zuby, aby se mu dobře lovilo, slon dlouhý chobot, pták křídla a zajíček ochranné zbarvení srsti. Všechna zvířata dostala, co chtěla a byla spokojena. Když to lidé viděli, byli mrzutí, že jich se Stvořitel na nic neptal. ”My lidé s tímto světem spokojeni nejsme„ - volali k Bohu. - A Bůh jim odpověděl: ”Tak je to správně, tak jsem to chtěl. Vy lidé nemáte být jako zvířata - spokojeni na tomto světě - zde není váš domov. Vy máte hledět vzhůru a hledat, co je nad vámi. Postavte se vzpřímeně!„ - Od té doby - končí legenda - zvířata hledí dolů k zemi, ale člověk chodí vzpřímeně a hledí k nebi. A znamením zkřížení pohledu pozemského s nebeským je kříž.
Dnešní svátek povýšení Svatého kříže nás vede, abychom se s novou pozorností podívali na toto hlavní znamení křesťanské víry. Abychom si nově uvědomili, že
na kříži zemřel Syn Boží, abychom my, děti lidské, mohli žít.
Je to nejsnadnější věc, podívat se na kříž. Naši křesťanští předkové zanechali nám mnoho křížů všude, kam pohlédneme: železné na věžích kostelů, žulové na rozcestích silnic, mramorové na hřbitovech, dřevěné na zdích našich domácností, zlacené na hrudi žen. Kam se podíváš zahlédneš nějaký kříž.
Jenže v tom je právě naše potíž. Čeho je moc, to přestaneme vidět, vnímat. Vznikne nebezpečí, že to ztratí původní význam a stane se kýčem či pověrou. Kterýsi americký časopis pro automobilisty nabízel na celostránkovém inzerátu nový druh maskota pro štěstí: Zlacený křížek s rubínovými kapkami krve na trnové koruně - a při prudších otřesech se oči Pána Ježíše rozsvítí! Půl miliónu automobilistů už prý vyhodilo opičku na gumce a zavěsili si Krista s blikajícíma očima!
Krčíte asi v duchu rameny a říkáte si: takové zneužití kříže u nás nebývá. To máte pravdu. Nám hrozí spíš nepoužívání, než zneužívání kříže. Nám je toto znamení tak zevšednělé, že se nad tím už nezamýšlíme.
A mělo by nás při každém pohledu na kříž napadnout, že na kříži vykrvácel Boží Syn, abychom my mohli žít.
Mělo by nás napadnout, že na kříži přestalo být lidské trápení nesmyslné a neúčelné.
Mělo by nás napadnout, že Kristův kříž máme po celý život následovat.
Následovat kříž denně v osobním životě - co se tím míní?
Máme snad vyhledávat kříže, trápení? To jistě ne. Ani Ježíš to nedělal, kříž mu byl vnucen. Nectíme kříž jako nástroj mučení, usmrcení, ale jako nástroj přemožení smrti, znamení života za smrtí. Světlo Kristova kříže, to je jas Zmrtvýchvstalého, vítězná záře velikonočního jitra.
Následování Kristova kříže znamená, jak nás učí i dnešní čtení z Písma, pohlédnout na kříž s vírou, když na nás dolehnou kříže každodenního života. Znamená spojit své denní křížky s křížem Kristovým a nést je v síle Kristově.
Na golgotské skále našeho světa stojí kříž Ježíšův už pro všechny časy. Jeho paprsky odpouštějí vinu a obdarovávají životem toho, kdo na něj s vírou pohlédne.
Ale na skále, kde zemřel Ježíš, stály kříže tři. Prostřední - Ježíšův - byl kříž obětavé lásky. Po pravici byl kříž lítosti, po levici kříž lhostejnosti. Jeden z těch tří si volí za svůj každý člověk. Který kříž si zvolíš ty?
 

21. září: SV. MATOUŠE, apoštola a evangelisty
 

MATOUŠOVO EVANGELIUM

Přečti si prvních 25 veršů Matoušova evangelia. Ten rodokmen není přesný rodopisný výčet, evangelium není Ježíšův životopis. Podstata spisu není, jak to bylo s Ježíšem tenkrát, ale jak to dnes a vždycky dopadá s Ježíšem a s těmi, kteří chtějí jít životem jeho cestou.
Dokud žili ti, co Pána Ježíše osobně znali, dokud žili Ježíšovi učedníci, mohli lidé od nich slyšet, co Ježíš učil, co a jak dělal.
Kázání apoštolů a jejich žáků se nazývalo katechesis, česky ozvěna. Ozvěna hlasu Pána Ježíše. A když apoštolové a jejich žáci stárli a umírali, začali si jejich posluchači ty katechese zapisovat, aby si zachovali to, co jim říká vzkříšený Kristus. Tak vznikly první zápisy kázání apoštolů, výroků a činů Ježíšových. Ty byly později použity při sepisování evangelií. Těch evangelií vznikla celá řada, ale jen čtyři z nich uznala církev za věrné, pravdivé, inspirované.
Evangelia nejsou tedy životopisy Ježíšovy, ale spíš to jsou katechismy. Učení Pána Ježíše je tam uspořádáno podobně jako v katechismu.
Evangelium je tedy příběh živého Krista, jak jednal, učil, působil v Palestině kolem roku 30. Je to příběh živého Krista, jak působí svým Duchem i dnes, letos, roku 1997 zde ve Fryšavě. Jak působí po celém světě. A je-li kde ve vesmíru rozumná civilizace, jak působí i tam. Vždyť jedno z jeho jmen je i PÁN VESMÍRU.
Tato evangelia si máme číst. Ale pozor: to neznamená, že si dáme za úkol, že si denně přečteme několik řádek evangelia. To také, ale bylo by to málo. My máme v těch verších evangelia hledat, jak se dnes odehrává Kristův příběh mezi námi, v mém životě. Jak se dnes projevuje jeho láska a moc tam, kam dnes posílá nás.
Jako tenkrát chodili za Ježíšem jeho učedníci, tak za ním jdeme do kostela i my dnes, abychom ho slyšeli. Jak oni s ním sedali u stolu, lámali chléb, stolovali s ním, tak s ním stolujeme i my, i zde, i dnes.
Pojďme ho tedy pozdravit, poděkovat mu za jeho stálou přítomnost v symbolu svatého Pokrmu. Pojďme mu povědět své starosti, své prosby.
 

POZDNĚ POVOLANÝ

Hebrejské jméno Matouš znamená totéž, co řecky Theodor, česky Bohdan. Proč právě tímto Bohdanem jeho krajané tak opovrhovali?
On vybíral daně pro nepřátele svého národa, pro okupanty Římany. Byl to kolaborant a měl za to výhody. Na obchodní cestě ze syrského Damašku do Jeruzaléma měl za to dobrou štaci a výnosnou prebendu - akcíz, jak se tomu za Rakouska u nás říkalo.
Na takové obchodní cestě se člověk dozví, co je kde nového, co se kde přihodilo. Matouš se dozvěděl i o rabím Ježíši. Rabínům, kněžím, se Matouš normálně vyhýbal, bál se jich, ale o tomto se vypravovalo, že nestraší lidi pekelnými tresty, ale káže moc pěkně o milosrdné lásce nebeského Otce. Zašel si někdy i poslechnout Pána Ježíše zpovzdálí, když byl nablízku, ale pak se zase vracel ke starému řemeslu, ke starému životu. Neměl dost síly a rozhodnosti, aby toho nechal. Ostýchal se, bál se.
Ale Pán Ježíš věděl, co se odehrává v jeho srdci a jde mu osobně na pomoc. Vyhlédne si vhodnou chvíli, sám jej oslovuje, sám jej povzbuzuje: Neboj se, pojď za mnou, následuj mne, já se tě ujmu.
A Matouš jde. Ze samé radosti nad tímto rozhřešením, osvobozením od špatné minulosti, uspořádá ještě hostinu na rozloučenou svým přátelům, bez lítosti opouští výnosné zaměstnání a jde za Pánem Ježíšem, stává se jeho učedníkem, apoštolem.
A vidíte: právě tenhle ”pozdně povolaný„ - tehdá měl Pán Ježíš kolem sebe už šest učedníků, bylo to v druhém roce jeho veřejného působení - právě tento muž pozdního povolání, nám zanechá vzácný dar: své životní dílo, své evangelium.
Byl tenkrát už starým mužem, když se dal do spisování - nejspíš asi diktování. To už uplynulo čtyřicet let od toho překrásného půldruha roku, co chodil s Pánem Ježíšem, co žil v jeho blízkosti. Starý Matouš dostal do rukou evangelium Markovo: Tolik toho tam schází, co Pán Ježíš říkal, učil! A tak se dá do psaní, aby evangelium ucelil, doplnil o vlastní zážitky a zkušenosti, o své osobní svědectví.
Jeho evangelium je životopis lidský - svědectví o Ježíšovi jako člověku, našem lidském bratru. Víc píše o tom, co Pán Ježíš řekl, než o tom, co udělal. Nepíše v historickém sledu, v časové posloupnosti, jak to šlo za sebou.
Spojuje Ježíšova slova podle obsahu ve veliké celky, v kázání.
Díky svatému Matoušovi a ostatním evangelistům - víte, děti, kolik jich bylo? - zní hlas Pána Ježíše i dnes mezi námi. Můžeme si kdykoliv, zde v kostele společně, i doma sami, otevřít Písmo svaté a poslechnout si, co nám Pán Ježíš říká. - I nám? - Nebo jen tehdejším, svým současníkům?
Tohle už věděl svatý Augustin a radil: ”Tak naslouchej evangeliu, jako by Pán Ježíš stál před tebou, jako by k tobě osobně mluvil.„
A světec naší generace, misionář muslimů Charles de Foucault mluví ve stejném duchu: ”Pro každého je v Písmu svatém věta, kterou Duch svatý nechal zapsat zvlášť pro něho.„
Celníkovi Matoušovi řekl kdysi Pán Ježíš v pravé chvíli: ”Pojď a následuj mne.„
Dnes volá hlas Ježíšův i každého z nás: I ty pojď a následuj mne! I ty máš dělat, jako já jsem dělal, i ty máš úkol, který z tebe nikdo nesejme: v pravou chvíli povědět svému bližnímu pravé slovo, které by mu pomohlo dát se do pořádku, dostat se z bídy.
Ale pozor! Je tu položen dvojí důraz. Jednak aby chvíle, kdy promluvíš, byla pravá, vhodná. A za druhé aby pravé, vhodné bylo slovo, které říkáš.
Mluvíš-li v nepravou chvíli, víc pokazíš, než prospěješ. Povíš-li nepravé slovo, jestli to vyjádříš nevhodně, víc pokazíš, než prospěješ.
Není tedy naším úkolem pořád napomínat, pořád hubovat ty kolem sebe: Takové to: ”Já ti pořád povídám!„ - to nebývá už ani slyšeno, omrzí se všem. Je třeba především o těch kolem sebe (o všech Matouších) přemýšlet,uvažovat. Je třeba hledat pravé slovo v pravou chvíli.
A teprve z ticha, z mlčení, může vyjít slovo, které je slyšeno, které může být přijato. A takové slovo z ticha poví víc, než stálé mluvení.
Následovat Krista ve službě bližním, tedy znamená především poznávat bližního, porozumět mu, zamilovat si ho - a v pravou chvíli neváhat osobně se angažovat k pomoci.
Matouš pochopil a šel. A co ty, co my? Zůstaneme sedět ve svých starých pohodlích?