Uvedení do bohoslužby
Stojíme na počátku adventu, doby přípravy na vánoční nové, hlubší setkání
s Pánem Ježíšem. V adventě máme zkontrolovat zaměření svého života,
svých názorů, jestli směřují správným směrem, k dobru, k Bohu. Vánoce sice
minout nemůžeme, ale s Kristem se minout můžeme.
Adventní věnec nám bude zeleným znamením naděje, světýlkem Boží lásky
a porozumění.
S upřímnou opravdovostí litujme všeho, co nás od Boha odvádí, a vykročme
na adventní cestu.
Uvedení do čtení
1. Iz 63,16b-17.19b;64,2b-7
V prvním čtení teď smíme prožít důvěrnou chvíli s prorokem Izaiášem.
Prorok se modlí. Ale jak se modlí! S jakým zaujetím, s jakou pokorou, s
jakou důvěrou stojí před Bohem!
2. 1 Kor 1,3-9
Svatý Pavel mluví o velkém daru Božím, který dává našemu životu nový
smysl. Poslouchejme, koho tím darem míní.
3. Mk 13,33-37
V evangeliu nám Pán Ježíš podává charakteristiku naší životní situace:
Jsme jako nájemci světa a svého života. Máme se těšit na hospodáře, až
přijde odměnit naši věrnost.
JAK SE TĚŠIT NA VÁNOCE
Uvažovali jste už někdy o tom, jak mistrné dílo je náš církevní rok?
Představte si třeba, že by nebyl žádný advent. Byly by pak vánoce tím,
čím jsou? Matka církev nás adventem učí: Každé pravé a hluboké radosti
musí předcházet těšení, čekání. K velkým uměním života patří i umění správně
čekat, připravovat se.
Dnešní evangelium také označuje náš život jako čekání: Jsme nájemci
domu tohoto světa a čekáme, až přijde hospodář a zúčtuje s námi, jak jsme
hospodařili.
Jak to říkal Pán Ježíš v podobenství? Hospodář je už dlouho pryč, nájemníci
se v domě cítí jako ve svém, jako doma, už na Hospodáře ani nevzpomenou,
už ani nechtějí věřit, že je. Dnešní člověk také tak cítí: Cítí se pánem
svěřeného světa, v Boha Hospodáře nevěří. Myslí, že nikomu účty skládat
nebude.
Není snadné nám, křesťanům, stát proti módnímu proudu života bez Boha.
Advent nám pomáhá upevnit v sobě vědomí: Bůh již přichází, čekejme na něj.
Nemá to být čekání pasivní, nemáme život prospat. „Nevíte, kdy Pán přijde
- zda o půlnoci, zda o jitřním kuropění. Ať vás při svém příchodu nenalezne
ve spánku!“ Nejen správce domu, nejen vrátného, všech se týká tato výzva
- od papeže až po laiky; všichni pokřtění jsme za církev - dům Boží - společně
zodpovědni. Všichni máme napomáhat růstu Božího království dobra na světě.
Mnozí si to dělají s tím bděním lehké, jen hlídají, co kdo je povinen.
Zde v kostele toto je věc faráře, to kostelníka, toto mají udělat ti a
ti, proč není uděláno ono? Proč kněží špatně kážou, proč je můj soused
hubatý, proč, proč. Mluvení, souzení, kritizování. Znají povinnosti všech,
všechny stačí posoudit. Nelze říct, že by tito lidé spali - oni bdí, ale
jen mluví tam, kde by měli jednat. Tam, kde vidí nejvíc nedostatků, tam
by měli nejvíc pomáhat, - a oni jen mluví.
Mnozí si zase z bdělosti a čekání dokážou udělat bláznivý kolotoč,
honičku pro sebe i pro jiné. Jsou rodiny, kde mají k tomuto nervóznímu
stavu zvlášť vlohy. Braňte se adventu podle obchodní reklamy, adventu zkšeftařenému,
zhmotařenému: Kde sehnat přesně ten dárek, kde právě ty pochoutky, kdy
kdeco napéct, navařit, kdy kdeco uklidit,kdy doštrikovat. Na Štědrý večer
je pak z maminky uštvaný nervák, zralý spíš na spací kůru než na radostné
slavení a prožívání svátků, - z tatínka panák oškubaný o poslední
korunu. Braňte svůj advent před nákupní horečkou. Projevujte dárkem svou
lásku a ne výplatní pásku.
Adventně čekat, jak nás tomu učí moudrá církev, znamená ztišení, znamená
neštvat se, nepospíchat. „Proč tak pospícháš?“ - ptal jsem se. „No, přece
abych měl pak více času!“ - odpověděl udiven, že se ptám na
takovou samozřejmost. Pospíchat, abych měl čas - tenhle nesmyslný protimluv
straší v mnoha hlavách. Mít čas, to není deset minut k dobru získaných
riskantní jízdou autem, to není lapání dechu po přeskočení poslední překážky.
Mít čas, to je životní postoj, to je výsledek řádu v činnosti, to je
výsledek správné životosprávy. Staří říkali, že kdo stále naříká na moc
práce, tomu se má práce přidat a tak ho přinutit, aby sedl a začal přemýšlet.
Aby si napřed věci promyslel, uspořádal, a pak klidně a účelně jednal.
Ono totiž uvažovat , přemýšlet, - to lze jen v klidu.
Svatý Ignác z Loyoly vynalezl zvláštní technologii pro zklidňování.
Zavedl exercicie, duchovní cvičení. V nich se dává člověku příležitost
k utišení, přemýšlení a k uspořádání všech záležitostí života. Exercicie
svatého Ignáce trvaly třicet dnů. Někdo z vás měl možná to štěstí a byl
na exerciciích třídenních. Teď máme velkolepou příležitost všichni: Využít
letošní advent trochu jako exercicie, duchovní cvičení. Máme příležitost
ztišit se v těchto dnech, uspořádat si věci života a tak se nově učit čekání
na setkání s Kristem o vánocích, i na účtování s Hospodářem a Pánem světa
v náš den poslední.
Máme teď v adventě na pomoc roráty. Budeme se na nich systematicky
učit, jak vnést do svého myšlení a jednání řád, jak dát svému životu smysl.
Pán přichází. Vyjděme mu vstříc teď při bohoslužbě vyznáním víry a
lásky, a denně hledáním smyslu svého života, hledáním cesty k němu.
POSLEDNÍ STRÁNKY V BOŽÍM KALENDÁŘI
Je to obraz zániku, konce světa, na který dnes církev obrací náš zrak.
Když jsme toto evangelium slýchali jako děti, báli jsme se a nechávali
se znovu a znovu ujišťovat, že to ještě moc dlouho nebude, že Pán Ježíš
nám dal poznávací znamení, podle kterých poznáme, kdy se bude konec blížit,
a ta že se ještě nenaplnila.
Dnes však o konci světa čteme nejen na stránkách Písma, ale i v denním
tisku. V ruce několika lidí na světě je síla, která je schopna zničit náš
svět v okamžiku.
Ptejme se tedy s novým zájmem, co Kristus říká o tom, kdy bude konec
světa.
Evangelium musí být hlásáno mezi všemi národy (Mk 13,10)
A to ještě není a tak hned to nebude - říkávali nám ve škole - tj.
před několika desetiletími. Dvě třetiny lidstva ještě neví nic nebo skoro
nic o Kristu, mapa křesťanského světa vykazuje moc bílých míst. - Jenže
dnes radikálně změnily situaci moderní dorozumívací prostředky: rozhlas,
televize, noviny, knihy. I v nejvzdálenejších zemích mají lidé možnost
informovat a poučit se o Kristu. Každý na zemi má možnost zaujmout stanovisko.
- A evangelium nepraví, že bude konec, až všichni lidé v Krista uvěří,
ale až bude všude hlásán, až bude mít každý možnost říci ke Kristu své
ANO nebo NE.
Není to tedy mlhavá dálka, ale už přítomnost, kde se naplňuje toto
znamení.
Národ vyvolený se navrátí zpět (Řím 11,25-26)
Národ vyvolený - Židé. Se smíšenými pocity jsme se my, křesťané, dívali
vždy na tento nešťastný národ, zdálo se nám často, že tragédie Velkého
pátku, roztržená chrámová opona, jsou znamením trvalého, hněvivého zavržení.
- Byla to krvavá křížová cesta, jíž šlo židovstvo světem. - Její Kalvárií,
vyvrcholením, bylo běsnění za Hitlera. Nikdy se nám nezdálo být vzdálenější
tvrzení Pavlovo, že i Židé najdou cestu do království Božího.
A hle: Židé mají zase svůj vlastní stát. Není to sice stát křesťanský,
ale je plný křesťanství. Každé místo, dědina, rybník, vše jim mluví o Kristu.
- A čím začali svůj vlastní svébytný národní život? Vzpomínáte ještě? Pozoruhodným
procesem, v němž znovu zkoumali Ježíšovu vinu. Závěrem procesu židovský
národ oficiálně vyhlásil Ježíše za nevinně odsouzeného, a jeho smrt za
justiční vraždu. - Neméně pozoruhodné je to, co jsme slyšeli z jednání
2. vatikánského koncilu: Bylo tam všemi delegáty, tedy oficielními představiteli
celé katolické církve, schváleno prohlášení, že židovský národ není vinen
smrtí Kristovou. Že vinu nese všechno hříšné lidstvo - lidské hříchy, pro
ty že Kristus chtěl umřít.
Je vidět, že i tato podmínka, která se ještě nedávno zdála být nemožná,
zdá se nyní blíž svému naplnění.
Veliký odpad (Mt 24,5-8)
U evangelisty Matouše čteme, že mnozí se popletou ve svém myšlení,
zavrhnou víru a přidrží se nevěry, jako by to bylo něco lepšího. Sledujeme
tento odpad už po 150 let: nejprve to byli jednotlivci - inteligence, ale
pak to šlo masově. Napřed průmyslové dělnictvo, po nich zemědělci. Ne jen
vlivem ateistické propagandy, ta na tom moc nemění. Je to stejné i v zemích,
kde ateistická propaganda není.
Druhá známka dle svatého Matouše: Vyhasne láska mnohých. Lidé se přestanou
mít rádi ... Ať hovořím s lidmi z kteréhokoliv pracovního prostředí, na
otázku, jak se jim daří v práci, slýchávám odpověď: Copak s prací by to
ještě šlo, to by nebylo tak zlé, ale horší je to s lidmi. Věčně se mezi
sebou hádají, věčně si závidějí, věčně jsou jednotlivci i skupiny proti
sobě, věčně si závidějí každou korunu. Opravdu uhasíná láska mnohých.
Antikrist povstane (2 Sol 2.3.násl.)
To je vážná a temná stránka Božího kalendáře. Antikrist je odedávna
oblíbená nadávka nechápajících: Luther papeži, papež Lutherovi. Svévolný
výklad způsobil již mnoho zla a zmatků, nejen v mladé církvi soluňské,
ale i ve všech stoletích křesťanské éry lidstva. Povězme si tedy jen to,
co jasně plyne z biblické zprávy:
Na sklonku času se objeví vtělené zlo, pýcha, moc, násilí, poťouchlost
a faleš. Tento Antikrist bude vítězit, ale nakonec zasáhne Ježíš Kristus.
„Dechem svých úst zahubí nešlechetníka,“ praví o tom Písmo.
Hle, přes všechny temné stránky posledních dějin lidstva, zůstává až
do konce evangelium Ježíše Krista radostnou zvěstí. Dobro nakonec zvítězí.
Pomine staré nebe i stará země, ale Slovo Boží nepomine, nepominou ti,
kteří se věrně drží Pána. Poslední slovo bude patřit Bohu.
Můžeme si tedy dát již odpověď, kdy bude konec světa?
Naprosto ne. Tyto všechny ukazatele nás jen nově ujišťují, že slovo
Boží je pravdivé, že to není jen nějaká sbírka bajek, a že se během věků
blíží k svému naplnění. Kdy to bude, nevíme a ani vědět nepotřebujeme,
když si z toho všeho vezmem správného poučení.
S touto útěšnou jistotou vstupujeme do nového adventu, do nového církevního
roku. Bude to dobrý advent, dobrý církevní rok, když budeme žít ve světle
pravd dnešního evangelia:
k Bohu - s pevnou vírou
k člověku - s vlídnou láskou.
Přímluvy
Pán Ježíš přichází, aby s námi sdílel náš lidský život, aby nás spasil.
Prosme ho:
Uvedení do bohoslužby
Žijeme ve světě plném nedostatků. A občas se vyčítavě ohlížíme po jeho
Stvořiteli. Zapomínáme, že svět není ještě hotový, a my lidé také ne. Že
vlastně žijeme na velkém staveništi světa i lidí, kde zmatky pocházejí
z nedodržování plánu Stvořitele.
Zapomínáme také, že dělníky na tom staveništi jsme i my. A že záleží
i na nás, aby se stavělo podle plánů autora světa - Boha Stvořitele.
Připomeňme si proto každý své vlastní nedostatky, vlastní neposlušnost
Stvořitele a prosme za odpuštění.
Uvedení do čtení
1. Iz 40,1-5.9-11
Dnešní starozákonní čtení pochází z tzv. „Knihy útěchy Izraelovy“.
Je to poselství útěchy, původně určené izraelským zajatcům v Babylóně.
Ale platí i všem, kdo se cítí v zajetí dnešních babylónů: Bůh Vysvoboditel
už přichází, připravuj se!
2. 2 Petr 3,8-14
Svatý Petr zápasí s naší nedočkavostí. Když něco chceme, chceme to
hned. Pojďme se tedy učit správné perspektivě dětí Božích: pohledu na život
ze zorného úhlu věčnosti.
3. Mk 1,1-8
Dobře poslouchá dnešní evangelium ten, kdo ve volání Předchůdce Páně
po nápravě života uslyší výzvu ke svému osobnímu obrácení, k hlubokému
prožití svátosti milosrdenství, adventní svaté zpovědi.
JAK POZNAT PÁNA JEŽÍŠE
Ze všech stran to dnes slyšíme: je advent, přichází Pán, připravte se
na jeho příchod.
Prorok Izaiáš volá, abychom mu připravili rovnou cestu - prohlubně
zasypali, kopce snížili, zatáčky srovnali.
Jan Křtitel volá: Přichází za mnou mocnější, než jsem já, připravte
se!
Jak se máme připravit na příchod Pána Ježíše? Minulou neděli jsme slyšeli,
že se máme v adventě naučit znát sebe, znát své chyby a napravit je.
Dnes dodejme, že se musíme naučit znát nejen sebe, ale i Pána Ježíše,
abychom jej rozeznali, až přijde.
Mnoha lidem se totiž stalo, že ho nepoznali. - Už za jeho života se
to stalo, většině celého národa. Mnoha lidem se to stává dodnes. I sám
Jan Křtitel byl na rozpacích a posílal za ním své žáky s dotazem: Jsi ty
opravdu ten, který má přijít?
Čím to je, že lidé nemohou poznat Pána Ježíše, svého Vykupitele? Je
to tím, že si o něm každý udělá nějakou vlastní představu, - a protože
Pán Ježíš je jinačí, než ta představa, tak ho odmítnou, nepoznají.
Tuhle se ptal jeden chlapec - a vůbec to nebyl nějaký malinkatý chlapeček,
byl už velký dost - a ptal se maminky: „Mami, proč vlastně Ježíšek je holčička?“
- Maminka se zarazila: „Jak se tak hloupě můžeš ptát?“ A tu ten chlapec
povídá: „No přece všude je tak namalovaný - v sukních jako mají děvčata,
a má dlouhé vlasy s blond přelivem a pusu má také namalovanou - to kluci
nedělají...“ Ten chlapec si udělal představu podle nevkusných, kýčových
obrázků.
Jak si jej představoval Jan Křtitel? Víme to z jeho kázání. Mesiáš
bude slavný, mocný král, který udělá pořádnou prověrku všech lidí: Všechny
hříšníky zahubí bleskem, (to jsou samozřejmě ti druzí, já ne), bez milosti
provede čistku v celém národě, odstraní zlo ze světa.
Mnozí lidé si to tak myslí dodnes. Že nejlepší prostředek, jak odstranit
zlo ze světa, je zahubit, pobít všechny zlé lidi. Bůh jako Zoro Mstitel,
který potrestá ty, co mně ublížili - to je představa podle jejich gusta.
Jak mají potom poznat Vykupitele v dítěti, synáčku Panny Marie, - v
Ježíši plném dobroty a milosrdenství, který nechce být vůdcem politické
revoluce, nechce zabíjet, ale chce zachraňovat, křísit, oživovat?
To je náš adventní úkol, to je naše příprava na setkání s Ježíšem.
Zamyslet se máme, uvědomit si: Jak si vlastně představuji Pána Ježíše?
A jaký je Pán Ježíš ve skutečnosti?
Jak rozděluje lidi, když ne na hříšníky a spravedlivé? To jsou otázky,
na které musíme hledat odpověď znovu a znovu, celý život. Kousek po kousku
objevovat jeho podobu ve vyprávění evangelia, v tváři hodných lidí. Plně
ho poznáme až tváří v tvář, ale teď už víme jistě jedno, že rozděluje lidi
ne na spravedlivé a hříšníky - vždyť jsme všichni hříšníci, ale že dělí
lidi podle lásky: jestli umějí milovat jiné a chtějí být milovaní, nebo
jestli láskou pohrdají a odmítají ji.
Pojďme teď společně vyznat svou víru v Pána Ježíše a poprosit: Prolom,
Pane, nebesa a sestup mezi nás. Dej se nám poznat v této svaté Oběti, v
eucharistické slavnosti tvé lásky
UČIT SE OD DĚTÍ
„Připravte cestu Pánu!“ Tak na nás dnes v evangeliu volá Předchůdce
Páně, Jan Křtitel.
Ale kam nás to posílá Jan Křtitel? Kam že máme připravit cestu?
Máme si teď v adventě především urovnat cestu do vlastního srdce.
Ke svému „já“ jednu cestu známe dobře, ta je dobře vyšlapaná. Je vyšlapaná
za tím, co je mně příjemné.
Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - do vlastního
srdce. Že místo na libůstky života máme obrátit pohled na sebe, abychom
se uviděli jací jsme, bez společenské masky, bez nalíčení, bez divadýlka,
kterým se lidem předvádíme.
Dále si máme urovnat cestu k bližnímu.
Běžné a dobře vyšlapané jsou cesty ke zneužití bližního. Známe mnoho
prostředků a způsobů, jak bližního využít ke svému prospěchu.
Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - na cestu
služby bližnímu, na cestu odpuštění bližnímu, na cestu pomoci bližnímu.
Také máme urovnat svou cestu k Bohu.
Jakou znáš cestu k Bohu? Mnozí znají jen tu, po které se rozběhnou,
když něco potřebují, když jim začne téci do bot: „Pane Bože, pomoz! Pane
Bože, zařiď tohle, udělej tohle!“ - I cesta do kostela je někomu jakýmsi
výměnným obchodem: „Já ti dám, Bože, tuhle pobožnost, ty se za to ukaž
uznalý a dej mi za to toto!“
Jan míní, že je načase, abychom se i na této cestě obrátili. Abychom
nehleděli na Boha jako na obchodního partnera, pojišťovacího agenta proti
živelným a životním pohromám, ale abychom se vydali na cestu k němu s pokornou
a důvěrnou láskou jako děti k Otci.
A teď se zeptejme kdo bude naším cestovním průvodcem?
Na cestách, na zájezdech do neznámých nových krajin míváme s sebou
zkušeného průvodce. Ten cestu zná, ten se všude vyzná, ten se stará, abychom
správně dojeli, abychom z cesty měli co nejlepší užitek.
Na cestě do vlastního srdce, na cestě k bližnímu, na cestě k Bohu Otci
máme také zdatného průvodce. Sám Otec nám jej posílá naproti - a to je
radostné poselství adventu: že Otec nám posílá svého Syna, aby nás vedl
životem a přivedl k Němu.
A jak k nám tento průvodce přichází? Ne v síle, ne v moci, ale v podobě
dítěte.
Cesta dítěte je i pro nás cesta k Otci.
Cesta dítěte. Stojí psáno: „Nebudete-li jako maličcí - jako děti, Boží
království ani neuvidíte.
Co pod tím máme rozumět, jak jít životem cestou dítěte? Pozoruj dítě,
jeho bezelstnost, jeho lásku, jeho radostnost a veselost a budeš znát odpověď.
Ptali se tuhle návštěvníka ze zahraničí, co ho u nás zaujalo. Řekl:
„Jedno je mi divné. U vás zpívají jen malé děti a opilci.“
Od dětí se můžeme učit radosti a veselé mysli bez dopingu sklenicí
rumu.
Od Božího Dítěte, u betléma, se můžeme učit těšení na svátky, radosti
z dávání, radosti z obdarování.
Advent je čas dětí. Advent můžeme správně prožít jen po způsobu dětí.
Nebudete-li jako maličcí, Boží království neuvidíte.
Dětská živost a hravost ať v nás tedy žije dále jako stálá ochota změnit
svůj život k lepšímu, měnit svět kolem sebe k lepšímu.
Prorokem na poušti světa v letošním adventu ať jsme tedy my - místo
Jana Křtitele. Ať naše radostnost káže našemu okolí radostnou zprávu, že
náš Vykupitel už přichází. Že je čas mu připravovat cestu do našeho srdce.
Přímluvy
Pán Ježíš se stal synem člověka, abychom my se mohli stát dětmi Božími. Prosme ho:
Uvedení do bohoslužby
Dnes je neděle Laetare - radosti - a mešní roucho má mít dnes barvu
růžových červánků.
Slovo Boží v nás chce oživit radostné povědomí, že Boží zaslíbení se
netýkají jen daleké budoucnosti, ale už i přítomné chvíle. Kdo přijme Krista
do svého života, ten už teď udělá radostnou zkušenost s Pánem zde, uprostřed
nás. K tomu zážitku nás vede i křesťanská oslava vánoc.
Přivítejme tedy dnes Pána, který už přichází, s pokornou láskou.
Uvedení do čtení
1. Iz 61,1-2a.10-11
Pěkně se dnes poslouchá radostný hlas proroka: Člověče, raduj se, Bůh
přichází, aby ovázal tvé rány. Vyplácí se jít mu vstříc.
2. 1 Sol 5,16-24
Svatý Pavel projevuje v dnešním čtení starost, abychom v sobě neuhasili
světlo Božího Ducha. Dobře poslouchejme, co radí dělat a co nedělat.
3. Jan 1,6-8.19-28
Starozákonní kněží se chtějí s Janem Křtitelem hádat o rituální omývání
- tak rozumějí jeho křtu. Jan jejich arogantní výslech přechází a obrací
jejich - i naši - pozornost k tomu, co je jedině důležité: abychom nepřehlédli
toho, který již stojí mezi námi.
POSLEDNÍ REPORTÁŽ
Dnes vás pozvu, abyste vyslechli poslední reportáž k mezinárodním událostem
od posledního reportéra na konci světa. Až bude podávat přehled, co se
v lidských dějinách odehrálo, mohla by tam být tato zpráva:
„A existovala také skupina lidí, které vyslal Bůh. Její jméno bylo
Církev. Ta tu byla, aby svědčila světu o světle. Sama nebyla tím světlem,
jen jiným o něm svědčila, aby uvěřili.“
Takový žurnalista by si zasloužil pochvalu, protože dokázal tak stručně
povědět, oč se jednalo v celých církevních dějinách: k čemu umírali mučedníci;
k čemu byl stavěn svatopetrský chrám; k čemu byla poutní místa; k čemu
žil svatý František z Assisi; oč se jednalo řeholnicím u lůžek chorých
dětí; proč se mladí muži vzdávali manželství a vstupovali do kněžských
seminářů a dívky do klášterů; proč se manželé nerozloučili, i když prožívali
krize.
Ten komentář by mohl pokračovat dál takto:
„A toto je svědectví, které Církev vydávala: Když se jí lidé ptali:
Kdo jsi ty? - tu vyznala a nezapřela: já nejsem Kristus.
V tom je jeden veliký výsledek reformního úsilí pokoncilního, že církev
nově promyslila a pochopila svou podstatu v duchu svědectví Jana Křtitele.
Církev pochopila, že není totožná s Kristem, že ona není zviditelněný Kristus,
mezi námi dále žijící.
Jaká úleva, že si toto jasně uvědomujeme! Jaká úleva, že církev s Janovou
pokorou vyznává: „Já nejsem Kristus.“ Kristus, to nejsou mrzuté tváře věřících;
- Kristus, to nejsou balíky akcií vatikánské Banky svatého Ducha. Kristus,
to nejsou kněží příliš z tohoto světa, to nejsou církevní vrchnosti panovačné
a nespravedlivé.
Jaká úleva, že církev se už neztotožňuje s Kristem. Kolik lidí odradilo
od víry v Krista právě to, že se s ním církev občas v lecčems ztotožňovala.
Ale dokončeme reportáž v duchu dnešního evangelia:
„Lidé se té církve ptali: Proč křtíš, když nejsi Kristus? - a tu ona
odpovídala: Já křtím jen vodou, ale uprostřed vás je ten, kterého neznáte,
který vás pokřtí Duchem svatým. Já jsem jen hlas, volající na poušti světa:
Čiňte pokání, připravte cestu Pánu.“
Ať dnešní naslouchání Božímu slovu a celá dnešní naše bohoslužba není
jen sváteční chvilkou, za níž by nic nenásledovalo. Poslechněme hlas volající
církve, čiňme opravdu pokání, připravme opravdu Pánu cestu do své duše.
Jistě se mnozí chystáte přijmout před vánocemi svátost pokání, jít
ke svaté zpovědi: advent - to je nejhlubší, nejdůkladnější kající příprava
k této svátosti. Abyste to neodbyli jen formálně! Připravte se na vánoční
zpověď důkladně.
Abyste se nemuseli tlačit a čekat o svátečních dnech u zpovědnic, budu
zpovídat v ... Udělejte si na zpověď čas.
K těm, kteří do kostela nemohou dojít, rádi v tomto týdnu zajdeme do
domu, - když nás pozvete - a posloužíme svatými svátostmi, abychom všichni
mohli slavit vánoce se srdcem připraveným.
Vyznejme nyní svou víru v toho, který přichází, a volejme mu společně
vstříc : Věřím v Boha...
PAVLŮV RECEPT NA PĚKNÝ ŽIVOT
„Víte, kdo je to Bhagwam Sri?“
„Víte, kdo vám ukáže cestu? Bhagwam Sri!“
„Poslechněte si Bhagwama Sri - najdete radostný život!“
Takhle křičí v posledních letech na lidi v západních městech z plakátů,
reklam, z ampliónů a tlampačů různá orientální jména.
Kdo jsou ti, co chtějí vést Evropu? Učenci, vědci, politici, filosofové,
lékaři? Nic takového - domorodí šamani z indických pralesů, příslušníci
kmene Guru a jiní jim podobní.
Takhle to dopadá s dnešní evropskou civilizací. Dřív jezdili misionáři
z Evropy do pralesů cizích světadílů, teď jezdí domorodci z pralesů učit
Evropany žít.
A lidé, unavení politickými šarvátkami, byznisem, psychoanalysou, sexem,
skepsí, utíkají z měst do přírody v naději, že tam najdou smysl života.
Na 30.000 Němců prý už odjelo do klášterů v Tibetu.
Proč vám to dnes vypravuji? Říkáte si možná, že tohle přece není náš
problém. Že to je problém civilisace na západě. Naše děti tam nepojedou.
Jenže je to i náš problém. Naše děti také utíkají do džungle. Jen si
přečtěte denní kroniku v novinách: Party mladistvých, kteří utekli z domova,
z práce, přepadají, kradou, toulají se, nepracují, příživničí, fetují.
Je to týž útěk ze života jako u těch, co táhnou do Indie a Tibetu.
Všechny ty útěky z rodin, z domova, ze společnosti svědčí, že tam není
dost lásky, radosti, pohody.
Všechny ty útěky jsou naší obžalobou, že nejsme dost křesťané, že nevytváříme
kolem sebe křesťanské prostředí, ovzduší.
Zde jsme u zásadní otázky: Co je úkolem každé generace, nejen naší?
- Máme kolem sebe vytvářet křesťanské prostředí.
Už svatý Pavel, jak jsme si dnes četli v listu křesťanům v Soluni,
jim - i nám - načrtával takový program křesťanského života:
„Bratří, stále se radujte! Buďte bdělí!
Bez přestání se modlete.
Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.“
To je křesťanský životní program podle svatého Pavla. Platí to i pro
nás?
Co s takovým programem dnes? „Buďte bdělí - neustále se modlete!“ To
snad máme méně spát, to snad máme odříkávat Otčenášky od rána do večera?
Vy dobře víte, že tak to Pavel nemínil: Bdělost, to je hlídat si pokušení
ke zlu, zlosti, mrzutosti, nenávisti. Hlídat si každé zlé hnutí v sobě,
vše, co narušuje lásku.
Stálá modlitba, to je vše, co dělám v lásce a z lásky, to je celý křesťanův
život, když se žije pokojně.
Je tu otázka do našeho adventního zpytování svědomí:
Co zlého musím v sobě překonat já?
Čím vyvolávám rozmrzelost druhých, čím je trápím?
A teprv tam, kde člověk se naučí žít pokojně a v lásce,
teprv tam začne růst opravdová modlitba,
teprv tam můžeš říkat slova modlitby, slova Otčenáše, a to říkání je
opravdová modlitba.
Kdo v srdci nosí nelásku a hněv, ten se nemodlí, i kdyby říkal sebevíc
modliteb, ten jen brebentí slova.
A naopak, kdo se učí žít podle Pavlova návodu, kdo se učí žít pokojně
a v lásce, u toho je modlitbou celý jeho život, celý životní postoj, tam
je křesťanské ovzduší a prostředí. Tam je domov, ze kterého se neutíká
ani do džunglí indických, ani do džunglí našich měst, mezi zlodějíčky a
povaleče.
Přeji vám, aby vám adventní zpytování svědomí letos pomohlo ovzduší
vašich domovů pokřesťanit, to jest, naplnit pohodou a láskou.
Přímluvy
Jan Křtitel vydal celému světu i nám každému osobně svědectví, abychom mohli uvěřit v Krista. Pojďme společně prosit:
Uvedení do bohoslužby
Blíží se konec adventu. Dnes si máme už docela zblízka promyslet své
vánoční setkání s Kristem.
Ještě se však ohledněme zpět. Jak jsme využili adventní doby? Dali
jsme se vést hvězdou mudrců - Božím slovem?
Obraťme se srdcem k přicházejícímu Pánu a prosme ho s pokorou: 3.kaj.úkon.
Uvedení do čtení
1. 2 Sam 7,1-5.8b-12.14.16
Člověk se rád považuje za strůjce dějin. Král David chce do svých státnických
plánů zapřáhnout i Hospodina: postaví mu nádherný chrám. Tim si ho zaváže
a pojistí si jeho ochranu. Ale Bůh mu ústy proroka odpovídá, co zajišťuje
Boží požehnání bezpečněji.
2. Řím 16,25-27
Boží řízení je sice skryté, ale je skutečné. Co to pro nás znamená,
naznačuje svatý Pavel v dnešním čtení.
3. Lk 1,26-38
To, co se děje dnes s Marií, to se má naplnit i s námi v našem životě:
I my máme říkat denně Bohu své „ano“ jako Maria. Bůh stále nabízí lidstvu
spásu, ale ptá se vždy znovu na souhlas mne i tebe. My rozhodujeme, zda
i v nás se Slovo stane tělem, zda bude přebývat v nás a mezi námi.
BŮH SE NÁM DARUJE
To ten čas letí, - říkáme si my starší. Sotva advent začal - už je tu
čtvrtá svíčka na adventním věnci, vánoce jsou přede dveřmi.
Ba, čas rychle letí a ještě rychleji se mění. A pořád k horšímu, zdá
se někdy. - Říkal tuhle jeden starší spolubratr: Ještě před nedávnem jsme
mívali kostely přes celý den otevřené. Počítalo se s tím, že se tam věřící
přijdou pomodlit. Dnes máme kostely přes celý den zavřené. Počítá se s
tím, že tam zloději přijdou krást.“
Časy se mění. Před nějakými sto lety psal básník Jaroslav Vrchlický
v předvánočním čase báseň:
„Hlas zvonů táhne nad závějí - kdes v dáli tiše zaniká...
Dnes všechny zvony v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká.“
Dnešního básníka inspirovala převánoční doba jinak. Také jste možná
četli báseň (Miloslava Švandrlíka: Předvánoce):
„Hlas zvonů táhne nad závějí, - kdes v dáli tiše zaniká ...
A lidé do obchodů spějí, - zmocňuje se jich panika.
Ten pro triko, ten pro košili, - ten zase pro kus flákoty.
Před pulty chtivé davy šílí. - Čeká se na rum, na boty.
Stařík se prudce hádá s pannou - pro cosi v pestrém balení.
Co když to, probůh, nedostanou? - To by byl důvod k zhroucení!
Zdalipak ještě vytrubují - z jasného nebe andělé?
Zbyla jen vřava. Vášně bují. - Tak tedy šťatné, veselé.
Vy už tenhle předvánoční shon máte letos za sebou. Už jen zbývá zabalit
dárky do hedvábného papíru, převázat stužkou s větvičkou smrčí, napsat
jméno obdarovaného.
Vánoce jsou svátky dárků, v tom jsou všichni lidé na světě zajedno,
ti věřící i nevěřící, křesťané i ateisté. Rozdíl je jen v tom, že křesťané
vědí proč. Křesťané vědí, že proto si o vánocích dáváme navzájem dárky,
že se nám dala darem Láska největší, Láska sama, Bůh. Křesťané vědí, že
hodnota daru není v penězích, ale je v lásce, s kterou jej dáváš. Že dárkem
dáváš sám sebe - podobně jako v daru Eucharistie se nám dává Pán Ježíš.
V tom je krása a velikost dárku.
M. Quoist říká: „Kdybys předstal obdarovávat, přestal bys milovat.
Kdybys přestal milovat, přestaneš růst.
Když přestaneš růst, přestaneš i žít - stáváš se mrtvolou.“
Po sehnání a zabalení dárků nám zbývá ještě jedno důležité, totiž prožít
hezky a křesťansky vánoční dny. Nepokazit je nervozitou, honěním, zlostností,
náladovostí. To je snad největší dar celé rodině. A každý by se měl snažit
jej cele darovat: Dobrou náladu, pohodu, vlídnost.
O vánocích by maminka neměla mít nouzi o pomocníky - a to nejen při
loupání mandlí a míchání rozinek. Všichni by měli přiložit ruku pod komandem
vrchního generála maminky, aby vše bylo včas připraveno a maminka mohla
neutahaná sedět pěkně v kruhu ostatních.
O vánocích by ti, co jsou zvyklí být obvykle vlídní, měli by být ještě
vlídnější. Ti, co jsou zvyklí být zlobiví a bručiví, ti by toho bručení
měli na dobu vánoční vůbec zanechat.
Ti, co rádi pořád komandují, vychovávají, polepšují a kářou jiné, by
měli své bližní nechat o svátcích na pokoji. Nedělat z vánočního domova
polepšovnu.
„Zdalipak ještě vytrubují z jasného nebe andělé?“ ptá se teskně dnešní
básník. - Odpovídáme: Vytrubují. - Jen se musíme ztišit, abychom je uslyšeli.
Jen musíme svá srdce naladit na příjem nebeské vlny - na vlnu lásky a dobré
vůle.
Že to dnešní člověk umí, že s radostí vyhlížíte a nasloucháte i vy,
moji nedělní posluchači, svědčí i vaše vánoční pozdravy, co od vás dostávám.
V jednom čtu:
„Boží láska konce nemá - nad pozemskou cestu k cíli.
Jasná hvězdo u Betléma - vyjdi všem, co zabloudili.
Ať nesmutní sami doma, - zvony aby uslyšeli.“
A já se připojuji a přeji vám všem slovy jiného přáníčka co jsem dostal:
„Radost a něhu - na vločkách sněhu
pro Štědrý den.-
Nejen na vánoce - v celém novém roce
ať splní Bůh váš sen...“
Tak ať Bůh splní i vaše životní sny.
POCHYBNOSTI VE VÍŘE - HŘÍŠNÉ ?
Lukášovo evangelium o zvěstování dívce Marii, že se má stát matkou Mesiáše,
jsme už slyšeli mnohokrát, a také známe i mnoho líbivých obrázků, kde je
tato událost vymalovaná jako idylka bez problémů: Maria půvabně klečí na
klekátku v útulném pokojíčku, kam otevřeným oknem vlétají s poslem Božím
i vrkající holoubci a andílci a všude plno růžiček.
Nebude nám proto dnes snadné vytušit, o co v této zprávě jde a jak
se týká nás, mého a tvého dnešního života.
Především: Ona to tenkrát pro Marii nebyla žádná idylka. Střídmá slova
evangelia se zmiňují o dvou potížích Panny Marie: nejprve, že to nemohla
pochopit, a potom, že se bála.
I my se ocitáme ve svém životě v podobných situacích: Míváme pochybnosti
ve víře a bojíme se.
Jak se zachovala Maria?
Slyšíme Mariinu pochybnost: jak se to stane? Ale Maria nevyžaduje žádné
rozbory a důkazy, spokojí se s teologií srdce: projeví oddanost vůči Bohu,
která důvěřuje a neptá se proč. Důvěrou v Boha překonává i druhou nesnáz,
strach: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha!“
Jak se máme chovat my?
Především - nezavírejme oči před pochybnostmi. Mnoho křesťanů trpí
jakýmsi předsudkem, že mít pochybnosti je něco neslušného, co se dobrému
křesťanu vůbec ani nemá přihodit. Proto se ostýchají mluvit o potížích
víry s knězem, s domácími, ba ani sami sobě je nechtějí připustit a potlačují
je do podvědomí, místo aby se po vzoru Marie v pochybnostech zcela prostě
a otevřeně ptali: jak se toto může stát, jak je toto možné?
Když ti tedy napadne nějaká pochybnosti ve víře, nic se za to nestyď.
Ptej se. Hledej odpověď. Ale drž se i dál vzoru Mariina - velké cavyky
s tím nedělej: „Pán Bůh ví, jak to je, to je hlavní, a já na to časem také
přijdu.“
Pak je tu lidský strach. Kdybychom opravdu mysleli na to, co říkáme,
nastalo by při mešním Otčenáši asi veliké ticho tam, kde se říká: „Buď
vůle tvá.“ My se Pána Boha bojíme. My jsme slyšeli příliš mnoho strašidelných
historek už ve Starém Zákoně, jakým krutým zkouškám podrobuje Hospodin
své věrné (Job, Abrahám), že jsme si vytvořili uprostřed své zbožnosti
to nejbezbožnější tvrzení, které člověk kdy vypustil z úst: „Koho Bůh miluje,
toho křížem navštěvuje.“ To je ryze pohanská představa. Jak se nebát takového
Boha, který projevuje svou náklonost svým oblíbencům tím, že je strká do
nejrafinovanějších malérů!
My i ctnost zvanou „Bázeň Boží - bohabojnost“ - , chápeme jako povinnost
věřícího bát se Boha a jeho trestů.
Mariinu bázeň stačilo rozptýlit prosté oznámení, že nalezla milost
u Boha. Ona to věděla, a my to také musíme vědět, že bázeň Boží neznamená
bázeň před tím, co udělá Bůh! Vždyť co ten dělá, ,je vždycky dobré a k
dobru. Je to bázeň z toho, co vyvádíme my, lidé, proti Bohu a tím i proti
sobě, proti svému životu. Ctnost bázně Boží je bázeň, abychom se neodvrátili
od Boží lásky, abychom nezkazili život sobě i jiným.
Řekni i ty Bohu své: Fiat - ano!
A zde jsme na prahu vánočního tajemství. Začíná velká chvíle Zvěstování
i v mém, v tvém životě, bratře. Budeme prožívat, že se narodil Kristus
Pán, že Bůh přišel, aby za nás zemřel a vstal z mrtvých.
Bůh přichází a to vše nabízí osobně tobě: chceš? Bůh ti chce dát za
tvou smrt svůj věčný život, ale ptá se tě, jako se ptal Marie. - Čeká i
na tvoje přivolení, na tvou spolupráci.
Bez tvého souhlasu by se marně - pro tebe marně - narodil, marně zemřel,
marně vstal.
Maria zaváhala, ale řekla ANO. To se dnes čeká i od nás. Nejen postavit
jesličky, nejen zpívat koledy, nejen jít na půlnoční! I od tebe se čeká,
že vyjádříš Bohu svou ochotu žít podle zásad evangelia.
Mohu vám ohlásit radostnou zvěst: jste pokřtěni - jste křesťané - nalezli
jste milost u Boha! Povězme tedy dnes s Marií i my, každý z nás, Bohu své
životní ANO - ve společném vyznání víry.
ANO bez ALE
(Na kazatelně visí plakát s velikým ANO)
Za téma dnešního kázání jsem si z celého evangelia vybral jen jediné slovo:
jen Mariino ANO. - Tři písmena, není to trochu málo? Není. Tahle tři písmena
ovlivnila dějiny světa.
Co je na tomto Mariině ANO tak zvláštní? Právě to, že to slovo je samo.
Samo bez přídavků, samo bez podmínek, bez výhrad. Takové ano se vyskytuje
málokdy.
Stojím u stánku se zeleninou. Dejte mi kilo rajčat - ale ne moc měkká.
Kilo cibule, ale samé velké! Když došlo na mne, říkám: „Hlávku zelí bez
ale.“ - „Jak prosím?“ udivila se prodavačka. „Všichni tu mají přání s ale
- tak to zkouším nakupovat jen tak, bez ale.“
Nejen u zelináře, všude se náš život odvíjí kondicionálně - v samých
podmínkách.
- Jedu nakupovat, potřebuji pomoci. Pojedeš, Zdenko, se mnou? Ano,
ale jen když mne necháš sedět na předním sedadle!
- Mami, mohu si jít hrát za Jirkou? - Ano, ale jestli sis už napsal
školní úlohy.
- Táto, tohle sama nezvládnu. Pojď mi s tím pomoct! - Ano, ale až si
tohle dodělám.
A hle - v tomhle našem světě samých ano s podmínkami, slyšíme najednou
ANO bez výhrad. Prosté ANO, staň se mi. Jakmile se Maria ujistí, že jde
o Boží vůli, říká ano. Mohla mít dost - a oprávněných výhrad:
Mohla říct: Ano, ale až později, vždyť jsem ještě mladá.
Mohla říct: Ano, ale já na děti ještě nemyslím.
Mohla říct: Ano, ale kladu si podmínky. Mám požadavky, nároky.
Maria však řekla jenom prosté ANO. Umožnila tak Bohu, aby splnil slib,
který dal kdysi králi Davidovi.
Řekla prosté ANO, - a umožnila tak všem lidem najít skrze jejího syna
cestu k Otci, ke spáse.
Já vím, milí posluchači, že dnes vám to není snadné, soustředit se
na slovo Boží. Blíží se Štědrý den! Maminkám táhne hlavou, jestli mají
nakoupeno všechno potřebné na vaření. Tatínkové si ještě v duchu přebírají
dárky, co komu a za kolik. Děti myslí na to, co najdou a nenajdou pod stromečkem.
A lidé staří a osamělí myslí na to, jak jim budou ty dny v osamělosti dlouhé.
Na Štědrý večer, to jsou rodiny rády pohromadě, doma. Snad až na Štěpána
přijdou vnoučci na koledu, pro dárky.
V takovém rozptýlení mysli není snadné uslyšet evangelium o zvěstování
příchodu Páně. Uslyšet, že zatímco člověk hledá Boha - Bůh se vydává hledat
člověka. Uprostřed starostí s dárky uslyšet o daru Božím pro celé lidstvo,
kterým bude Mariin Syn.
Pravda, i lidé si umějí dávat krásné a vzácné dárky. To když hubatá
a rozjívená skoroslečna chytne maminku kolem krku a vyhlásí ji za nejlepší
mámu v Evropě a okolních dědinách. To když mladá maminka malých křiklounů
uslyší od staré paní sousedky, kterou ten křik a dupot jistě ruší, místo
stížností přátelskou nabídku: „Kdybyste potřebovala děti pohlídat, ráda
k vám zaskočím.“
To když ty pochopíš, že Mariin Syn v jeslích chce být nejkrásnějším
dárkem pro tebe osobně. Když ho pozveš. Když ho přijmeš. Když se jím necháš
obdarovat.
Ja, Boží poslové nepřicházejí jen k Marii, přicházejí ke každému, i
k nám. Ale kdo jejich nabídku ani neuslyší, nebo uslyší a odmítne, nebo
přijme, ale obklopí své ANO samým ALE, ten žije planý, ztracený život.
Prosme dnes Boha o projasněný zrak, abychom anděla zvěstování o událostech
svého života uviděli. Pak nám svět bude něčím víc než břemenem. Pak nám
život bude něčím víc, než sledem šedých dnů. Paprsky Božího obdarování
už prorážejí mraky všednosti. Zítra už bude Štědrý den. Zítra už bude Svatá
noc. Řekněme konečně k Boží nabídce své ano bez výhrad a bez vytáček a
bez ALE. Řekněme ANO a i my se staneme Božími posly zvěstování lidem kolem
sebe.
Fiat. Ano. Staň se tak.
Přímluvy
Na své životní pouti za hvězdou Božích zaslíbení tu stojíme a prosíme: