1. S pomocí školy?

 Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.
 Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství - ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.
 V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje.
 Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: "Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?"
 Na první pohled to vypadá rozumně a logicky: děti se při dospívání opravdu rozhodují samy pro víru nebo nevěru. Jenže když se někdo v dětství o Bohu nic nedoví, nemůže se pro víru v Boha rozhodnout, protože o něm nic neví. Sebelepší pole ti nedá úrodu, když na ně nic nezaseješ. Musíš zaset, musíš dítě vhodným způsobem a v patřičné době seznámit s vírou, a teprv pak můžeš doufat, že se pro ni rozhodne.
 Při kněžském shromáždění řekl jeden výborný kněz: "Moji profesoři na vysoké škole mi při studiu teologie dali hodně, ale víc mi dal pro celý život příklad mých rodičů."
 Každý otec, každá maminka, všichni rodiče chtějí dát dětem do života to nejlepší. Rádi by jim předali všechny své životní zkušenosti, své vědění a umění. Ale je tu stále pocit: "Já to nedokážu. A kdybych to i uměl, já na to nemám čas!"
 Chtěl bych vám dokázat, že obojí je jen předsudek. Vést děti k Bohu dokáže každý, kdo jen trochu ví, jak na to.
A kdo ví, jak na to, ten na to také najde čas. Protože vést děti doma k Bohu, to není vyučovat je doma náboženství, dělat z domova školu a ze sebe učitele.
 Když jsi doma, děti tě pozorují a napodobují. To je první forma výchovy - příklad. A když jsi doma, také s dětmi promluvíš, popovídáš. To je druhá forma výchovy - rozmluva.
A to je v podstatě vše.
 Teď si možná některý tatínek odechne a pomyslí si: "Toto vše platí na manželku, na babičku, ty jsou s dětmi, ty jim mohou dávat příklad, mohou s nimi hovořit." - Jenže povinnost vést děti k Bohu se rovným dílem vztahuje na otce a matku, na oba.
 A ta povinnost je tak velká, že tě z ní nemůže osvobodit nikdo a nic, žádná situace, žádné poměry. Dobře poslouchej: od pátečního postu ti může dát dispens tvůj farář. Od jiných závazků tě může osvobodit biskup. Ale od povinnosti vést své děti k Bohu tě nemůže osvobodit ani papež. Máš-li hodnou babičku, která se dětem věnuje, buď rád, - ale tvého podílu při vedení dětí k Bohu tě to nezbavuje.
 A ještě jednu takovou předběžnou otázku si teď položme: Kdy se má začít s vedením dětí k Bohu, s vychováváním dětí?
Snad to stačí, až mají rozum, až jdou do školy, až začnou dospívat? - Kdepak. Hned odmala, hned od narození se musí začít.
 Rodiče si musí rozvážit, jak to mají dělat, aby z dětí vychovali dobré lidi, jak je sami povedou. Já, kněz, vás v tom zastoupit nemohu, mohu vám být jen odborným poradcem. Proto vás všechny zvu: pojďme si povídat, jak pěkné je vychovávat děti, když se to vezme za ten pravý konec, a jak na to má každý čas, když ví, jak na to.
 Zvu na tento kurs o výchově dětí především mladé rodiče. Ale přidejte se i vy, mládeži: vždyť za chvilku budou i z vás maminky a tatínkové. A zvu i vás, starší a staré. Vždyť s vámi bývají děti nejvíce, a dokážete mnoho dobrého, když budete znát ty pravé způsoby.
 Také vás prosím: Před četbou se vždy pomodlete, abyste této příležitosti dobře využili, aby po cestách Božích přišla radost a pohoda do vašich rodin.
 Pane Ježíši, tys kdysi dal příkaz, který platí dodnes: "Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takových je království nebeské." Prosíme tě proto:
- Těm rodičům, kteří neodmítnou děti, ale přijmou je, odplať radostí a šťastným stářím.
- Není to lehké, v dnešních časech vést děti k Bohu, proto buď, Pane, při rodičích, a pomáhej jim.
- Dej všem rodičům trpělivost a moudrost, aby stále měli na paměti, že po zlém vychovají jen trucovité paličáky.
- Ať si všichni rodiče uvědomí, že bez setí není sklizeň, bez vedení k Bohu není hodných dětí.
- Našim dětem dej dary Ducha svatého, aby jim šlo dobře jak učení ve škole, tak výchova doma.
 Pane, tys ustanovil svátost manželství, svátost rodin, - aby v nich vyrůstaly nové generace tvých dětí. Dej, ať rodiče, kteří dali své děti pokřtít, nezapomenou, že tím přijali závazek, že budou děti též jako křesťany vychovávat.
 

2. Čemu se v prvním roce naučíš...

Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter - osobnost, - a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození.
 A nejen od narození - už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti. O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.
 Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.
 Rakouský badatel Konrad Lorenz dostal Nobelovu cenu za objev, že hned první hodiny života novorozence jsou rozhodující pro celý jeho život. Dnes už se mluví i o dalších mezích, kdy se musí určité schopnosti vštípit, určitý vztah navázat. Když se tato vhodná doba zmešká, dá se to později nahradit jen částečně nebo vůbec ne.
 Pro první dobu života je nenahraditelná matka. Nejen jako živitelka, ale jako zdroj bezpečí a jistoty.
 Teprve teď rozumíme, proč dopadl tak tragicky pošetilý pokus, o němž nám vypráví dějepis. Pruský císař Bedřich II. chtěl se svými dvorními mudrci vyzkoušet, která řeč je pralidská, lidstvu už vrozená, tedy nejpřednější: - o to se tehdy vedly spory. Proto nařídil, aby v jeho říši vyhledali děti - sirotky, hned po narození - a umístili je v ústavu, kde měly vyrůstat pod péčí lékařů a školených sester. Nikdo však na ně nesměl promluvit, nesměly uslyšet lidský hlas, žádné laskání, nic. Aby se ukázalo, jakou řečí začnou samy od sebe mluvit: zda latinsky, řecky, hebrejsky, nebo německy. A děti nejen samy nepromluvily, ale ani žít nemohly bez lidského hlasu, bez mateřské něhy a mazlení: všechny pomřely.
 Maminka vychovává kojence tím, že pečuje o jeho dobrou náladu, dobrý pocit, klidný spánek. Chrání spící dítě před všetečnými návštěvami, které by chtěly vidět, jaká má očička, které by je chtěly pochovat, rušit. Učí je podřídit se lidskému pořádku: času pro jídlo, pro spaní, pro mazlení.
Učí je, že nemůže mít vše, co chce, a vždy, kdy to chce. Že si zlostným řvaním nevynutí, aby všichni kolem něj skákali, když se nudí.
 A ještě jeden poznatek přišel na pomoc výchově. Je konečně rozřešen spor, který se dlouho vlekl: zda pro vývoj člověka je důležitější dědičnost, - co si přineseme na svět po svých předcích, - nebo zda je důležitější výchova. Dnes už víme, že je důležité oboje. Dědičnost dává člověku do vínku předpoklady, vlohy k mnoha věcem, dobrým i zlým. Prostředí a výchova rozhodují, které dědičné vlohy se projeví nebo neprojeví. Dnes víme, že každé dítě je originál. Bůh netvoří kopie. Stvořitel je pravý umělec. Výchova nemá chtít vypěstovat z dítěte kopii tatínka, nebo člověka podle tatínkovy představy. Výchova má pomoci, aby se dítě stalo samo sebou: Staň se, čím jsi: - rozviň v sobě ty dobré sklony a vlohy, které sis přinesl na svět.
 Možná si teď říkáš, proč tu já, kněz, mluvím o dědičnosti, o domácím pořádku a o takových věcech. Proč nemluvím jen o výchově náboženské? Protože Boží milost se rozvíjí jen tam, kde je v pořádku lidská přirozenost. Jen člověk je tvor náboženský, zvíře ne. Rozvíjením lidské osobnosti se vytváří předpoklad i pro rozvíjení náboženskosti. Nebo řečeno jinak: život z víry se odehrává v člověku v nějakém "vyšším poschodí" lidské bytosti, ale týká se celého, každodenního, normálního člověka.
 Na příklad současná hlubinná psychologie nám pověděla věc, která vás jistě udiví: Že totiž, jestli dítě bude schopno si Boha Otce představit, jestli bude schopno uvěřit v něj a mít ho rádo, - o tom rozhoduje chování maminky v prvních třech letech života.
 Otcova role začíná u dítěte až později, ale v prvních létech je maminka dítěti všemohoucím, milujícím, bezpečným "božstvem", obrazem Božím. Když si tohle řádně uvědomíte, jistě se zachvějete nad velikostí své zodpovědnosti za osudy dítěte.
 Co když ty první zkušenosti s maminkou nejsou tak dobré? Jak to pokřiví povahu dítěte na celý život, když má třebas maminku příliš mladou, která sama ještě není vyzrálým člověkem? Hravou slečnu, náladovou a chvilkovou, která si ještě nezvykla dbát sama na pořádek. A teď chvilku zahrnuje dítě něhou, že by je láskou snědla, ale když ji to přestane bavit - odloží je bez pozvolného uklidnění, bez nutného přechodu od ruchu ke klidu. Dítě to nechápe, děsí se, bojí se, stává se zlostné, nervozní. - Nepozná-li nekonečnou trpělivost mámy, nepochopí později v životě ani dobrotu a trpělivost Boží.
 Anebo jiný častý typ matky: Je nemálo takových, že chtějí vychovávat své dítě přesně podle receptu, jako když vaří guláš. Teď to, teď ono, všechno přesně, jak stojí psáno, ať dítě křičí nebo ne, samá suchota, studeně. To dítě možná jednou uslyší, že Bůh je milosrdný nad míru, - rozumem to uslyší, - ale srdcem to nepochopí.
 To je tedy naše první lekce vedení dětí k Bohu doma, v rodině:
1) Už před narozením začíná matka vytvářet povahu svého dítěte.
2) Už v prvních měsících života se vytvářejí předpoklady, bude-li z dítěte panovačný diktátor, který si vše vynutí řvaním na druhé, bude-li z něj úzkostlivý bázlivec, nebo normální člověk.
3) Bez stále laskavé, stále trpělivé maminky si dítě asi nikdy nedokáže udělat živou představu o dobrém Bohu.
 Jak veliký úkol je mateřství, jak velké dílo dělá dobrá matka. Je třeba o tom uvažovat, jak to u nás doma, v našem prostředí budeme podle toho dělat.
Modlíme se:
 Vyznáním víry projevujeme svou důvěru v Boha. Předložme mu s důvěrou i své prosby:
- Za snoubence, aby se dobře připravili na rodičovský úkol.
- Za mladé manžele, aby děti neodmítali, ale s láskou je přijali.
- Za matky, které nosí dítě pod srdcem, aby je chránily všech škodlivých vlivů a měly je rády.
- Za maminky nemluvňátek, - aby jejich trpělivost a láska byla stálá a vytrvalá.
- Za všechny členy domácnosti, kde jsou malé děti, aby se společně přičiňovali o pokojný domov.
- Za naše živé i zemřelé maminky, aby jim Bůh odplatil za všechnu trpělivost, péči a lásku.
 Pane Ježíši, tys řekl, že kdo by pohoršil jedno z tvých maličkých, tomu by bylo lépe, kdyby se ani nenarodil. My teď lépe rozumíme, cos tím měl na mysli. Osud dětí je v našich rukou. My můžeme už v dětství pokazit jejich povahu na celý život. Dej, ať si vždy uvědomujeme, že to nejsou jen naše děti, ale i děti tvé, Boží. - Že se budeme zodpovídat, kolik pohoršení jsme dali dětem, které mezi námi žijí. Chceme se učit, jak moudře děti vést, chceme se dát vyučit Duchem svatým, který z tebe i Otce vychází.
 

3. Je možné výchovou vštípit víru?

 Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy
s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. - Řekl mi: "Já mám za
sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána."
 Tenkrát jsem byl z toho vyjevený, ale dnes rozumím - a vy jistě také - co způsobilo, že celá ta přemíra a houževnatost náboženského vychování vyšla v niveč: právě to, že všeho bylo příliš, že se to učili biflovat a ne milovat. Podobné nedobré ovzduší může vzniknou i v dobrých křesťanských rodinách.
 Umět katechizmové otázky nazpaměť, chodit do kostela, to není totéž jako uvěřit v Boha. Proto jsem předeslal tento záporný příklad, abychom si připomněli, co při výchově dětí můžeme a co nemůžeme: Ať bychom se jakkoliv snažili, nemůžeme dětem předat hotovou víru, svou víru. Sebevětší úsilí rodičů může skončit bezvýsledně: děti nakonec víru nepřijmou.
 Nejen sebevětší, i sebelepší úsilí se může minout výsledkem. Říkám to pro útěchu těch maminek, které se trápí, že jejich dospělé děti přestaly nábožensky žít, a dávají za to vinu jen sobě.
 Nelze vždy vinit jen rodiče, když se náboženská výchova nezdaří - lze je vinit jen tehdy, když se o to podle svých sil nesnažili.
 A také se nikdy nemá stát, že by se rodiče od dětí odvrátili proto, že děti se nestaly věřícími. Víra je proces, je to člověkova odpověď na Boží nabídku, a k tomu může dojít i v pozdější etapě života. Takovým rodičům mohu jen poradit: modlete se za ně, aby jim Bůh dal dlouhý život - aby měli čas k víře dozrát.
 Když tedy rodiče dětem víru výchovou předat nemohou, co pak znamená náboženská výchova? Co tedy dělat mohou? - Mnoho.
 Rodiče mohou být dětem průvodci na jejich cestě k víře, a to hned čtverým způsobem:
1) Mohou odpovídat na jejich otázky a o své víře jim tak svědčit.
2) Mohou je seznámit s vyprávěními v biblické dějepravě, jak věřili a uvěřili v Boha jiní.
3) Mohou s nimi prožívat svátky církevního roku, a tak je uvádět do praxe křesťanského života.
4) Mohou jim být živým příkladem modlitby a každodenního života z víry.
 Hovořili jsme už o výchově dětí hned od narození, ještě před získáním rozumu, kdy je možno působit na samo jádro osoby, ještě měkké jako vosk, takže se všechny zážitky do něj hluboce vtiskují.

 A připomeňme si to znovu, abychom se uchránili omylu rodičů, kteří chtějí začínat s vážnou výchovou, až jsou děti "rozumné". - To je už pozdě! To už je základ osobnosti pevně položen a hotový pro celý život.
 Kolem tří let zná normální dítě už asi tisíc slov. Tu už může začít vedení k rozeznávání dobra a zla v kratičkých pohádkách, v čtení obrázku z biblické dějepravy.
 Ale nejdůležitější výchovný činitel v této době je prostředí, které doma panuje: Prostředí jistoty o lásce rodičů, bez zbytečné tvrdosti, bez zbytečného autoritářství. Prostředí, kde tatínek i maminka mají čas na pohrání s dítětem. Takové prostředí lásky činí dítěti snadným, aby si bylo jisto i láskou Boží. A nejen láska k dítěti je tu nezbytná: i láska rodičů mezi sebou nesmí scházet! Manželství rodičů musí být dobré, aby si dítě mohlo vytvořit představu o dobrém Bohu.
 Jak při tom může pomáhat kněz? Děti jdou do kostela na bohoslužbu. Tam získávají soustavnou odbornou výuku, ale jen teoreticky. Kde k této teorii přibude praxe pěkného života doma, tam je možno důvěřovat, že milost boží se ujme, že dítě pozná Krista a zamiluje si ho pro celý život.
Modlíme se:
 Prosme Boha za rodiče, kteří mají starosti s výchovou dětí:
- Aby se zajímali o zásady správné výchovy a tak si ušetřili zbytečné trampoty a nezdary.
- Aby otcové nenechávali starost o děti jen maminkám, ale také si pro děti našli čas.
- Aby i velmi zaměstnaní rodiče pochopili, že k jejich nejdůležitějším pracím patří mít čas a dobrou náladu pro děti.
- Aby se rodiče o vedení dětí spolu radili a v potížích zavčas hledali odbornou radu a pomoc.
- Rodiče, kterým je líto a teskno, že jejich děti si nezachovaly víru při dospívání, aby důvěřovali, že během svého života objeví víru dospělou, a na ten úmysl se za ně modlili.
 Otče nebeský! Dej, abychom mladší generaci o své víře dobře svědčili a tak jí usnadnili uvěření v dobrého Boha a následování Ježíše Krista.
 

4. Hovoříme s dětmi o Bohu

 Z předcházejících úvah už víme, že první náboženská výuka dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, v maminčině náručí, tam už v kojeneckém věku prožívá dítě skrytost v náručí Božím. Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí i mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako dítě je zcela závislé na rodičích, tak je člověk závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jak hodný je Bůh Otec.
 A pak přijde čas, kdy je třeba povídat dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka, prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové, větší gatě. Tomášek najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náručí. Vyškrábe se jí na klín a chytí ji kolem krku. A v téhle tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: "Jak je krásné, že se máme rádi?" Tomáš teď prvně uslyší o Bohu: To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se doví, že i to krásné jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě.
 Tak v dítěti vzniká první hluboká jistota: všechno dobré máme od Boha.
 "Maminko, mluv s dítětem o Bohu!" - tak zní vychovatelský příkaz. Ale pozor: hned musíme přidat varování: mluv správně o Bohu. Z domáckých výkladů hodných babiček a maminek vznikají často základy nevěry!
 1) Nedělejte z Boha pohádkového dědečka, který sedí nahoře v nebi na zlatém trůnu, kolem jsou vyparádění dvořané - svatí, s pluky andělů. Dítě v předškolním věku nekriticky přebírá vše, co se mu vypravuje a všemu pevně věří. Pán Bůh pak dostane v jeho myšlení místo vedle Mikuláše, Červené Karkulky nebo krále z pohádky, či Ježíška, který přináší z nebe dárky, bydlí ve svém paláci "tam nahoře", v nebi a je od nás daleko. Kolem osmi let se hroutí pohádková víra dítěte a v jejích troskách často na celý život končí i představa Boha, je-li jen pohádková.
 2) Ještě horší je, když se z Boha udělá strašák na nehodné děti. Kolem třetího roku začínají být děti vzdorovité. Je to přirozené - právě se totiž začíná projevovat jejich osobnost a ony si tuto novou možnost musí přece odzkoušet na okolním světě. Musí vyzkoušet, co se dá a co se nedá vyvzdorovat. Běda dětem, které mají tak nerozumné maminky, které je začnou strašit: "Počkej, jak nebudeš poslouchat, Pán Bůh tě strčí do pekla, až zemřeš!" Vzpomínám na dítě, které nerozumná babička strašila: "Jak nebudeš hodný, přijde velký pes a pokouše tě." A občas to obměnila jinou hrozbou: "Jak nebudeš hodný, Pán Bůh tě potrestá." Následek toho byl, že u dítěte se představa Boha spojila
s představou velkého zlého psa a trápila ještě v dospívání.
 3) Také se nikdy nesmí dítěti říkat, když třeba při běhání upadne a bolestně se udeří: "To tě Pán Bůh potrestal za to, že tak divoce lítáš." Vždyť to není pravda! - Jakou představu si pak udělá dítě o Bohu? - To je ten, kdo mi nastaví nohu, abych se svalil, když běhám.
 4) Nezačínejte mluvit dítěti nejprve o Pánu Ježíši. Napřed musí dítě poznat dobrého Otce, pak teprve snadno pochopí, že nám ten Otec poslal Syna.
 5) Také není vhodné začít náboženskou výuku výklady o malém Ježíškovi. Mnozí rodiče to tak dělají a myslí, že je to tak dětem přiměřené. Myslím, že první přirozené vztahy dětí vedou k dospělým, k rodičům. A za druhé, Ježíš už
není žádné malé dítě. Je to dospělý, který zemřel a vstal
z mrtvých.
 6) A také nezačínejte s malými o "nebeské matce Marii". Je nebezpečí, že vznikne v dítěti pro celý život podvědomé rovnítko mezi nebeským Otcem a "nebeskou" matkou. A Maria je přece člověk, ne Bůh. Budeme tedy mluvit o mamince Pána Ježíše.
 Pověděli jsme si, že se s dětmi od mala o Bohu mluvit má, ale že je třeba dělat to opatrně. Dnes jste se dozvěděli, jak se to dělá nesprávně, příště si naznačíme, jak se to má dělat správně.
 Už svatý Augustin znal toto úskalí při vedení dětí
k Bohu. Napsal: "Víc mluvme s Bohem o svých dětech, než s dětmi o Bohu."
 Pojďme jej teď uposlechnout a předložme své vychovatelské starosti Bohu.
Modlíme se:
 Dobrý Bože, uvědomujeme si svou zodpovědnost za každé slovo, které před dětmi vyslovíme. V pocitu této zodpovědnosti tě prosíme:
- Aby láska, z které se děti rodí, trvala mezi rodiči dál ve společné radosti z dětí.
- Aby rodiče nemíchali představy o Bohu s pohádkovými představami dětí.
- Aby rodiče dětem v ničem nelhali a brali je vážně.
- Aby dětská zvídavost nebyla umlčována, aby děti na své otázky dostávaly vždy ochotnou, pravdivou odpověď.
- Aby se děti dověděly, že Bůh je nejvíc tam, kde se lidé mají rádi.
- Abychom my, dospělí, se před dětmi nechovali jako vševědoucí a když nevíme, klidně to dětem řekli.
- Abychom vychovali ze svých dětí radostné křesťany.
- Aby na přímluvu svaté babičky Ludmily měly i naše babičky trpělivost při výchově vnoučat.
 Bože, ať nezapomínáme, že zvídavost našich dětí je tvým velikým darem. Z ní vyrůstají odborníci, vědci, objevitelé, rozumní lidé. Dej nám potřebnou trpělivost a moudrost, abychom ji v dětech nezadusili neochotou odpovídat a vysvětlovat. Ať pomáháme dětem poznat tebe i tvé dílo - svět
kolem nás.
 

5. Děti se ptají

 Je třeba odpovídat dětem na jejich otázky pravdivě a přiměřeně jejich věku. Nesmíme je zesměšňovat, když se ptají naivně.
 Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle začne odpovídat dítěti. "Mami, je v nebi také zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh - také tam tancuje?" - Maminka chytí dech: "Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará." "A jak se o nás stará?" - "Drží nás všechny jako za ruku." - "Mami, a kolik má Pán Bůh rukou?" - "A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?" - Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře nestačí.
 Dnes si pojďme připomenout, že vzdělávat děti znamená především vzdělávat sebe. Často teprve děti odkryjí rodičům, že jejich představy o Bohu jsou tak chatrné a vratké, že neobstojí ani před dětským ptaním. Tak rodiče poznávají, jak velikým darem pro ně jsou děti a jak dobře udělali, že dítě neodmítli. Když budou poučovat děti, budou si muset obnovit náboženské vědomosti i sami. Jejich dítě jim pomůže, aby se stali pevnými a uvědomělými křesťany.
 Je dobře, když si rodiče takové věci, které nedovedli pořádně vysvětlit, zapíšou do notýsku a občas i zajdou za knězem s dotazem: jak vysvětlit dítěti to a ono.
 Ale kněze nemáte stále po ruce, a odpovídat je třeba hned. Proto přijdou k ocenění i vaše vlastní životní zkušenosti s Bohem. Kdysi, když jste uvěřili, to jste je jen jaksi vnímali, teď se musíte učit je vyjádřit, povědět.
 A to není snadné. Bůh není věc, aby ho bylo možno popsat. Jak se pozná Bůh? Podobně jako láska. Láska je to, co září v tváři milujícího člověka. Zkoumat můžeš jen tvář, jaký je nos, ústa, oči. Lásku můžeš vnímat.
 Kdy mohu ve svém životě vnímat Boha? Někdy k tomu stačí tichá chvíle klidu a úvahy. Zavřete oči, uvolněte se. Zkusme to třeba hned teď: Jsem tu. Sedím a nic nedělám. Nic nedělám ani pro to, abych tu byl, abych vůbec byl. Mé bytí udržuje mocná síla, která je kolem mne - Bůh. Bůh je kolem nás. Bůh je v nás.
 Jakmile opustíme dětskou a pohádkovou představu nebe nahoře, kde sídlí Bůh mezi anděly, už se učíme hledat Boha ve svém bytí, podle svatého Pavla: "Bůh není vzdálen nikomu z nás. V něm žijeme, hýbeme se a jsme." (Sk l7,8). Bůh jako dárce mého života, Bůh jako naplňovatel mých tužeb, Bůh jako konečný smysl mého života, Bůh jako zdroj veškeré lásky, kterou v životě prožiji.
 Ale kromě těchto kladných prožitků Boží blízkosti jsou tu věci, které nás matou. Jsou to temné stránky našeho světa, katastrofy, války, nemoci, zlo v různých podobách. Ani sobě, ani dětem nesmíme zakrývat oči před touto křivou tváří světa: Je-li Bůh všemohoucí a může zabránit katastrofám, válkám, vraždění, jak se na to může dívat? Není pak za to vše také zodpovědný, když tomu může zabránit a nezabrání?
 Jak proniknout temnotu těchto otázek k podobě Boží? Jaký je tedy vlastně Bůh?
 Je jen jedna možnost poznat, jaký Bůh opravdu je: Je takový jako jeho Syn Ježíš Kristus. "Já a Otec jedno jsme." řekl Syn.
 A tento Syn vypravoval o nebeském Otci, že je milosrdný jako otec marnotratného syna. Že nás hledá jako žena ztracenou drachmu. Že nás má tolik rád, že i Syna vydává za nás na smrt.
 Naše životní zkušenost s Bohem není tedy jednoznačná, je složitá. Běda, když se rodiče před dětmi tváří, že vše kolem Boha je jasné, malým i velkým srozumitelné. Nevštípíme-li dětem, že Bůh je větší než naše myšlení, že je tajemný, že je nepochopitelný, pak ztroskotají a ztratí víru na první pochybnosti.
 My sami musíme stále pamatovat, že víme víc, jaký Bůh není, než jaký je, - a že vše, co o Bohu víme, je protikladné, dvojité.
1) Je Bůh starý? - Nemůžeš na to dítěti odpovědět jen jednou, ale musíš hned dvěma odpověďmi: "Ano je od věků, vždycky byl. Ale je i mladý, věčně mladý, nic v něm nestárne, neunaví se, nezestará.
2) Je Bůh daleko? "Je nám - jak říká svatý Augustin - blíž, než jsme si my sami, ale zároveň je tak daleko, že ho žádným přístrojem, žádným prostředkem nedosáhneš."
3) Je Bůh ten, kdo panuje, nebo ten, kdo trpí? - O všemohoucím Bohu se mluví často, ale o trpícím Bohu málokdy.
A přece: co kdo zlý ublíží i tomu nejmenšímu kdekoli na světě, to ublížil i Bohu. Tak to řekl Pán Ježíš (Mt 25,4O).
My ten výrok obvykle chápeme jen co do konání dobra, ale platí to i naopak. Taková je už láska. Maminka trpí spolu,
když něco bolí její dítě. Bůh není lhostejný divák, on naše trápení i radosti spoluprožívá s námi.
4) Podobně musíme vědět odpověď na otázku, zda Pán Bůh pracuje nebo odpočívá. Je v něm soustředěna veškerá činnost, všechno dění celého vesmíru, a zároveň je v něm všechen řád, klid, bezpečí, všechna jistota a pokoj.
5) Dokonce i tento protiklad o Bohu musíme přijmout: že tento všemohoucí Stvořitel nebe i země je zároveň tak bezmocný, že lidé po něm mohou plivat a posmívat se mu, že mohou tvrdit, že je vzduch, že ani vůbec není, že mohou zle ubližovat proti jeho lásce.
 To jsou protiklady, které nerozřešíme hlavou. Na ty nám dává odpověď náš život, víra, od případu k případu. Proto se chraňme mluvit dětem o Bohu, jako by byl přesně takový, jak to právě dítěti říkáš, jako by bylo jedno věřit a vědět, jako by bylo vše kolem Boha jasné a každému srozumitelné.
 Ještě na jednu chybu bych rád upozornil. Není správné na každé dětské proč hned uvést Boha jako příčinu. "Mami, odkud jsou ptáci?" Odpovíš-li hned: "Stvořil je Bůh," pak vyvoláš u dítěte falešnou představu, že je Bůh sám "udělal". Vynechalas plození, hnízda, vajíčka, klubání. Jednou dítě pozná tuhle přirozenou linii a přestane věřit v maminčina Boha, stvořitele ptáků. Jméno Boha se musí objevit až na konci výkladu o vajíčkách a hnízdu: tak to zařídil Bůh.
 Kdosi napsal, že jedno dítě položí víc otázek, než deset moudrých starců stačí zodpovědět. Naštěstí naše děti nejsou profesoři z maturitní komise. Spokojí se i s jednoduchou odpovědí, vysvětlením příčiny, vztahu. Jen ať je odpověď pravdivá!
 Po tom, co jsme si tu řekli, věřím, že se budeme vroucněji modlit za trpělivost a moudrost při předávání zkušeností naší víry dětem.
Modlíme se:
Prosme Boha,
- aby nám ukázal své cesty a dal se nám lépe poznat.
- Abychom hledali stále lepší cesty při vychovávání dětí.
- Aby rodiče měli na paměti, že děti potřebují především dvě věci: pořádek a lásku.
- Abychom se my dospělí snažili lépe Boha poznávat.
- Abychom se chránili dvojí chyby: buď že se nemluví s dětmi o Bohu vůbec nic, nebo že se mluví o Bohu mnoho, ale špatně a příliš sebejistě.
- Abychom rostli ve víře a lásce spolu s dětmi, které vychováváme.
 Bože, náš nebeský Otče, ty víš, jak je to těžké, když máme být dětem stále vzorem. Pomoz nám v našem snažení.
 

6. Jak učit děti modlitbě

 Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: "Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele."
 S tatínkem to bylo jinak: "Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?" - připomínal Jirka. - "A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule." - ubezpečovala se Monika. "Rozsvítíme," - slíbil tatínek, - "protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme."
 V předcházejících úvahách jsme hovořili o tom, že rodiče mají mluvit s dětmi o Bohu. Dneska si dodejme, že všechno mluvení o Bohu by bylo málo, kdyby současně, od samého počátku, nebylo spojeno s mluvením s Bohem. Bůh není nějaká věc, kterou mohu popisovat. Bůh je ten, kdo je tu živý s námi. Proto jej můžeme oslovovat a můžeme s ním a k němu mluvit.
l) První období začíná, když dítě už rozumí jednoduchým větám. To se maminka občas modlí nad dítětem - ve jménu dítěte, např.: "Dobrý Bože, děkuji ti, že máš svou Moniku rád." A Monika se brzo začne přidávat a opakuje po mamince: "Nonitu ját."
2) První vlastní modlitbou dítěte budou krátká poděkování a vyjádření radosti, za něco pěkného, co dostalo, za hračku, jídlo, za postel, za auto, stromy, sluníčko. Dítě poví
s maminčinou pomocí dobrému Bohu o velikánském bagru a jiných věcech, které vidělo, které ve svém okolí nově objevilo. Tím se v něm natrvalo zabydluje správná představa o Bohu, který je s námi, ne kdesi v nekonečnu, daleko na nebesích. Tato modlitba, volný rozhovor, utvrzuje v dítěti představu Boha, dárce všeho dobra.
3) Kromě modlitby vlastními slovy mají v ranném dětství místo i modlitby naučené , těm bude věnována příští kapitolka.
4) Dalším stupněm vývoje dětské modlitby je rozšíření pohledu na jiné lidi. Zde už začíná maminka vést k prosebné modlitbě: "Dobrý Bože, ochraňuj tatínka v práci! - Ať se nemocná sestřička brzo uzdraví."
 Pán Ježíš nás v evangeliu často povzbuzuje, abychom Boha s důvěrou prosili, učme tedy i dítě prosit. Ale chraňme se přitom dvojího úskalí:
 Nemůže prosit za něco, co odporuje Božímu řádu ve světě. Když se malý Jirka vroucně modlí: "Dobrý Bože, ať mě do rána narostou křídla, abych mohl létat," je třeba mu vysvětlit, že pořádek ve světě je od Pána Boha a Bůh je zpravidla nemění. Že spíš můžeme a máme změnit k lepšímu své chování, že i druzí lidé se s pomocí Boží mohou změnit
k lepšímu.
 Je nutno vysvětlit dítěti, jak Bůh plní naše prosby. Že není žádný automat. Ví líp než my, co potřebujeme, a proto často naše prosby splní jinak než si představujeme. Kde se to dětem zavčas nevysvětlí, dopadne to jako s Toníkem, který šeptal na návštěvě babičce: "Babí, my se za tebe modlíme, aby ses uzdravila. Ale stejně umřeš! Za dědečka jsme se také modlili, aby se uzdravil, a přece umřel."
5) Podobná nedorozumění bývají někdy v pozadí, když dítě začne modlitbu odmítat. Malá Věrka najednou místo modlitby měla pusu jak zamčenou a když maminka naléhala, dala se do zoufalého pláče. Ještě že maminka byla tak rozumná, že na ni přestala naléhat a trpělivě pátrala, co za tím vězí. Konečně to z Věrky vytáhla: "Já nechci umřít." Pomalu si maminka dala dohromady, co to v malé hlavičce straší. Vždycky večer Věrka říkala dětskou modlitbičku, která končila, aby ji Pán Bůh vzal do nebe. A když umřelo sousedům malé děvčátko a Věrka se vyptávala, proč už není u maminky a co je to "umřela", dostala odpověď, že si ji Pán Bůh vzal do nebe. Odtud ten zarytý odpor k modlení: ona nechce žádné nebe kdesi, ona chce být přece doma u maminky a tatínka: Volba jiné, vhodnější modlitby, potíž odstranila.
6) Jindy mají děti nechuť k modlitbě , když je moc dlouhá nebo nesrozumitelná. Zásadně nepoužívejte při takové stávce násilí ani donucování. Nedělejme z toho před dětmi vědu a hledejme příčinu. Je-li to z dětské vzdorovitosti, ta pomine o to dřív, čím míň si jí rodiče budou všímat. Příčinou může být i pocit křivdy za potrestání.
 Neříkej také nikdy dítěti, že Pán Bůh se na ně bude zlobit, když se nepomodlí. To by pak dítě těžko pochopilo, že Bůh nás nepotřebuje, ale my potřebujeme jeho, a proto se modlíme.
 Kde však se jedná o dítě náladové, které se nerado podřizuje jakémukoli pravidelnému pořádku, pak nebudeme vyjímky trpět a přidržujeme dítě k pravidelnosti i v modlitbě.
7) Musíme se zmínit ještě o jedné potíži při rodinné modlitbě s dětmi. Připomněla ji jedna maminka: "Hezky nám to, otče, vykládáte, ale má to háček. Vy máte pořád na mysli dobré katolické rodiny, ale kdepak takové jsou? Co když je otec nekatolík, - co když je sice katolík, ale nábožensky lhostejný nebo nevěřící?" Odpověď je jednoduchá, ale provádění jednoduché nebývá. Když je otec nekatolík, ale věřící, pak se bude bez potíží podílet na večerní modlitbě a oba manželé se budou snažit o ekumenický vztah, o vzájemnou úctu k přesvědčení druhého.
 Horší je to tam, kde je otec vlažný nebo lhostejný. Snad bude možno s ním dohodnout, aby se choval taktně a výchovu dětí nenabourával. Maminka pak bude mít nesnadnou úlohu, vysvětlit postupně dětem, že tatínek má právo jednat podle svého, ale že my, věřící křesťané se bez modlitby neobejdeme.
 Zlé je to tam, kde nevěřící partner tolerantní není. Tam nezbude než zříci se modlitby s dětmi, když je přítomen.
8) Myslím, že maminky by nám uměly povědět přebohaté zážitky s vedením dětí k modlitbě.
 Říkala jedna: "Mám čtyři děti. Jak je uklidnit, aby se při modlitbě nešťouchaly, nestrkaly, nechichotaly?"
 Tu je třeba použít receptu tatínka z úvodního příkladu. Tam pomohla k soustředění rozžatá svíce. V adventě to bude betlém, v postě děti upletou z trní korunu, namalují Boží hrob. V máji se soustřeďuje zrak na obrázek Panny Marie, jindy na kříž, nebo na obrázek, který samy namalovaly.
 A pak je tu ještě postoj: Děti se modlí celým tělem, nejen ústy. Místo znamení kříže lze někdy začít úklonou, jindy místo sepnutí budou ruce při modlitbě rozepnuté jako má kněz u oltáře. Jsou-li děti dál od sebe, aby se nemohly strkat, jestli se modlitba uvede vhodným slovíčkem o přítomném Bohu, a jestli modlitba není příliš dlouhá, pak to jde i s čtyřmi capartíky.
 Vím, že večerní modlitba rodiny má mocného konkurenta
v televizoru, ale věřte, když budete dobře vědět, jak na to, bude vám všem chvilka společné modlitby něčím moc milým a vaše děti na to budou po celý svůj život rády vzpomínat.
 Šťastné ty děti, kde se modlí společně s nimi oba rodiče nebo aspoň jeden z nich. Modlitba je největší škola víry.
Modlíme se:
 Bože, víme, že smíme s tebou v modlitbě hovořit, abychom lépe prožívali tvou přítomnost. Proto k tobě voláme:
- Ať si my sami vždy uvědomujeme, že modlitba je rozhovor s tebou.
- Ať si osvojíme potřebné umění a vytrvalost k modlitební výchově dětí.
- Ať učíme své děti víc Bohu děkovat než prosit.
- Ať chráníme děti před bezmyšlenkovitým odříkáváním naučených modliteb.
 Bože, náš Otče, dej nám a naší modlitbě vroucnost malých dětí, abychom měli přístup do tvého království.
 

7. Modlit se svými slovy - nebo naučené modlitby?

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem - modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.
 První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: "Děkujeme ti, Pane Bože." Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: "Prosíme tě, vyslyš nás." Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou.
 Tolik už jsme si pověděli o modlitbě a ještě nepadlo slovo o Otčenáši! - Mnozí rodiče soudí, že když je tato modlitba ze všech nejpřednější, a to také vskutku je -, mají se ji děti také prvně naučit. A tak malé děti mnohdy dokážou odšišlat Otčenáš dřív než jej umí správně vyslovit, dříve než chápou, co ta slova znamenají.
 Následky jsou pak zlé pro celý život. Vznikne tu představa, že Bůh je nějaký orientální despota, který vyžaduje, aby mu každý člověk ráno a večer cosi odrecitoval. Nezáleží, co říká, jen když se to odříká. Když pak dítě doroste, zavrhne takovou nesmyslnou modlitbu - a s ní představu Boha, který to vyžaduje. - A je tu nový ateista.
 Jednotlivé věty Otčenáše, ty můžeme probírat ve volné modlitbě po pátém roce. Kolem sedmi let se děti většinou už umí modlit Otčenáš v kostele s ostatními, ale pravidelnou součástí denní modlitby to ještě být nemusí.
 To ovšem neznamená, že bychom měli naučené modlitby u malých dětí zavrhnout: Jsou stejně důležité, jako volná modlitba. Ale musí být srozumitelné a přiměřené věku a chápavosti dítěte. Naučené modlitby obsahují (lépe řečeno: mají obsahovat) - pevně formulované pravdy víry, které se modlitbou vštěpují do paměti dítěte. Naše volná modlitba svými slovy by se brzo scvrkla, neměli bychom co říci, kdybychom ji neobohacovali modlitbami naučenými, které mají bohatství myšlenek a věroučnou přesnost. Jenže bohužel mnoho známých dětských modlitbiček neodpovídá dětské mentalitě a věroučně také kulhá.
 Už jsme si říkali o děvčátku, které se nechtělo modlit takovou modlitbičku, protože nechtělo umřít.
 Nebo možná znáte tuto"
 "Unaven jsem, půjdu spáti,
 Bože, dej mi ráno vstáti..."
 Prosím vás, kterépak děcko je unavené, když je maminka posílá spát? To je psychologicky nesprávné.
 Nebo: "Nebeská matičko moje
 já jsem malé dítko tvoje..."
 Zase špatně z dětského hlediska. Kterépak dítě se považuje za malé? Přece každému ukazuje, že už je tááákhle veliké! A mluvit v tomto věku o "nebeské" matce, to je také nedobrá věc.
 Anebo tahle: "Ježíšku maličký, přijď ke mně,
 zbožné dítko učiň ze mne,
 ať miluji jenom tebe
 a těším se na tvé nebe."
 Verš za veršem, nevhodné pro děti: Dětská zkušenost o Bohu odpovídá představě velikého, mocného Pána celého světa. Co si má počít s představou Boha jako maličkého dítěte?
 "Zbožné dítko", to je také pro dítě nepochopitelné. Dítě si může představit, že už nebude brát kostky cukru, že už nebude tahat kocoura za fousy. Tedy jednotlivé a zcela konkrétní věci, ale že má být "zbožným dítkem" - to je pro ně nesrozumitelné.
 A třetí verš: "ať miluji jenom tebe"! - A co maminka a tatínek a pes Alík? Jak má tomuhle dítě rozumět? Že mluvení o nebi je dítěti zcela nesrozumitelné, o tom jsme si už uvedli příklad. Verš "a těším se na tvé nebe" nemá v dětské modlitbě co pohledávat, nechceme-li, aby si dítě vštípilo pro celý život, že modlitba je odříkáváním něčeho nesrozumitelného, ale že to nevadí, že se tomu rozumět nemusí.
 Pěkné a správné modlitby pro děti není snadné vytvořit. Několik pokusů najdeš v závěru této kapitoly.
 Od sedmi let by měly rýmované modlitby postupně ustupovat modlitbám dospělých křesťanů, kterým se dítě učí nazpaměť, jak mu je stačíme vysvětlovat. A školáku - už čtenáři - začneme pomáhat, aby objevil modlitby v kancionálu. Když se je bude modlit, pozná, jak se modlí, jak hovoří s Bohem jiní křesťané, a obohatí tak i svou osobní modlitbu.
 Ranní modlitba ať je krátká a neformální. Vždy k ní patří (a to ve stejném pořadí, aby v dítěti vznikal návyk) poděkování za noc a radostné přijetí dne jako daru. U starších i předsevzetí a prosby. Nemodlí se všichni společně - jak kdo vstává, modlí se hned po probuzení.
 Večerní modlitba může být delší, častěji společná. Ale nikdy tak dlouhá, aby byla nad vytrvalost dětí - a ta velká nebývá.
 A co stolní modlitba? Pokud se nejí společně u rodinného stolu, stačí kratičká myšlenka. Ale nedělní společný oběd má být víc než jen nasycení hladu. Je to kus rodinné liturgie. Čistý ubrus, kytka na stole, chvilka ztišení a tatínkova slova, že všechno dobré máme od Boha,
i toto jídlo je Boží dar a my ten dar chceme s radostí přijmout, - to vytváří ze společného stolování něco víc, než tankování pohonných hmot: Malou agapé - hostinu lásky.
 Správná modlitba je setkání s Bohem. Jak naučíme své děti dobře či špatně se modlit, tak jim toto setkání ztížíme nebo usnadníme.

Modleme se:
 Bože, naše děti jsou i tvoje děti. Proto je máme naučit nejen jak mluvit s lidmi, ale i jak mluvit s tebou. Abychom to dokázali správně, prosíme tě o pomoc.
- Aby naše děti pochopily, že modlitba není bezmyšlenkovité odříkávání.
- Abychom si uvědomili rozdíl mezi modlitbou vytrvalou a modlitbou dlouhou.
- Abychom při učení prosebné modlitbě dětem dobře vysvětlili, jak Bůh naše prosby vyslyší.
- Abychom pečlivě vybírali, které modlitby jsou vhodné
 k naučení nazpaměť.
- Aby náš nedělní rodinný oběd byl radostným společenstvím.
- Abychom uchránili děti od bezduchého brebentění nejvzácnější modlitby křesťanů - Otčenáše.
 Pane Bože, tvá láska nás oslovuje a my ti smíme odpovídat. Děkujeme ti za to.

Ukázka modlitby

I. PRO TY ZCELA MALÉ

Ranní modlitba

Budiž, Bože, veleben, A ten náš svět, Bože, chraň,
že je zase nový den. drž nad ním svou mocnou dlaň,
Jako Otce mám tě rád, i nade mnou, který v něm
budu pěkně poslouchat. chci zůstat tvým dítětem.

Večerní modlitba

l) Pane Bože, Otče náš, S maminkou a s tatínkem
 ty jsi stvořil celou zem. a se všemi, které znám,
 Děkuji, že rád mě máš když zhasíná venku den
 a že jsem tvým dítětem. v ochraně tvé usínám.

 2) Sešli, Bože, pomoc svou,
 dopřej nám noc pokojnou
 a nechť tvoje ochrana
 s námi je až do rána.

 3) Půjdu spáti,
 dej mi vstáti,
 ó můj Bože,
 z mého lože
 v ranním čase
 v zdraví zase.

II. PRO TY UŽ VĚTŠÍ

Ranní modlitba

l) Spínám své ruce, Ježíši Kriste,
 dej ať mé srdce je vždycky čisté.
 Ať moje tělo se stane chrámem,
 v kterém ty bydlíš, a buď v něm Pánem.
 Chtěl bych být dobrý a sám to neumím.
 Pomoz mi, Bože, ať se to naučím.

2) Ó náš milý Bože,
 povstali jsme z lože
 a pěkně tě prosíme,
 dej, ať se tě bojíme.
 Bojíme a posloucháme
 a při tom se rádi máme.

3) Děkuji ti, Otče náš, Maminku chraň s tatínkem
 za tu noc i nový den, a vše kolem, co mám rád.
 za to, že ty rozdáváš Ať se snažím celý den
 svoje dary lidem všem. ochotně všem pomáhat.

Večerní modlitba

l) Pomoz mi, můj Pane, Pomoz, když se bojím,
 abych nežil planě ať vždy pevně stojím
 tam, kde chceš mě mít. tam, kde k službě jsem.
 Pomoz, Pane milý, Pane, slyš mé přání,
 abych měl dost síly vzdal vše, co mi brání
 bližním odpustit. být tvým člověkem.

 2) Bože svatý, všemohoucí,
 před dnešní tě prosím nocí,
 ať tvá láska upokojí
 srdce moje, duši moji,
 ať spím ve tvém bezpečí.
 Tys můj poklad největší.

III. UKÁZKA VOLNÉ MODLITBY MAMINKY S DĚTMI

Ráno

Dnešní den je dárek od Tebe, Bože. Děkuji ti za něj. Chci si ho pěkně prožít. Pěkně si hrát, usmívat se a nefňukat.
A taky dělat radost druhým: mamince, tatínkovi, bráškovi (Honzíkovi, Haničce) i Tobě. Abych si mohl večer říci: Dnešní den byl pro nás všechny opravdu krásný dárek.

Poledne

Děkujeme ti za toto jídlo, Bože, i za maminku, která nám ho uvařila.
Přijď mezi nás a buď naším hostem.

Večer

Nebeský Otče, děkuji ti za celý dnešní den. Děkuji ti za všechny veselé příhody a hry, za kamarády i za to, že na mě každý večer čeká pohlazení maminky, tatínkův úsměv a moje milá postýlka.
Ptáčci ti děkují zpěvem, kytičky svou pestrostí a vůní a já tím, když jsem hodný. Ale dnes se mi to někdy nedařilo, prosím tě, odpusť mi, já to zítra s chutí zkusím znovu.
 

8. Mami, já nechci umřít!

 Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
 Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: "Mami, kdo je to tu pochovaný?" - Maminka odpovídá: "Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý." - "Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?" - Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: "Do země přijde tělo a do nebe duše," - pak bude jistě další otázka znít: "A kdo je to ten duše?" Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský "duch" - strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka - boží duše a hříšného těla, - to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
 Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
 Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.
 Betzovi měli sousedku, paní Hajnou. Byla švadlena. Ušila nedávno šaty pro maminku, teď se dala do přešívání šatů pro babičku. Paní Hajná byla svobodná starší paní a děti měla ráda, proto chtěly děti vždycky s sebou, když k ní maminka nebo babička šla.
 Najednou děti doma slyší, že paní Hajná musela náhle do nemocnice, tam ji operovali a brzo nato zemřela. Děti ještě nevědí, co to je zemřít, co to je mrtvý, tak se o to ani zvlášť nezajímají. Ale pak přijde pohřeb. Lidé se přicházejí rozloučit s mrtvou, a děti chtějí také. Mamince se tam nechce, ale pak svolí. Jednou se musí setkat se smrtí, raději tedy teď, kdy jim mohu pomoci, aby si udělaly správnou představu.
 Jdou tedy k sousedům, k rakvi se zemřelou. Děti se křečovitě drží maminčiny ruky. Ta menší dcerka šeptá: "Mami, je toto opravdu paní Hajná?" Maminka vyvede děti ven a začne vysvětlovat: "To už vlastně paní Hajná není, to tu zůstaly jen její kosti a maso." - "A kde je tedy paní Hajná?" - "Ta už je teď jistě u Pána Boha. Už je teď veselá a šťastná, protože u Pána Boha je to moc krásné. Než zemřela, měla bolesti, ale teď už ji nic nebolí. A už nikdy nebude tak sama, jako byla ve svém bytě. Teď už si nemusí na nic naříkat." Obě děti toho zřejmě měly plnou hlavu: "Ale mami, proč tu nechala své maso a kosti?" "Protože Pán Bůh jí dal místo tohoto těla, které bylo už nemocné a bolavé, tělo lepší, podobné oslavenému tělu Pána Ježíše o velikonočním ránu po zmrtvýchvstání. Vzpomeňte si, jak jsem vám vyprávěla o křtu, že dostáváme nový boží život. Že jej přijímáním Těla Páně a dobrými skutky množíme. Paní Hajná teď už žije docela tím novým životem."
 Celý pohřební obřad sledovaly děti velmi pozorně. Při spouštění do hrobu se zas pevně chytly maminky za ruce. Cestou domů byly nezvykle mlčenlivé: až za chvíli řekla ta pětiletá: "Mami, já nechci být takhle mrtvá." - Maminka odpověděla, že ona také ne. "Ani Pán Ježíš nechce, abychom byli mrtví. Chce nás mít kolem sebe u svého stolu v nebeském svátečním šatu, abychom s ním jedli, skákali, smáli se a radovali. Proto nám už při křtu dal do srdce jiskru nového života. Pán Ježíš nás těší, abychom nebyli smutní, když musíme zemřít: "To zemře jen starý život. Vy budete žít dál, i když zemřete. Protože ve mně věříte, vstanete z mrtvých jako já, a budete žít se mnou na věky."
 Při večerní modlitbě přišel veliký zážitek dne znovu na řadu. Malá Jana, hned jak jsme udělali kříž, začala: "Nebeský Otče, paní Hajná má už nový život." - V průběhu modlitby se děti znovu ujistily, že i my už máme v sobě semeno nového života. Že v nás roste každým dobrým skutkem. Že ani nás dobrý Bůh nenechá zahynout navěky. - A tak přes všechny otřesné zážitky toho dne děti klidně usnuly. Jen vědomí o novém, Božím životě v srdci v nich zůstalo trvale.
 Všimněte si, že maminka Betzová se v našem příkladu nepokoušela dětem povědět o posledních věcech člověka všechno. Vybrala kladné stránky, to nejdůležitější: existenci věčného života u Boha. Vynechala zavržení, očistec. Proto také nemluvila o modlitbě za zemřelé. O tom se mají děti dovědět, až budou větší. Nemluvila o nebi teologicky jako o stavu blaženosti, jako o vzdáleném "onom světě", ale podle biblických obrazů: o hostině s Pánem Ježíšem, o nebeském svátečním šatu.
 Jen si všimněte, že ani v Písmu svatém se nepodává žádná nauka o "posledních věcech". Platí tam, co řekl svatý Pavel: "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo jej milují." Bible si neláme hlavu, jak to bude "tam", ale radí nám, jak to má být tu, zde na světě, aby to bylo s námi dobré po celou věčnost.
 Od čtvrtého roku začne dítě vnímat, že na světě není vše jen pěkné. Nemoc, smrt, strach, rozhněvaný tatínek, plačící maminka, zlí lidé, smutné věci.
 Už od dětství v nich proto začněme budovat i správný postoj ke zlu.
 Po nějakém smutném zážitku maminka řekne: "Ještě dobře, že takové zlé věci nebudou pořád. Pán Bůh to nechce. Slíbil, že jednou přijde sám, znovu, a dá vše na světě konečně do pořádku. Představ si, jak to bude krásné, až Bůh bude s námi, až budeme tak s ním, jako ty jsi teď se mnou. To pak už budou všichni lidé hodní - u Boha nemůže být nikdo zlý. Za to prosíme, když se k Bohu modlíme: "Přijď království tvé." Teď zatím ještě svět není tak daleko, není ještě docela stvořený. Je dosud velkým staveništěm - a kde je staveniště, tam je i nepořádek, tam není vše hotové a pěkné.
 Ani lidé nejsou ještě hotoví, i v nich je ještě hodně zlého. Všichni musíme pomáhat, aby toho zlého v nás a kolem nás bylo stále méně, aby Boží království přišlo dřív. Do té doby, než přijde, to vydržíme. Hlavně že víme, že se to vše nakonec obrátí k dobrému."
 Dostane-li dítě takový pohled na svět do své životní výbavy, pak jistě chápete, jaký optimismus, jaká chuť
k dobru se mu tím dává pro celý život.
 Kéž bychom to sami dobře pochopili a uměli povědět dál.
Modlíme se:
 Bože, tys nám přislíbil, že setřeš každou slzu z očí, že nebude smrti ani zármutku ani nářku, ani bolesti.
Prosíme tě:
- Za naši farní rodinu, - ať jsme naší mládeži svědky víry
 v tvé království dobra.
- Za malé děti, - ať jim odpovídáme na otázky po věčném životě pravdivě, aby jim naše vysvětlení po celý život bylo základem důvěry, že dobro nakonec zvítězí nad zlem.
- Za nás všechny, - abychom měli stále na mysli, že stvoření světa není ještě ukončeno. Že i my, lidé, teprve dozráváme pro Boží království.
 Náš Pane v životě i v smrti, dej nám plnost svého světla, abychom si zlo ošklivili a dobro jako ty milovali. Ať to dokážeme naučit i své děti.
 

9. Děti poslušné nebo ukázněné

 Povídala tuhle jedna babička: "Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější." - A slyšela odpověď: "Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých."
 Ukázněnost - sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl
v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: "Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!" - A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.
 Kromě návyků čistoty a hygieny má v raném dětství vzniknout návyk poslušnosti a návyk pořádnosti.
 Jenže je tu potíž. Aby vznikl návyk pořádnosti, musí každá věc mít své stálé místo, které respektují i dospělí. Kde slyšíme každý den dohadování, kam kdo dal klíče, kde je ten kartáč, kdo nechal povalovat šroubovák, - jak se má
v takovém nepořádku učit dítě pořádnosti?
 Aby u dítěte návyky vznikaly - třeba aby se samo obulo, obléklo - musíme zavést a zachovávat přesný postup, stále stejně všichni, kdo je mají na starosti. Co dítě dokáže už samo, za to je pochváleno a necháme je, aby to vždy samo dělalo. A chraň se přitom spěchu: kdo chce po dítěti moc nového najednou a honem honem, nedokáže nic.
 Zlozvyky vznikají stejně jako dobré návyky: opakováním něčeho špatného. Když jsme tak nepozorní, že zlozvyku dáme čas, aby se vytvořil, neodstraníme jej hubováním ani bitím ani vysmíváním, ale trpělivým pěstováním opačného, dobrého návyku.
 To je to: rozumný pořádek, důsledně zachovávaný. Jenže kolik trpělivosti a pevné vůle musí mít rodiče, aby dokázali důsledně zachovávat rozumný pořádek.
 Máte asi všichni své zkušenosti s dětmi a s televizorem. Rozumný pořádek je jasný. Lékaři se shodují, že děti pod šest let u televizoru - krom večerníčku - nic neztratily. Že televizor není elektrická babička. A když už to bez dívání nejde - k vůli starším, pak průměrně l5 minut za celý den. Děti od 6 - lO let tak třičtvrtě hodiny a čtrnáctiletým by měla normálně stačit hodina denně.
 Jenže děti mají jiný názor: "Tatí, já bych vydržel sedět u televizoru od rána do večera. To se vlastně učíme a vzděláváme."
 Zde se nevystačí se zákazem. Je třeba trpělivého vysvětlování, že se nejedná o nepřejícnost: "Jíš rád šlehačku?" - "Ano" zní odpověď. -"Dobrá - a teď si představ, že bys celý den neměl nic jiného k jídlu, než jen a jen tu šlehačku. To by nešlo, pravda, bylo by ti z ní špatně. Musí jí být jen trochu, aby sis pochutnal. S televizí je to také tak. Je to dobrá věc, ale kazí také zdraví, když je jí moc. Děti, které sedí dlouho u televizoru, nedovedou ve škole sledovat vyučování, stávají se z nich samotáři a cvalíci od samého sedění. Musí se to dělat jako v restauraci. Tam dostaneš jídelní lístek plný různých jídel. Z těch si každý vybere nač má chuť a peníze. Nejí ta jídla všechna, jedno za druhým. Také v televizi je třeba si podobně vybírat
z celodenního programu."
 Je to dobré výchovné cvičení, když děti samy zachovávají dohodnutý čas u televize. A ještě lepší je, když se někdo dospělý dívá spolu. Pak o tom s dětmi hovoří a tak jim pomůže vytvořit si o programu správné mínění.
 Když se rodiče ptají kněze nebo učitele na své děti, nejčastěji slyší odpověď: "Hloupý není, ale líný. Je roztržitý, nedovede dávat pozor, neumí se soustředit." Už ve věku předškolním se o tom začne rozhodovat, jestli i vy budete slýchat stejné odpovědi, podle toho, zda povedete nebo nepovedete dítě k sebevládě a sebezáporu.
 Zlé je, když rodiče dovolí, aby si dítě vzalo, co chce, bez dovolení, bez prošení. O všechno požádat, poprosit, to není jen věc zdvořilosti, ale cvičení vůle.
 Také není třeba vždy spěchat se splněním každého přání dítěte - ihned, jak se projeví. Lépe je někdy říci "Ano, dostaneš, ale chvilku počkej, až toto dodělám."
 Šklodlivé je, učit dítě, aby si vybíralo, co chce a co nechce jíst. Starostlivá maminka předkládá tříleté dámě k rozhodnutí: "Budeš papat mlíčko nebo kakao? Chceš rohlíček nebo chlebíček?" - Dětská mlsnost a vybíravost vzniká vinou dospělých. I zde je příležitost k cvičení sebevlády dítěte,-
aby jedlo, co dostane. A když trucuje a nechce jíst, co dostalo, jen nedej najevo, že máš o ně starost. Klidně skliď se stolu a vůbec s ním o tom nemluv. Stačí prohodit ostatním dospělým, že jídlo je drahá věc, proto se nesmí s jídlem plýtvat.
 Ještě jeden cvik, důležitý pro cvičení vůle, si připomeňme: učit dítě snášet bolest. Znáte možná takové děti: Maličký se svalí. Nic se vlastně nestalo, ale on leží na zemi rozpláclý a řve, jak kdyby jej vraždil. To ho tak kdosi vychoval. Jak sebou plácl, hned k němu s velkým lamentováním a křičením běželi, zvedali, ofoukávali, litovali. Nebo ještě hůř - začali se nad ním hádat, kdo že to na něj měl dávat pozor.
 A jiné dítě, kolikrát se svalí, tolikrát se zvedne a cupitá dál. Nikdo z toho nedělá událost, nanejvýš maminka řekne, že to nic nevadí. A když se dítě bolestivě uhodí, maminka pofouká a řekne: "Viď, že to nic není. Však si dáš podruhé pozor." Takové dítě snáší pak statečněji i nemoc a rychleji se uzdravuje.
 A nejen to. Takové dítě bude v životě patřit k lidem, kteří snesou nějaký neúspěch a nedělají ze všeho hned tragedii. Kteří se umějí smát tam, kde se jiný mračí. Kteří umějí obrátit v žert to, co jiné rozzlobí.

 Poslušnost je při výchově dětí důležitá, ale ještě důležitější je výchova k sebevládě, k dobrovolné sebekázni. Ne poslušnost ze strachu, ale sebekázeň z lásky k rodičům,
z lásky k Bohu.
 Kéž by se tyto zásady staly jak součástí našeho vlastního jednání, tak i našeho vychovávání.
Modlíme se:
 Bože, tys rozhodl, že člověk se smí podílet na tvém věčném životě.
- Dej našim očím dobrý rozhled, abychom dohlédli za hranice denního života.
- Dej nám trpělivost k vyjádření dobrých návyků - k nácviku ctností.
- Abychom milovali řád a pořádek kolem sebe - vždyť ty, Bože, jsi stvořitelem celého řádu ve vesmíru.
- Abychom energicky bojovali s leností v sobě i v našich dětech.
- Abychom netrpěli mlsnost a plýtvání potravou.
- Abychom statečně snášeli bolest a vedli též děti ke statečnosti a sebevládě.
 Nebeský Otče, ty nechceš poslušnost ze strachu, ale naši dobrovolnou sebekázeň. Děkujeme ti za tvou trpělivou lásku, kterou nám zjevuješ v našem Pánu, Ježíši Kristu.
 

10. Maminko, vypravuj !

 Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.
 Jak se ti malí překulí přes první fázi "pjoc" a proč, nastává doba vypravování. "Maminko, povídej pohádku, - tatí, vypravuj něco." Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí "vyučování náboženství". Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci - a přece se to děti doma pro celý život naučí - stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života.
 Děti se nemohou vyprávění nasytit. A tak maminka napřed vyčerpá zásobu pohádek, co zná, pak co kde přečte, potom vypravuje různé události, o čem slyšela nebo co sama zažila. A jednou vezme do rukou biblickou dějepravu, plnou obrázků, nebo jinou náboženskou obrázkovou knížku: budeme si číst obrázky, bude co vypravovat.
 Brzy však zjistí, že to s biblickým vyprávěním není tak jednoduché, že se to také musí umět. Nelze je přece říkat na způsob pohádek jen tak k utrácení dlouhé chvíle - to bychom dětem spíš škodili než prospěli. Bible není pohádková knížka pro tříleté až šestileté děti, ale kniha Božího zjevení. Svět biblických vyprávění je nám vzdálen časově tisíce let, zeměpisně tisíce kilometrů, myšlenkově jsme dnes také jinde, než ti dávní lidé.
 Pokusme si proto zapamatovat několik jednoduchých zásad, které nám biblické vyprávění usnadní.
1) Za prvé - vyber si k vyprávění jednoduchou událost, aby ji děti jednak stačily sledovat, jednak aby mohly pochopit, jak se to týká jich.
 Pamatuj, že evangelium ani Skutky apoštolské, tím méně
 vyprávění starozákonní, nejsou žádný dějepis, žádná reportáž. Nejsou to fotograficky věrné historické události, ale spíš malby, obrazy, básnická líčení. Nebudem se tedy ptát, jestli se to přesně tak stalo. Nebudeme se ptát, co se přesně stalo, ale ptejme se vždy: "Kdo je tento? Kdo je ten Ježíš, o němž se tu mluví?"
 Také k věku dětí je nutno přihlížet. Pro pravidelné rozvíjení náboženských vědomostí od 4 - 7 let je nejvhodnější tento postup:
a) Od 4 do 5 let seznámení s osobou Pána Ježíše: Kdo je Pán Ježíš?
b) Od 5 do 6 let první vštěpování mravního řádu: Co nám Pán Ježíš pověděl?
c) Od 6 do 7 let" Jak se můžeme dnes setkat s Pánem Ježíšem? To už je ze dne na den bližší a hlubší příprava k svátostem, k rozeznávání hlasu Ježíšova v slovu evangelia.
2) Nikdy si nevěř, že ten nebo onen příběh dobře znáš. Vždy si jej napřed sám přečti - a pak zavři oči a procházej jej znovu tak, že se jej snažíš vidět svou fantazií. To ti pomůže, abys jej uměl živě a barvitě vypravovat. Ale pozor! Nesmíš si vymýšlet další detaily, fantazírovat. Děti to budou slyšet ještě mnohokrát, ať to tedy odpovídá bibli!
3) Pak se zeptej, co se tu o Pánu Ježíši dovídáme a jak se to týká našeho života, co je jádrem vyprávění.
4) Potom si vyhledej dobrý "věšáček". "Věšáček" říkáme tomu, nač vyprávění pověsíme, navážem, aby se zájem dětí už předem probudil a upoutal. (Např. začneme napřed rozhovor
 o slepotě, chceme-li vyprávět o uzdravení slepého. Děti objeví na obloze měsíc, odtud přijdeme k vyprávění o stvoření).
5) Vyprávěj v jednoduchých větách, ale zaujatě. Pozornost dětí ti sama poví, jestli dobře hovoříš. Děti mají rády přímou řeč. Místo: "řekl, že..." použij vždy formy rozhovoru.
6) Cos vyprávěl, musí u dětí doznít. Děti na to musí odpovědět. Buď si na tu událost hrají a tak ji znovu oživují, nebo se ji pokoušejí nakreslit, namalovat.
 Jedno arabské přísloví říká, že dobrý vypravěč dokáže uši posluchače změnit v oči. Malováním děti snadněji "uvidí" vyprávěnou událost. Také ve večerní modlitbě má zaznít odezva biblického vyprávění.
 "Dobrá," řekneš si teď možná, "tak už jsem slyšel, jak se mají dětem biblické příběhy vypravovat, doma mám biblickou dějepravu, tam je plno obrázků. Děti si budou prohlížet, já budu vypravovat, chutě do toho!"
 Otevřeš dětskou bibli a hned na kraji je obrázek: "Stvoření světa!" A jistě tě právem přepadne pochybnost. "Když to budu vypravovat nebo číst podle bible, porozumějí tomu děti?" Je to vyprávění obrazné. Je to opravdu nad chápavost předškolních dětí. Ty by si myslely, že se to vše tak stalo doslova a do písmene. Ani přírodovědecké vysvětlení by předškolním dětem nepomohlo. Biblické líčení o stvoření by děti měly poprvé slyšet, až budou v 6. - 7. třídě, a s náležitým předběžným výkladem.
 Ale děti chtějí vědět už teď, odkud se vzalo vše kolem nich. A tu je třeba vyjít z obraznosti děti, z jejich osobních zážitků. Už čtyřletým můžeme vypravovat, jak má Bůh lidi rád, a proto se o ně stará. Asi takto: Pán Bůh si myslel: "Na světě to nesmí být nudné" - a proto dal vzniknout horám, loukám, květinám, potokům. - "A také by lidé neměli mrznout" myslel si Pán Bůh, a stvořil teplé sluníčko. A také stromy. Ty v zemi ztuhly na uhlí, které nás zahřívá. - A Bůh si myslel: "Lidé budou mít také hlad" - a nechal růst obilí a na stromech ovoce. "A také sníh jim stvořím" - myslel si Pán Bůh - "aby se děti mohly vozit na sáňkách a lyžovat". A stvořil sníh a led. - "A především musí mít malé děti tatínka a maminku, aby se neztratily a měl se kdo o ně starat." - Tak Bůh vše promyslel a zařídil, aby to bylo na světě hezké.
 Tohle odpovídá chápavosti i věcné pravdě. Děti pochopí, že Bůh se o nás stará a má nás rád. V průběhu vyrůstání budeme pak moci tento základ stále více prohlubovat, jak se rozvíjí rozum a chápavost dětí.
 Teorii jsme si dnes odbyli, příští kapitolu můžeme věnovat konkrétním příkladům, jak odpovídat na různé otázky dětí: jestli Pán Bůh stvořil také auto a most a rakety.
 Poděkujem s radostí Pánu, že smíme být věrozvěsty našim dětem.
Pro chvilku modlitby:
 Bože věčný, stále znovu poznáváme, že jsi větší a jiný, než my si dovedeme představit. Prosíme tě:
- Za rodiče a stařečky, kteří vyprávějí dětem o Pánu Bohu,-
 aby pečlivě přemýšleli o tom, jak to povědět nejlíp.
- Za malé děti, - aby si neudělaly o Bohu pohádkové představy, které by později ztěžovaly jejich dospělou víru.
- Za naše bližní, kteří nemají rádi změny, aby se ochotně nechali vést učitelským úřadem církve.
- Za nás všechny, abychom uposlechli výzvy koncilu a snažili se stále hlouběji porozumět poselství bible.
 Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti, že smíme být věrozvěsty našim dětem a hlasateli lásky tvého Syna.
 

11. Stvořil Bůh auto ?

 Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? "Stvořil Bůh také auto?" zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?
 V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon- čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
 Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: "Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo." Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.
 Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem.
 Rodina jede v neděli po mši na výlet. Tatínek vychutnává řízení auta, pětiletý syn pomáhá motoru vrčet, maminka se vyžívá krásou podzimní krajiny. "Toníčku, podívej se na to krásné údolí pod námi. To vše stvořil Pán Bůh." Toník na chvíli přestane být motorem a zeptá se: "A tohle auto stvořil také?" - Maminka znejistí: "Ne - tohle auto Pán nestvořil." - Teď jedou na vysoký most, který přenáší silnici přes údolí. A Toník chce vědět: "A tenhle most také Pán Bůh nestvořil?" - "Také ne." - "A tuhle silnici?" - "Také ne." - Malý chvilku dumá a pak říká: "Mami, ten milý Bůh vlastně nic pořádného neudělal."
 Maminčina náboženská lekce nevyšla. Proč? Zaprvé, pro malé děti krása krajiny neznamená nic, tu nevnímají. Na ně působí to, co se hýbá, co dělá hluk, auto, stroj, zvíře. Za druhé proto, že maminka neuměla správně odpovědět. Na otázku po původu silnice měla odpovědět, že ta je společným dílem Pána Boha a lidí. Bůh stvořil skály, kamení, asfalt, železo, hory a doly. Pak stvořil lidi a řekl: "Teď je řada na vás. Dal jsem vám chytrou hlavu a šikovné ruce. Teď ukažte vy, co dokážete. Stavějte své silnice a mosty a auta." - A lidé začali přemýšlet, nač Bůh stvořil kamení, nač železo, nač gumu. Poznávají, že Pán Bůh vymyslel lidem tolik věcí, které si mohou udělat. Že ještě moc a moc let mají lidé co dělat, aby poznali, jaké Boží dary jsou pro ně připraveny, jaké stroje a krásné věci si mohou podle jeho plánů udělat. Ty možná také objevíš nový stroj, motor, nebo loď.
 Jestliže to dětem vysvětlujeme takto, nemůže v nich vzniknout představa, že technika a pokrok je vždy proti Bohu, proti Boží vůli, že se Bůh hněvá na lidské vynálezy a závidí to lidem. Závist bohů - to je škaredá, pohanská představa.
 Všechna technika světa, to je přece součást Božího tvůrčího plánu. Vždyť hned na začátku bible stojí, že Bůh stvořil člověka a řekl: "Jděte a opatrujte zemi." Věda a technika je dobrá věc, - ovšem pokud se nezneužívá ke zlému. Zde mohou už malé děti snadno pochopit i to, že Boží stvoření světa není ještě skončeno, - že dobrý Bůh tvoří stále dál a lidé mu mají pomáhat.
 Proto je dobré při večerní modlitbě poděkovat s dětmi nejen za jídlo, ale i za auto, za televizor, za techniku. Jedna věřící židovská maminka říkala dětem: "Když otočíte vypínačem, nezapomeňte přitom vždy poděkovat Bohu za jeho krásný dar - elektrický proud, který nám točí pračkou, vaří jídlo, hraje v radiu a startuje auto, abychom v něm mohli jezdit."
 Děti poznají Boží velikost spíš v technice, než
v květince nebo brouku.
 Za vyprávěním o stvoření světa následuje v dějepravě vyprávění o stvoření člověka a o ráji. Z toho, co jsme si tu řekli, pochopíme, že i vyprávění o ráji je pro předškolní děti zcela nevhodné. Toto hluboké obrazné a symbolické vyprávění nemůže dítě chápat jinak, než zcela polopaticky: jako historickou událost, která se přesně tak stala. Vznikne v něm představa, že celý svět mohl být dodnes rájem, kdyby dva lidé nebyli jedli ze zapovězeného stromu. Celkem malicherná příčina a světová katastrofa jako následek, jak si to má dítě srovnat s představou hodného Boha? Tyto zmatené představy z dětství straší některé lidi až do dospělosti, ba po celý život. Dítě není schopno pochopit, že toto vyprávění je symbolem - obrazem odporu člověka proti Boží vůli, který je v každém člověku a vždy znovu jej pokouší, aby zhřešil, zklamal.
 Toto temné tajemství zla, nepochopitelné i dospělým, není nic pro malé děti.
 A ještě jedno upozornění. Jako jsme si řekli, že nelze jen tak bez dalšího vysvětlení tvrdit, že Bůh stvořil všechno, stejně opatrní musíme být při otázce, zda je Bůh všemohoucí, zda může všechno, co chce. I když víme, že Bůh všemohoucí je, taková odpověď vyvolá v dítěti představu mocného kouzelníka a začne si vymýšlet ty nejnemožnější věci: "Může Bůh nechat tuto sklenici lítat ve vzduchu? Proč to někdy neudělá? Může Bůh z téhle šišky nechat ihned vyrůst velký strom? Může Bůh, aby to auto, co stojí na ulici, tam teď nestálo?" - "Že nemůže? Aha, tak to tedy nemůže všechno!"
 Proto je třeba říci, že Bůh opravdu nemůže všechno. Nemůže dělat to, co odporuje jeho dobrotě, lásce. Jelikož je dobrý, nemůže být zlý. Nemůže lhát, dělat hlouposti, darebnosti, klukoviny.
 Jeho moc je sice bez hranic, ale jeho dobrota omezuje jeho moc. Bůh nemůže dělat to, co by nebylo moudré, co by nebylo dobré.
 Příklad pomůže, aby dítě porozumělo. Zeptám se: "Může se náš tatínek sám zabít? - Samozřejmě, uměl by to udělat. Ale on nás má rád a ví, že ho máme také rádi, a že by nám po něm bylo moc smutno, tak proto to nemůže udělat. Nemůže se zabít, protože nás má rád."

 Bůh může všechno, co chce, ale on chce jen to, co je dobré.
 Při večerní modlitbě vyzní tento rozhovor v prosbu, abychom i my chtěli vždy jen to, co je dobré. Jako Bůh Otec, jako Syn Boží, Kristus, Král všeho stvoření.
Modlíme se:
 Bože, z tvé vůle se naše člověčenství a tvé božství spojilo v Ježíši Kristu.
- Ať lidé dnešního světa neodmítají vládu Ježíše Krista.
- Ať se náš národ neodvrací od tisícileté křesťanské zbožnosti.
- Dej nám Ducha svorné lásky, ať jako Kristovi vyznavači držíme pospolu a máme se rádi.
 Pane Bože, ať je na nás poznat, že jsme křesťané, podle toho, že jsme lidé radostní, pokojní a důvěryplní.
 

12. Advent v rodině

 Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těch dnech Bůh přichází na svět, a víc, chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.
 Ale ne všechny rodiny prožívají advent tak krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.
 Vánoční radost, co to je? "No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí" - řekne tatínek. A maminka? "No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený."
 Je to úkol na umoření, když si to takhle rodiče naplánují. A přece je to málo, přece je to špatný program. Vaše děti se jistě těší na dárky, jistě mají rády sladkosti. Ale stačí obojího polovic, když dostanou to, co potřebují nejvíc: abyste vy, rodiče, na ně měli čas, abyste s nimi hovořili, vyprávěli, hráli.
 Aby vánoční radost byla úplná, musí příprava trvat po celý advent. Kdyby si tak každý tatínek umínil, že bude každý den aspoň hodinu tatínkem! Aspoň hodinu denně že se věnuje dětem - to by byla revoluce ve světě dítěte!
 Kdyby si tak každá maminka umínila, že i ona bude v adventě víc maminkou, než uklízečkou, pradlenou, kuchařkou, nákupčí, služkou všech, - to by byl krásný dárek dětem!
 Jak to má v adventě doma vypadat? V prvním týdnu upleteme ze smrčí adventní věnec, v něm čtyři svíce. Přitom děti pomáhají a maminka vysvětluje, že i my tak patříme k sobě, jako větvičky ve věnci, že i my tak držíme pohromadě. Uzavřený kruh bez konce a bez začátku je symbolem věčnosti Boží a našeho věčného života v Bohu. Světlo svíčky znamená světlo víry, radost, která s Ježíšem přichází osvítit svět.
 U adventního věnce (později jesliček) koná rodina večerní pobožnost. Zazpívají adventní píseň, vypravují si o příchodu Pána Ježíše na svět, přečtou si článek z dobré knížky. Nakonec se společně dohodnou, jaké předsevzetí si na zítra nebo na tento týden udělají, např. budeme všichni veselí, budeme pomáhat mamince, budeme stavět betlém a chystat dárky. - Samozřejmě "tajně", aby to bylo opravdu překvapení - tedy spolu s maminkou pro tatínka, ale aby on o tom vůbec nic nevěděl, - a spolu s tatínkem zas pro maminku. Ve čtvrtém týdnu se už děti učí u betléma zpívat koledy, aby je o vánocích dobře uměly. Smějí stavět v pokoji stromeček, dávat na něj svíčky a ozdoby s velkou bání na vršek. Také smějí mamince pomáhat péci cukroví, uklízet a smejčit.
 Ale hlavně budou znovu a znovu naslouchat krásnému vyprávění o dobrotě a lásce Boží, která vyhledala hodnou dívku Marii, pečlivého muže Josefa a připravovala vše, aby mohl k nám lidem přijít Boží Syn Ježíš.
 Také některé svátky na počátku adventu nám dávají téma pro adventní rozhovory a činnost. Svátek sv. Františka Xaverského (3.12.), který byl velkým misionářem, poslem Boží lásky do pohanských zemí, nám dává příležitost k hovoru o pohanech, světě před Kristem a nouzi lidí, kteří žijí bez Krista.
 Na den sv. Barbory (4.12.) jdeme s dětmi uříznout třešňové větvičky a dáme je doma do vázy s dostatkem vody, aby nám na vánoční svátky rozkvetly a byly tak obrazem našeho srdce, rozkvetlého Boží láskou.
 Pak přijde den sv. Mikuláše (6.12.), který je ukázkou, jak laskavým, štědrým a hodným se stává člověk, když se sta-
ne křesťanem. Ať už sv. Mikuláš naděluje inkognito za okno, nebo ať přijde "osobně" do domu, musí děti vědět, že je to jen "jako", že je to náboženská hra. Nic to neubere na zážitku a radosti dětí, pro hru mají smysl, to je jejich svět.
 Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (8.12.) - to jsou už červánky vánoční slávy. Děti seznámíme s maminkou Pána Ježíše, s nazaretským domovem a sledujeme svatou rodinu na cestě do Betléma. A i když se někde dočteme nebo uslyšíme, že současná biblická věda žádá, abychom vyprávění sv. Lukáše o dětství Pána Ježíše nebrali jako přesnou reportáž nebo dějepisné události, nic to neubere na naší radosti z nich. Vždyť důležitější, než jak to tenkrát přesně bylo, je otázka, kdo je ten, o němž se tyto podivuhodné věci vypravují, kdo je Ježíš, Vykupitel světa a náš milý Pán.
 Jak strávit Štědrý večer, na to není žádný recept zapotřebí. Každá rodina má své vlastní pěkné tradice. Jen to je důležité, aby si maminka nenechala moc práce na poslední chvíli a nebyla pak nervózní a uhoněná. Je důležité, aby tatínek byl jednou opravdu jen a jen tatínkem pro své děti, aby celá rodina byla pohromadě a doma. Bývá mi vždycky líto těch lidí, kteří jezdí Štědrý den prožít kdesi do hor, na lyže. Sebelepší zalyžování je možné ještě stokrát za zimu, je dost času si na ně zajet na Štěpána. O rodinnou pospolitost Štědrého dne se nechají ošidit asi jen ti chudáci, kde teplo domova nezažili.
 Už v adventě se děti pilně učily zpívat: "Narodil se Kristus Pán", "Tichá noc". Teď zpívají s rodiči u rozsvíceného stromečku a vítají Narozeného ve svém domově. Pak přijdou na řadu dárky, symbol vzájemné lásky. Domácí liturgie končí hostinou lásky, Agape, slavnostní večeří, obrazem té svaté Hostiny Boží, které se všichni účastní při mši v kostele. Svatým přijímáním se promění srdce všech v jesličky. Šťastná rodina, která zná tuto pospolitost stolu rodinného doma a pospolitost stolu Páně v kostele.
 A že těm malým pomůžeme, aby mohli na sv. Štěpána využít svého práva koledníků a jít na koledu ke strýcovi, kmotřence a babičce, to patří také k vánoční radosti dětí. Nadílka je viditelným podobenstvím štědré Boží lásky, která nás bohatě obdarovává milostí.
 Krásné vánoce! Kdo by je nechtěl prožít, kdo by je nechtěl připravit dětem. Snadné je to těm rodičům, kteří jsou plní živé víry. Ale co si má počít taková maminka, která se sama dostala do krize víry? Najednou vše znejistí, zaslechnutý posměšek hlodá v mysli, prožité zklamání v lidech znejisťuje i dobrotu Boží.
 Především je třeba, aby ses, maminko, snažila zachovat klid. Abys to brala jako anginu nebo chřipku - jako onemocnění, které je nepříjemné, ale člověk se léčí a vyléčí a je zas v pořádku.
 Začni se také léčit, tj. hovoř s věřícími přáteli, promluv si s knězem, přečti si vhodnou knihu. A co je nejdůležitější, modli se. Všechny své pochybnosti volej k Bohu, mluv k němu a neustávej, pokud neuslyšíš v srdci odpověď.
 Ale jak mluvíš během této krize s dětmi? Dbej, aby tím tvé dítě co nejméně trpělo. I když právě nemůžeš mluvit z hloubi své vlastní víry, vlastního přesvědčení, mluv z víry svých věřících bližních, farní rodiny. Takhle to učí
církev, tak to věří křesťané. Naše vlastní krize časem přejde a je dobře, když se jí děti nenakazily.
 Hovořte doma o tom, jak si chcete navzájem připravit ty nejkrásnější vánoce. Rozdávat se v lásce, to je podoba Boží v člověku.
Modlíme se:
 Bože, ty chceš, abychom žili v radosti z tvého vtělení a v těšení na tvůj druhý příchod. Prosíme tě:
- Za naše malé děti, - abychom je naučili správnému těšení na vánoce.
- Za všechny maminky, - aby se nepřetížily předvánoční prací, ale zachovaly se radostné a svěží.
- Za všechny tatínky, - aby po své práci ochotně s dětmi pomáhali mamince.
- Za všechny naše rodiny, - aby v nich nescházel ani betlém, ani adventní věnec, ani adventní pobožnost.
- Za nás všechny, - abychom nehleděli na dárky materialisticky - podle peněz - ale jako na projev lásky.
 Pane Bože, voláš k nám, abychom byli stále připraveni na tvůj příchod. Dej nám svou milost, abychom každý advent k této přípravě dobře využili.
 

13. Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši ?

 Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: "Mami, co to je, kdo je to?" "Teď" - řekneš si - "je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši."
 Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.
 Poslechněte si vyprávění jedné mladé paní z jejího dětství, odstrašující příklad adventní katechese v rodině, která poškodila celý náboženský život dětí až do jejich dospělosti.
 "Na první adventní neděli postavila maminka doma betlém a řekla nám dětem: °Tenhle malý chlapeček, to je Ježíšek, Boží Syn. Je u Otce v nebi a Bůh Otec mu předal všechnu moc nad celým světem. O vánocích sestoupí Ježíšek s nebe na zem a bude hodným dětem dávat dárky.°
 Odpoledne přišla maminka z nákupu a řekla: °Představte si, děti, já jsem dnes potkala Ježíška.° Zůstali jsme bez dechu. Ani jsme se nedivili, že se Ježíšek ukázal mamince a ne nám. Věděli jsme už od maminky, že Ježíšek se dá uvidět jen těm nejhodnějším dětem, které pokaždé dojedí všechno z talířků, které nestrkají krajíce za skříň, které si nenadávají. K takovým vzorným dětičkám jsme nepatřili. Teď šlo tedy o to, co Ježíšek říkal, jestli se na nás nezlobí, jestli nás má rád.
 A maminka využívala situace plným rukama: °Ježíšek se
mě ptal, jestli teď před vánocemi jste hodnější a já mu přece musela říct pravdu. Ale máte ještě čas do vánoc se polepšit.° - A tak byl náš advent plný křečovitého pachtění a snahy, abychom byli pořád a pořád hodní.
 Na Štědrý den jsme tábořili u dveří pokoje a nakukovali klíčovou dírkou, jestli Ježíška nezahlédneme. A zas to byla maminka, která se podívala a hned volala: °Děti, teď jsem
zahlédla andělíčka!°"
 Je to krásná představa, že se nebe otvírá a přichází napřed svatý Mikuláš, pak sám Ježíšek. Že navštěvují děti a dávají jim dárky. Ale je to představa nepravdivá, pohádková. Když pak dítě slyší - a často velmi hrubě - povídat, že nechodí Mikuláš, ani Ježíšek z nebe, že dárky kupují rodiče, pak není divu, že se zhroutí celý svět dětské víry a nemoudří rodiče tak ohrozí víru dítěte.
 Nedávno se mi dostaly do rukou vzpomínky dcery Karla Marxe. Vzpomínky na domov, na tatínka. Stojí za to si přečíst, jak tento otec poučoval své děti o Kristu:
 "Jednou jsme zašli do katolického kostela a slyšeli tam nádhernou hudbu. Moc to na mne zapůsobilo a tak jsem se s tím doma svěřila Mouřenínovi (tak říkaly doma děti tatínkovi Karlu Marxovi). A Mouřenín nám svým klidným způsobem všechno prostě a přesvědčivě vyložil. Vyprávěl nám ten teskný příběh tesařského syna, kterého boháči zabili. A vyprávěl to tak krásně, jak to snad ještě žádný táta svým dětem  nevyprávěl. Často říkával:"Křesťanství můžeme odpustit mnohé chyby za to, že nás naučilo milovat děti."
 Naši křesťanští tatínkové by měli umět mluvit svým dětem o Ježíši lépe, než Žid Karel Marx. Krásně, ale bez pohádkových nepravd o nebeské poště malého Ježíše. Jako o Pánu Ježíši, kterého poslal lidem dobrý Bůh Otec, aby je učil, jak se mají mít mezi sebou rádi.
 A vánoční poselství, vánoční nadílka? Pověz to třeba takto: "Některé docela malé děti si myslí, že mikulášské dárky a nadílka pod stromečkem jsou přímo od Ježíška z nebe. Vy už tomu jistě rozumíte líp. Říkáme, že je to nadílka od Ježíška proto, že to byl Pán Ježíš, kdo naučil lidi, že mají mít rádi malé děti a že jim mají dělat radost dárky. Představte si, jaké to bylo na světě hrozné před Pánem Ježíšem. To se rodiče v mnoha zemích o děti vůbec nestarali. Když se dítě narodilo, ukázali je otci. Ten se na ně podíval a když se mu nelíbilo, ukázal palcem dolů. To znamenalo, že mají dítě zabít. To je pak hodili do řeky nebo do kanálu. Když tatínek nechal dítě naživu, zas nezůstalo u rodičů - dali je na vychování jiným lidem - otrokům. Kdepak, aby se rodiče s dětmi bavili nebo si s nimi hráli: kdepak aby jim dávali dárky nebo dělali radost. Teprv až byly děti dospělé, začali se s nimi rodiče stýkat. Teď už rozumíte, proč říkáme, že dárky dětem jsou od Pána Ježíše: to on naučil rodiče, aby měli děti rádi, aby se o ně starali a dělali jim radost dárky."
 Nebudeme také při rozhovoru o Pánu Ježíši zdůrazňovat čas minulý. Tedy ne Ježíš, který byl, žil, kdysi dávno, ale Ježíš, který žije, je. Teď už je zase u Otce, ale nám stále blízko, aby nám mohl pomáhat.
 Na této základní informaci nemusí dítě při dospívání nic měnit. Naopak, může k ní připojovat stále větší poznatky, jak Pána Ježíše postupně poznává, jak roste jeho láska k němu.
 Aby si dítě mohlo Pána Ježíše snadněji představit, má nad postýlkou jeho obrázek. Nejlépe obrázek dospělého, živého, laskavého Ježíše, třebas, jak žehná dětem. To je pro dítě nejsrozumitelnější představa.
 Ještě bychom si měli povědět, co říci dítěti v tomto věku o Duchu svatém. Děláme kříž a dítě se zeptá. Zlé by bylo říci dítěti: "Duch svatý je také v nebi spolu s Bohem Otcem a Synem." Také ne: "Duch svatý je také Bůh." - Nepokoušejme se ještě objasnit nějak tajemství Nejsvětější Trojice. Stačí vyjít zase z pohledu dítěte: "Protože nás Bůh má rád, dal nám do srdce něco ze svého světla, ze své lásky. To je Duch svatý, jeho duch v nás. Pomáhá nám, abychom byli hodní. Dává nám radost a sílu."
 Pro dítě je nejdůležitější, že mu Ducha svatého nepředstavujeme kdesi daleko v nebi, ale zcela blízko, přímo v něm, jako dárce lásky.
 Při mši se modlíme vyznání víry, které je dlouhé a složité. Je pro dospělé. Poděkujme s radostí Bohu, že ho svým dětem můžeme hlásat a představovat zcela prostě a přece stejně pravdivě: "Bůh je láska."
Modlíme se:
 Nebeský Otče, jsme si vědomi, že na nás záleží, co se naše děti dovědí o Pánu Ježíši, a nakolik toto vědění bude odpovídat pravdě. Prosíme tě:
- Za všechny lidi, kteří jsou ve styku s dětmi, aby jim nikdy neříkali, co není pravda.
- Abychom dobře vysvětlili dětem, i nejmenším, proč se říká, že Ježíšek nosí dárky.
- Než nadílí svatý Mikuláš, abychom dětem uměli vysvětlit, že je to krásná hra.
- Aby děti pochopily, že Pán Ježíš je ten, kdo naučil dospělé, aby měli rádi malé děti a dělali jim radost.
- Abychom děti učili znát Ježíše, který je s námi a žije s námi, - ne jako někoho dávno zesnulého a vzdáleného.
 Bože, kéž se nám podaří pochopit, jak prostá a krásná je naše víra a kéž se nám podaří o tom mluvit prostě a krásně.
 

14. Choulostivé otázky

 "Narodil se Kristus Pán, veselme se..." Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: "Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?"
 Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání "Mámo, kup mi brášku" a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: "Mami, a kde se brášci kupují?" Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?
 V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. "Choulostivé" otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou.
 Už mezi 3. - 4. rokem, jak si děti začínají uvědomovat samy sebe, můžeme čekat dětské otázky, které bychom mohli přeložit do řeči nás dospělých asi otázkou: "Kde jsem se tu vzal? Čemu děkuji za svou existenci?"
 Moudří rodiče ty otázky uvítají. Mohou tak dětem povědět, proč se mají rádi, proč tak k sobě patří. Ještě je však dost rodičů nemoudrých, kteří říkají: "Jen ať si děti zachovají co nejdýl svou nevinnost." - Ale copak nevinnost je totéž jako nevědomost, neznalost? Nevinní, tj. bez viny, bez hříchu, jsou přece i manželé, rodiče dětí. Každý, kdo se neproviňuje, kdo nehřeší, je nevinný.
 Jiní říkají: "Když jsou děti dobře vedené, jako naše, tak se na nic takového ani neptají." - I ti se mýlí. Všechny děti se ptají. Co se nedovědí doma, na to se ptají na ulici.
 Většina z vás rodičů si teď asi říká: "My to uznáváme, že děti mají být řádně a včas o pohlavních věcech poučeny, jenže nevíme, jak to správně povědět."
 Nebojte se toho. Není to tak složité, když při tom odpovídáme na to, na co se děti ptají, tedy odpovídáme z pohledu dětí a ne nás dospělých, - dále když jsme si vědomi, že pohlavní pud v člověku a pohlavní život v manželství není nic hříšného ani špatného, vždyť tak Bůh člověka stvořil, vždyť k rodičovství byli přece rodiče při oddavkách posvěceni.
 Kdy a nač se má dětem odpovídat? Odpovídej, když se začnou ptát, a na to, nač se ptají. "Pohlavní výchova dětí, to není jedno vysvětlení. To trvá od třetího do pětadvacátého roku života." Tak to při přednášce v Praze řekl známý odborník na náboženskou výchovu a předseda papežské katechetické komise, Klemens Tilmann, když jej biskup Tomášek pozval, aby přednášel o moderní náboženské výchově.
 Poslechněme si, co tento zkušený kněz říkal:
 "My starší jsme vyrůstali v době, kdy pohlavnost byla zaměňována za nečistotu a kdy byla celá tato oblast v opovržení. A nejen to. Každé mluvení a přemýšlení o pohlavních věcech bylo považováno za hříšné, ba dokonce mnohdy i za těžký hřích. Tyto mylné nekřesťanské názory pronikly hluboko i do praktického života nás, křesťanů. Dnes si už uvědomujeme, že pohlavní sílu stvořil Bůh a že je proto dobrá."
 Poslechněte, jak pěkně to umí pan profesor Tilman vysvětlovat malým dětem:
 "Tříletému dítěti, které se ptá, jak přišlo na svět, řekneme, že děti daruje rodičům Pán Bůh. Ale ne tak, jak si to snad myslí docela malé děti, že je "dělá" v nebi. Kdepak. Pán Bůh chce, aby mu lidé pomáhali. Jídlo je také dar od Boha, ale tatínek vydělal peníze, aby se mohlo jídlo nakoupit a maminka je uvařila a připravila, aby nám chutnalo.
 Podobně nechává Pán Bůh růst děťátko v maminčině bříšku. I tys napřed rostl v maminčině bříšku.
 Když se ptá čtyřletý, povíme mu více: "Byls napřed tak malinký, jako špendlíková hlavička, pak jako tenhle palec. Tos ještě neuměl sám ani jíst ani pít, ba ani dýchat. Maminka všechno musela dělat za tebe, proto tak patříte k sobě a máte se rádi."
 Později se má dítě dovědět, že za devět měsíců, když už umělo jíst a dýchat, vyšlo z maminky ven, že se narodilo. Pro maminku to bylo hodně namáhavé, to narození, i pro dítě to byl velký úkol, najednou být samostatný člověk. Proto se ten den narozenin každý rok slaví, vzpomínáme na něj.
 Malé děti nemají ještě smysl pro pohlavní rozdíly. Známá je historka, jak se babička ptá vnoučka, s kým si to u rybníka hrál, jestli s chlapečkem nebo děvčátkem a malý říká: "Babi, my jsme byli nahatí a tak jsem to nemohl poznat."
 Proto dochází na složitější otázky dětí až mezi osmým až desátým rokem. Dítě třebas uslyší, že tamto děvčátko má jen maminku, že nemá tatínka. A už je tu otázka, jestli maminky, které mají jen děvčátko, nepotřebují žádného tatínka? A jak se vlastně dítě dostane do maminčina bříška? Dobré vysvětlení je novým podnětem k lásce dítěte k rodičům, když dítě slyší: "Jednou si tatínek s maminkou řekli, že nechtějí být sami, ale chtějí mít děti, aby se mohli mít navzájem rádi. Tatínek pak zasel do bříška maminky své semeno, a to se ujalo v maminčině vajíčku a začalo růst. Proto jsi ty také kousek tatínka a kousek maminky, proto máme my rodiče rádi tebe - jsi z nás a náš, a proto máš také ty rád nás, rodiče. A všichni společně máme rádi Pána Boha, že to vše tak krásně zařídil a uspořádal, aby to tak bylo.
 A zkušený vychovatel končil"
 "O jevech dospívání, nočních polucích a menstruacích mluvme s dětmi dříve, než se dostaví, abychom nenechávali děti samotné a bezradné. S patnácti a šestnáctiletými mluvíme stále hlouběji o tom, co je vlastní i druhému pohlaví a postupně před nimi otevíráme svět erotiky a sexu. Cudně, ale ne úzkostlivě a nejasně, nýbrž důstojně a otevřeně.
 Kterýsi světec řekl, že člověk se nemá ostýchat nazývat jménem věci, které se Pán Bůh nestyděl stvořit.
 Psychoanalýza nás naučila, že cílem výchovy není pudy potlačovat, ale usměrňovat. Potlačování pudů vede k vytvoření různých způsobů náhradního uspokojení, k výstřelkům nebo k ohrožení vitality.

 Mlčení vytváří falešné tabu a dává volné pole zkresleným a škaredým představám.
 Člověk je Boží tvor, Boží obraz. Celý. Učme děti úctě k sobě, k vlastnímu tělu a k rodičovskému poslání. Ušetříme tak děti mnoha omylů a mnoha trampot a bude to velká pomoc do vyrovnaného života.
Modlíme se:
 Nebeský Otče, víme dobře, že rodičovské poslání si žádá osobní velikost takového Jana Křtitele. Ne třtiny větrem se klátící, ale proroky Boží velikosti a moudrosti mají být rodiče dětem. Proto tě prosíme:
- Dej rodičům trpělivost rolníka, který zasévá dobré semeno,
 i když úrodu - výsledek - ještě žádný nevidí.
- Dej jim potřebnou laskavost, aby nikdy nezesměšňovali otázky dětí.
- Dej rodičům potřebnou moudrost, aby dětem odpovídali i na tak zvané "choulostivé" otázky pravdivě podle úrovně a chápání dětí.
- Dej jim úctu k moudré lásce Boží a vděčnost, že smějí být spolupracovníky Boha Stvořitele při vzniku nového života.
- Dej dětem dobré věřící přátele, kteří by jim byli oporou
 v dobách nejistot a pochybností.
 Veliký Bože náš, velebíme tě za to, že nám dáváš život, že nás živíš, že nás zahrnuješ svou láskou.
 

15. Jdeme do kostela

 V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: "Když budeš hodný, tak tě o vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!"
 A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: "Představte si", naříká ustaraná maminka, "tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela." - Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. "Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš." Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí - je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program - tam je to lepší!
 Naše bohoslužby nejsou malým dětem přiměřené a děti jim nerozumějí. My spoléháme na to, že se děti časem zaučí a zvyknou si. Jenže ovocem vodění malých dětí na bohoslužby bez přípravy je nuda a odpor: "Já do kostela nepůjdu."
 Rodiče se pak obvykle rozhodují mezi dvojím krajním řešením: Buď dítěti ustoupit a nechat je doma. A to je špatné. Nebo neustoupit, zlomit odpor násilím a donutit je do kostela jít. A to je také špatné.
 Co tedy dělat? Teoreticky je odpověď jednoduchá: Za prvé, dítě se musí zaučit do chápání bohoslužby. Za druhé, bohoslužba se musí přizpůsobit chápání dětí. Praktické provádění však jednoduché není. Zaučovat děti do chápání bohoslužby - liturgii, to je úkol rodičů. Počítat při bohoslužbách s chápavostí dětí, to je věc kněží ve spolupráci s rodiči. Dnes už snad ve všech kostelích zdomácnělo "slovíčko" dětem, oslovení dětí na závěr kázání převedením probíraného tématu do řeči a myšlenkového světa dětí. Je třeba pečlivě hledat a využívat i každou další možnost, jak dětem nedělní farní bohoslužbu přiblížit.
 Uvažme, co pro tento cíl můžete udělat vy, rodiče, a co my, kněží.
 Už jsme si řekli, že nestačí dítěti poručit, aby bylo v kostele potichu a klidně sedělo. Sedět potichu a bez hnutí, nesmět hrát s sebou, to je pro dítě nuda.
 A zde jsme u výchozího bodu, odkud doma začít s výchovou dítěte pro liturgii: Liturgie je hra. Pomozme dítěti zapojit nedělní liturgii do jeho hry. Dítě doma rádo napodobuje obřady, říká odpovědi, hraje si na mši svatou. Přitom může být dětská hra zároveň i dětskou modlitbou, když dítěti povíme, že i je Pán Bůh rád slyší, a že má z jeho "bohoslužby" radost.
 Tímto podnětem k napodobování se probouzí a rozvíjí pozorovací smysl dítěte: aby vidělo, co se v kostele děje.
 Za druhé mají rodiče vychovávat děti, aby prožívaly to, co se v kostele dělá a říká. Je třeba dítě naučit, co je to sváteční klid před tváří Boží, co je to vnímání, meditace. Doma při oblékání a cestou do kostela by měli rodiče spolu - v přítomnosti dětí - mluvit o tom, jaký je svátek, na co si v kostele dáme pozor, co chceme zažít, co uvidět, uslyšet, prožít, Pánu Bohu povědět. Mezi mší svatou už pak stačí jen stisk ruky jako upozornění na důležitý moment v bohoslužbě, slovíčko šeptem. Cestou domů je čas zodpovědět otázky, dovysvětlit zpola pochopené, popovídat si o slovíčku dětem v dnešním kázání. Kde se před bohoslužbou a po ní dětem nevěnují, těžko se dítě samo naučí být pro bohoslužbu vnímavé.
 Při troše vysvětlení budou děti prožívat přemýšlivé i chvilky ticha, které jsou - a mají být mosty od jedné části ke druhé.
 Ovšem toto ticho má být vyváženo a proloženo aktivitou. Je tu stání, klečení, sezení jako modlitební projev. - Střídání zpěvu, společné i tiché modlitby a další úkony při bohoslužbě, na nichž se mají děti i dospělí podílet. Už malým dětem je třeba povědět, že mše svatá není jen věcí kněze, že tuto službu Bohu koná celá farní rodina, - každý co mu přísluší.
 A tu je třeba, aby rodiče šli za knězem a dohodli se s ním, co mohou děti při mši svaté dělat. Protože tenkrát je po nechuti dětí jít do kostela, když tam mohou něco dělat, když se mohou uplatnit. A je tu dost k dělání pro všechny.
 Zdobení a příprava oltáře před mší svatou, příprava obětních darů, očištění a zapálení svíček, rozdání lístků s písničkami, bohoslužebné nádoby. Tohle by si nikde neměl dělat kněz sám, ani na to nemá být najímána placená síla - to je věc mladé farní chasy.
 Při bohoslužbě je tu příležitost pro uplatnění mládeže jako lektorů, pro přednes Přímluv, pro zpěváky. Přinášet obětní dary mohou i ti malí.
 Vrcholná aktivita je svaté přijímání všech. Ti malí, co ještě nemohou chodit ke svatému přijímání, by přesto měli jít také k oltáři, aspoň pro přátelský úsměv kněze.
 Po mši svaté je zase co dělat při uklízení, nejen pro ministranty, ale i pro další ochotné ruce.
 Děti musí pochopitelně přesně vědět, co v kterém okamžiku mají dělat. Proto není správné, když sedí pohromadě před dospělými. Samy nedokáží sledovat postup mše, nevědí s jistotou, co mají právě dělat, a tak zbývá jen pokušení k šeptání a k vzájemnému ukazování, jaké poklady má kdo v kapse. Nechte si, rodiče, děti pěkně vedle sebe, aby mohly s vámi zpívat, říkat nahlas odpovědi a modlitby, aby s vámi přesně věděly, že teď se modlíme tiše a teď - pozor - vítáme Pána Ježíše při proměňování.
 Tak si děti odmala uvědomují, že kromě jejich rodiny doma je tu ještě velká farní rodina, že jsou jejími právoplatnými členy a že i tato veliká rodina dětí Božích má svůj společný stůl, svatou hostinu, ke které Pán Ježíš zve i je.
Modleme se:
 Bože, naše služba tobě v chrámu je jako posvátná hra, v níž ty nás oslovuješ svým slovem i posvátnými znameními.
Prosíme tě,
- Ať všichni lidé porozumějí poselství vánoc.
- Ať prožíváme svátky jako vidoucí a slyšící.
- Ať pomáháme dětem pochopit a prožívat nedělní bohoslužbu.
- Ať naše děti se činně podílejí na konání liturgie.
- Ať pomáháme rozvinout v dětech schopnost vnímání, divení, děkování a tichého pozorování.
 Bože, náš Otče, otevři nás své lásce, abychom rozpoznali tvého Syna, abychom ho s radostí pozvali do svého srdce a do naší rodiny.
 

16. Slavíme doma církevní svátky

 Církev nám po celý rok zpřítomňuje činy našeho Pána Ježíše. Po celý rok nás volá do chrámu, abychom život Pána Ježíše prožívali při bohoslužbě. A co jsme v chrámu společně začali, má pokračovat doma. V rodině máme dál a společně prožívat svátky církevního roku.
 Jak prožívat v rodině dobu vánoční, o tom jsme už mluvili. Je možné prožívat podobně celý církevní rok? Je to možné i v dnešní době? Věřte, že je, i když televize nabízí zábavu, při které se nic nemusí, jen sedět a koukat. Ale právě o to víc je třeba, aby se doma něco dělalo, zpívalo, hrálo, debatovalo, aby z dětí nevyrostla generace pasivních konzumentů.
 A tak se pojďte učit slavit a svátečně žít.
 Především jsou tu neděle. Jen si všímejte, jací chudáci jsou lidé, kteří přestali chodit do kostela. Ani se v neděli svátečně neobléknou. Celou neděli jako za dob roboty dřou na "svém", když v týdnu dělali na "našem". Lidé neradostní, - štvou sebe i jiné a neznají, co je to uvolnění, klid pohoda.
 To první, čím se totiž doma slaví svátek, je pohoda. Sváteční pohoda znamená: dnes mám čas, mohu si dělat, co mě baví.
 Kde děti odmala žijí v ovzduší nedělní pohody, budou to umět později i samy, budou z nich sváteční lidé.
 Sváteční pohoda, to je i sváteční bohoslužba v kostele, na kterou jde dle možnosti celá rodina pospolu. To je sváteční společný oběd. To je i krásné odpoledne, kdy každý má právo si dělat, co ho baví. To vše patří ke slavení svátku, neděle. Končí společnou večerní modlitbou, společným děkováním.
 Krom nedělí je tu ještě okruh svátků, rodinných výročí, svátky svatých. Popelec má být společným startem do doby postní, kdy každý zápasí se svými zlozvyky, postí se od svých chyb. Kde se doma spoluprožívá postní doba, tam je velikonoční týden, vrcholící Zmrtvýchvstáním, podobně krásným prožitkem, jako doba vánoční. Jen dbejme na to, aby naše svátky nezpohanštěly: plný stůl a prázdné srdce.
 Pro úctu svatých platí totéž, co jsme si řekli o úctě mariánské: Dítě v předškolním roce nedovede rozeznávat prosebnou modlitbu k Bohu a přímluvnou modlitbu k svatým. Proto v předškolním věku opatrně s modlitbou Zdrávas, Maria, - opatrně s prosebnou modlitbou k svatým!
 Ve městě si děti pod andělem strážným někdy představují pana strážníka, co ho vidí na ulici. A co to v jejich hlavičkách může udělat, když je babička zavede do barokního kostela, plného soch a začne vysvětlovat, že na svatého Antoníčka se mají obracet, když ztratí klíče, zatímco naproti němu svatý Florián, ten s putýnkou vody, je ochráncem před požáry, a svatý Josef je patron rodin a toho prosíme, aby se tatínek s maminkou nehádali, aby byli na sebe hodní.......
 Mluvme dětem o líbezné mamince Pána Ježíše, Marii, mluvme jim jak ten či onen svatý muž věrně miloval Boha. Ale v předškolním věku se spokojme, že seznamujeme děti se svatými jako vzory pěkného života, jak sloužili Pánu Bohu. Vynechme přitom i drastické výklady o mučení a zázraky. Jinak ze svatých vzniknou v dětské hlavě konkurenti Pána Boha.
 Když tak stále čtete, jak je nutno při výchově dětí dávat pozor na každé slovo, na každý rozkaz, dáte jistě za pravdu zásadě, že dobrý vychovatel víc dítě pozoruje a přemýšlí o něm, než mu poroučí.
 Je třeba opravdu stále se ptát: "Jak tomuhle dítě porozumí? Jak si to vysvětlí? "Je třeba se snažit vidět svět očima dětí, jejich představivostí.
 A ještě jedno mějme u dětí na paměti: abychom jim vštípili víru živou a myslící. Ta je v životě nejlíp uchrání od pověry a nevěry.
 Děti jsou konzervativní, chtějí mít vše kolem sebe stále stejné. Změny je zneklidňují, novot se bojí. I pohádku chtějí ty nejmenší slyšet stále doslova stejně.
 Jestli z toho pomocí moudré výchovy nevyrostou, stanou se z nich nepřízpůsobiví, nedůtkliví, nevynalézaví lidé. Na co jsou navyklí, to považují za normální, nezměnitelné. Namísto přemýšlení používají zvykové šablony: takhle se to dělalo vždycky!
 Konzervativnost utvrzuje v dítěti také taková náboženská výchova, která předává dětem křesťanství jako hotový systém, v němž všechny otázky jsou už vyřešeny a zodpovězeny. V dospělosti pak už nebudou schopni pochopit, že křesťan každé ráno začíná znovu žít, znovu se vydává na cesty za novým poznáním, vstříc Bohu.
 Pozor tedy, abychom nevzbudili v dětech představu, že zcela přesně víme vše, co Bůh chce, co si Bůh myslí, že
uvěřením se staneme jaksi vševědoucími. Jsou takoví křesťané, kteří vědí vše lépe než ostatní ať se jedná o cokoliv, a není s nimi lehký život. Chtějí, aby vše zůstalo tak, jak je, a podle jejich představ.
 Živá víra naopak ví, že to, co jsem právě dosáhl, je jen východiskem další cesty. Ví, že obrazem křesťanova života je putování vyvoleného lidu do zaslíbené země. Že víra, živá víra, dává odvahu nechat vše včerejší za sebou a každé ráno znovu vykročit, dál, blíž k líbezné zemi zaslíbené.
Modlíme se:
 Bože, dnes tě prosíme za naše rodiny:
- Uchraň je bídy, uchraň je nadbytku, - ať mají to, co
 k dobrému životu potřebují.
- Dej rodičům laskavou trpělivost s dětmi a dětem trpělivou lásku k rodičům.
- Aby manželé snášeli jeden druhého takového, jaký je.
- Aby neděle a svátky byly v našich rodinách dny pohody a odpočinku.
- Abychom pochopili význam stolu Páně v kostele a společenství rodinného stolu doma.
- Abychom před dětmi a s dětmi uvažovali o věcech víry a vštípili jim víru přemýšlivou, ne bezmyšlenkovitou a pasivní.
 Bože, tvé lásce svěřujeme naše rodiny. Ať jsou tvou církví v malém, společenstvím poutníků na cestě do země zaslíbené ve stopách Ježíše Krista, našeho Pána.
 

17. Dítě mezi dobrem a zlem - výchova svědomí

 "Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?" Takové otázky táhnou myslí všem křesťanským rodičům.
 Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.
 Pojďme sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jak všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý.

I. Nácvik svobody
 Jakýmsi předstupněm svědomí je přizpůsobování dítěte pořádku rodinného života. Dobré je to, co pravidelnému pořádku odpovídá, zlé je, co je nezvyklé, znepokojivé, co běh známého světa ruší. Pro první čas života platí, že pořádek je půl života.
 Ale pozor! Kde je té snahy o pořádek přespříliš, až je z toho drezúra, kde se dělá, jakoby pořádek byl celý život, kde není trocha ohebnosti, přizpůsobivosti, tam se brzdí pozdější vývoj dítěte ke svobodě a spontánnosti, dítě je nepohyblivé, jeho fantazie chudá. Tedy pořádek ano, drezúra ne. A není vždy tak snadné, najít tu pravou tvář.
 Když děti pořád jen narážejí na zákazy, když slyší jen samé tvrdé nesmíš - a ještě se zamračenou a nelaskavou tváří, tam se kladou základy celoživotní neradostné a pasivní povahy.
 A naopak, kde dítě udělá zkušenost, že každé jeho zakňourání přivede dospělé do pohybu, že je obskakují, že každé přání se setkává s povolnou ochotou, tam si dítě nevštípí - a pak už po celý život nevštípí - že jsou tu hranice jeho přání, že jsou tu druzí a mají také potřeby - zkrátka vznikne sobec, asociál, egoista.

II. Autorita rodičů
 Druhým stupněm vývoje svědomí je přizpůsobování dítěte autoritě rodičů. Dobré je to, co rodiče chválí a odměňují, zlé je, zač se rodiče hněvají a co trestají.
 V tomto popisu jsou už jmenovány i nástroje, kterými rodiče na dítě působí. Odměna a trest, to jest projevení nebo odmítnutí lásky.
 Rodiče tu mají velmi užitečné nástroje moci nad dítětem, ale pozor na správné užívání! Na jedné straně je třeba dopřát dítěti co nejvíc svobody, bez ní by se křivil jeho charakter. Na druhé straně musí dítě znát, že ta svoboda má řád, hranice, že existuje energické a neodvolatelné ne, že existuje nejen odměna, ale i trest.
 Není snadné zachovávat vždy rovnováhu mezi obojím, správně vždy rozpoznat, kde končí svoboda a začíná zvůle, kde musí skončit velkorysost a nastoupit přísnost.
 Nevhodné odměňování může z dítěte udělat přičinlivého obchodníčka, který si při každém posloužení, při každém hnutí prstem hned počítá, co za to. Kdo neumí správně odměňovat a trestat, ten by se k dítěti neměl vůbec přibližovat.
 Jako podnět k přemýšlení si tu uveďme několik zásad, jak je rodičům předkládá zkušený kněz vychovatel.
 1) Odměňování i trestání musí být spravedlivé a důsledné. Kdo za tutéž věc dnes potrestá a zítra ne, smazává výchovný účin trestu.
 2) Jen ten trest působí výchovně, kde dítě jasně ví, za jaké provinění je trestáno. A víš-li ty, proč chceš trestat, není ještě jisté, že to správně pochopilo dítě.
 3) Používej toho nejnižšího trestu, který je na dítě ještě účinný. Silnější kalibry si nechávej do zásoby.
 4) Odměňovat mladší sourozence mohou i starší děti. Trestat by neměly. Pochvala povzbuzuje, ale škodolibost a posměch vede ke vzdoru.
 5) Pochval osobně dítě, trestej neosobně špatný čin.
 "Mám radost, že jsi dnes hodný." - "To lhaní musíme potrestat. - Tu ručičku, co pořád chce tatínkovy brýle, musíme pokárat: ty, ty, ty!"
 6) Pochval ať je vždy víc, než pokárání. Nesmí vzniknout v dětech pocit: "Nikdy nic neudělám dobře."
 7) Výše trestu ať se řídí výší viny, ne výší způsobené škody. Sebevětší způsobenou škodu, ale bez zlovolného zavinění, trestat nesmíš.
 8) Nikdy netrestej ve hněvu. Příslib potrestání je také trest, a za hodinu čekání můžeš použít trest uvážený a mírnější.
 9) Když slíbíš odměnu nebo trest, vždy to dodrž. Proto si předem uvaž, že dítě bude škemrat o odpuštění. Dáš-li se uškemrat, raději hned trest ohlas jako podmínečný. Rozlišuj, kde je trest nezbytný a kde projev lítosti a slib napravení stačí k odpuštění.
 10) Hned po odpykání trestu musí být vše jak bylo, všechna vina smazána. Tedy žádné předstírání dítěti: "Já se na tebe ještě zlobím."
 11) Nikdy nechval nezaslouženě, - a nikdy neopomeň pochválit, kde je to oprávněné. Nemůžeš-li pochválit, projev důvěru: "Já vím, že to podruhé dokážeš, že mi uděláš radost."

III. Mravní zásady
 Vývojové období, kdy se u dítěte ztotožňuje autorita rodičů s mravní normou dobra a zla, nemá trvat dlouho. Brzo má začít přerůstat do dalšího stupně: tvoření samostatných mravních norem. Dítě se učí znát, co je správné a co je špatné, - co je dobro a co je zlo vždy a všude, bez vztahu k pochvale nebo trestu rodičů. Teprv až se ukáže, že malý vzpurník dobře ví, co dělat má, a přece dělá opak, musí pohrození trestem dobro nějak podepřít. Ale nezapomeňme, že ten náš svět je pro malé dítě jaksepatří nehostinný! Vždyť je to samé "nesmíš"! Tátovy blejskavé brýle lákají po uchopení, jenže ouha: "To nesmíš!" Maminčiny korále jsou hračka přímo nádherná, ale zase jsou tu ti hrozní dospělí se svým: "Nesmíš!" - Budík tak zajímavě tiká, copak to v něm asi je? - "Nesmíš!" Všude samé nesmíš, jak to má ten malý človíček vydržet. A tak mějte s ním, vy dospělí, trpělivost, než pochopí dobro a zlo ve vší složitosti.
IV. Jako ti druzí
 Čtvrtý stupeň vývoje dětského svědomí se vytváří stykem dítěte se světem, s lidmi, s dětmi. A řekněme si hned: je to vývoj nebezpečný. Platí tu, že dobré je to, co dělají jiné děti venku, zlé je to, čemu se děti posmívají. Tento tvrdý diktát prostředí, který hrozí zlomit samostatnou osobnost dítěte někdy na celý život, podporují některé nerozumné maminky, když neustále zdůrazňují: "Podívej, co jiní chlapci dělají, nedělají, - co by lidé řekli, kdyby tě viděli......"
Rodiče, pozor na to!
 Jestli chcete dávat děcku za vzor ty na ulici, pak si uvědomte, že ti také dělají leccos, co není správné! A logika morálky "co by lidi řekli" je přímočará. Ti na ulici nejdou do kostela, proč bych tam měl chodit já? - Druzí se nemodlí, druzí nevěří, druzí neposlouchají rodiče - proč bych měl já? Pomáhejte dítěti, aby se vyvinulo v samostatnou osobnost, která neotročí tomu, co "se" nosí, co "se" dělá, nepapouškuje, co druzí říkají. To je velký úkol výchovy.
 Vrcholem výchovy svědomí je poznávání Boha jako nejvyššího Dobra. Poznání, že smyslem života je žít ve víře, naději a lásce jako v nejvyšší normě svědomitého jednání. Dokážeme své děti tak vychovat? Jen tehdy, když touto cestou půjdeme před nimi.
Modlíme se:
 Pane Ježíši, naše svědomí bude tvým hlasem v nás, když se odmala učíme orientovat je podle tvého hlasu, jak jej slyšíme v evangeliu. Prosíme tě za všechny naše rodiny.
- Ať usilujeme o rozumný pořádek, uprostřed mezi puntičkářstvím a lajdáctvím.
- Ať máme na mysli, že moc odměňovat a trestat děti je rodičům propůjčena od Boha, proto jí mají užívat zodpovědně a promyšleně.
- Ať nikdo netrestá ve hněvu, ve zlosti.
- Ať trest nikdy nedoprovází škodolibost nebo posměch.
- Ať nechválíme, kde není co chválit, ale ať neopomeneme pochválit, kde je k pochvale důvod.
- Ať učíme děti rozeznávat dobro a zlo podle zákona Božího, nejen lidského.
- Ať vedeme děti od falešného pohledu: "Co by řekli lidé" ke správnému: "Co říká zákon Boží?"
 Bože, ty jsi dobro absolutní, v tobě je dokonalý řád. Víme, že my nebudeme nikdy zcela dokonalí a že to ani po nás nežádáš. Ať nechceme mít z dětí "dokonalé" ctižádostivce, ale děti hodné, veselé a šťastné, které denně vstávají s novou dobrou vůlí žít podle zásad Ježíše Krista.
 

18. Proč jsou děti neposlušné
 Pěkně to říká svatý Pavel: :Buďte všichni zajedno, ať nejsou mezi vámi hádky." - A leckterá maminka nebo babička si asi povzdechne, když to slyší: Však u nás by to tak hezké bylo, jen kdyby ty děti nezlobily.
 Každý kněz a každý vychovatel z povolání slyší občas starostlivé otázky rodičů: "My už nevíme, co už máme dělat s naším děckem. Takové hodné dítě to bylo. Teď, co jí jsou tři roky, jako by byla vyměněná. Nechce poslouchat - já sama!
- NE! - všechno chce dělat jen sama, i když to neumí, a když ji nutíme poslechnout, tak brečí a vzteká se tak, že je nám za ni až hanba."
 Ještě dobře, když se ti rodiče přijdou zeptat. Vydechnou si úlevou, když se dozvědí, že je to naprosto v pořádku, když se u jejich dítěte v tomto věku objevuje paličatost. Ta jejich Eva totiž právě udělala velký objev: sebe sama. Objevila svou osobu, svou vůli. Dosud si sebe sama nijak zvlášť neuvědomovala, a vůli - tu měli dosud dospělí.
 Teď to objevila: sama vyleze na stůl, sama chce jít po chodníku. Je to nádherný pocit a proto stále říká: já šama. Je to nádherné, že může říkat dospělým NE a taky to říká.
 Na Jávě prý toto období dětského vývoje nazývají "obdobím malého krále".
 Je to doba, kdy se rodí vlastní osobnost dítěte, vlastní vůle. Škobrtavě zpočátku a neuměle. Proto je tu tolik příležitosti ke konfliktům s okolím, s rodiči. Ale když rodiče vědí, že všechna ta paličatost je jen přechodný vývojový stupeň, že to zas přejde a zatím se to musí vydržet, podobně jako když se děcku řezaly zoubky nebo když bylo nemocné, pak už to není tak zlé. Pak už se rodiče raději konfliktu vyhnou, nenavádějí situace, které by vedly k měření sil, kdo z koho. "To bych se na to podíval, kdo poslechne", říká otec, sám zlostný a nervozní, a jde výpraskem napravovat hlavu tříletého človíčka, který chce být samostatný.
 Lépe je v této době na dítě s rozkazem nespěchat. Dát dítěti čas, aby se na příští činnost přeorientovalo. Probudit v něm zájem o to, k čemu je chceme teď získat. Např. maminka 5 minut před obědem řekne: "Evičko, za chvíli budeme obědvat a já budu při stole vypravovat, koho jsem dnes potkala na ulici." Kdyby ani po tomto upozornění nešla po dobrém ke stolu, pak bude ten den za trest jíst sama.
 Na většinu těch nesprávně vyhlášených "ne" je nejlépe možno reagovat tak, že je maminka neslyší, zato dobře strefená "ne" maminka slyší a pochválí za ně.
 Rodiče si musí stále připomínat, že jejich úlohou není být soudcem svých dětí - tj. vznášet rozsudky a tresty, ale že je spíš něco jako trenér na hřišti: když vidí chybu svých svěřenců, není to důvod k trestání, ale pracovní úkol, aby je to naučil lépe, správně.
 Kde jsou potíže s posloucháním u starších dětí, kde se k neposlušnosti přidávají i záchvaty zlosti, válení po zemi a vzdorovitost, tam není vina v dítěti, ale v jeho okolí, rodičích, v rodině. A rodiče by měli co nejrychleji vyhledat odborníka, aby jim pomohl najít a odstranit, kde a v čem s dítětem špatně zacházejí:
 l) Častá příčina dětské neposlušnosti bývá v náladovosti rodičů. Oni sami neberou své rozkazy vážně. Jednou si dítě může dovolit všechno - to když mají dobrou náladu -, ale jindy, když jsou rozzlobení, je zle pro každou maličkost. Dítě potřebuje pravidelnost a důslednost, trvání na rozkazu, když už byl jednou dán.
 Ovšem důslednost nesmiřitelná je také špatná. Dítě má zažít, že rodiče jsou milosrdní, že odpustí, když vidí opravdovou lítost a dobrou vůli. Pokud je nutno na zákazu trvat, přidej u starších rozumné vysvětlení.
 2) Jindy může být příčina dětské neposlušnosti v nejednotnosti dospělých. Dítě se dovede moc dobře zorientovat, ke komu se v čem proti komu obracet: "Babí, tatínek mě chce bít."
 3) Překážkou poslušnosti bývá také mnohomluvnost rodičů. Kde maminka nezavře pusu a v jednom kuse mluví, jak si z toho má dítě vybrat, co je a co není důležité. Copak je v dětské moci, poslouchat pořád tu nekonečnou tirádu? - Je čas vyprávění s dítětem, je čas aby si dítě hrálo samo, je i čas na rozkazy. Ale těch ať je co nejméně.
 4) Další příčinou vzdorovitosti dětí je jejich přepínání. Maminka z ctižádosti nutí dítě, aby četlo a počítalo už před školou, aby se učilo odříkávat dlouhé básně, aby předstihlo všechny ostatní. A pro předškolní dítě je nejlepší školou života ještě hra. Nedrážděte děti k neposlušnosti nepřiměřeným a nevčasným poroučením. Svět dospělých je v očích dítěte samé musíš a nesmíš. Neztěžujte jim zbytečně poslušnost.
 5) Falešná argumentace je také pomocník neposlušnosti: "Jak neposlechneš, hodím tě do rybníka." Jenže malý dávno ví, že nehodí a tak nedbá. Nikdy nestraš ničím, co bys nemohl a nechtěl udělat. - "Když poslechneš, dostaneš bonbon." - Tohle přece zrovna dráždí vyzkoušet, jestli by se dalším odmítáním poslušnosti nedaly vydolovat z maminky bonbony dva nebo celý sáček.
 Pochvala, pohrození, odměna a trest, to jsou čtyři hybné páky dětské poslušnosti. Auto má také čtyři hybné páky. Ale to každý ví, že nelze jen tak bezmyšlenkovitě šlapat na ten a pak zas na onen pedál, jen tak přehazovat rychlosti: Mnozí rodiče to tak dělají s pedály výchovnými - slibem, hrozbou, odměnou a trestem. - Bez rozmyšlení jednou to, jednou ono. Co z toho může vzejít jiného než havarovaná výchova dítěte.
 6) Rodiče si u dětí musí uchovat autoritu a lásku. Muž, který se opíjí, který je hrubý a surový, neměl by se ženit, neměl by mít děti - zkazí je. - Žena, která je náladová, uzlobená, hádavá, ta nevytvoří radostný a šťastný domov, ta se nemá vdávat.
 7) Platí také toto všeobecné pravidlo: Čím blíž jsou si manželé navzájem, tím větší prospěch má z toho jejich dítě.
A naopak. Když se některý z rodičů váže víc na dítě než na manžela, je tím poškozen nejen manželský vztah, ale i dítě.
 8) Naše poslední, ale ne méně důležitá zásada zní: Rodiče nesmějí zapomenout, že není jejich úkolem při výchově dítěte jeho vůli zlomit, ale vést ji. Pevná vůle je součást lidské osobnosti. Je na nás, abychom dítě naučili správně ji používat.
 Malé dítě se rádo směje. Každé dítě má smysl pro humor, pro žert, pro legraci, pro slovní hříčky. Jak prokázaly nejnovější průzkumy, smích neznamená jen zdraví a pohodu. Existuje u dítěte přímý vztah mezi jeho schopností pro žert a mezi intelektuálním vývojem, měřitelným kvocientem inteligence.
 Dávejme pozor, abychom v dětech smysl pro radost a pro humor nezahubili přílišnou přísností a zbytečným poroučením, vždyť humor je důležitý vitamin správného vývoje.
 S dětmi vždy raději po dobrém než po zlém.
Modlíme se za naše děti:
 Bože, z tvé lásky se zrodil člověk. Z lásky muže a ženy se rodí dítě. A jen v lásce rodičů může dítě vyspět v celého člověka, který je tvým obrazem.
 Abychom to vše správně pochopili, prosíme tě o pomoc:
- Dej sílu k trpělivosti rodičům malých dětí, které trucují.
- Ať rodiče nezapomínají, že nejsou soudci svých dětí, ale vychovateli a pomocníky.
- Ať se rodiče chrání náladovosti a nedůslednosti.
- Ať nezaměňují důslednost za tvrdost nebo neústupnost.
- Ať své děti dobře pozorují, aby je nezatěžovali neúměrnými požadavky.
- Ať se rodiče nepřipraví o autoritu u svých dětí a o jejich lásku.
 Pane Bože, ať dokážeme v našich domovech vytvořit předobraz nebe, ať umíme žít jako radostné a šťastné děti Boží podle evangelia našeho Pána Ježíše.
 

19. Děti lžou

 Jedna z častých otázek, s kterými přicházejí rodiče na radu za knězem je: "Náš chlapec lže. Co máme proti tomu dělat?"
 Takhle se ptát a chtít hned návod k použití, to je stejné jako kdyby maminka přišla k lékaři a řekla: "Pane doktore, můj chlapec je nemocný. Předepište mu lék."
 Jako je mnoho různých nemocí a mnoho různých léků, tak i lež má mnoho různých kořenů. Má-li zmizet lež, musíme najít a odstranit její kořeny. Pokusme si to znázornit na několika případech.
 l) Aničce ještě není pět a babička říká, že už lže. Vypravuje, co viděla na ulici a ani polovic z toho není pravda. Ve školce vykládá učitelce, že tatínek je nemocný a on ani nezastonal. Maminka je z toho celá nešťastná: "Vždyť byla dosud tak pravdomluvná, všechno věrně kdekomu vybreptala, co se doma šustlo, a teď lže, jako když tiskne. Co proti tomu dělat?"
 Zde je odpověď jednoduchá. Kořeny těchto "lží" jsou v bujné fantazii, představivosti, která se začne v dětech rozvíjet. A přitom v tomto věku ještě děti nedovedou rozlišovat mezi realitou a iluzí, mezi skutečností a fantazií. Není rozdílu mezi světem pohádek a světem, v němž dítě žije, Panenky malé Aničky mluví lidským hlasem, jejího medvídka dnes bolí bříško.
 Co s tím má maminka dělat? Nic. Hrát vesele s sebou a vymýšlet spolu, co zažil koblížek na cestách. Než půjde Anička do školy, naučí se jistě rozeznávat, co je pohádka a co skutečnost.
 2) Jiné kořeny má lež malého Karlíka. Tatínek přijde z práce a ptá se, jestli byl Karlík hodný. Karlíkovo "Ano" přímo voní ctností. Jenže maminka je jiného mínění. Pomáhá paměti otázkou, kdože to rozbil vázu? A malý hříšník tvrdí dál: "Já nerozbil."
 Zde je přání otcem myšlenky. Karlík tolik touží být hodný před tatínkem, že s tou rozbitou vázou nechce nic mít. Nechce se k takovým špatnostem hlásit, distancuje se od nich.
 Abychom pomohli provinilci k snadnějšímu doznání, povíme, že on ji vlastně rozbít nechtěl, že si jen nedal dost pozor, ale že si už jistě příště pozor dá. A zde už doznání nebude nad dětské síly.
 3) Když však děti udělají špatnou zkušenost opačnou, že totiž tatínek nebo maminka se moc rozzlobí, křičí, nadává, bije - pak je kořenem lži strach, nepřekonatelný strach. Je třeba, aby se rodiče ovládli a nevyváděli pro každou maličkost a děti se nebudou bát přiznat.
 4) Jiný druh lži se objevuje u větších dětí, které trpí pocitem méněcennosti. Věrka slyšela odmala od nerozumné maminky jen tvrdou kritiku: Je hrozná nešika, nic neumí, nic nedokáže, takové trdlo se ani nevdá. Věra tím nasákla tak, že si sama nevěří, nemá sebejistotu a proto lže. Není schopna přiznat nějakou chybu. Jako malá farizejka vše točí, aby to svalila na někoho jiného, aby z toho vyšla jako dobrá.
 Zde nepomůže hubovat děvče pro lhaní, zde je potřeba domluvit mamince a pak trpělivě upevňovat sebevědomí děvčete. Pomoci jí pochopit, že mladý člověk má právo být ještě nehotový, nedokonalý, učit se ze svých chyb. Že se nikdo nenarodil dokonalý, ke zdokonalení nedojdeme zalháváním a zapíráním chyb, ale upřímným doznáním. Spravedlivými - lépe řečeno ospravedlněnými - se stáváme zásluhou Pána Ježíše, když jsme upřímní a kajícně se k chybám přiznáváme.
 Kde rodiče dovedou přiznat svou chybu před dětmi, kde děti vidí, jak rodiče jdou s pokorou ke svaté zpovědi, tam to dokážou i děti.
 5) Dorůstající chlapci jsou v nebezpečí, hlavně ti, co jsou slaboši, zakrývat lhaním, chytračením a kličkováním svou lenost, neschopnost, své neúspěchy. A vemluví se do svého pseudochlapáctví často tak, že si i sami uvěří a načas i jiné ošálí.
 Jak jim pomoci? Ukaž jim, jak každá lež je ubohá a krátkodechá. Jak soudní lidé brzo prokouknou jejich škrabošku. Ale nestačí je jen "odhalit". Je potřeba jim trpělivě pomáhat podle zásady: "Chtěj být víc, než nač vypadáš."
 6) Když si dobře zvážíš, co jsme si tu jako příklad řekli, budete už sami umět objevovat další kořeny, z nichž roste dětská lež. Přál bych vám, milí rodiče, aby ty kořeny nevedly k vám: Kdo naučil to dítě lhát? No přece ty, maminko. Tolikrát jsi mu říkala: "Tohle neříkej tatínkovi, on by se zlobil." Teď už to syn umí, a umí lhát nejen tatínkovi, ale i mamince a kdekomu.
 Závěrem můžeme říci: Podstatu lhaní rozeznává dítě až ve věku kolem šesti let. Chceme-li dítě lhaní odnaučit, musíme nejprve hledat a najít příčiny proč lže. Nepomůže hubovat a trestat, dokud se neodstraní kořeny.
 Každá lež, kterou lehce přejdeme, otvírá dveře další, drzejší lži.
 Při výchově k pravdomluvnosti je třeba v dětech současně vychovávat smysl pro zachování tajemství. Ony to sice docela pochopí až někdy v dospívání, ale už teď je třeba učit je mlčenlivosti a říci jim:
 "Být pravdomluvný neznamená, že musíš každému vybreptat všechno, co víš. Každý člověk a každá rodina má právo na osobní, rodinné tajemství. Když se tě někdo vyptává na věci, po kterých mu nic není, nebo když se tě někdo vyptává proto, aby mohl někomu uškodit, tomu neříkej nic. A protože nikdy nemůžeš najisto vědět, jak to myslí ten, kdo z tebe tahá rozumy, řekni mu hned: "Já nevím, zeptejte se tatínka."
 Svým rodičům děti samozřejmě nezamlčují nic - s těmi mají přece různá tajemství společná.
 Viďte, není to nic snadného, co od nás děti potřebují. Máme dávat příklad v lásce k pravdě, máme být vytrvalí v stálém úsilí o dobro. Pojďme se pevně chytit ruky Krista, Vychovatele všech vychovatelů a prosit ho o pomoc.
Modlitba:
 Pane Ježíši, tys nás varoval, abychom nedávali dětem špatný příklad. Řekls, že tomu, kdo kazí malé děti, by se měl uvázat mlýnský kámen na krk a hodit do vody, aby už nemohl děti kazit.
 Ty víš, Pane, že dobrou vůli máme, jenže často je naše únava a náladovost silnější. Prosíme tě proto o pomoc:
- Ať hledáme příčiny chyb svých dětí především na sobě.
- Ať svou nedůsledností neosmělujeme děti k neposlušnosti.
- Ať svou přílišnou tvrdostí nedráždíme děti k tvrdohlavosti a vzdoru.
- Ať při potížích s dětmi, když si nevíme rady, nejednáme naslepo, ale vyhledáme radu zkušeného kněze - vychovatele.
 Dobrý Bože, stvořils jsi nás k svému obrazu. Dej nám radost a sílu, abychom smýšleli, mluvili a jednali podle tvé vůle, jak ji poznáváme.
 

20. Vedení dětí ke kajícnosti

 Jak se převalí zima k jaru, začnou se maminky poptávat kněze: jak to bude letos s první svatou zpovědí, jak to bude s prvním svatým přijímáním, když se ve škole náboženství učí stále ještě celkem málo.
 A kněz musí vysvětlovat, že svátostná příprava není věcí školy, ale věcí rodičů a kněze. Vzdálenou, všeobecnou přípravu, dělají rodiče odmala doma. Když dobře položí základy, pak má kněz snadnou práci s přípravou dětí v kostele, jak to má od svého biskupa nařízeno.
 Chci vám dnes povědět, v čem spočívá podíl rodičů při přípravě dětí ke svátostem. Má na ni právo každé pokřtěné dítě.
 Dnes o rodinné přípravě k svátosti pokání.
 Spočívá v trojím: Jednak mají rodiče položit základy ke kajícímu smýšlení a jednání, - řečeno srozumitelně: k umění přiznat svou chybu. Za druhé mají rodiče dítěti pomáhat při výchově svědomí. Za třetí v nich mají rozvíjet schopnost lítosti a předsevzetí.
l) Přiznat chybu
 Nejprve tedy máme dítě naučit, aby se přiznalo, když něco vyvede.
 Jistě znáte takové lidi, kteří nedokážou přiznat, že udělali chybu. To se raději přede všemi zesměšní paličatým hájením svého omylu, nebo se pokusí svalit vinu a zodpovědnost na někoho jiného. Chcete-li zabránit, aby se z vašeho dítěte nestal také takový protivný člověk, musí dítě doma zažít, že mýlit se je lidské. I tatínek - vševědoucí tatínek - se také někdy zmýlí a klidně to dozná: spletl jsem se. Pak i dítě dokáže přiznat svou chybu.
 Ovšem dítě to má těžší než dospělý. Tam, kde rodiče za každou chybu tvrdě trestají, kde neznají smilování a odpuštění, tam bude doznání nad dětské síly a dítě bude hledat východisko ve lži. A také tam, kde se dítě cítí ohroženo, kde je stále rodiči i sourozenci zesměšňováno, ponižováno, kritizováno, kde trpí komplexem méněcennosti, také tam nedokáže chybu doznat: Zapírá, lže, přetvařuje se.
2) Nepokřivit svědomí
 Už jsme hovořili o tom, jak se vyvíjí dětské svědomí ze stupně na stupeň, od prvního ztotožnění dobra a zla s tím, co se líbí nebo nelíbí rodičům až k poznání mravních norem podle evangelia Ježíše Krista.
 Dnes si k tomu dodejme, jak uchránit děti dvojího úskalí: jednak od pocitu falešné hříšnosti a úzkostlivosti, jednak od pocitu falešné spravedlivosti a dokonalosti.
 Především musíme my dospělí správně vědět, co je to hřích. Že hřích ve vlastním slova smyslu je odvolání víry v Boha, pohrdnutí Božím řádem, odvrácením se od Boha samého. A to vše svobodným aktem vůle, svobodným a uváženým rozhodnutím.
 Jsou něčeho takového děti schopny? I psycholog i teolog i pedagog tu řeknou souhlasně: Ne, nejsou.
 Když si toto uvědomíme, budeme opatrní při mluvení s dětmi o hříchu a neuvrhneme je do pocitu špatného svědomí a hříšnosti, který by jim zbytečně kalil mysl a komplikoval dětství. Často jsou tu špatnými vychovateli starší sourozenci. Malý Honzík vyplázl na bratra, už školáka, jazyk: "Tak a máš za to hřích a musíš se z toho zpovídat" - dělá školák chytrého. "A co je to hřích? A jak se to zpovídá?" chce vědět Honzík. "Hřích je, když rozzlobíš Pána Boha. A zpovídat se musíš panu farářovi a říct mu všechny hříchy." - Honzík později jistě bude slyšet vše správně od kněze nebo od rodičů, ale pravděpodobně se v něm přesto na celý život zabydlí tyto špatné a falešné představy od staršího bratra.
 Dětská provinění bychom neměli nazývat hříchy. Nikdy nestrašme děti trestem Božím ani zpovědí, jinak jim naočkujeme nechuť ke zpovědi a bázeň před ní na celý život. Neřekli byste, kolik je takových dospělých, kteří se po celý život nezbaví nechuti ke zpovědi a místo zdroje radosti jim trvale zůstane zdrojem úzkosti. Proč? Sami to zpravidla nevědí, ale vždy byste našli kořeny ve špatné průpravě v samém dětství.
 Dětské chyby nesmíme ovšem ani přehlížet ani podceňovat, máme od nich dětem pomáhat. Ale jsou to vše potíže růstu, ne hříchy. Není to vina dětí, ale dětské nedospělosti, nevyzrálosti, že nevydrží být soustředěné při modlitbě, v kostele, že neposlouchají rodiče. Vždyť se musí naučit samostatnému rozhodování, a jak by se tomu naučily, kdyby jen stále pasivně na vše přikyvovaly. Dítě se musí někdy poprat, musí se někdy bránit. Vždyť má za úkol uhájit si své místo na slunci, uplatnit se ve světě. Když dítěti řekneš, že zhřešilo a Bůh je musí potrestat, moc jsi mu nepomohl. Naopak, pomohls mu jen zkomplikovat život. Místo lásky k Bohu bude tak mít dítě leda z Boha strach. Strach v dospělosti překoná, lásce jsi je nenaučil a ejhle, je tu další nevěřící.
3) Kajícnost ne ze strachu, ale z lásky
 Slovo hřích proto do dětského světa v prvním sedmiletí nepatří. Také ne slovo zavržení, peklo. A když je děti někdy uslyší a ptají se, upokoj je: děti se pekla bát nemusí, žádné děti v pekle nejsou.
 Bůh nechce být soudcem malých dětí. On děti dětmi stvořil a ví nejlépe, co jim dá práce, než se stanou velcí. Proto jim dětské škobrtání nezazlívá a netrestá je za ně.
 Ani není naším úkolem děti soudit. Zopakujme si to: naším úkolem je být dětem něco jako trenér na hřišti, pomáhat jim k lepším výkonům. Nestačí, když pudy dítěte potlačujeme. Je nutno je cílevědomě usměrňovat a rozvíjet tím, že s dětmi a před dětmi pěkně a správně žijeme. To je nejlepší pomoc pro zdravý vývoj svědomí.
 Ta "trenérská", vychovatelská služba spočívá ve vytrvalém a trpělivém vysvětlování, jak ošklivé následky působí zlé jednání dítěti, rodičům, společnosti. A spočívá ve vytrvalém a trpělivém podporování všech dobrých předsevzetí a důvěry, že to dokáže příště už lépe.
 Kde dají rodiče doma dětem tuto základní průpravu, správný postoj ke zlu, tam už nebude pro kněze těžké, až děti dospějí do přiměřeného věku, dát jim svátostnou průpravu tak, aby pro ně zpověď nebyla ani strašákem ani nepříjemnou povinností, ale podáním láskyplné ruky Boží na pomoc slabému člověku, skokem do rozevřené náruče Boha Otce: velikonočním darem Zmrtvýchvstalého Ježíše svým přátelům.
 Aby se děti naučily takto chápat svátost pokání, je třeba, aby ji rodiče také tak chápali a šli ve všem pár kroků před dětmi. Pojďme se s nimi obrátit k Bohu s prosbou, aby to chtěly dokázat a aby to s Boží pomocí dokázaly.
Modlíme se:
 Pane Ježíši, tvá první výzva lidstvu zněla, abychom činili pokání. Lidé si pod tím představují nějaké sebetrýznění a nechtějí o tom slyšet.
- Ať umíme svým dětem vysvětlit, že kajícnost je změna smýšlení, obrácení k lepšímu, napravení.
- Ať umíme před dětmi přiznat své chyby a naučíme je správné sebekritice.
- Ať uchráníme děti pocitu méněcennosti.
- Ať nezapomínáme, že vychovávat u dětí správné a citlivé svědomí neznamená utvrzovat je v pocitu hříšnosti.
- Ať uchráníme děti od strašení zpovědí a naučíme je těšit se na setkání s nebeským Otcem ve svátosti milosrdenství.
 Pane Ježíši, ty víš, že v tomto životě nikdy nebudeme dokonalí jako jsi ty. Že vždy znovu budeme roztržití v modlitbě, netrpěliví, málo laskaví. Děkujeme ti, že nežádáš, abychom ti slíbili, že už nikdy nezhřešíme, že se spokojíš se snahou o polepšení. Máme tě rádi za tvou trpělivou lásku a děkujeme ti za ni.
 

21. Vedení dětí k Ježíši svátostnému

 V evangeliu slyšíme hlas Hospodinův, jak ukazuje apoštolům Pána Ježíše v zářném oblaku: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" I my máme za úkol ukázat našim dětem Pána Ježíše tak krásně, aby si ho na celý život zamilovaly.
 V minulé kapitole jsme si říkali, jak rodinná výchova může uschopnit dítě k správnému vztahu ke svátosti pokání.
 Dnes si povězme, jak můžeme vést dítě už od malička ke Kristu svátostnému, aby se vytvořil v dítěti pro celý život správný a důvěrný vztah ke svátosti oltářní.
1) Návštěva kostele - svatostánek
 Děti vidí, že v neděli jdou dospělí do kostela, aby se tam setkali s Pánem Ježíšem. A chtějí pochopitelně s sebou, chtějí být tam, kde dospělí.
 První návštěvy kostela je lépe vykonat s dítětem mimo dobu bohoslužby a po domácí přípravě.
 Postupně mu povíme, že Pán Ježíš chtěl, abychom s ním mohli být zvláštním způsobem ještě dřív, než přijdeme do nebe. Proto navštěvujeme Pána Ježíše v kostele. Tam k nám mluví svým slovem, tam nás zve ke společnému stolu, k Hostině.
 Když chceme navštívit dům Boží, musíme si napřed povědět, jak se tam slušně chovat: jak se tam zdraví, - že tam lidé nemluví mezi sebou, jen s Pánem Bohem.
 Když děti znají správné chování v kostele, můžeme návštěvu kostela uskutečnit. Na svatostánek je dobře upozornit až v kostele: "Náš Pán, Ježíš, je zde, - pozdravíme ho." Tichým slovem a gestem ještě upozorníme na symboly a znamení, jimiž církev obklopuje svátostnou přítomnost Páně: Věčné světlo, květiny, svíce.
 Doma teprve uvolníme stavidla dětských otázek: "Ale já jsem tam Pána Ježíše neviděl!" - "Já také ne" - odpoví maminka. "Ale on nás viděl. Svítilo tam věčné světlo a to je znamení, že tam byl." Nepovolujme přitom uzdu materiálním představám. Neříkejme, že svatostánek je domeček, a v něm Pán Ježíš bydlí. Lépe asi takto: "Ve svatostánku se uchovává svatý chléb Těla Páně."
2) Jak brzo k přijímání ?
 Všichni rodiče, kteří to berou s náboženskou výchovou svých dětí vážně, kladou si otázku, zda mají vést dítě k časnému svatému přijímání, tj. už před sedmým rokem, který je u nás běžný. Z teologického hlediska překážky nejsou. Všichni jsou ke stolu Páně pozváni a už v pěti letech pochopí dítě rozdíl mezi obyčejným chlebem a chlebem Těla Pána. Od pěti let se děti obvykle domáhají práva, jít také ke svatému přijímání.
 Z vychovatelského hlediska však musíme položit otázku, proč se dítě svátostné účasti domáhá. A tu často zjistíme, že hlavní důvod je: "Druzí to mohou, já nesmím. Já chci také." - "Velcí tu dostávají něco k jídlu, a mně nechtějí dát. A říkají, že je to ještě něco lepšího, než keks!" Tato touha není náboženská a vyhovět jí by ohrozilo vztah k Eucharistii do budoucna.
 Druhá potíž je v tom, že mše, do níž svaté přijímání patří, je pro pětileté dítě příliš dlouhá. Nedokáže být celou hodinu soustředěné. Sotva čtvrthodinu, když je něco moc zajímá. Zbytek času se nudí - a zbožnosti dítěte jsme touto náboženskou nudou do budoucna prokázali pramalou službu.
 Kde rodiče pozorují, že jejich dítě je už ke společnému stolu Páně zralé, neměli by jeho touze bránit. Ale musí mít na paměti, že 5 - 6 leté dítě není schopno samostatné přípravy na sv. přijímání, ani díkůčinění. Společný prožitek mešní liturgie ještě nechápe - je to liturgie dospělých. Proto musí rodiče věnovat dítěti mimořádnou péči nejen při prvním svatém přijímání, ale při každém dalším. Dítě samo se ještě disponovat neumí. U některých sedmiletých to platí ještě také.
3) Příprava doma: příkladem a rozhovorem
 Jak tedy vypadá rodinná výchova dítěte ke svatému přijímání?
 Začíná už tenkrát, když dítě smí prvně sedět doma u stolu s dospělými, když se učí chápat, jak je to krásné, že jsou všichni pospolu a oslavují třeba něčí narozeniny. Kde dítě pochopí, co je to slavnostní radostná hostina, co je to společenství, tam už zná základní pojmy pro pochopení Eucharistie, společenství s Kristem a bratry.
 Příklad rodičů, když jdou v neděli do kostela, když jdou s ostatními ke stolu Páně, jejich uctivé chování a mluvení o svatém přijímání, to musí v normálním dítěti vzbudit správnou touhu po svátostném Kristu.
 Vedle příkladu rodičů je tu záměrný rozhovor. Ale prosím vás, pozor! Jen ne nekonečné zbožné přednášky a výklad! Lépe věta - dvě - vždy dobře promyšlené - třeba v neděli cestou do kostela. Jindy uvážená odpověď na dětské otázky. Někdy lze i při mši několika slovy dítě na něco upozornit, vzbudit jeho zájem a cestou z kostela nebo doma to dopovědět. Proto si v kostele nechávejte děti u sebe.
 Sledujte s dětmi knězovo "slovíčko dětem" na závěr kázání, abyste na to mohli zavést řeč.
 Ale nedělejte z těchto rozhovorů cosi mimořádného, jiného, než jsou běžné řeči, které se doma vedou. Ať nevznikne v dítěti rozdílu mezi "světským" a "náboženským" rozhovorem.
4) Ani tvrdé požadavky, ani růžové představy!
 Na dvě nejčastější chyby vás chci ještě upozornit, abyste jimi svému dítěti zbytečně nezkomplikovali život.
 První je, že rodiče začnou mít na děti před prvním sv. přijímáním neúměrné výchovné požadavky: "Ke stolu Páně smí jít jen ten, kdo je moc hodný. Takové děti, které zlobí, Pán Ježíš nemá rád." - Ale copak je v silách dítěte, aby bylo stále hodné, vůbec nezlobilo? - Takovou řečí se dosáhne jen toho, že se v dítěti vyvolá strach ze svatého přijímání, o to větší strach, když je někdo začne navíc strašit svatokrádežným přijímáním hříšných dětí. To je špatná služba dítěti. Znáte možná také dospělé lidi, a není jich málo, kteří se ani v dospělosti nedokázali zbavit úzkosti, která doprovází každé jejich svaté přijímání a mnohdy způsobí, že při dospívání ke stolu Páně přestanou chodit.
 Druhá chyba je opačného ražení. Ve snaze probudit u dítěte těšení na svaté přijímání, malují tuto událost zcela nerealisticky, - tak růžovými a nepravdivými barvami, že výsledek je nakonec zklamání dítěte. Sentimentální vypravování v něm vzbudilo zcela falešné představy a očekávání, představy nebeského setkání s Kristem, jaké se na tomto světě neděje.
 Je to méně snadné, připravovat děti ke stolu Páně střízlivě, ale vznikne tak solidní základ pro celý život.
 Četl jsem kdesi takovou nafouklou promluvu k prvnímu svatému přijímání: "Toto je vrcholná událost v náboženském životě dětí." To je nesmysl. Za vrcholem to už jde dolů, z kopce. První svaté přijímání nemá být vrchol, ale začátek. Začátek eucharistického života, začátek cesty s Kristem do Království Otcova.
 Tolik k rodinnému prostředí, které připravuje a uschopňuje dítě k účasti na svátostech.
 A nakonec praktickou otázku. Rodiče se rozhodnou vést dítě ke stolu Páně. Některé snad v šesti, ostatní podle řádu naší diecese ve druhé - třetí třídě. Co mají dělat krom té vzdálené průpravy, jak jsme o tom mluvili? - Především navštívit kněze a dohodnout se s ním. Jednak datum, - zda půjde individuálně nebo společně, - jednak bezprostřední přípravu. Ta se má podle církevních směrnic konat každoročně společně v kostele. Kde by se snad dítě na společné přípravě nemohlo podílet, kněz ochotně poradí rodičům, jak mají udělat bezprostřední přípravu s dětmi doma.
 Závěrem zdůrazňuji: všechny pokřtěné děti mají právo na setkání s Ježíšem svátostným u stolu Páně. Kdo by jim to nechtěl umožnit, dopouští se na nich těžkého bezpráví, hřeší
ve věci vážné a důležité, vždyť se tu jedná o celý život dětí.
Modlíme se:
 Všemohoucí Bože, rozžaté svíce nám připomínají úkol matek a otců - seznámit své děti s Ježíšem Kristem - Světlem světa.
- Ať naše děti si oblíbí chrám jako dům rodinného společenství Boha s lidmi.
- Ať získávají už v dětství vroucí a uctivý vztah ke svatostánku.
- Ať náš příklad zbožné účasti u Stolu Páně vzbudí v dětech touhu po Spasiteli.
- Ať naše rodinné sváteční stolování je obrazem svaté Hostiny - Večeře Páně.
- Abychom neuváženými řečmi a přílišnými nároky nevzbudili v dětech strach ze svatého přijímání.
- Abychom v dětech nebudili falešné představy citových zážitků při svatém přijímání.
 Bože, dej nám své světlo a svou moudrost, abychom děti dobře vedli k tvému Synu Ježíši Kristu, našemu Pánu.
 

22. Nejlepší přítel

 Končíme kurs, který jsme nazvali "Společně k Bohu." Rodiče s dětmi, babička s vnoučaty, celé rodiny společně k Bohu. Naším cílem bylo hledat, jak v dnešní situaci vychovávat děti v radostné lidi, plné zdravé sebedůvěry, chuti do života a tvůrčí fantazie. Jak vychovávat děti v radostné křesťany, kteří v životě nebudou trpět osamělostí, protože poznali a získali nejlepšího přítele na cestu životem, Pána Ježíše.
 Naším cílem bylo ukázat si, že vychovat z dítěte křesťana neznamená vtloukat mu do hlavy katechizmové otázky stránku za stránkou. Že křesťan nemusí mít v hlavě žádnou komplikovanou myšlenkovou stavbu věroučného systému. Že stačí poznat lásku Ježíše Krista a naučit se mít ho také rád. Že v Ježíšově živé osobě je shrnuto vše.
 Doložili jsme si, že je to naopak, než líčí fantazie autorů dobrodružných románů o dětech vychovaných zvířátky v lese: Bez výchovy zůstává lidské dítě tvorem podobným víc zvířeti než člověku. Bez výchovy by se člověk podobal ostatním živočichům: žil by převážně životem pudů a instinktů. Neměl by smysl pro duchovní a kulturní hodnoty. Náznaky této nevýchovy můžeme pozorovat u části dnešní mládeže. Takový život je chudý a citově plochý, jednotvárný a nezajímavý. Proto se mnozí mladí tak nudí, ač jsou obklopeni spoustou zábavných a rozptylujících prostředků. Aby tu nudu zahnali, dělají násilnosti, přepadají lidi, omamují se drogami. Je potřebí svědomité výchovy, aby naše děti byly uchráněny životního zcestí, aby poznaly smysl života a jeho cíl v radosti Božích dětí.
 Mluvili jsme o tom, že nejdůležitější pro celý budoucí život jsou právě první roky života. A dodejme si často citovaný výrok jednoho známého pedagoga, že dítě se v prvních letech života naučí víc, než student za celou dobu universitních studií.
 Mluvili jsme o tom, jak máme dítěti pomáhat, aby si vytvořilo živou představu dobrého Boha Otce, a jak postupovat při poznání Syna: Nejprve, kdo je Pán Ježíš. - Pak vypravovat, co nám pověděl a nakonec vést dítě k setkání s Ježíšem eucharistickým v kostele.
 Mnoho pozornosti jsme věnovali základním otázkám správné výchovy. Někomu se možná zdálo, že těch řečí o správné výchově našich dětí je zbytečně mnoho. Kdosi mínil, že naši rodiče se s námi takhle nepiplali a také jsme vyrostli. Nedejme se tím mýlit. Za prvé ten kdosi houbec pamatuje, jak ho jeho maminka učila pořádku, když mu byly dva - tři roky. A naše maminky měly v mnohém vrozený mateřský a vychovatelský cit, který už dnešní děvčata tak zřetelně nemají. Musí se proto s výchovnými zásadami seznamovat a osvojovat si je.
 Jsou i takoví lidé mezi námi, kteří výchovu k lásce a svědomitosti považují za změkčilost, která by dítěti v dospělém životě mohla uškodit.
 Robert Konečný popisuje případy, jak osudně těžké následky má taková výchova. "Rodiče zcela nepřístupni jakékoli radě vedli chlapce k záměrnému sobectví se zdůvodněním, že život je boj, který se s nikým nemazlí, že vítězí ten, kdo je bezohlednější. Učili hocha nic nepůjčit, nic nedarovat, bránit si své věci, odmítat i žert druhých jako útok na sebe. Z hocha se stal člověk bezohledný, který se ani trochu nenaučil soucitu. Tloukl nakonec i rodiče, kteří ho té tvrdosti naučili. Byl nevěrný ženě, nestaral se o děti. A když se dostal pro svou sobeckou bezohlednost do těžší životní situace, nedovedl ji vyřešit jinak, než sebevraždou."
Je nezbytné seznamovat se správnými vychovatelskými zásadami. Ovšem, každou zásadu nutno v jednotlivých případech uplatňovat s rozumem a rozvahou, zda a nakolik je vhodné právě zde ji použít.
 Uveďme si příklad. Při hovoru o výchově k sebekázni a k pevné vůli jsme mluvili o potřebě umět unést bolest, nemoc, být statečný. Je to tak správné. Ale jsou situace, kdy statečný chlapec a šikovná holčička mají právo na své slzy, jimiž se nejlíp odreaguje úlek z rozbitého kolena nebo zadřené třísky. Příliš tvrdá a spartánská výchova je stejně nesprávná a škodlivá jako změkčilost a slabošství. Je třeba citlivě najít ten pravý střed a dítěti vhodně pomoci k vývoji správným směrem. Dá to přemýšlení a znovu nám to připomíná výrok, že dobrý vychovatel víc o dítěti přemýšlí, než mu poroučí.
 Kdosi jiný řekl: "Je vlastně jen jedno velké umění vychovatelské: Žádat rozumné věci rozumnou formou."
 Zároveň si připomeňme, že všechny ty vychovatelské zásady, jak jsme si je tu hlásali, nejsou vlastně nic nového. Když vezmete do ruky pedagogické spisy Komenského, zjistíte, že on už tři sta let před námi znal výchovné zásady, které nám dnes znovu objevuje a vědecky zdůvodňuje hloubková psychologie: Komenský k nim dospěl už tenkrát pozorováním přírody, pozorováním člověka. Poslechněte si aspoň několik myšlenek z jeho "Vševýchovy": "Pokud jde o to, že se má s výchovou začít hned od dětství, je třeba obšírnějšího dokazování vzhledem k netečnosti a hlouposti některých rodičů, kteří povolují dětem v prvních letech všechno, soudíce, že děti budou k výchově schopnější, jakmile dospějí. Nechť vědí, že tak ztrácejí příležitost, která se už nevrátí. Jak rozestřel strom své větve, když byl maličký, tak je podržuje až do konce."
 Stejně tak Komenský už tehdy znal, co my si uvědomujeme až po bolavých zkušenostech s dětskými jeslemi: že u dětí do tří let nemůže nikdo nahradit matku bez velké škody pro dítě.
 A zůstaňme u Komenského i při poslední myšlence našich úvah o výchově. Věděl a zdůrazňoval, že i když základy výchovy jsou položeny už do 3 - 5 let, přesto platí, že výchova člověka nekončí školou, nekončí dosažením dospělosti. Trvá po celý život a končí až smrtí. Duševní růst člověka, růst víry, naděje a lásky k Bohu a bližnímu, to je proces, který je tím nejvyšším, čím se život projevuje. Vždyť k tomu je člověk stvořen a proto žije, aby Boha stále hlouběji poznával, stále více ho miloval a stále radostněji mu sloužil.
 Dej to Pán Bůh nám všem, abychom to dokázali.
Modlíme se:
 Bože, náš Otče, chceme dětem a mládeži pomáhat, aby poznali tebe a v světle Ducha aby poznali i Syna, našeho Pána Ježíše. Prosíme tě o pomoc:
- Abychom měli upřímnou snahu vést děti odmala k tobě.
- Abychom se neostýchali doma s dětmi o tobě hovořit.
- Abychom naučili děti hovořit s tebou v modlitbě.
- Abychom vedli děti k sebekázni a sebevládě.
- Aby naše rodinné prostředí dávalo dětem průpravu ke kajícnosti a k účasti na stolu Páně.
 Bože, ať jsou nám všechny životní zkušenosti vychovatelem ke Kristu.