l. Maria - ideál člověka
(Lk l,39 - 56)

Nedávno jsem měl co dělat v jedné velké dílně. Kam jsem se po stěnách podíval, všude měli nalepené výstřižky z ilustrovaných časopisů - krasavice ve všech možných postojích. Když pan mistr viděl, jak se po těch kráskách dívám, hned mi vysvětlil, že jeho chlapci jsou vlastně milovníci umění a hledají tenhleten ideál ženské krásy.
Všichni jsme se při tom smáli, ale ten pan mistr asi ani sám nevěděl, kolik pravdivého řekl. Každý člověk totiž, aniž si to uvědomuje, stále, po celý život hledá ideální obraz člověka.
V našich chrámech, v našich domovech máme také obrazy krásné ženy, pokusy o vystižení ženského ideálu, obrazy Panny Marie.
Je zajímavé, jak se ten ženský ideál na mariánských obrazech v různých dobách mění. Jednou převažuje obraz modlící se ženy, jindy ženy trpící, Dolorosy, jindy korunované královny. Zřejmě si z její plnosti každá doba bere za vzor především to, co nejvíc potřebuje, čím žije.
Jaký je ten mariánský ideál ženy? Vidím jej ve zprávě evangelia svatého Matouše: Maria se odebrala do Judských hor ke své příbuzné Alžbětě a zůstala tam asi tři měsíce.
Tato zpráva stojí za uvážení. Maria se právě dověděla velikou zvěst pro sebe: bude maminkou, matkou Vykupitele. Ale přitom slyší o stárnoucí příbuzné Alžbětě, že je už v šestém měsíci. Co dělá Maria? Neřekne si - co je mi teď do všech tetiček, teď musím myslet na sebe. Naopak: živě si představí, že první dítě pro ženu kolem padesátky není žádná maličkost. - A hned se vydá za ní. Proč za ní? Aby se nechala obdivovat, obsluhovat? Kdepak. Aby mohla posloužit Alžbětě a být při ní v těžkých chvilkách až do porodu.
To je, myslím, obraz Marie pro dnešní dobu, obraz ženy sloužící. V Marii začala církev v lásce složit světu.
Každá doba má nejen jiný ideál ženství, ale i jiný ideál církve. - Zpravidla to, co té době nejvíc schází. Dnešní ideál církve je mariánský: nechce být církví triumfující, vládnoucí, ale církví, která chce sloužit všem. Tak se představila světu na posledním koncilu.
Ohlížíme se někdy teskně do minulosti, kolik práv církev měla dříve a kolík jich dnes ztratila. Jedním si můžeme být jisti: nikdo nikdy nevezme církvi právo nejdůležitější: právo sloužit lidem a světu v lásce.
Snad i my konečně pochopíme, co nám říká v evangeliu Pán Ježíš, když myl apoštolům nohy: "Dal jsem vám příklad. Umývejte také nohy svým bližním - služte jim."
Snad to letos nově pochopíme, jak svléknout sváteční roucho, opásat se zástěrou všední služby, jak se vydat s Marií přes hory za bratry a sestrami Alžbětami, kteří nás potřebují.
Bůh svlékl svou božskou nádheru, aby nám v svém Synu umýval nohy, sloužil. Maria to pochopila. Kéž i my pochopíme, když budeme hledět na její příklad. Pojďme se tomu učit.
 

2. Maria - vzor věřících lidí
(Lk l,26 - 33)

Bylo to v samoobsluze. Stála tam jako obvykle před pokladnou řada lidí. Takový ten němý, mlčící, pasivní zástup. Najednou kdosi v tom zástupu vytáhl z kapsy - asi prudce - kapesník. S ním vylítl i růženec a s chřestěním jel po kamenné dlažbě, až přistál u stěny. V tu chvíli všichni ožili a sledovali mladého majitele jak se rozběhl za růžencem. Byl celý rozpačitý ten majitel růžence, zřejmě nebyl zvyklý předvádět se na veřejnosti.
Růženec - po babičce klokočí - patří taková věc do ruky mladého člověka, mladého křesťana? Není to spíš už jen muzejní exponát v babiččině truhle?
Odpověď souvisí s mariánskou úctou vůbec. Podobně se dnes lidé ptají, zda židovská dívka Miriam, zda židovská matka Maria má ještě něco společného s lidmi dvacátého století?
Pozorujme ji, co to vlastně o ní Písma vypovídají. Je toho málo ale i to málo svědčí o pozoruhodném faktu, že ona jaksi už předem předjímala to, co její Syn později formuloval jako své požadavky, jako úkol pro nás všechny. Dřív, než to Ježíš vyslovil, Maria už to konala.
"Dal jsem vám příklad, abyste si i vy sloužili navzájem" (Jan 13,15), říká Ježíš při loučení - ale Maria už před jeho narozením spěchá do judských hor sloužit těhotné příbuzné Alžbětě.
"Jestliže mi kdo slouží, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo slyší mé slovo, má věčný život" (Jan 5,24), řekl Ježíš, ale Maria to chápala dřív, než začal veřejně učit. Na svatbě v Káni galilejské radí všem dobře: "Co vám poručí, to udělejte!"
A dnes v evangeliu: před námi stojí dívka Maria a slyší Boží hlas, neslýchaný požadavek. Ona, dosud nežijící s mužem, má mít syna. Boží úkol přijímá, i když ví, že změní celý její život. My si tuto událost představujeme příliš jednoduše, umělkovaně, příliš nyvě, podle líbivých obrázků "Zvěstování", na nichž Panna Maria klečí na klekátku s lilií v ruce, a andělsky krásný mládenec - posel s labutími křídly právě přistává v levém horním rohu obrazu obklopen nebeskou září.
Jenže ve skutečnosti to byla událost navenek velmi prostá. Její obdobu jsme každý z nás pro sebe ve svém životě zažili také nejednou. Kolikrát v životě i tys už slyšel Boží hlas. Boží výzvu a najednou jsi jasně věděl: teď bych měl toto ve svém životě změnit k lepšímu, teď bych měl takhle změnit svůj život.
Jenže my na to reagujem jinak než Maria. Mávnem rukou a řeknem: To se nedá uskutečnit. - Nebo sice souhlasíme, ale řeknem: To se udělá, ale zítra, jindy, za čas, a jdem dál.
Jinak dívka Maria: bez slečinkovského upejpání, bez ženské nerozhodnosti, bez ženské kupy řečí, odpovídá prostě a stručně: Fiat. Dobrá, beru to.
Také se asi při tom bála - evangelium to vzpomíná, že se polekala. Není divu, vždyť to bylo mladé děvče. Ale neutekla, necouvla. Uvěřila Bohu. V plačícím nemluvněti viděla Božího syna. Jeho tenkrát jí nepochopitelná slova a události uchovávala v paměti.
Bratří, nemusíme se stydět za to, že máme v úctě
tuto statečnou dívku Miriam.
Nemusíme se stydět za to,
že si vážíme matky Mesiáše, Marie.
Ve všech dobách budou takoví, kteří budou jako my chápat její osobní velikost, kteří ji budou ctít jako vzor pevné víry v Boha. Pojďme s ní vstříc jejímu Synu a naslouchejme jeho slovům tak pozorně, jak nás Maria nabádá: "Cokoli vám řekne, učiňte."
 

3. Maria - vzor dobré matky
(Mt l,18 - 25)

Za časů první republiky jsme slavívali, jak si jistě mnozí vzpomínáte, počátkem května svátek matek. Teď slavíme místo toho vždycky v předjaří svátek matek. Je dobré radovat se z toho, že ženy nejsou labutě ani pávice, že jsou právě ženy a matky.
Ovšem přesto všichni dobře víme, vy vdané i vy svobodné, vy ženáči i my svobodní, že svobodný člověk je pořád jen půl člověka. Že celým mužem se stává mládenec, až se stane tátou. Že dívka se stane ženou, až se stane maminkou.
Tomuto dosažení lidské úplnosti se říkávalo "radostná událost v rodině". Dnes se slova "radostná událost" používá spíš ironicky. Pro mnoho žen je poznání,že je v jiném stavu, poznáním plným úzkosti a trápení. V mnoha rodinách je tento poznatek začátkem vzájemných výčitek, kdože to zavinil, kdože je tím vinen.
Lékaři říkají, že dvě ze tří počatých dětí nedožijí svých prvních narozenin. A víme všichni, jak velké procento z té jedné třetiny dětí, které se prvních narozenin dožijí, jsou hned po narození nervózní, mají pocuchané nervy.
Proč o tom mluvím v mariánské meditaci? Víte, četl jsem o Marii tato slova: "Počala své dítě nejen v klíně, ale i v srdci." Rozumíte, co tato slova říkají? Přijala dítě. Jistě pro Marii také nebylo lehké přijmout dítě. Vždyť to byla svobodná dívka, ještě nebyla vdaná. Přijala to jako úkol od Boha. Je to vůle Boží, ať se mi stane, jak Pán Bůh chce. Přijala to ne jako úkol vnucený, přijala dítě s láskou, počala je i ve svém srdci. Měla je ráda od té chvíle, kdy k němu řekla své první ano.
Nechci tu mluvit o těch dvou třetinách, kdy tatínkové a maminky řeknou k dítěti ne. Nechci nad nimi vynášet ani nějaké zatracování, nechci je odsuzovat. Mají svého trápení dost. Chci vám říci jenom toto:
Máte právo na to, čemu se říká zodpovědné rodičovství. Slova "plánované rodičovství" už patří do každé učebnice katolické morálky. Máte právo podle svého svědomí zvážit a rozhodnout, kolik si troufáte a chcete mít dětí.
Ale když už to dítě tady je, když už je počato, pak je už nikdo nemá odmítnout. Nepřál bych vám to trápení, které vzniká z toho, když se dítě odmítne, když se mu život upře.
Učme se od Marie, jak ona, svobodná dívka, přijala dítě: Nejen vůlí, ale i srdcem. Tak jsme to vyjádřili. Chci vám dnes připomenout, že děti, které maminka nosí pod srdcem, ale při tom se užírá, naříká, ty do sebe všechno to zlo sají. Velká část povahy vašeho dítěte je už hotová, když se narodí. A když dítě roste pod srdcem matky, ale bez jejího srdce, nechtěné, nemilované, když k němu přicházejí jen impulsy zlosti, nevůle a cizoty, není divu, že se rodí úzkostlivé, bázlivé, plačtivé a roztřesené. Mnohé neurózy u dětí začaly tím, že je maminka nepřijala srdcem.
Srdce matčino je stejně nutné k růstu a vývoji dítěte jako její krev. A když už jsme u toho: Maminky, vašeho srdce je dětem potřeba i po narození, a to stále. Nejen když jste v dobré náladě, když byste je láskou snědly, ale i tenkrát, když se děcku nedaří a přinese špatnou známku, když je nemocné, protivné a zlobivé. Děti potřebují mámino srdce, i když už jsou ve věku dorůstání a puberty. Že vaši lásku moc potřebují i "skoroslečny" i "skoromuži", kteří moc trpí, když mají pocit, že je maminka nemá ráda a že jim nerozumí. A chtěl bych vám, maminky, připomenout i toto: že vaše srdce potřebují i vaše největší děti, vaši manželé. Že ani těm není hezky na světě, když mají pocit, že na ně už nemyslíte s laskavostí a péčí, že je už nezahrnujete do své něhy. Všechny vaše děti, od těch nejmenších až po ty největší potřebují, abyste je počaly srdcem, a aby ve vašem srdci byly doma po celý váš život. Jako u Marie.
 

4. Mariin recept jak se stát velkým
(Mt 12,46-50)

Nedávno byla v televizi vtipná reklama. Malý chlapeček ukazoval na krabici s jakousi dětskou stravou a volal: Táákhle budu veliký, když budu jíst toto.......
Ta firma měla dobrý reklamní nápad, protože velikým se chce stát každý. Vy, chlapci a děvčata, při tom myslíte na velké tělo, ale my dospělí také chceme být velicí: Chceme mít velké úspěchy, chceme být velcí odborníci, každý chceme něco velikého.
Je to tak v pořádku. Touhu po velikosti do nás vložil sám Stvořitel. Jenže bez pomoci Stvořitele by se to nikomu nepodařilo. Bůh nám chce každému pomáhat, abychom se stali tak velicí, jak by se to nám samotným nikdy nepodařilo.
Jak je to s lidmi, kteří si nechají od Boha pomoci, to můžeme vidět na Marii. Říká se o ní, že je to největší žena lidských dějin a jistě právem.
A přece to byla napřed docela obyčejná venkovská dívka, jakých byly tisíce. Žila stejný život, jaký žily tisíce dívek v té zemi. Počítala, že se vdá jako jiná děvčata, měla už i ženicha.
Ale pak jí Bůh nabídl velikost. Pozval ji, aby pomáhala, - aby spolupracovala na Božím plánu jak pomoci lidem, jak je zachránit, jak je spasit. A Maria souhlasila a nejen to: nikdy svůj souhlas nezrušila, ať se jí vedlo jakkoliv, ať to bylo jakkoli těžké.
A Bůh z té malé dívky udělal velikou ženu, matku Vykupitele, matku celé své církve.
Bůh drží při malých a chce je všechny udělat velikými - každého z nás.
Před lidskými dějinami třeba nejsme a nikdy nebudeme velicí. Nebudou se o nás učit v dějepise, nebudou o nás články v čítankách. Ale Bůh vidí věci jinak: Pro něho jsi stejně důležitý, stejně nepostradatelný jako Karel IV., jako císař Tenaten Veliký. Bůh stojí o nás všechny. Bůh nás všechny potřebuje.
Z každého z nás chce udělat velikého světce, velikou osobnost, každému z nás chce darovat nádherný, veliký život.
Bůh drží s malými lidmi. Ovšem s těmi, kteří se od něho dají vést, kteří si dají říct. Ty udělá pak velikými: Tak to učinil s Pannou Marií. Pojďme tedy společně prosit Boha, abychom si všichni na konci života mohli říct: Můj život byl veliký.
Bůh mě bral vážně - já Boha též.
Bůh se mnou počítal - já s Ním též.
Bůh učinil z mého života veliký život pro celou věčnost.
 

5. Maria matka církve a matka naše
(Jan 19,25-27)

Rodinné album církve
Prohlížíte také rádi staré rodinná alba? To asi každý. Roztomilé fotky pradědečka v uniformě ck. veteránů, babičky v černém hedvábí. A pak ty skupinové rodinné fotografie. Dědeček a babička uprostřed, pak rodiče, děti, vnuci. Stojí, sedí, klečí, s takovým tím "jako" přirozeným tvářením.
Rodinné album církve, to je teprve obsáhlé. K nejstarším skupinovým obrazům naší církevní rodiny patří obrázek apoštolů, jak očekávají Ducha svatého. Ve středu apoštolů vidíme Marii, matku Pána Ježíše.
Mají tyto obrazy i dnes význam pro nás? Ano. Svědčí, že Maria je odedávna považována nejen za matku Pána Ježíše, ale také za matku Ježíšových vyznavačů a učedníků, za matku celé církve.

Maria, Brána spásy
Maria je začátkem viditelné cesty Boží k lidem. Přestavuji si tu cestu Boží k nám obrazem cesty meteoru. Moc dlouho letí meteor nedohledným vesmírným prostorem. Až poslední úsek jeho cesty vidíme."Padá hvězdička", říkáme za srpnových večerů. Podobně cesta Boha vstříc člověku z nekonečna jeho moudrosti, z odvěku jeho bytí do rozměrů lidské vnímavosti, do rozměrů lidského světa, ta cesta se zviditelňuje při setkání Boha s Marií. "Branou spásy" ji odedávna nazývají její obdivovatelé. Od ní, od této brány, vede pak lidsky viditelná cesta Boha člověka k lidstvu, ke mně, k tobě.
Podivná záměna: "Hle, tvá matka."
Opravdu to platí o Marii tak osobně a konkrétně - opravdu ji mohu já a ty nazývat svou matkou? Nebo je to jen zdvořilostní, oslavný výraz? Jen studuj cestu viditelného Boha: od Zvěstování a Početí do Kány, kde si dělá starosti, aby svatebčanům nescházelo dobré víno. Pak dál pod kříž a tam prapodivná záměna, kterou provádí umírající Ježíš: Matko - hle - tvůj syn - a ukazuje na Jana, jediného, který neutekl, který vytrval s Marií u Ježíše, který mu zůstal věrný. A Janovi: "Hle, tvá matka." - Rozumíš tomu? Marie zde dostává za nového syna toho, kdo zůstal Ježíši věrný. Nejen Jan, - každý, kdo zůstane Ježíši věrný, je synem Mariiným z vůle Ježíše, jejího Syna.

Maria - Matka církve
A když jsme si toto uvědomili, pak už bez obtíží rozumíme, proč na nedávném druhém vatikánském sněmu, na kterém se zabývali napořád věcmi praktického života dnešní církve, přece jen neopomněli vnést do loretánské litanie invokaci: "Matko církve, oroduj za nás." Je-li Maria matkou každého, kdo zůstal s Janem věrný Ježíšovi, pak je tedy matkou celé církve, která je společenstvím věrných, ale i útočištěm Petrů, kteří selhali, Pavlů, kteří po mnohém bloudění přece jen se obrátili, Augustinů, kteří našli pravou cestu.
Jak krásné je pomyšlení, že je tu někdo, komu nejsi lhostejný, kdo tě sleduje s mateřskou starostlivostí, kdo se za tebe přimlouvá: Synu - ten nemá vína, ten nemá světla, ten nemá víry, ten nemá radosti, Synu, pomoz mu.
Bratří, radostné poselství jsme si dnes připomněli: Máme matku, Marii!
 

6. Maria a Zachariáš - jak uvěřit Bohu
(Lk l,5-20)

Čtení evangelia nás vede do rodiště Jana Křtitele, do příbytku starého kněze Zachariáše.
O Zachariášovi se tu vypráví podobně jako o Marii. Boží posel mu též oznámil, že bude mít syna. Zatímco Maria ve zkoušce důvěry v Boha obstála, Zachariáš ve zkoušce víry neobstál, neuvěřil.
Naše náboženství staví před tvrdou zkoušku víry. Každého z nás, ale snad ze všech lidí nejvíce Pannu Marii. Obyčejné dítě se narodí Marii po andělském zvěstování, nijak se neliší od ostatních nemluvňat, jako se konsekrovaná hostie nijak neliší od nekonsekrované.
Jan Křtitel je po Panně Marii druhý člověk, kterému Ježíš uložil nejtěžší životní požadavky a zkoušky.
Východní církev proto ctí jako dva největší z lidí, největší světce Pannu Marii a Jana Křtitele. Jejich víra byla podrobena nejtěžším zkouškám a oni při nich projevili nejhlubší pokoru: Maria měla porodit svého Boha, Jan Křtitel jej měl pokřtít, ohlásit, uvést. Pak oba mizí, ustupují do pozadí, pozorují z povzdálí. Že ty zkoušky byly zátěží až pod okraj lidské únosnosti, svědčí úzkost Jana Křtitele ve vězení: Jsi to ty, který má přijít? - Jsi ty opravdu Mesiáš? - Jsi ty opravdu Mesiáš, když mě, svého hlasatele, necháváš hnít ve vězení? Jako Mariino mateřství zůstává na věky tajemstvím, stejně tak tajemný je i úděl Jana, Předchůdce Pána Ježíše.
Zachariáš, to je předchůdce náš, předchůdce naší malověrnosti. Od mládí se modlil, aby měl syna. Modlil se i teď ve stáří, ale už jen mechanicky, už nevěřil. A když najednou slyší, že jeho modlitba bude vyslyšena, cuká jen vzdorovitě rameny: Teď? Vyloučeno, nevěřím. To ať mi nikdo nevykládá. Podle čeho se mám o tom přesvědčit?
To je přesný obraz i našeho chování: nevěříme, že nás Bůh vyslyší.
Víte, ona už naše modlitba je něco nadpřirozeného. To už je víc výsledek iniciativy Boží, než naší. Když se začneš modlit, to si máš vlastně říct: Konečně, Bůh už zlomil můj první odpor, mou nevěru. Podařilo se mu přivést mě k modlitbě. Mohu v Boha doufat.
Požadavek, abychom doufali v Boha, je tvrdý požadavek. Bůh naše prosby plní jinak a jindy, než my čekáme a chceme. On je velkorysý a naše příliš konkrétní prosby jej chtějí omezovat v jeho velkorysosti - ale on se nedá omezovat.
Učme se od Maria a Jana Křtitele. Každé ráno při ranní modlitbě probouzejme v sobě víru: dnes začíná vše v mém životě znovu, nově. Ode dneška bude konečně vše jiné, lepší. Každé ráno je nová šance, která je mi darována.
Bůh nám vždy znovu důvěřuje, dokud nám dává nová jitra. Boží trpělivost je vytrvalejší, než naše nedůvěra: čeká nás důvěrou i to, v čem my sami si nedůvěřujeme.
Pojďme dnes vstříc Bohu - člověku, který se nám chce zde darovat jako pokrm síly: Pane, ať nejednám jako Zachariáš, ale jako Marie. Ať v tebe důvěřuji, jako ty důvěřuješ ve mne.
 

7. Maria - služebnice Páně
(Lk l,30-39)

Nedávno jsme diskutovali s mladými lidmi o moderním životním stylu. Došla řeč i na mariánský životní ideál. "Otče, toho nechte", radil mi jeden - "přece nemůžete čekat, že to budeme brát vážně. Vezměte si třeba situaci při zvěstování: "Já jsem služebnice Páně, ať se mi stane, jak chce Bůh." Služebnice, služka, vždyť to kdysi znamenalo i otrokyně. To je otroctví, provokace dnešního požadavku svobody. Nebo třeba to Fiat, ať se mi tak stane. To je vyložená servilnost, pasivita. Nám dělá dnes potíž i jen uznat Boha jako takového, uznat, že vůbec existuje, natož aby si dělal nároky na nějakou poslušnost, na to, abychom kvůli němu dělali násilí svému životnímu stylu. Takový mariánský ideál je pro dnešního člověka prázdný pojem! Člověk - to zní dnes hrdě. Svoboda, to se žádá, kdepak Bůh, kdepak poslušnost."
Přátelé, proč zde tyto názory opakuji? Mnohé z těchto myšlenkových pochodů jsou i v podvědomí každého z nás. My všichni jsme děti této doby. Jenže my si je ani tak jasně neuvědomíme, my je nahlas nevyslovíme. Je v nás jen nechuť kohokoli poslouchat, nechuť podřizovat se, nechuť uznávat jakoukoliv autoritu, lidskou i Boží. A jen když se ty myšlenky vysloví a hezky nahlas, lze vidět jejich nedomyšlenost, jejich povrchnost a nevědeckost.
Chci vám na ně dnes odpovědět ne slovy bible nebo teologické Summy, ale myšlenkami knihy současného špičkového atomového fyzika, C.F.Weissäckera, která vyšla v českém překladu s titulem: Dějiny přírody.
Říká, že když začal studovat, nedovedl si představit vědecký obraz světa ve shodě s náboženstvím. Nyní když stojí na vrcholu svého života, nedovede si představit vědecký obraz světa bez náboženské syntézy, dokonalý obraz světa bez Lásky - Boha.
Úvahy o nekonečnosti vesmíru uzavírá slovy:
Dnešní učení o nekonečném světě je jen přenesení vlastností, které byly dříve vyhrazovány Bohu, na svět. Nevidím, jak bychom se mohli vyhnout závěru, že svět má - podle druhé věty termodynamiky o tepelné smrti - jen konečnou zásobu událostí, že je konečný. Jen uvažte: Teorie relativity omezila shora možné rychlosti, není tu už místa pro představu nekonečné rychlosti. Kvantová teorie omezila zdola použití prostorového modelu světa.V matematice jsme už také byli různými paradoxy donuceni zacházet opatrně s pojmy nekonečna. Představa nekonečné přírody je mýtem novověké vědy - musíme se jí vzdát. Věda se snažila odstranit středověký mýtus náboženství a postavit na jeho místo mýtus tzv. vědecký. - Ten nyní padá také. Jaká opora
zůstává člověku? Jsem přesvědčen, že jedině náboženská.
Čistě přírodovědecký postoj vede dnes k nihilismu a nevěrohodnosti všech nadějí, rozpadu hodnot, nesmyslnosti existence. Ale v tomto vědeckém nihilismu nelze žít. Je to záporný protipól křesťanství a žít negací není možno.
Rozvoj fyziky vedl člověka, aby prohlásil: Teď vím, co je člověk - není nic než hmota. Lidská duše neexistuje. To byl naivní materialismus.
"Stojím tu za katedrou." - To je výpověď o mém těle. "Přemýšlím." To je už výpověď o mé duši. Moderní psychologie už zase ví, že člověk má duši i tělo, ale ví též, že člověk je víc duše než tělo.
Pak mluví Weiszäcker o budoucnosti lidstva. Zvíře je vedeno pudy, instinkty. U člověka instinkty nahradilo myšlení. Pud byl slepý, ale bezpečný. Myšlení je vidoucí, ale ohrožené - může být i zrůdné, zvrácené. Myšlení a vědění je moc, kterou se člověk může zničit. Čím se může lidstvo zachránit? Budeme-li řídit své myšlení vyšší autoritou - Boží.
Bůh není v rukou člověka - zda se ho člověk rozhodne vzít na milost a uvěřit v něj. - Naopak, člověk je v rukou Božích".
Pak Weiszäcker uvažuje o tom, jaké má lidstvo vyhlídky. Člověk může Boha odmítnout, ale neodstraní ze svého života ústřední pojem křesťanství - vinu. Vina je to, co zlého dělá jeden druhému. Vina je nedostatek lásky. Zvíře je nevinné - neodpovídá za to, co dělá. Zpět k nevinnosti zvířete nemůžeme, musíme tedy vpřed k nové nevinnosti, nebo zahyneme. A tato nová, jedinečná možnost lidstva je vyjádřena větou, že Bůh je láska.
Láska je lidská forma nevinnosti. - Je vidoucí, není slepá. Přichází od Boha, zakoušíme ji jako milost. Láska jediná je schopná zlomit pudový boj o existenci lidí a národů. Vědecký pokrok bez lásky slouží jen zvířecímu boji o moc. Jestli zvítězí, zničí protivníky a sebe sama, zničí svět. - Můžeme prohlásit za plně vědecký názor dneška, že svět bez Lásky, - bez Boha - je nemožný. V tom se tedy mají lidé osvědčit lidmi - dokážou-li pochopit křesťanství z tohoto dnešního vědeckého pohledu.
Přátelé: Mariánský ideál člověka, člověka ochotného podřídit se Bohu, Boží vůli, Božímu řádu, není tedy nemoderní. Je to jedině možná cesta, jak si člověčenství, lidství, uchovat. Být člověkem, to je naše vlastní a ničím nezaměnitelná důstojnost, to je samým Bohem nám přiřčený šlechtický titul. A natolik jsi, bratře, člověkem, mariánským člověkem - kolik lásky, tj. kolik ochoty pomoci bližnímu je v tobě.
 

8. Maria - Matka Boží
(Lk l,46-55)

Mariánská úcta byla po staletí jablkem sváru mezi křesťany. Křesťané evangeličtí zazlívali katolickým, že uctívají Marii nepatřičně, křesťané katoličtí měli evangelíkům za zlé nedostatek úcty k matce Pána Ježíše.
Když vzájemná alergie vlivem ekumenických snah poslední doby poněkud opadla, zjišťujeme postupně, že rozdíly byly spíš ve fantazii, než v teologii. Přečtu vám teď úryvek z knihy Martina Luthera "Komentář k Magnificat":
"Veliké věci učinil Pán," volá Maria. Ty "veliké věci", to není nic jiného, než že se Maria stala Boží matkou. To bylo dění tak veliké, že je Maria nedovedla ani vystihnout a pojmenovat, proto jen volá: "veliké věci mi učinil Pán". - Všechna velikost a čest Marie je v tomto jednom titulu: matka Boží. Nic většího už o ní nelze říct. To bychom měli pořádně uvážit, co to vlastně znamená, když se řekne: Boží matka."
Kdybych vám neřekl předem, že autorem těchto slov je Martin Luther, soudili byste jistě na svatého Bonaventuru, Roberta Bellarmina nebo jiného velikého mariánského ctitele z tábora katolíků.
Uposlechněme tedy výzvu Martina Luthera a uvažme dnes, co to vlastně znamená, když se řekne o Marii, že je Boží matka.
U svatého Lukáše se chápe povolání Marie za matku Emanuela za veliké vyvolení, za veliké vyznamenání. Poslechněme si jen její zpěv "Magnificat". Dnešní znalci Písma sice říkají, že Maria ten zpěv sama nesložila a nezpívala, ale shodují se v tom, že ten zpěv dobře vystihuje Mariino rozpoložení:
"Velebí má duše Pána...
Divy učinil svou mocí ... rozptýlil pyšné, povýšil ponížené, lačné nasytil ...ujal se Izraele, svého služebníka ..."
Ovšem další život Mesiášovy matky nebyl tak nádherný jak by se dalo čekat podle líčení zvěstování, podle Magnificat..
Přijetí Božího úkolu, to nebylo jásání, to byla dřina, doslova dřina a trápení po celý život. Vzpomeň si na to, když budeš mít nějaké pachtění a ledacos ti pak bude srozumitelnější.
Trvalá chudoba, ztráta domova, emigrace do ciziny, život bezdomovců - to nebyl královský životní styl. A po návratu? Život nádenické rodiny v zapadlé galilejské dědince - všem neznámý - to že byl život podle mesiánského zaslíbení? Co dobrého může vzejít z Nazareta - z jakési Zlámané Lhoty? A závěr ještě bědnější, než všední den nazaretský - temnoty Velkého pátku.
Takový byl život této matky Boží. Pro ni to bylo sebeobětování až do toho posledního.
A co to znamená pro nás? Zisk, obrovský zisk toho nejpodstatnějšího: Bůh už není abstraktním pojmem, není pomyslem kdesi v nekonečnu - ale stojí tu před námi, mezi námi jako člověk, náš lidský bratr jménem Ježíš, člověk z masa a kostí, člověk jako my, s datem a místem narození, bydlištěm, státní příslušností, s datem a místem úmrtí. Člověk jako my a přece Bůh - Boží Syn.
Bůh, který se stal lidským synem, abychom my, lidé, se mohli stát božími dětmi. Abychom mohli jeho prostřednictvím bezpečně dojít k Otci.
A nejen to, tento Bohočlověk Ježíš určil za svého zástupce tvou manželku, tvé děti, tvé staré rodiče, tvého souseda: co dobrého děláš jim a pro ně, to děláš jemu, Božímu Synu. To děláš i Otci, protože Otec a Syn jedno jsou v Duchu lásky.
Zcela konkrétní pojem a představa Boha Vykupitele, zcela konkrétní podoba naší služby Bohu ve službě lásky nejbližším, to je radostné ovoce toho, co je vyjádřeno v pojmu:
Maria je matka Boží. Bohorodička.
"Příčino naší radosti", volá k ní církev v litanii., Po této úvaze už chápeš proč. Pravdu měl tedy Martin Luther, když řekl, že všechna velikost Marie je v titulu "Matka Boží".
 

9. Maria v loretánské litanii
(l Tim. 2,8-15)

Mnozí podezírají křesťanství, že neuznává rovnoprávnost muže a ženy, že ženu podceňuje. Mnozí soudí, že výrok svatého Pavla "žena ať v kostele mlčí!, ženu uráží a ponižuje.
Ale není tomu tak. Křesťanství jen brání před zglajchšaltováním, zestejněním muže a ženy. Nechce, aby ženy byly mužatky a muži zženštilí.
Gertruda von Le Fort, i u nás vydávaná spisovatelka, tedy žena, mluví o vztahu církve k ženám uznale. Říká, že nejsilnější a nejkrásnější výroky, které kdy byly o ženě proneseny, se najdou v katolické dogmatice.
Když chce církev popsat své místo v lidské společnosti, srovnává je s funkcí ženy v rodině. Ženu vyhlásila církev za královnu nebes, za Matku Spasitele, za Matku božské milosti. V Panně Marii uctívá křesťanství tajemství ženy. Dogma o neposkvrněném početí Marie zvěstuje, čím by byl člověk, kdyby neupadl do hříchu.
Mariologie, to je nauka o spoluúčasti tvorstva na vykoupení: ničím totiž nemůže člověk pomoci Bohu, než právě oním Mariiným Fiat, ochotou k oddání se, ochotou k poslušnosti.
Všechna nedorozumění kolem mariánské úcty spočívají v omylu, že povyšujem ženu na jakousi bohyni. Ale ono je to přesně naopak: Bůh se ponížil a přijal lidství z ženy. My to vyjadřujeme stejně poetickým jako dogmatickým názvem: Maria, Hvězda jitřní. Jitřní hvězda, jitřenka, totiž vychází a svítí před sluncem, ale v slunci pohasíná.
Křesťané, protože vše pochopili, chápou dobře i to, proč závoj je symbolem ženství, ne mužů. Závoj totiž zahaluje, zatajuje, je symbol tajemna, metafyzična, nadpřirozena. A největší tajemství křesťanů přišla na svět ne skrze muže, ale skrze ženu.
Narození Vykupitele je zvěstováno ženě Marii a děje se skrze ženu Marii. Zmrtvýchvstání je prvně zvěstováno ženě Magdaleně.
Po devatenáct století, až do začátku našeho věku, nebývala Maria zobrazována sama, vždy jen s Ježíšem v náručí. Křesťané dobře rozuměli tomu o hvězdě jitřní, tomu, že každá žena je přesahována dítětem. Dobře porozuměli tomu, že když je žena vpravdě sama sebou, ženou, pak není sama, pak se oddává jako nevěsta nebo matka. Řeholnicím se neříká "panno", ale "mater" - matko a právem, protože veliká je jejich mateřská služba mnohým potřebám - jak v misiích, tak v nemocnicích a ústavech.
Řekli jsme si na začátku, že křesťanské učení o Marii naznačuje spoluúčast tvorstva při vykoupení: Mariino Fiat, ochotu poslechnout Boží zákon.
Moderní blud víry ve spásu skrze člověka, který si sám stačí jako Bůh, který se nechce oddat, podřídit, to je mužský blud a příčina všech trampot lidstva.
Mužským bludem, zvrácení svého ženství a počátkem zániku národů je, když ženy odmítají podstatu svého ženství, když se nechtějí oddávat, když nechtějí děti. Toto selhání ženského principu vede ne k svobodě ženy, ale k služebnosti ženy vášním muže jako pouhá věc, jako hračka, jako nástroj pobavení.
Conceptio - početí, je přijetí dítěte, nového života. Každá žena je tu jako Maria hvězdou jitřní, která uvádí slunce - dítě.
Mnoho krásného dovede církev povědět v loretánské litanii o ženství Mariině i vašem, sestry ženy. Ale nakonec loretánská litanie přesahuje vzývání Marie a vrhá se k nohám Beránka Božího. Posledním tajemstvím ženy je dítě. Posledním tajemstvím Neposkvrněné je Vykupitel. Sláva Ducha svatého, nestvořené lásky samé, je korunou, ale také posledním závojem nad hlavou panenství a mateřství Marie.
Pojďme tedy nyní s Marií pozdravit Syna, Beránka, učitele i zdroj vší pravé lásky.
 

10. Maria - pravzor ženství
(Jan 13,34-35)

Lidské dějiny netvoří zpravidla životopisy žen, ale mužů. Muži vedou války, muži osnují revoluce, muži plánují pětiletky a budovatelské akce. Muži vedou v hudbě, umění, ve vědě, muži určují směr filosofii a náboženství. Jaké místo tedy zbývá v dějinách lidstva ženám? Velcí muži vytvářejí dějiny, ale ženy vytvářejí velké muže. Chceme-li poznat původ velkých nadání, dojdeme zpravidla ne k otcům, ale k matkám. Vynikající otcové nemívají stejně geniální syny - muži spotřebují své dary jaksi sami, ale ženy své nadání odevzdávají dětem, příští generaci.
Chtěl bych dnes v rámci našich úvah, co dala Maria lidstvu, zauvažovat, co dává lidstvu Mariin vzor věčného, tajemného, plného ženství.
Virgo, sponsa, mater - panna, snoubenka, matka, to jsou tituly Mariiny, to jsou tři stupně každého ženství. Jako Pannu Marii titulujeme, jako ideál panenství ji ctíme. Ale panenství, to není cíl sám o sobě, panenství je doba růstu životodárného kmene, který má vydat bohaté plody. Byli jste někdy při skládání slavných slibů klášterních panen - řeholnic? Konají se při mši, která je zásnubní mší. Nechybí ani závoj nevěsty, neboť konečným cílem jejich panenství je stát se nevěstami, nevěstami Ježíšovými a duchovními matkami.
Svatý Augustin to krásně vysvětluje: Proč Bůh tvořil? Proč tvořil svět, lidi? - Z lásky. Z lásky a pro lásku. Bůh hledá v nás lidech tvory, kteří by s ním milovali, kteří by měli podíl na jeho lásce, kteří by s ním uzavřeli smlouvu v lásce.
I Panna Maria se stala snoubenkou. Nejen snoubenkou svatého Josefa, ale i snoubenkou Ducha svatého.
Sponsa, snoubenka, nevěsta, to není jen žena od zásnub po mateřství. V tom je celý podíl ženy jako spolupracovnice mužovy, dárkyně inspirace, lásky, duchovní plodnosti manželského svazku. Ve vztahu k milujícímu muži je vlastně žena po celý život nevěstou, snoubenkou, je druhým pólem jeho člověčenství.
Jak veliká je tato duchovní plodnost žen, spolupracovnic mužů, vidíme v literatuře, vidíme v dějinách světa, vidíme v dějinách církve.
Dante by nebyl ničím bez lásky k Beatrici, Michelangelo by nevytvořil svá díla bez Vittorie Colony. Platí snad o každém umělci, co jsem slyšel v důvěrné chvilce od jednoho básníka: Za to, co jsem mohl v životě vytvořit, vděčím po Bohu své ženě. Bez ní bych to nedokázal.
Dějiny světa znají heslo diplomatů: Cherchez la femme - za všemi událostmi hledej v pozadí ženu. Stejně tak se tajemství lásky muže a ženy vznášejí dějinami církve: nad vztahem svatého Jeronýma a svaté Pavly, svatého Františka z Assisi a svaté Kláry, svatého Jana z Kříže a svaté Terezie Veliké . Každý velký řád hledal doplněk v ženském sesterském řádu. Hluboká mystika svatého Dominika přináší největší ovoce v činech svaté Kateřiny Sienské.
Maria je proto zosobněním celistvosti ženství, které se dává světu v kráse panny, v oddané spolupráci nevěsty, v životodárnosti matky.
Odtud lze nejlépe posoudit, nakolik tak zvaná ženská emancipace, snaha po zrovnoprávnění ženy s mužem, dosáhla svého cíle.
Žena se sice velmi šťastně uplatňuje v mnoha dříve jen mužských oborech jako učitelka, lékařka, inženýrka, sekretářka, ale současně se jeví stále katastrofálnější nedostatek sil na původním, ženě vlastním poli: není ošetřovatelek nemocných, není žen, které by chtěly pečovat o útulnou domácnost pro muže a děti. Následky tohoto stavu pociťuje naše společnost velmi citelně: Nevychované děti ohrožují naši společnost kriminální činností. A sebegeniálnější vědec nebo umělec nemůže plnit dobře své poslání, když se o jeho lidské potřeby nestarají nesobecké ženské ruce. Žádný opravdový domov nevznikne bez ženy.
Proto není zbytečným počínáním stavět i dnešnímu světu
před oči mariánský ideál plného ženství, které zahrnuje všechny tři složky - panenské dívčí zrání, ženu jako snoubenku, spolupracovnici, věčnou inspiraci muže a ženu jako matku, dárkyni života a vychovatelku osobností.
Oroduj proto za nás,svatá Boží Rodičko, abychom tě po- znali, ctili a napodobovali.
 

11. Maria a zmrtvýchvsatlý
(Jan 20, 24 - 29)

V žádném ze čtyř evangelií není ani zmínka o tom, že se Pán Ježíš po zmrtvýchvstání ukázal také své matce Marii. Ale přesto se všeobecně předpokládá, že Maria byla první, komu se Zmrtvýchvstalý Pán Ježíš ukázal.
Francouzský jezuita Louis Evely, citlivý vykladatel smyslu Písma, však říká, že je to domněnka nedomyšlená a že se jí činí Panně Marii i evangelistům křivda.
Matka Ježíšova Maria svého syna po zmrtvýchvstání už nespatřila, tvrdí Evely. Evangelisté by přece neopomenuli takové setkání připomenout.
Pán Ježíš se po zmrtvýchvstání zjevoval těm, kteří jej potřebovali vidět živého, aby oživil jejich víru. Víra Panny Marie však zůstala neotřesena. Nemáme právo říkat, že o ní neplatí poslední blahoslavenství: "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili."
Panna Maria nepřestala věřit, ani když ho viděla jít s křížem, ani když jí mrtvé tělo složili do klína. Ona byla jediná ze všech, koho jeho smrt nezbavila důvěry, neoddělila od Syna. Neutekla, proto slyšela vítězné prohlášení před smrtí: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.
Maria byla jediná, kterou smrt od Syna nevzdálila, nepřestal v ní být přítomen skrze její víru - byla jediným svatostánkem, který se nestal hrobem.
Neznamená to, že by pod křížem nebyla trpěla. Nepochybně trpěla během celého umučení, až po samé hranice lidské únosnosti, ale její víra byla při tom nezlomena, naděje neotřesena, že toto vše má výkupnou moc.
Zoufalství, které slyšíme ze slov Magdaleny u prázdného hrobu, to se Marie Matky nedotklo nikdy.
Nebylo to tedy pro útěchu vlastní matky, proč se Ježíš po zmrtvýchvstání ukazoval, ta to nepotřebovala. Ukazoval se proto, aby nás přivedl k tak pevné víře jako Maria měla už před viditelným zmrtvýchvstáním a nezávisle na něm.
Nemusíme si tedy myslet, že je na nás, abychom napravovali jakýsi nedostatek taktu evangelistů a domýšleli, o čem nám neříkají. Spíš si zkusme představit, že Maria při loučení před velikonocemi prosila Syna, aby se ukázal těm, kteří toho potřebují, aby ho mohli na vlastní oči uvidět, aby si mohli sáhnout na jeho rány.
Vždyť Maria po celý svůj život používala všech svých výsad u Boha jen pro jiné, ne pro sebe. Lidé to vycítili a prastarý titul Marie to vyjadřuje pojmenováním: Rozdavatelka milostí.
Jediný styk s Ježíšem od Golgoty byl nadále po celý život v Eucharistii, tomto "tajemství víry". Zde, když s apoštoly slavila podle příkazu Syna památku poslední večeře, vždy znovu prožívala ty události: "Protož i pamětlivi blaženého utrpení i slavného vítězství nad smrtí..." zde, ve svátostné Hostině, v úctě a poslušnosti přejímala znovu tělo svého Syna jako kdysi při zvěstování.
Mariino mateřství se rozrostlo o mnohé syny a dcery - i já a ty, bratře a sestro, i my se k jejím dětem počítáme. V nás, kdo jsme uvěřili, žije její Prvorozený - Bohočlověk dál a působí stejně veliké věci jako tehdy, když žil ve svém vlastním lidském těle.
A Mariino nanebevzetí? Syna má v nebi, syny a dcery má na zemi: je tedy srdcem stejně tam, jako zde s každým a při každém, kdo s ní uvěřil, že její Syn, náš Spasitel, je živ.
Pojďme tedy s Mariinou vírou vstříc Ježíšovi.
 

12. Maria při zrodu církve
(Mt 28,16-2)

Víte, kdy má církev narozeniny? Hod Boží svatodušní, to jsou vlastně narozeniny církve. V ten den se z Ducha svatého zrodila. Nedávno jsme si připomínali staré obrazy, zobrazující tuto událost: Maria uprostřed apoštolů, tam, kde na rodinných obrázcích sedí matka uprostřed dětí. Společně čekají na příchod Ducha svatého a vzývají ho: Přijď, Duchu svatý.
Nebyla to žádná pokoutní událost, toto zrození církve. Sběhli se k ní lidé osmnácti národností: Parthové, Médové, Peršané, Elamité, Řekové, Římané, celý středomořský svět vypočítává svatý Lukáš ve Skutcích. I dnes, kdy jsme zvyklí myslet mezinárodně, i dnes je představa firmy, která by se hned při svém zrodu uchytla v 18 státech, představou impozantní. Hned při zrodu církve se začíná ve světovém formátu. "Muži ze všech národů pod nebem byli při tom" - říká svatý Lukáš.
To tedy byli apoštolové skvělí propagandisté, to museli s chytrou reklamou do ulic, že dokázali takové davy svolat dohromady. - Jenže ve skutečnosti apoštolové se nerozeběhli do ulic, ale naopak: Lidé se sbíhali k nim, k domu, kde byli pohromadě, - lidé se ptali, co se to tu děje, co to vše má znamenat.
Zde máme odpověď na otázku po účinnosti křesťanského apoštolátu: Sebehlučnější propaganda, podnikavé akce, - i tam, kde jsou k disposici peníze, rozhlas, film, televize, noviny, knižní trh - sebehlasitější hlásání evangelia samo neobrátí svět.
Jen tam, kde se v církvi něco děje, něco, co jinde ve světě kolem není, totiž, když v ní působí Duch lásky, to jediné svět udiví. Pak se lidé sami ptají, co se to děje. A tenkrát je kázání církve účinné a lidé je slyší.
Za časů Petrových se lidé všech jazyků ptali, co se to děje a všichni rozuměli odpovědi. Všichni se cítili stejně srozumitelně osloveni tím, co se dělo v mladé křesťanské obci v duchu bratrské lásky.
Za časů Jan XXIII. se lidé celého světa také ptali, co se to děje v katolické církvi,že přestala exkomunikovat, odsuzovat, zatracovat, že má pro všechny otcovská slova lásky.
Bratří, dobře rozvažujme tyto svatodušní události. Církev, v které se neděje nic pod vedením Ducha, církev, která taktizuje, úřaduje, propaguje víc než miluje, ta svět neobrátí. Církev, která se spíše opírá víc o moře peněz než o Ducha, ta svět neobrátí.
Máme o čem rozjímat nad narozeninami církve. Tenkrát byli apoštolové pohromadě kolem Marie. Nevymýšleli plány, ale měli se mezi sebou rádi a společně volali: Přijď, Duchu svatý. Čiňme dnes i my podobně.
 

13. Maria a zázraky
(Mt 12,38-40)

Kromě čtyř inspirovaných evangelií se nám zachovalo z prvních dob křesťanských i několik apokryfních lidových skladeb, vypisujících život Pána Ježíše. Od těch pravých jsou k rozeznání na první pohled: zatímco inspirovaná evangelia jsou střízlivá a věcná, ta apokryfní hýří romantickým vyprávěním lidských detailů. Jsou plná líčení nejfantastičtějších zázraků. Podle nich matka Maria plně využívala Božího příbuzenství. Na její žádost Bůh poručil ptáčkům, aby zpěvem uspali Ježíška. Palmy se ohýbaly až k zemi, aby nabídly ořechy. Zvířata krotla a příroda poslouchala.
Bylo tomu tak? Nebylo. To jen někteří zbožní lidé si mysleli, že vstup Boha do lidských dějin se nutně musel odehrát za okolností, které napořád odporovaly přírodním zákonům. Jakoby nějak zapomněli, že přírodní zákony jsou Boží zákony. Proč by autor těchto zákonů musel své dílo obrátit na hlavu, když je chtěl dovršit vykoupením?
Čím se Bůh představuje člověku? Zázračnými znameními své moci, ohromujícími divy a zjeveními, nebo znamením své lásky - největší lásky, jaká kdy byla, jakou si lze jen představit?
Nepochybně Bůh činil a činí divy a zázraky. I Maria prosila v Káně o zázrak. - Ale nešlo tu a nikdy nejde o divadelní předvádění moci, ale o lásku, která neodolá a jde na pomoc člověku v nouzi. Pro sebe Maria nikdy o zázrak nežádala. Také Ježíš tvrdě odmítl své krajany, když po něm chtěli, aby jim předvedl nějaký div.
Člověk si často představuje Boha tak, jaký by sám chtěl být a není: bohatého, nezávislého, nezranitelného, všemocného. Ale bible nás těchto představ zbavuje. Ukazuje nám Boha bezmocného a trpícího.
Židé v dobách Ježíšových byli dychtivi zázraků. Ještě v baroku se lidové legendy hemží divy a zázraky, které mají posílit víru. Nás by dneska zpráva, že se někde stal zázrak, přivedla spíš do rozpaků a vzbudila dřív pochybnosti než víru. Kdosi tu změnu vyjádřil takto: Staří věřili kvůli zázrakům, my věříme i přes zázraky.
Máme už sice za sebou údobí mechanické fyziky, kdy se zdálo, že v přírodních zákonech vše tak dokonale klape, že pro zázrak nikde nezbývá místa a proto z vědeckého hlediska je nutno zázrak zásadně odmítnout.
Dnešní přírodověda zná už dost a dost mezer v poznání přírodních zákonitostí, takže už zázrak se za zásadně nemožný nepovažuje. Jenže věřící lidé zas už dnes nejsou tak naivní, aby prohlašovali za Boží zázrak vše, co si nedovedou současným vědeckým poznáním vysvětlit. A naše zbožnost už má tolik opor a jistot a opírá se už o samo vědecké poznání natolik, že dnešní věřící naprosto necítí potřebu zázraků jako nezbytnou oporu své víry.
Jediný pochopitelný důvod pro dnešního člověka, proč by Bůh měl svou mocí zasáhnout do přirozeného dění, by snad byl důvod zabránit zlým lidem v konání zla. Ale i tu chápeme, že by tím nás lidi zbavil člověčenství, totiž svobody jednání a zodpovědnosti za činy. Když tedy Bůh nepoužije své moci k zamezení zla, k čemu jinému by měl své vlastní zákony rušit?
Činy Boží, věci nadpřirozené to vše není v protikladu
k přírodě.
Nadpřirozený život v nás, to je podíl na Božím životě - a Bůh je láska. Nadpřirozený život náš je tedy v možnosti milovat jako on. Opravdu jako on, stejně jako on, to sice nikdy nedokážeme, ale smíme a máme o to stále znovu usilovat a napodobovat jeho divy lásky.
Neboť víme, že Boží království je v nás. A že když se nám chce zjevit, že si vybere chudáky, hříšníky, maličké a zahrne je svou láskou. A po tomto znamení jej poznají všichni, tak jako my jej znovu a znovu poznáváme ve znamení Eucharistie, daru z lásky.
 

14. Maria a budoucnost lidstva
(Lk 2,46-51)

Také se rádi jdete občas podívat do zoologické zahrady? Tak to jistě také znáte, jak tam lidé rádi chodí k opičím klecím. Povídal jeden pán dětičkám, když je vedl za opicemi: "Tak, děti, teď půjdeme navštívit své příbuzné.! To celkem souhlasí - dnes už o tom nikdo nepochybuje, že v opicích máme zachovanou vedlejší linii našich prapředků po tělesné stránce.
Ale možná, že se budeme chodit dívat na opice i jako na ukázku našich prapravnuků.
Nedávno totiž přišla skupina anglických biologů s návrhem, aby se pro kosmické lety lidé nejen školili a trénovali, ale přímo pěstovali. A že by vzorem pro toto přešlechtění měly být právě opice. V kosmických kabinách jsou totiž nohy celkem nepotřebné, ale zato by se tam kosmonautům hodil ocas. Proto navrhovali, aby se začalo s pěstěním člověka astronauta s chápavým ocasem.
Vyhlídka je to podivná a doufejme, že k její realizaci hned tak nedojde.
Zatím se zdá, že by lidé víc potřebovali chápavé lidské srdce než chápavé opičí ocasy.
A znám i vzor tohoto pravdě lidského srdce. Je to srdce ženy, naší sestry Panny Marie.
Jak toto mariánské srdce vypadá? Má vyvinuty tři vlastnosti, které jeho nositele činí celým člověkem, a to je
l) vnímavost pro Boha a bližního,
2) věrnost v daném slovu,
3) důvěra v šťastnou budoucnost.

Jako první vlastnost mariánského člověka jsem uvedl vnímavost pro Boha a bližního. Už jsme to pozorovali při rozbírání Lukášova evangelia o zvěstování, jak pozorně vnímala a slyšela Maria Boží hlas. Jak její souhlas s Boží vůli nebylo pasivní podřízení rozkazu, ale vědomé rozhodnutí ke spolupráci s Božími záměry.
Nejen vnímavě naslouchala. Lukáš o ní říká, že Maria všechna ta slova uchovávala a uvažovala ve svém srdci.
Přátelé, chápete, jak je nám všem tato vlastnost potřebná?
Doma ti něco říká manželka. Potřebuje někoho, kdo ji s porozuměním vyslechne, potřebuje pocit, že ji bereš vážně, že její starosti jsou tvými starostmi. Jenže ty místo vnímavosti pro bližního jen mrzutě krčíš čelo a dáváš celým svým vzezřením až po ty dírky v nose najevo, že považuješ za zajímavější, jak dopadly ligové zápasy.
Na pracovišti máš někoho, kdo si potřebuje vylít srdce. Kamarád chodí jako náměsíčný. Ty si ho nevšimneš - a dobré slovo by mu možná pomohlo.
Učme se od Marie dobře a ochotně a uvážlivě naslouchat hlasu člověka i Boha.
Jako druhou vlastnost Mariina srdce bych vám chtěl doporučit její věrnost. Nebyly to žádné velké řeči, žádné halasné Te Deum, ale prosté ANO - FIAT, jímž Maria odpovídá na Boží nabídku.
Souhlas bez mnohomluvných slov. Jediné slovo, ale Maria za ním věrně stojí po celý život až do smrti. A kolik důvodů mohla mít pro zrušení slova, když měla utíkat za hranice, kdy měla pustit Syna na smrt.
Není tato Mariina důslednost a věrnost přijatému rozhodnutí, danému slovu, pro nás cestou k hlubšímu, opravdovějšímu lidství? Oč snadněji se žije lidem tam,kde lze spolehnout na dané slovo, kde manželé mohou spolehnout na vzájemné svatební ano, kde zaměstnanec může stavět na příslibu zaměstnavatele, kde vedoucí mistr může spolehnout na svou partu.
Učme se od Marie věrnosti v daném slově.
Třetí Mariina vlastnost, která nám dnešním lidem moc schází a kterou moc potřebujem získat, je její důvěra v budoucnost, její optimismus. Maria zažila tolik katastrofických situací, tak jí to napořád vycházelo v životě špatně, ale přesto je právě ona přímo parádním exemplářem, prototypem člověka, který neochvějně a klidně důvěřuje, že vše, co se děje, je v Boží moci a Bůh to obrátí v dobré. Pro ni byla budoucnost jistá a krásná, proto vytrvala až po velikonoční jitro, až po Nanebevzetí.
Takový životní postoj máme mít i my. Všechny Herodesy, útěky do Egypta, všechny Velké pátky máme s Marií považovat za kratičké epizody, nakonec nedůležité.
Jediná důležitá událost je, že všem, kdo s Marií stojí pevně v důvěře v Boha, se vše v životě vždy velikonočně zakončí.
Přátelé, řekněte sami: Není lepší, místo kosmických lidoopů s chápavým ocasem pomáhat pěstovat, kultivovat ze sebe i z jiných lidi s chápavým srdcem, kteří jsou věrní v daném slovu, kteří ve všech situacích hledí plni optimismu do budoucnosti? Naše budoucnost není v opičí kleci, ale v životě, ve stylu ženy z Nazareta.
 

15. Maria a strach
(Gen 3,6-10.17-19)

Biblické vyprávění o prvních lidech v ráji nadělalo mnoha lidem těžkou hlavu. Ostatně nejen přírodní vědy, ale i současná biblické teologie nám vysvětluje, že tam nejde o líčení historické události, ale o velkolepý obraz. Obraz, který s geniální jednoduchostí a zhuštěností předvádí osudové typy v historii lidského rodu, Stvořitelův záměr korunovat budovu stvoření člověkem, učiněným k Boží podobě. Duchovní jas, vznešenost, plnost lásky, radost z bytí - tím se stvořený člověk podobá svému Stvořiteli, který je mu dárcem pravé blaženosti. Potom odpad člověka od této jistoty a blaženosti - ztráta ráje. A po ní tíha života celého lidského rodu: nejistota, bolest, úzkost a smrt.
To biblické líčení je zajímavé ještě v jednom. Nedočteme se zde, jakým způsobem první lidé vyjadřovali svou blaženost. Zato vyprávění o jejich pádu je výmluvné. Čteme, jak se "oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí". Čteme, že se "člověk se ženou schovali před Bohem, Jahvem, pod zahradní stromy". Stud - a strach. Báli se trestu. A Boží rozsudek. Nad mužem, že se od nynějška bude "těžce živit po celý život" a "v potu tváře jíst svůj chleb" a nad ženou, že "v bolestech bude rodit děti". Tedy tíha, lopota a starost.
Všimli jste si někdy u malých dětí, které pocity dovedou vyjádřit slovy? Je-li jim dobře, tak se smějí, skotačí, laskají se - ale slovem nevypovědí: raduju se, jsem šťastný, je mi veselo. První vědomé vyjádření citového zážitku u dětí je: "Já se bojím." Chcete na něm: běž tam nebo tam, vylez nahoru, skoč dolů - a dítě na to: "Já se bojím." Jak je to blízké tomu biblickému vyprávění o ráji! Pro radost a štěstí celkem není slov. Ale jakmile lidský tvor ztratí záštitu jistoty a bezpečí, nejenže pocítí strach, ale ví o něm a dokáže ho pojmenovat slovem. Strach, úzkost je u člověka stálým a trvalým průvodcem pocitu bytí. Napovídá, jak lidské bytí se stále cítí něčím ohroženo. Předznamenává bolestný zánik, smrt.
Z tohoto poznatku se živí moderní filosofie tak zvaného existencialismu. Je to filosofie pesimistická, která člověka, už tak dost obtíženého a sklíčeného, skličuje ještě víc, až k beznaději. Jedinou odpověď na to má křesťan: narodil se křtem do bezpečné naděje v Kristu. V tom Kristu, který už tehdy, kdy žil mezi námi v lidském těle, byl vtělenou útěchou, zvěstovatelem radosti. Kolikrát v Písmu čteme: "Proč se bojíte, malověrní?" nebo: "Nepečujte úzkostlivě..." Zkázou hrozí a odsudky vrhá na hlavu jen pyšným a pokrytcům, nikdy ne slabému hříšníku, který se pro své hříchy souží. Pro toho má jen slova odpuštění a naděje.
Ale málo platné, to, jak skutečně prožíváme své lidské dny, je stále kořeněno úzkostí a strachem a starostí. Starostmi o život a zdraví, o chléb a dům, o děti, o budoucnost. Ale taky o duši, o její spásu. Dnešní doba byla označena za věk strachu a úzkosti. Dvě obludné světové války v jednom století, vyvražďování národů, nepřetržitá řada tzv. malých válek. - "Malých", ale s obrovskými hrůzami. Stíny překomplikované civilizace, atomové bomby, - to všechno člověka tlačí dolů, straší a drtí. - Ale břemeno strachu a starostí nesl a nese člověk za všech dob.
Bylo to jiné s Marií, ženou vyňatou z dědičného hříchu a vyvolenou za matku Božího Syna, Spasitele? Vůbec ne. Vedla život chudiny. Pro svou těžkou hodinku nenašla ani přístřešek. Prchala se synkem do vyhnanství. Žila v tísni. A když dospělý syn nastoupil své poslání, pro ni to byly jen starosti a odříkání. A nakonec ji čekalo to, co je pro matku nejstrašnější: viděla své dítě vydané v šanc bezpráví a zlobě, krutému utrpení - viděla ho umřít. Ničeho nebyla ušetřena - krom jediného: nejistoty spásy. Právě té starosti a toho strachu, které jsou vlastně v základech všech našich starostí a obav, aniž to snad víme.
Protože podíváme-li se až na dno všech lidských těžkostí, ta nejtěžší je právě v tom, co zdrtilo první lidi v ráji, jak vypráví bible. V hříchu, v útěku před Bohem, ve strachu z Boha. Všechny jiné strachy a starosti se týkají věcí, které určitě dřív či později pominou.
Tenhle strach a tato starost - o samu podstatu života, která je věčná, která je Boží - , pro to není pomoci ani léku v ničem, co nám může poskytnout stvořený svět.
Ale: "Proč se bojíte malověrní?" Vždyť Kristus přišel k nám a kvůli nám. Protože jsme slabí a nedokonalí, protože jsme hříšní. Protože sami ze svých sil nejsme schopni, ať se staráme sebevíc, podstatu života uchránit a zachovat. On tak činí pro nás a za nás. Ukázal nám a na kříži stvrdil jistotu v tom, že máme věčného Otce v nebesích.
A pro útěchu a posilu nám na témže kříži dal i Matku. Svou matku jako ručitelku naší naděje. Proč se tedy staráme úzkostlivě? Proč se bojíme, malověrní?
Maria, útočiště hříšníků, Maria, uzdravení nemocných, Maria, pomocnice křesťanů, veď nás k svému Synu, pod jehož křížem končí všechna naše starost a všechen strach - a počíná naše vzkříšení.
 

16. Maria a všední den
(Jan 15,9-12)

Poslyšte zážitek našeho vrstevníka, který nechodí do kostela: "Doma jsem nábožensky vychován nebyl - sotva pokřtěn. Ale tyhle věci mě zajímaly. Kolikrát jsem si říkal, že na tom náboženství přece jen musí něco být. Nějaká síla, která člověku dává jistotu, jednotu, mravní měřítka, impulsy a tak. Zašel jsem si i do kostela, že snad tam tomu přijdu spíš na kloub. To víte, koukal jsem hlavně po lidech, co to s nimi dělá. Byl to silný dojem. Všichni takoví tiší, soustředění, laskaví, tváře jako vymydlené, něčím rozsvícené. - A tu jsem k svému překvapení mezi nimi zahlédl chlapíka, kterého dobře znám. Taky měl tu vymydlenou, rozjasněnou, pobožnou tvář. Jenže z denního styku ho znám jinak. Jako ustavičného mrzouta, nesnášenlivého protivu, o kterém bych nikdy netušil, že má taky něco společného s Pánembohem. No, a tak jsem byl v kostele ponejprv a naposled. Došel jsem k přesvědčení, že vám tam jde jen o nějaký sebeklam, nebo o nějakou chvilkovou atrakci, takhle na neděli. Ale s životem že to nemá nic společného."
Bylo mi z toho rozhovoru smutno, a bylo mi hanba. Nejen za toho jednoho mrzouta s nedělně zbožnou tváří, ale za nás mnohé - a také za mne sama. Zdalipak je na nás k rozpoznání, že "máme taky něco společného s Pánembohem", jak to řekl ten můj ateista? Neočekávají od nás lidé se samozřejmostí něco, v čem je zklamáváme? Chceme a máme vším, co děláme, svědčit o Kristu. Ale co když jsme svědky falešnými? Bohu k hanbě a lidem k pohoršení? Jinak v neděli v kostele - jinak ve všední den mezi lidmi?
Podívejme se na Boží matku Marii. Obyčejnou, chudou dívku a ženu z Nazareta. Jak asi vypadala její všednodenní tvář, když ji zrovna nepozvedala k oltáři? - Co my vlastně o historicky existující Marii z Nazareta víme? Vždyť nejen o ní, ale ani o svém Spasiteli nemáme žádný podrobný životopis. Evangelia jsou příležitostné zprávy. Říkají nám mnoho, ale vůbec nelíčí životopis ani Kristův, natož Mariin, jak lidsky a občansky vypadal. Starověk totiž takový způsob životopisů vůbec neznal. Soustředil se jen na podání toho, co hrdina učil nebo velkého vykonal. V tom ani evangelia nečiní oproti starověkým životopisům výjimku.
Přesto víme dost, a naše obraznost nám vydatně pomáhá, abychom si dovedli přestavit všechno podstatné z Mariina způsobu života. Představme si ji jako prostou ženu řemeslníka z chudých vrstev palestinského obyvatelstva. Jak uklízí, pere, vaří, chodí pro vodu, jak sedá u mlýnku, aby připravila mouku na denní chléb, jak je v jednom kole každodenních povinností. Vysvitne nám pak, že její svatost, na kterou i evangelia narážejí, nezáležela v tom, že Maria konala nějaké neobyčejné věci, nýbrž v tom, že všechny obyčejné věci konala neobyčejně dobře a správně. V práci i modlitbě, o samotě i mezi lidmi.
A právě to se chce i po nás. Úctu a lásku k Panně Marii musíme projevit nejen v kostele, ale i ve všedním životě. Když nás nepovznáší společná mariánská píseň, ale hučí nám do uší rachot strojů, hluk v kanceláři nebo dětské povykování. Právě zde se máme osvědčit. Když se lopotíme s prací. Když nás leccos dráždí k zlosti na lidi kolem nás, nebo na nás samé.
Bída našeho křesťanství spočívá v rozporu mezi nedělí a všedním dnem. Náš úkol je v tom, abychom ten rozpor stále překonávali. Jeden moudrý muž napsal: "Neštěstí našeho věku není v tom, že existují bezbožníci, nýbrž v tom, že my jsme nedobří křesťané. Neštěstí našeho věku není v tom, že existují bezvěrci, nýbrž v tom, že naše víra není silnější." A jestli se nám zdá, že síly zla jsou ve světě na postupu, pak doznejme, že jsme nechali zlo proniknout do nás samých
a tím i do světa.
Co proti tomu dělat? Zamyslet se nad svým všedním dnem. Nad tím, jak v něm plníme Kristův příkaz lásky. Může nám stačit, že nevraždíme, nekrademe, nepodvádíme? Dokážeme se stejně tak zdržovat i nesvárů, pomluv, nesnášenlivosti a neústupnosti, nedbalosti v plnění svých úkolů, samolibé přecitlivělosti, náladovosti, lhostejnosti k druhým? Umíme rozeznat své viny i v takovémto zpovědním zrcadle?
O prvních křesťanech čteme ve Skutcích apoštolských (2,47): "A byli oblíbeni u všeho lidu." Podle slov Páně máme být solí země. Ta sůl země je v tom, že máme do neklidu vnášet pokoj, do křivd spravedlnost, do sobectví a lhostejnosti lásku. Dnes i zítra, v rodině i v práci. Zkrátka, vytrvale přenášet svou nedělní víru do každodenního života. A to je ten nesnadný křesťanův všední den. Pro jeho posvěcení si chodíme do kostela za Kristem. Maria rozdíl mezi chrámem a všedním dnem neznala. Ale zná nás a ví, že pro nás to je úkol těžký.
Prosme ji, aby se přimluvila u Syna, za milost víry a radostné srdce pro náš zítřejší všední den.
 

17. Maria a život v tichosti
(Mt 11,25.28-30)

Znáte ty hrací skříně, co po vhození mince spustí ryčný bigbeat? Vždy se najde někdo, kdo tu minci vhodí. V některých zemích jsou už o krok dál. Mají tam automaty pod názvem "Silentium", ticho. Do těch naopak musíte vhodit minci, aby se zastavily v nepřetržitém hraní, aby bylo na chvilku ticho. Je to jeden ze znaků naší doby: ticho se stává vzácnou věcí.
Kdosi napsal, že jsme vstoupili do epochy, která se dá nazvat: Ohrožení civilizace hlučícím lidstvem. A vskutku jsme na každém kroku vydáni v šanc tyranii hluku. Na naše nervy denně útočí řev strojů a rámusivá hudba, a to obojí se za námi táhne i na víkend. Jednotkou pro sílu zvuku je fon. Hluk v síle 65 fonů už začíná být pro náš nervový systém škodlivý. Ale pouliční hluk se už dnes často pohybuje kolem síly 80 fonů, leckde víc. A stále se zvyšující motorizace a mechanizace zdvíhá hladinu fonů v našem životním prostředí rok od roku výš.
Málokdo ví, že slavný objevitel bacilu tuberkulózy Robert Koch předpověděl už před 80 lety, že jednoho dne bude lidstvo muset bojovat proti hluku právě tak jako proti moru a choleře. Dnes už tak daleko jsme. Podnikají se různé akce, pomýšlí se na zákony proti hluku. A není divu, když - jak prohlásil jistý italský lékař - "při dalším stupňování hluku se z lidí stane pokolení předrážděných, hypernervózních polodivochů".
Je to všechno jen nezbytný důsledek naší vysoké techniky? Vždyť právě technika, která vytváří tak obdivuhodná díla, by jistě našla i způsob, jak hluk zmírnit, ne-li odstranit. Např. by jistě uměla vytvářet i bezhlučné motory. Ale zvláštní věc: mnozí lidé žádají právě ty hlučné!
Zdá se, že hluk v nich budí klamný pocit, že existují plněji, že jsou někdo. Zrovna jako ti výrostci, kteří vykuchávají tlumiče výfuku ve svých motorkách, usilovně tůrují motor a tím hlučením si asi připadají jako silní chlapi. Hluk se zaměňuje za život a sílu.
Už jsme si na to zvykli, že snášíme hluk zdánlivě snadno. Ba u některých je na místě spíš otázka, zda ještě snesou ticho! - Vždyť i část výletníků, kteří se v neděli "utíkají do ticha přírody", přitom s sebou vleče transistor. A naše dovolená? Mnohý z nás má nejlepší snahu najít si pro dovolenou nějaké odlehlé místo, aby "vypnul" a zotavil se v naprostém klidu. Ale už třetí den dovolené neví, co si s tím klidem počít. Nudí se. Opravdu, naše urámusená generace to nemá lehké.
Trampot příliš hlučného prostředí byla Maria asi ušetřena. Za tehdejších dob - a v zapadlém Nazaretě - se toho asi mnoho nedělo. Ovšem ona netrpěla nudou, tj. nedostatkem životních podnětů, prázdnotou. Její život byl plný, i když plynul ve skrytosti a v tichosti. Ani lidé z nejbližšího okolí, zprvu ani sám Josef, nevěděli o velkém tajemství jejího života, o jejím panenském mateřství. Chránila si tajemství svého Syna. Nedopustila, aby Boží slovo v jejím srdci bylo čímkoli přehlušováno. Jak to o ní říká evangelium: "Uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci" (Lk 2,19). I v tom se vlastně podobala typickým ženám orientu s jejich tichostí a skrytostí. S jejich životem pod závojem. A není jen básnický obraz, když Gertruda von le Fort říká, že znamením ženy je závoj. Žena je totiž vždycky něco víc, mnohem krásnějšího a tajemnějšího, než se jeví našim očím, i když právě nechodí se skutečným závojem. I jako panna, nevěsta, i jako matka je podivuhodně spojena s tajemstvím neustávajícího života a s jeho zdrojem a původcem: s Bohem Stvořitelem.
Jak se v tom Marii přiblížit? Generálním útokem proti vnějšímu hluku? I to už by bylo dobrým východiskem. Jenže hlučné stroje tak hned nedokážeme odstranit. Ale co dokázat můžeme, je snaha, být sami trochu tišší. Brát i věci, s kterými zacházíme, do rukou tišeji a pozorněji. Otevřít rádio, jen když mu nasloucháme. Hlídat svůj hlas, aby nebyl o nic hlučnější, než je nutné k srozumitelnosti. Hlídat svou řeč, abychom neříkali zbytečná slova. Máš od Boha oči dvě - ústa jedna. Ať ti to vždy připomíná, že máš víc pozorovat, než mluvit.
Taková kázeň, krok k vlastnímu tichu, ponenáhlu otevře naše srdce Božímu hlasu. Snažme se utrhnout si ze svého denního přídělu času aspoň tu a tam chvilku ke ztišení. K naslouchání v tichu. Prospěje to i našemu tělesnému životu. A pro duši? Pro tu je ticho tím, čím je pro tělo spánek.
Zvlášť bychom se o to měli snažit večer a v neděli. Jak večery, tak neděle jsou nám dány k uklidnění, k soustředění. Neměli bychom je obracet naruby. Jsou věci, které nás tíží celý den, ale nemáme kdy se s nimi vyrovnat. Večer si je můžeme klidně probrat, postavit je na správné místo. Nejednou se při tom ztratí ten osten, který nás trápil, najde se správné řešení. I to je cesta: kterou nás vede tichá Maria. Jako by nám říkala: Jen pojďte k mému Synu a uchovejte v srdci, co od něj uslyšíte. Bude vám to ku pokoji.
 

18. Maria - učitelka modlitby
(Mk 11,22-26)

Četl jsem takovou otřesnou scénu: V bohaté londýnské rodině umíral mladý člověk. Okolo něho rodina, přátelé, - sklíčenost a bezmocnost. Náboženství se v té rodině nevedlo. A tu, když se otec naklonil nad synem a ptal se ho, zdali si něco přeje, mladík namáhavě zašeptal: "Modlete se za mne." Pro všechny to byl šok. "Umí se tady někdo modlit?" ptal se bezradný otec. Nikdo už to neuměl. "A jiného bys nechtěl nic, synáčku?" Umírající jen zavrtěl hlavou a vytrvale opakoval: "Modlete se ..." A zakrátko dodýchal.
Jsou chvíle v životě, kdy i nejotrlejší člověk najednou pocítí prázdnotu, z které se potřebuje vyrvat někam výš, nad sebe. Tím, co je právě modlitba. Není člověk, který by to aspoň párkrát v životě nezažil. My křesťané víme, odkud vychází ta potřeba: z duše, která nás činí podobnými našemu Stvořiteli a Otci. Z duše, která ze své podstaty touží po domově v Bohu. Víme, že modlitbou se duše přibližuje k Bohu neomylně a jistě. A dokonce se o to prakticky snažíme. Pravidelně či nepravidelně, jak kdo.
Jeden bohoslovec byl náruživý kuřák. Ten se jednou ptal svého spirituála: "Otče, smím kouřit, když se modlím breviář?" A moudrý spirituál mu odpověděl: "Ne takhle synu, jinak: modli se, i když kouříš." Podobně nás nabádá Kristus a po něm jeho apoštolové ve svých listech bratřím: "Modlete se ustavičně!"
Jistě tím neměl na mysli, že máme nechat stranou své denní povinnosti, svou práci, svou službu lidem. Že máme pořád chodit s očima ke stropu a sepjatýma rukama. Ba ani ne, že se nesmíme pobavit, zasmát, poveselit. Neměl na mysli ustavičné ševelení rtů v nekonečném opakování naučených textů. Naopak: Vždyť už prorok Izaiáš říká jakoby Božími ústy o vnějškových praktikách židovské zbožnosti: "Tento lid se mi oškliví! Ctí mě jen ústy, srdcem však je daleko ode mne!"
Co tedy měl Kristus na mysli tou ustavičnou modlitbou? Jistě to, čeho vzorem a skutečnou mistryní byla jeho matka. Ani chudá dívka Miriam v zapadlém Nazaretě, ani hospodyně v Josefově domě, matka a vychovatelka dítěte, ani potom, když po smrti muže Josefa hospodařila svému synu tesaři až do jeho třicítky, - v žádném z těch životních období si nedopřávala luxus stálého klečení někde v koutku. Určitě si uměla najíti takové chvilky pro modlitbu, ale mezitím konala tisíc a jednu práci. A každá matka a hospodyně ví, že většina těch domácích úkonů se nedá odbýt jen rukama. Musí se při nich myslet.
Ale duch modlitby trval v Marii nepřetržitě, i při pracích a myšlenkách všedního dne. Zbožnost a denní starosti, modlitbu a práci od sebe neoddělovala, nežila dvojím životem.
A co je ten "duch modlitby" ? To, co modlitba sama: vyznání víry, stav naprosté důvěry v Boží lásku a moc. "Pozdvižení mysli k Bohu", jak se to říká. A ještě líp: pozdvižení srdce k Bohu. A to není věc nějaké mimořádné chvíle, to je stav, trvalý způsob křesťanova cítění i konání, celého jeho života.
To ovšem není jen tak samo od sebe, to je vědomé usilování. Umění, kterému se učíme po celý život a nikdy s ním nejsme hotovi. Tak jako víra není pouhá neměnná danost, nýbrž Boží milost a člověkova vytrvalá vůle, naše aktivní ano k této milosti, - právě tak i modlitba je zároveň milost a úsilí. Vždyť jen věřící lidé se dovedou opravdově modlit, víra a modlitba se navzájem podmiňují. Živá víra žije z modlitby a modlitba z víry. Ten, kdo se nemodlí, už vlastně odpadl od víry, aniž to ví, aniž to chtěl.
A ještě jedna důležitá věc. Měla snad Maria při své vytrvalé modlitbě lehký, pozemsky šťastný život? To si o sedmibolestné matce Boží jistě nikdo ani nepomyslí. Nač jí tedy byla modlitba? - Nač je modlitba nám? Jen lidé bez pravé víry si bláhově pletou modlitbu s nějakým magickým zaříkáváním, škemráním Boha o to, aby nemocný nikdy neumřel, aby mě nebolely zuby, abych vyhrál v sázce, aby v neděli nepršelo, aby naši dali gól.
Ano, máme-li skutečnou důvěru v Boha, všemohoucího Otce je přirozené, že k němu přicházíme se všemi svými starostmi, bolestmi i tužbami. Vždyť "o cokoli budete Otce prosit v mém jméně, dá vám to", řekl Kristus. I sám se modlil: "Otče, je-li možné, odejmi ode mne ten hořký kalich." Ale dodává i v té nejryzejší modlitbě, které nás naučil: "Buď vůle tvá!" Protože Bůh ví mnohem líp než já tuším, co je k mému skutečnému dobru. K mému dobru nejvyššímu: abych došel do jeho věčného království. Kdo se modlí opravdu ve jménu Kristově, u toho všechny tužby a přání se doslova rozplývají v Boží vůli jako kapka vody v moři. Je tedy pravým a nejvyšším uměním modlitby ne tak prosba, jako chvála a dík. Vzývání Boha, jeho velebnosti, krásy, moci a dobroty, se srdcem prodchnutým pokornou vděčností a oddaností do jeho vůle.
Do této školy modlitby nás volá Maria. Choďme do té její školy pilně. Naučme se, celý život se učme, přicházet k jejímu Synu, k jeho i našemu Otci, k Duchu lásky, který nás s Bohem sjednocuje. Ne jako ke všemohoucímu služebníkovi našich přání, často tak omylných i protichůdných, ale jako k Pánu našeho života, k dárci naší pravé radosti a plnosti v Kristu Ježíši, který nás k sobě zve.
 

19. Maria a tajemství bolesti
(Mk 15,21-26)

Znáte tu bajku o člověku, který si naříkal na své životní trampoty, na svůj kříž? Přišel se svými nářky až k Pánu Bohu. "Já vím, že každý člověk musí nést nějaký kříž. Ale ten, cos dal mně, je příliš těžký, neunesu ho!"! Tak ho Pán Bůh zavedl do obrovského skladiště, kde bylo bezpočet nejrůznějších křížů. Ať prý si vybere, který by mu nejspíš vyhovoval. Člověk chodil, potěžkával, zkoušel kříž za křížem. Jeden byl moc velký, jiný moc těžký, ten zas měl moc ostré hrany. Žádný se mu nehodil. Až konečně našel jeden, kterého si předtím nevšiml. Zkusil ho, a vida, ten byl tak ještě ze všech nejsnesitelnější. "Ten si beru, Pane Bože, jestli smím." - "Bodejť bys nesměl," usmál se Pán, "vždyť je to ten tvůj, na který sis tak naříkal." Člověk zahanbeně poděkoval, naložil si svůj staronový kříž a nesl ho už bez nářku dál.
Víme, co se míní tím křížem, a proč každý člověk musí nějaký nést. Ten kříž je bolest, utrpení. A bolest patří k člověku jako tělo k duši. Má své domovské právo na celém světě a v každém lidském srdci. Dřív nebo později, řidčeji nebo častěji přijde na každého z nás. A je mezi námi pramálo takových, aby se neptali: "Proč vlastně trpím?" A ještě častěji: "Proč trpím zrovna já?"
Bolest je a zůstane jedním z tajemství života. Mnozí lidé si kladou otázku, proč Bůh, který je přece dobro samo, může dopustit, aby na světě, který stvořil, bylo stále tolik zla a utrpení.
Bolest je tajemstvím života. Věřící si to tajemství uvádějí do souvislosti s dědičným hříchem. Vzpomenou si na své hříchy osobní a řeknou: Utrpení je trest. Jenže zas tu narážíme na nesrovnalosti. Jak to, že mnozí lidé, kteří provokativně žijí v samých hříších, jsou ušetřeni bolestí mnohem víc než lidé hodní, skromní, trpěliví?
Ne, touto cestou tajemství bolesti na kloub nepřijdeme. Křesťan ví o své hříšnosti a dovede si leckteré své trampoty dát do souvislosti se svými vinami. Ale podstatnější a pro křesťana příznačnější je ptát se místo: za co trpím? - spíš takto: za jakým účelem, k jakému cíli trpím?
Do takového řádu je zasazeno nevýslovné utrpení Kristovo: utrpení pro spásu druhých, nás všech. A jen v tom řádu se dá pochopit i utrpení Ježíšovy matky Marie. Nejenže ona, ač nejdokonalejší Boží tvor, ač bez hříchu, nebyla ušetřena bolesti. Trpěla víc, trpěla hlouběji, než kterýkoli hříšník, než kterákoli matka lidských synů. Trpěla jako spolutrpitelka Kristova. Jako podílnice na Kristově vykupitelském utrpení. Proto: "Stabat mater dolorosa juxta crucem ..." - stála matka bolestná pod křížem. Stála. Rozrytá bolestí do dna duše, ale nezlomena, nezoufalá. Obětuje svou bolest matky spolu s bolestí a smrtí Svého syna - za spásu lidstva. Nadlidskou bolest bez hříšného, božského syna i lidskou bolest matky bez hříchu - za nás hříšné, abychom byli zbaveni utrpení věčného. Vyvrcholuje tu oběť, kterou vykonala jako obřad, když obětovala Syna v chrámě. Ona už v srdci věděla i tehdy, pod křížem, jaká je odpověď na tajemství bolesti. Že bolest je křtitelnicí, z níž má duše vyjít obnovena, projasněna, zmoudřelá a vidoucí. Že bolest je kříž, na kterém umíráme spolu s Kristem (jak říká svatý Pavel, Gal 2,20) za sebe samy i za druhé, abychom i my i ti druzí s Kristem vstali z mrtvých. Denně jsme křižováni bolestmi a zármutky a denně vstáváme z mrtvých. Až jednou vstaneme z mrtvých nadobro a navěky.
Takové je asi tajemství bolesti: tajemství vítězné. Což ale neznamená, že bychom měli bolest zbožňovat, propadat její tyranii, zříkat se radosti. Už dokonce ne, že bychom ji měli rozmnožovat, ať u sebe či u jiných. Naopak, docela naopak! Každá bolest, kterou zmírníme u druhých, ať skutkem či jen útěšným slovem účasti, je už jedním takovým zmrtvýchvstáním. Je podílem na Kristově vítězství nad bolestí a smrtí. Ale tam, kde se bolest zmírnit nedá, kde ji neodstraní ani armády lékařů a vědců, ekonomů a psychologů, tam zbývá jediné: snášet ji statečně a trpělivě. S důvěrou v Boha, který jediný zná všeho příčinu a důvod - i smysl a cíl.
V tom kéž nám pomáhá právě ta, která v bolestech stála pod křížem, která chovala na klíně mrtvé tělo Ukřižovaného. A která jako Královna mučedníků nese podnes a do skončení věků všechnu lidskou bolest s námi.
 

20. Maria - milosti plná
(Jan 3,16-17)

Četl jsem kdesi tuto historku. V jedné rodině, kde bylo několik dětí, odešla matka za povinnostmi do města. Dozor nad dětmi nechala tátovi. Nebyl zrovna nadšen. Byl zabrán do zajímavé četby, a tak hledal jak děti něčím zabavit, aby si hrály samy a daly mu pokoj. A přišel na nápad. V ilustrovaném časopise našel nakreslenou mapu světa. Rozstříhal ji na kousky a ty dal dětem s kusem lepící pásky: "Tu máte, sestavte mi svět znova. Ukažte, jak jste silní v zeměpise." A opravdu měl pokoj. Jenže na chvilku. Než se nadál, už byly děti zpátky a vítězně mávaly slepeným listem. "Táto, tady máš svět!" Kroutil nad tím hlavou, jak to tak rychle dokázaly. Až na to přišel: na rubu byla podobizna nějakého člověka. Lidská tvář. A děti pohodlně a rychle slepily tu lidskou tvář na rubu listu. Jakmile byl pohromadě a v pořádku člověk, byl pohromadě a v pořádku i svět.
O naší době bylo už víckrát řečeno, že je to doba bez milosti. Nezná milost, neví, co to je. Zní to stejně výstižně i nevýstižně, jako když se říká, že náš věk je věk bez Boha. Ano, valná část lidstva buď o Bohu neví, nebo nechce vědět, utíká před ním, neuznává ho. Asi tak, jako kdyby slepý řekl, že neuznává světlo, že není světla. Ale pořád ještě je dost lidí, kteří o Bohu vědí, počítají s ním. A víme, že kde jsou dva shromážděni ve jménu Kristově, tam je s nimi i on, Kristus, Boží Syn, Bůh. A kdekoli se setkává Bůh s člověkem, tam je milost.
Co to je, ta milost? Proč anděl Zvěstovatel zdraví nazaretskou pannu "milosti plná"? Milost je působení Boží lásky v člověku. Boží lásky, která obdarovává, která dává život. Což nevyznáváme v kredu Ducha svatého jako Pána a Dárce života? Ale každému snad dá rozum, že má-li v nás Boží láska žít, musíme jí dovolit, aby se hýbala a žila. Musíme jí dát prostor, sami v sobě. Vy víte, že ten, kdo miluje, ctí svobodu milovaného. Tak i Bůh respektuje svobodu naší. Nemůžeme jeho lásku popřít. Ale můžeme ji nepřijmout. Nemůžeme před ní utéct, protože ona jde všudy s námi a před námi. Ale můžeme ji neopětovat.
Už tedy víme, co je to milost: Působení Boží lásky v nás a naše odpovídání na tuto lásku. Soužití Boha a mne samého v mém srdci. Ustavičná výměna lásky za lásku. Jde tu o lásku k Bohu velmi praktickou a prostou: "Cokoli jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili." Jinými slovy: Máme tisíc příležitostí opětovat Boží lásku k nám naší láskou k bližním.
Ten život lásky byl v nejplnější míře ve vyvolené dívce Marii. Proto ji anděl oslovuje jako plnou milosti. Taková zůstala i jako Boží matka, v radostech i v bolestech. Nečekala od Boha Otce, který ji učinil matkou svého vtěleného Syna, že se jí bude dostávat nějakých výsad před jinými. Vždyť se jí dostalo výsady nejvyšší: být služebnicí Páně, matkou Spasitele a spolupracovnicí jeho vykupitelského díla.
Není to žádná pýcha, spíš pokorné poznání, že i my, každý z nás, kdo byl pokřtěn, máme něco z této výsady. Žít s Kristem, být - tak jako vtělený Boží Syn - bratrem svých bratří, pracovat s Kristem na spáse své i jejich a radovat se s Kristem z Boží lásky. Je jistě mnohem těžší dělat to tak, než o tom mluvit. Ale je to zároveň i mnohem snazší, než se na první pohled zdá. Kristus ani jeho církev nás nechce ohromovat velkými slovy. Nechce z nás dělat nějakou kastu zasvěcenců, kteří se ohánějí pojmy srozumitelnými jen jim.
Takovými pojmy, jako je například právě milost. Ale ani tomu, kdo odmítá slyšet cokoliv o Bohu, nezní cize a nesrozumitelně, když od nás slyší slova laskavá a pokojná, když vidí naše skutky, svědčící o Boží lásce, která skrze nás vyzařuje.
Zdrávas Maria, Milosti plná, Pán s tebou! Tak denně pozdravujeme s andělem Pannu - Matku. Pokusme se uslyšet, jak ona ve své vznešenosti i pokoře nám na to odpovídá: I vy buďte zdrávi, vy děti Boží! Vždyť i vy jsme plni milosti, když se jí otevřete, když přijmete Chléb života. Vždyť i s vámi je Pán. I vy jste požehnaní mezi všemi dětmi lidského rodu. Jen tomu sami uvěřte a budete, i kdyby vás byla jen hrstečka, kvasem všeho lidského pokolení a solí země. K tomu vás povolal Pán. A na té cestě učinil mne, svou matku, vaší matkou a průvodkyní. Prostřednicí všech milostí, kterými vás zvedá ze smrti k životu. Obnovte v sobě člověka - a obnovíte svět.
 

21. Maria - příčina naší radosti
(Gal 5,22-25)

Janovo evangelium začíná líčením Ježíšova veřejného působení malou, ale památnou epizodou, vypráví o svatbě v Káně. Ježíš na ni přišel s matkou a několika prvními učedníky. Přišel se radovat s radujícími. Otvírá mesiášskou dráhu ne káráním, bouřením a hrozbami, jak činívali proroci před ním, ale ve znamení radosti. Pospolité radosti. A začíná ji skutkem lásky, - jen tak. Víme, že se do nějakého zázraku příliš nehrnul, to jeho matka Maria ho k tomu přiměla. Ta, kterou v litanii nazýváme příčinou naší radosti, ta se hned při prvním Synově vystoupení osvědčuje jako příčina radosti svatebčanů. Těch, kteří se octli v tísni.
Radost. Co to vlastně je? To, bez čeho člověk nemůže lidsky žít. Radost je stav duše. Hřejivý, posilující pocit vnitřní shody mezi nějakou potřebou a jejím naplněním. Pocit harmonie, že věci, které k sobě navzájem patří, se k sobě také dostaly., Pocit zdaru a uspokojení z něho. A tam, kde je zdar, soulad, naplnění, tam jako by se stupňovalo bytí. Ano, radost je pocit stupňovaného, umocněného bytí. Radostí něco jaksi více je, život je jaksi životnější.
A to právě člověk nezbytně potřebuje. Protože lidské bytí je stále něčím ohrožováno. Stále jeví nedostatky, kazy, mezery. Ty nás strhují do nebytí. Nemoci, trampoty, utrpení, smrt - tím vším se bytí umenšuje. Proto, už k vůli rovnováze, jsou nezbytné ty okamžiky, kdy naopak prožíváme právě své bytí umocněně, zesíleně, jako něco plného. Vždyť konečným cílem člověka je věčná blaženost, tj. trvalá a nezvratná radost, vystupňování života do vrcholného naplnění. Radost jako vytrvalý stav ničím už neohrožovaného člověka. Člověka, který už navěky spočinul v Bohu. Proto tak silně potřebujeme radost už teď, stále: Je to normální stav člověka.
Potřebu radosti má každý člověk, od nejrannějšího dětství až do posledního dechu. Je přirozená, tedy od Boha. Bůh radost nezapovídá, naopak zve nás k ní, chystá nám ji, připravuje nás na ni. Dává nám k ní všechno potřebné, i samu schopnost radovat se.
Jenomže svět, a nejen ten dnešní, se po radosti často shání nepravými cestami. Často hledá jen chvilkový vzruch a spíš zapomenutí, než bdělé vědomí života. Všichni hledáme radost, ale většinou uvízneme jen u požitků, povyražení, zábavy. U náhražek radosti. A od nepaměti existuje celý organizovaný systém, ohromné komerční podnikání, jak ty náhražky poskytovat. Ze všech stran se nám nabízí za patřičné peníze "zábava", "nálada", ale nikdo nám neslíbí radost. Nemůže. Radost se nedá koupit, je to dar. Ovšem dar, o který se i sami zasluhujeme, či aspoň se pro něj činíme způsobilí, abychom ho dovedli přijmout. Tak jako každou Boží milost. "Radujte se v Pánu vždycky. Opakuji: radujte se," čteme v Pavlově listě Filipanům (4,4).
Snadno chápeme, že radovat se v Pánu Ježíši je něco jiného než probendit noc nebo provést někomu nějakou vylomeninu. Z radosti v Pánu nás druhý den ani nebolí hlava, ani nikomu druhému není hořko v srdci. Jistě, smích, veselí, nějaký ten vtip, který pošimrá, ale neraní - to je dobrá věc, koření družnosti. Výraz hřejivé pospolitosti lidí, kterým je spolu dobře, když si rozumějí, když se cítí uvolněně. Právě tak požitek z dobrého daru přírody, z jídla i nápoje je vděčným přijetím otcovské štědrosti Boží.
Jenže je tu jedna potíž. Tyhle smyslové radosti mají vždycky sklon k přemíře. A kde je přemíra, přestává harmonie - a je po radosti. Místo ní je kocovina, rozmrzelost. Musíme umět včas si říct dost.
"Člověk tu není jen pro zábavu, ale pro radost", říká básník Paul Claudel. V našich radostech jsou výrazné stupně. Je radost z požitku, radost z vlastnění něčeho, po čem jsme toužili. Radost z krásné myšlenky, rozjímání, ze zkoumání a objevu, z práce a tvorby.
Čím výš po tomhle žebříčku vystoupíme, tím je radost ušlechtilejší, ryzejší i spolehlivější. Na nejvyšší příčce pak stojí radost z lásky. Radost nesobecká. Radost z toho, že radost působíme. Někomu druhému, mnoha druhým, všem. A když už ne všem, tak aspoň jednomu, určitému. Ale nikdy ne za cenu toho, že jiného zarmoutíme, raníme, ošidíme tím, čím jsme snad jednomu udělali radost.
Pro křesťana je spolehlivým vzorem právě ta, která je "příčinou naší radosti", Maria. Pídíme-li se po nějaké radosti, ptejme se v duchu: Bude se radovat se mnou i matka Boží? Usměje se nad mou radostí tak, jako se matka šťastně usmívá nad radostí svého dítěte?
Jen taková radost je dobrá a krásná radost. Odlesk toho věčného štěstí, které nám je přislíbeno jako nejvyšší dar: "Pojď, dobrý a věrný služebníku... vejdi v radost svého Pána!" (Mt 25,21)
 

22. Mariin životní styl
(Jan 19,25,-24)

Na začátku tohoto století vyšla kniha anglické spisovatelky Ellen Keyové, která chtěla charakterizovat cesty lidského vývoje ve 20.. století. Jmenovala se "Století dítěte". Autorka si představovala, že vyspělé lidstvo věnuje všechen svůj potenciál, všechnu péči dětem. Když tři čtvrtiny tohoto století uplynuly, můžeme se však ptát: Co se stalo ze století dítěte? Dvě třetiny dětí světlo světa vůbec ani neuvidí. Nad zbylou třetinou se ozývá nářek, který nelze neslyšet. Nářek nad osamělostí dnešních dětí "s klíčkem na krku". Zaměstnaná matka jim už nemůže dát ono kdysi samozřejmé teplo rodného hnízda, z kterého čerpaly předchozí generace po celý život fyzickou i duševní sílu.
Naše společnost, naše zákony se sice snaží věnovat dětem co nejvíce péče. Dojemné je úsilí o SOS vesničky, dětské domovy, jesle, družiny a jiná náhražková hnízda. Ale přesto se toto století stalo vším jiným než stoletím dítěte.
Mateřství už není pro ženu samozřejmostí. Vymizel zvyk starších generací, že závoj, který měla nevěsta při oddavkách, zahaloval i kolébku jejího dítěte.
Žena bojovala s mužem o rovnocenné postavení ve veřejnosti a v průběhu tohoto boje se jaksi zaměnila rovnoprávnost a rovnorodost.
Žena nechtěla láskyplně sloužit své rodině doma a tak se stala bez lásky posluhovačkou cizích mužů. Ovšem, dostala k tomu hrdý titul "sekretářka", tj. česky tajemnice. Jenže myslím, že největší sekretářky - tajemnice - jsou matky a vychovatelky dětí. Cožpak existuje větší tajemství než početí, zrod a růst dítěte?
"Kdo přijme dítě ve jménu mém, přijímá mne" - řekl Ježíš. Není tedy početí a přijetí dítěte přijímáním těla Páně?
Dost dokladů jsme si v průběhu těchto úvah snesli o tom, jak je v dnešním světě ohrožena sama podstata ženství a jak právě v tom je kořen mnohých trampot, kterými trpí dnešní svět. Ukazovali jsme si mariánský ideál životního stylu a jak za ním pokulháváme.
Není to marné mluvení? Je možno zaměnit běh světa? Běh světa měnit nemůžeme. To nechme dějinným silám Prozřetelnosti. Od nás se čeká, že změníme jen běh svého života, že změníme jen svůj vlastní životní styl, a to můžeme.
Tak jako lidé světa napodobují slavné herce, playboye, herečky a zpěvačky, od nás křesťanů se čeká, že budeme napodobovat životní styl Mariin v její velikosti Panny důstojné a krásné, v její velikosti Snoubenky pokorně ochotné sloužit Bohu i lidem, v její velikosti Matky v naplnění života mateřstvím.
Ptáš se možná: není to jen idealistické snění? Je možno žít jinak, než velí móda, duch doby? Dokáže jedinec žít podle vůle Boží? Tak se ptala i Maria. Tak se také bála, že nedokáže splnit, co Bůh čeká: "Jak se to stane, jak se to může uskutečnit?" A odpověď Marii je i odpověď nám každému: "Duch svatý sestoupí na tebe a síla Nejvyššího tě zastíní."
Jak to je, když se někdo nechá "zastínit", vést Duchem svatým, to píše svatý Pavel v listě k Římanům: "Ti, kteří se nechají vést Duchem svatým, vydají život a pokoj..."
A o to nám jde: abychom jako ovoce života všichni vydávali život a pokoj. Ne zmatek. Ne smrt.
Zasvěťme se proto Panně Marii a jejímu Synu Ježíšovi. Řekněme své Fiat, své ano k Božímu řádu, k Boží lásce, ke službě bližnímu po vzoru Mariině.
Když Bůh dal Marii úkol, dal jí také sílu potřebnou ke splnění úkolu. Věřím, že ji dá i nám, abychom dovedli změnit sebe a tím pomáhat změnit svět k podobě Marie, panny, Marie snoubenky a Marie matky.