FC 33

33. Také na poli manželské morálky jedná církev jako učitelka a matka. Jako učitelka neúnavně hlásá mravní normu, která má určovat odpovědné předávání života. Tuto normu nevytvořila církev, ani o ní nerozhoduje podle své vůle. V poslušnosti k pravdě, kterou je Kristus, jehož obraz se zračí v přirozenosti a důstojnosti lidské osoby, vykládá ji všem lidem dobré vůle, aniž skrývá, že její naplnění vyžaduje velké úsilí o dokonalost.

Jako matka stojí církev po boku mnoha manželským dvojicím, které mají těžkosti v tomto důležitém bodě mravního života. Velmi dobře zná jejich postavení, které je často tíživé a mnohdy je skutečnou trýzní, vzhledem k mnohonásobným těžkostem osobním a společenským. Ví, že mnoho manželských dvojic nemá zde obtíže pouze v konání, nýbrž přímo v chápání hodnot, o které jde u této mravní normy.

Jenže tatáž církev je současně učitelkou i matkou. Proto nikdy nepřestává vyzývat a povzbuzovat k řešení případných manželských obtíží, přičemž nikdy nefalšuje a nepřekrucuje pravdu. Je totiž přesvědčena, že mezi Božími zákony, podle kterých se předává život, a povinností pěstovat ryzí manželskou lásku nemůže být žádný skutečný rozpor91 Proto musí být konkrétní pastorační vedení v církvi vždy spojeno s její naukou a nikdy se nesmí od ní oddělovat. Proto opakuji se stejným přesvědčením slova svého předchůdce: "V žádném bodě neslevit z Kristova učení spásy, to je vynikající způsob lásky k duším."92

Na druhé straně ukazuje správná církevní pastorace pouze tenkrát svůj realismus a svou moudrost, když se vytrvale a odvážně zasazuje o vytvoření a udržení všech lidských – psychologických, mravních a duchovních – podmínek, které jsou nezbytné, aby mravní hodnota a mravní norma mohly být chápány a prožívány.

Není pochyby, že k těmto předběžným podmínkám patří také stálost a trpělivost, pokora a silná odvaha, dětinná důvěra v Boha a v jeho milost, pravidelná modlitba i časté přijímání eucharistie a svátosti smíření93 Tím posíleni, zůstanou si křesťanští manželé živě vědomi jedinečného působení svátosti manželství na všechny oblasti manželského života, tedy, i na jejich sexualitu. Dar Ducha svatého, manžely přijatý a uchovávaný, jim pomáhá, aby uplatňovali lidskou pohlavnost podle Božího plánu a jako znamení sjednocující a plodné lásky Krista k jeho církvi.

K nutným předpokladům patří však také znalost těla a cyklů jeho plodnosti. V tomto smyslu se musí udělat všechno, aby všichni manželé, a především mládež, mohli pomocí jasných, přiměřených a solidních informací od manželských dvojic, od lékařů a jiných odborníků dospět k takové znalosti. Tato znalost pak musí vyústit ve výchovu k sebeovládání. Z toho vyplývá naprostá nutnost ctnosti čistoty a ustavičné výchovy k ní. Z křesťanského zorného úhlu neznamená čistota vůbec potlačení lidské pohlavnosti nebo pohrdání jí. Mnohem spíš znamená duchovní sílu, která dovede chránit lásku proti nebezpečí bezuzdného sobectví a agresivity a vede k jejímu plnému rozvinutí.

Pavel VI. s hlubokou intuitivní moudrostí a láskou vyjádřil zkušenost mnoha manželských dvojic, když napsal ve své encyklice: "Ovládání pudovosti rozumem a svobodnou vůlí bezpochyby ukládá askezi, aby citové projevy manželského života byly v souladu s řádem a aby zvláště byla zachována periodická zdrženlivost. Ale ukázněnost, která patří k manželské čistotě, nejenže neškodí manželské lásce, nýbrž naopak jí propůjčuje vyšší lidskou hodnotu. Žádá neustále úsilí, ale díky jejímu blahodárnému vlivu manželé rozvíjejí celou šíři své osobnosti a obohacují se duchovními hodnotami. Ukázněnost přináší rodinnému životu plody radosti a pokoje a pomáhá při řešení jiných problémů: podporuje pozornost k druhému manželu, pomáhá manželům ovládat sobectví, které je nepřítelem pravé lásky, a prohlubuje jejich smysl pro odpovědnost. Tím získávají rodiče schopnost hlubšího a účinnějšího vlivu při výchově dětí".94