FC 34

34. Už to je velmi důležité, má-li člověk správný pojem o mravním řádu, o jeho hodnotách a normách. Je to tím důležitější, čím četnější a větší jsou potíže s jejich zachováváním.

Právě proto, že mravní řád zjevuje a vykládá plán Boha Stvořitele, nemůže být pro člověka něčím, co mu ztěžuje život nebo snižuje jeho osobnost. Naopak, odpovídá nejhlubším potřebám člověka, stvořeného Bohem, a tím slouží plnému rozvoji jeho lidství, v oné citlivé a spojující lásce, jakou sám Bůh oduševňuje každého tvora, udržuje ho a vede k jeho blaženosti.

A přece člověk, povolaný, aby vědomě žil podle moudrého a láskyplného plánu Božího, je dějinná bytost, která svými cílenými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu.

Také manželé jsou ve svém mravním životě povoláni na neustálou cestu růstu. Vede je upřímná, hledající touha stále lépe poznávat hodnoty, chráněné a rozvíjené Božím zákonem, i čestná a pohotová vůle uskutečňovat tyto hodnoty při svých konkrétních rozhodnutích. Přece však nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, ale musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se překonávat ze všech sil těžkosti. "Proto se nemůže takzvaný 'postupný vývoj', neboli 'postupná cesta' chápat jako 'odstupňování zákona', jako kdyby byly v Božím zákoně různé stupně a druhy přikázání, rozdílné podle lidí a situací. Všichni manželé jsou podle Božího plánu povoláni ke svatosti v manželství a toto vznešené povolání se uskutečňuje v té míře, v jaké je lidská osoba schopna odpovídat na Boží přikázání a důvěřuje s jasnou myslí v Boží milost a v oporu vlastní vůle".95 Podle toho náleží k pastorační úloze církve, aby manželé jasně uznali za směrodatnou pro uplatňování své sexuality především nauku encykliky Humanae vitae a upřímně se snažili vytvořit nutné předpoklady pro zachování této normy.

Jak zdůrazňuje synoda, týká se toto pastorační vedení celého manželského života. Proto musí být úkol předávání života začleněn do celkového poslání křesťanského života, který nemůže dospět ke vzkříšení bez kříže. V takové souvislosti chápeme, proč se nedá z rodinného života vyloučit oběť, ale naopak je třeba přijmout ji s ochotným srdcem, má-li se manželská láska prohloubit a být zdrojem vnitřní radosti.

Tato společná cesta vyžaduje uvědomělost, poučení, přiměřenou výchovu kněží, řeholních osob a laiků, kteří jsou činní v pastoraci rodin. Ti všichni mohou pomáhat manželům na jejich lidské a duchovní cestě, která zahrnuje uvědomění hříchu, poctivé úsilí o zachovávání mravního zákona a službu smíření. Dále se musí uvážit, že v oblasti manželské důvěrnosti rozhodují dvě osoby. které však jsou povolány k souladu v myšlení a chování. To vyžaduje nemálo trpělivosti, citlivosti a času. Nanejvýš důležitý je v této oblasti jednotný mravní a pastorační úsudek kněží. Tato jednotnost se musí pečlivě hledat a zajistit, aby věřící nemuseli trpět rozpory ve svědomí.96

Cesta manželů je tedy usnadněna, když si oba váží učení církve a důvěřují v Kristovu milost, když jsou podpíráni a doprovázeni duchovními správci a celou obcí věřících, a takto objevují a zakoušejí osvobozující a napomáhající cenu pravé lásky, která je darem a příkazem Kristova poselství.