40. Rodina je první výchovné společenství, ale ne jediné a výlučné. Společenská povaha člověka – vzato z občanského a církevního hlediska – sama sebou vyjadřuje a podporuje rozsáhlou a rozčleněnou činnost, která má být výsledkem harmonické spolupráce různých výchovných činitelů. Všichni tito činitelé jsou nutní, i každý jednotlivě může a musí přispívat podle svého vlastního úkolu a kompetence.104
Výchovný úkol křesťanské rodiny má proto v celkové pastoraci významné místo. To vyžaduje novou formu spolupráce mezi rodiči a obcemi věřících, mezi různými výchovnými skupinami a duchovními správci. V tomto smyslu se musí při obnově katolické školy věnovat zvláštní pozornost jak rodičům žáků, tak tomu, aby se z učitelského sboru vytvořilo ideální výchovné společenství.
Právo rodičů na svobodnou volbu výchovy, odpovídající jejich náboženskému vyznání, musí být bezpodmínečně zaručeno.
Stát a církev mají povinnost všemožně rodinám pomáhat, aby mohly přiměřeně dostát svým výchovným úkolům. Proto i stát i církev musí vytvářet a podporovat instituce a aktivity, které rodiny oprávněně požadují. Pomoc musí odpovídat tomu, co rodiny potřebují. Přitom nesmějí ti, jimž jsou ve společnosti školy svěřeny, nikdy zapomínat, že rodiče jsou Bohem samým určeni za první a hlavní vychovatele dětí a že jejich právo je zcela a úplně nezadatelné.
Tomuto právu však odpovídá u rodičů vážná povinnost usilovat o srdečný a aktivní vztah k učitelům a vedení školy.
Když se ve školách vyučuje ideologiím, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou, musí rodina, spolu s jinými rodinami, pokud možno prostřednictvím rodičovských sdružení, ze všech sil a moudře pomáhat mládeži, aby se neodcizila víře. V tomto případě potřebuje rodina zvláštní pomoc od duchovních správců. Ti nesmějí zapomínat, že rodiče mají nezrušitelné právo svěřit své děti církevnímu společenství.