FC 52

52. V té míře, v jaké křesťanská rodina přijímá evangelium a zraje ve víře, stává se společenstvím evangelium hlásajícím. Pavel VI. o tom řekl: "Rodina stejně jako církev se má stát prostředím, v němž se předává a z něhož vyzařuje evangelium. Proto také v rodině, která si je vědoma tohoto svého poslání, všechny její složky a rysy evangelizují a zároveň jsou i evangelizovány. Rodiče nejen učí své děti evangeliu, ale i sami zakoušejí vliv evangelia, dětmi niterně prožitého. Taková rodina se stává hlasatelkou evangelia i jiným rodinám a celému prostředí, ve kterém žije".123

Jak zdůrazňovala synoda – přičemž opakovala mou výzvu, kterou jsem pronesl v Pueblu, – v budoucnu bude evangelizace záviset z velké části na "domácí církvi".124 Toto apoštolské poslání rodiny má kořeny ve křtu a svátostnou manželskou milostí získává novou sílu k předávání víry, k posvěcení a proměně dnešní společnosti podle Božích plánů.

Především dnes má křesťanská rodina zvláštní povolání svědčit o smlouvě se zmrtvýchvstalým Pánem ustavičným vyzařováním radostné lásky a jisté naděje, kterých si má být vědoma: "Křesťanská rodina hlásá mocným hlasem nejenom nynější sílu Božího království, ale i naději na budoucí šťastný život".125

Absolutní nutnost katecheze v rámci rodiny se projevuje zvlášť naléhavě v určitých situacích, s nimiž se církev bohužel mnohde setkává: "Tam, kde se protináboženské zákonodárství snaží zabránit jakékoli jiné formě výchovy k víře nebo kde rozšířená nevěra nebo bezmezné zesvětštění prakticky znemožňují skutečný růst ve víře, zůstává takzvaná domácí církev jediným místem, kde se může dětem a mládeži dostat opravdové náboženské výuky".126