59. Církev se modlí za křesťanskou rodinu a vychovává ji k životu, kterým by velkodušně naplňovala dar a úkol kněžství, přijatý z ruky Velekněze Ježíše Krista. Všeobecné kněžství, vyvěrající ze křtu, žité ve svátostném manželství, je pro manžele a rodinu základem kněžského povolání a poslání, skrze které proměňuje svůj každodenní život "v duchovní oběť příjemnou Bohu skrze Ježíše Krista".149 To se děje nejen slavením eucharistie a ostatních svátostí, nejen sebeobětováním ke slávě Boží, ale i životem modlitby, rozhovorem v modlitbě s Otcem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.
Rodinná modlitba má své zvláštní znaky. Je to společná modlitba muže a ženy, rodičů a dětí. Společenství v modlitbě je zároveň plodem i požadavkem onoho společenství, které vychází ze svátosti křtu a manželství. Na členy křesťanské rodiny se mohou zejména vztahovat slova, kterými ujišťuje Kristus o své přítomnosti: "Opět vám říkám: jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich".150
Zvláštním obsahem této modlitby je sám rodinný život, který se ve všech svých rozmanitých okolnostech chápe jako Boží výzva a uskutečňuje se jako odpověď dětí na tato volání: radosti a bolesti, naděje a zklamání, narozeniny a jubilea, výročí svatby rodičů, odjezdy, dlouhodobá odloučení, opětné návraty, důležitá a závažná rozhodnutí, úmrtí v kruhu drahých osob apod. – to vše ukazuje Boží lásku zasahující do průběhu rodinných událostí. Tyto situace mají být i příležitostí k díkuvzdání, k prosbám, k důvěryplnému odevzdání se rodiny společnému Otci v nebesích. Důstojnost a odpovědnost křesťanské rodiny jako domácí církve se mohou prožít jen za neustálé Boží pomoci. Kdo si ji vyprošuje pokorně a s důvěrou, tomu bude dána.