67. Křesťanský sňatek vyžaduje liturgický obřad, který společenskou formou a ve společenství vyjadřuje podstatně církevní a svátostnou povahu manželského svazku mezi pokřtěnými.
Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad – zabudovaný do liturgie, jež je "vrcholem činnosti církve, a zároveň zdrojem posvěcující síly"166 – sám o sobě platný, důstojný a prospěšný. Zde se otvírá pastoraci rozsáhlé pole, aby se plně vyhovělo požadavkům, vyplývajícím z povahy manželského svazku svátostně uzavřeného, a rovněž aby se pečlivě zachovaly církevní předpisy, pokud jde o svobodné rozhodnutí, překážky manželství, kanonickou formu a sám svatební obřad. Tento obřad má být jednoduchý a důstojný, podle předpisů příslušných církevních autorit. Jim také náleží právo přidat – podle konkrétních okolností doby a místa a v souladu s normami Apoštolského stolce167 – do svatebního obřadu zvláštní prvky jednotlivých kultur, které mohou dobře vyjádřit hluboký lidský a náboženský smysl manželské smlouvy, pokud neobsahují nic, co je v rozporu s křesťanskou vírou a morálkou.
Jako znamení musí liturgický obřad probíhat tak, aby byl i svou vnější podobou hlásáním Božího slova a vyznáním víry obce věřících. Pastorační úkol zde záleží v moudrém a svědomitém uspořádání bohoslužby slova a v náboženském poučení svatebčanů, v prvé řadě snoubenců.
Jako svátostný úkon církve musí liturgický obřad uzavření manželství zapojit křesťanskou obec do plné, aktivní a spoluodpovědné účasti všech přítomných, a to podle postavení a úlohy jednotlivců v něm: snoubenců, kněze, svědků, rodičů, přátel a ostatních věřících. Ti všichni jsou účastníky shromáždění, které projevuje a životem vyjadřuje tajemství Krista a církve.
Pro slavení,křesťanského sňatku v oblastech s vlastními kulturami a starobylými zvyky ať se zachovávají výše uvedené zásady.