32. Tváří v tvář kultuře, která těžce mrzačí nebo dokonce úplně ztrácí pravý smysl lidské sexuality, protože ji zbavuje jejího podstatného vztahu k lidské osobě, pokládá církev za svou stále naléhavější a nenahraditelnou povinnost představovat sexualitu jako hodnotu a úkol celé osoby, která byla stvořena jako muž a žena podle Božího obrazu.
V této věci stanovil 2. vatikánský sněm výslovně, že "když... běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů, tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty...".86
Pavel VI. vychází z tohoto "celkového pohledu na člověka a na jeho povolání, a to jak přirozené a pozemské, tak nadpřirozené a věčné"87, a zdůrazňuje, že podstatou učení církve je "Bohem stanovená neoddělitelnost dvojího významu manželského úkolu: láskyplného sjednocení a plození. Člověk nesmí tento dvojí význam odtrhnout".88 Pavel VI. vyvozuje, že je vyloučeno jako samo o sobě nedovolené každé jednání, které by "buď s vyhlídkou na manželský styk nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených účinků mělo za cíl znemožnit početí nebo by bylo prostředkem vedoucím k tomuto cíli".89
Když manželé antikoncepcí odtrhnou od sebe tyto dva významy, které vepsal Stvořitel do podstaty muže a ženy a do dynamiky jejich pohlavního spojení, podrobují Boží plán své libovůli. "Manipulují" s lidskou sexualitou a snižují ji, a tím i sebe a svého partnera – protože odnímají sexualitě charakter úplného sebeodevzdání. Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby.
Když naproti tomu manželé tím, že se přizpůsobují obdobím neplodnosti, respektují spojitost mezi stykem a plozením, jež jsou v lidské sexualitě neoddělitelné, podrobují se Božímu plánu a "využívají" sexuality v její původní dynamice, jakou je úplné sebeodevzdání, bez manipulování a znetvoření.90
Ve světle zkušenosti tolika manželských dvojic a výsledků různých humánních věd musí a může teologie vypracovat a prohloubit antropologický a současně morální rozdíl mezi antikoncepcí a volbou vhodného období. Jde o rozdíl větší a hlubší, než se obyčejně myslí, neboť je spjat se dvěma vzájemně se vylučujícími představami o sobě a lidské sexualitě. Rozhodnutí pro přirozený rytmus nese s sebou přijetí cyklu osoby, to je ženy, a tím i přijetí dialogu, vzájemné úcty, společné odpovědnosti, sebeovládání. Přijmout cyklus a dialog znamená dále uznat současně duchovní i tělesný ráz manželského spojení a prožívat osobní lásku s věrností, jakou vyžaduje. V této souvislosti získává manželská dvojice zkušenost, že manželské spojení je obohaceno o hodnoty něžnosti a citlivosti, které oduševňují lidskou sexualitu i v její tělesné dimenzi. Tak je sexualita respektována a povznesena ve svém pravém a plně lidském rozměru. Není "využívána" jako "předmět", což by porušovalo osobní jednotu duše a těla, a tím uráželo samotné Boží stvoření v jeho nejvnitřnější jednotě, v sepětí přirozenosti a osoby.