FC 70

70. Církev je společenství vykoupené a současně vykupující. Proto ji musíme vidět v této její dvojí podobě – jako církev všeobecnou a jako církev místní. Tato místní církev se projevuje a uskutečňuje v diecézi, která je z pastoračních důvodů opět rozdělena na menší společenství. Mezi nimi vyniká svým zvláštním významem farnost.

Společenství s univerzální církví nepotlačuje, nýbrž zaručuje a povyšuje stabilitu a specifičnost různých místních církví. Ty zůstávají nejbezprostřednějším a nejúčinnějším činitelem při uskutečňování rodinné pastorace. V tomto smyslu si musí být každá místní církev, a zvláště každá farní obec, vědoma milosti a odpovědnosti, které se jí dostává od Pána, aby rozvíjela pastorační činnost. Každý plán pastorační práce musí na všech úrovních bezpodmínečně zahrnovat také pastoraci rodin.

Ve světle této odpovědnosti je také jasné, jak důležitá je přiměřená příprava pro všechny, kdo se angažují hlavně v tomto apoštolátě. Kněží, řeholníci a řeholnice mají být od doby své formace postupně a přiměřeně uváděni do příslušných úkolů a pro ně vzděláváni. Z různých iniciativ bych chtěl vyzdvihnout nedávné zřízení vyššího institutu při Papežské lateránské univerzitě v Římě, který má za úkol studovat rodinnou problematiku. Také v některých jiných diecézích byly zřízeny ústavy toho druhu. Biskupové mají nyní dbát na to, aby tam co nejvíce kněží navštěvovalo speciální kursy, dříve než začnou pracovat ve farnostech. Jinde se pořádají na teologických vysokých školách a pastoračních ústavech pravidelně vhodné pokračovací kursy. Tyto iniciativy je třeba povzbuzovat, podporovat a rozšiřovat. Samozřejmě, mají se zpřístupnit také laikům, kteří mohou přispívat rodinám svým vzděláním lékařským, právnickým, psychologickým, sociálním a pedagogickým.