85. Ještě o jedné kategorii lidí bych chtěl promluvit. Pro jejich konkrétní životní poměry, které si sami nezavinili, je považuji za zvlášť blízké Kristovu srdci a za hodné zvláštní lásky a účinné péče církve a jejích pastýřů.
Ve světě je velmi mnoho lidí, kteří nemají naneštěstí vůbec žádnou rodinu ve vlastním smyslu toho slova. Obrovská část lidstva žije v největší chudobě, kdy libovolné soužití obou pohlaví (promiskuita), bytová nouze, nespořádanost a nedostatek pevnosti ve vzájemných vztazích i nedostatek veškerého vzdělání prakticky znemožňují mluvit o opravdové rodině. Dále jsou tu lidé, kteří z různých důvodů zůstali ve světě sami, a přece i pro ně pro všechny existuje "radostná zvěst o rodině".
Co se týká těch, kdo žijí v krajní chudobě, poukázal jsem už na naléhavou nutnost zasazovat se statečně o řešení i politická, aby se postiženým pomohlo překonat takové nelidské a ponižující postavení. To je úkol, který se týká solidárně celé společnosti, ale především úředních činitelů, neboť je to jejich funkce a odpovědnost. Ale i rodiny tu musí ukázat mnoho porozumění a vůli pomoci.
Těm, kdo nemají žádnou přirozenou rodinu, je třeba dokořán otevřít brány velké rodiny církve, jejíž konkrétní podobou je rodina diecézní a farní, rodina tzv. církevních základních společenství a apoštolátních hnutí. Nikdo není na tomto světě bez rodiny: církev je domovem a rodinou pro všechny, a zvláště pro ty, kdo "se lopotí a jsou obtíženi".181