FC 73

Kromě rodiny, která je předmětem, ale i činitelem této pastorační služby, musíme se zmínit i o jiných pracovnících v tomto zvláštním oboru.

73. První starost a péči o pastoraci rodin v diecézi má biskup. Jako otec a pastýř musí obzvláště dbát o tento úsek pastorace, který je nepochybně na prvním místě. Proto mu musí věnovat zájem, péči a čas, nasadit lidi a vynaložit hmotné prostředky. Ale zejména je třeba, aby se osobně pro rodiny angažoval, jako i pro všechny, kdo mu v různých diecézních strukturách při jeho pastýřské službě rodinám pomáhají. Zvláště ať mu leží na srdci, aby se jeho diecéze stávala čím dál tím víc opravdovou "diecézní rodinou", vzorem a zdrojem naděje pro mnoho rodin v oblasti. Vytvoření Papežské rady pro rodinu je třeba chápat v této souvislosti. Je viditelným znamením toho, jakou důležitost přičítáme pastorační službě rodinám ve světě. Současně má být činným nástrojem k pomoci rodinám na všech rovinách.

Biskupové se ve své práci opírají především o kněze. Jejich úkol, jak výslovně prohlásila synoda, tvoří podstatnou část služby církve manželstvím a rodinám. Totéž platí o těch jáhnech, kteří byli pověřeni právě službou v této pastorační oblasti.

Služba duchovních zahrnuje přitom nejen mravní a liturgické otázky, ale i osobní a společenské. Kněží musí být rodině oporou v jejích těžkostech a úzkostech, musí stát po boku jejím členům a pomáhat jim, aby viděli svůj život ve světle evangelia. Je nezbytné poukázat i na to, že z takovéto služby, když se děje s náležitou schopností rozlišování a v opravdu apoštolském duchu, přicházejí posvěcenému služebníku církve nové podněty a duchovní síla i pro jeho vlastní povolání a pro plnění jeho služby.

Kněz nebo jáhen, připravený včas a důkladně na takový apoštolát, má být stále rodinám otcem, bratrem, pastýřem a učitelem, musí jim pomáhat prostřednictvím milosti a osvěcovat je světlem pravdy. Jeho poučování a rady musí vždy souhlasit s ryzím učitelským úřadem církve, aby tak pomáhal Božímu lidu získat si správný cit víry, který se má pak uskutečňovat v denním životě. Taková věrnost učitelskému úřadu umožní také kněžím, aby pečlivě dbali na shodu ve svých úsudcích, aby ušetřili věřící od trápení ve svědomí.

Duchovní pastýři a laici mají v církvi účast na Kristově prorockém poslání: laici svědčí o víře slovy a svým křesťanským životem; duchovní pastýři tím, že rozlišují, co je v tomto svědectví projevem ryzí víry a co světlu víry méně odpovídá; rodina jako křesťanské společenství svědčí svou zvláštní účastí na svědectví víry. Tak dochází též k dialogu mezi duchovními správci a rodinami. Přitom mohou velmi pomoci teologové a jiní odborníci, kteří jsou obeznámeni s rodinnými problémy, když správně vysvětlují obsah církevního magisteria a to, co vyplývá ze zkušeností rodinného života. Tímto způsobem dochází k lepšímu porozumění výrokům učitelského úřadu církve a vytváří se cesta k jejich postupnému rozvíjení. Ale je přece užitečné připomenout, že bezprostřední a závazná norma učení víry spočívá i u problémů rodiny na hierarchickém učitelském úřadě. Jednoznačné vztahy mezi teology, odborníky v rodinných otázkách, a učitelským úřadem církve nemálo přispívají k správnému pochopení víry a k podpoře oprávněného – tedy v mezích magisteria – pluralismu.