68. Při svátostném uzavírání manželství se věnuje zvláštní pozornost morálním a duchovním dispozicím snoubenců a především jejich víře. Proto je zde třeba se zmínit ještě o obtíži, ke které nezřídka dochází a na kterou mohou snadno narazit duchovní správci církve v dnešní zesvětštěné společnosti.
Víra toho, kdo žádá církev o uzavření manželství, může mít totiž různé stupně, a je prvořadou povinností duchovního správce, aby pomohl tuto víru znovu vzbudit, posílit ji a dovést k zralosti. Ale je třeba také chápat důvody, které vedou církev k tomu, aby připustila k církevnímu sňatku i toho, kdo je disponován nedokonale.
Svátost manželství má vzhledem k ostatním svátostem tuto zvláštnost: jako svátost obsahuje skutečnost, která už je dána v řádu stvoření. Je to tentýž manželský svazek, který ustanovil Stvořitel "na počátku". Když se muž a žena rozhodnou vstoupit spolu do manželství ve smyslu tohoto plánu stvoření, to znamená zavázat se neodvolatelným manželským souhlasem na celý život k celoživotní lásce a k bezpodmínečné věrnosti, je v tomto rozhodnutí obsažen skutečně, i když ne zcela vědomě, postoj hluboké poslušnosti k vůli Boží, a ta by nebyla možná bez jeho milosti. Proto takoví snoubenci nastoupili vlastní opravdovou cestu spásy, kterou může doplnit a dovršit svátostný obřad a bezprostřední příprava na něj, neboť je zde pravý úmysl.
Na druhé straně je pravda, že v některých krajích žádají snoubenci spíš z pohnutek společenských než náboženských, aby směli mít svatbu v kostele. To samo o sobě není nic divného. Svatba není událost, která by se týkala jen snoubenců. Ve své podstatě je to také jev společenský, který zavazuje snoubence právě před společností. A odedávna býval svatební obřad slavností spojující rodiny a přátele. Je tedy zřejmé, že spolu s osobními pohnutkami vedou k prosbě o svatbu v kostele též takovéto pohnutky společenské.
Avšak nesmí se zapomínat, že i takoví snoubenci jsou svým křtem už skutečně uzavřeni do snoubenecké smlouvy Krista s církví, že skrze ni svým pravým úmyslem přijímají Boží záměr s manželstvím, a tak aspoň nepřímo souhlasí s tím, co zamýšlí církev, když je oddává. Pouhá okolnost, že v žádosti o církevní oddavky jsou také pohnutky společenské, neopravňuje ještě duchovního správce k jejich případnému odmítnutí. Ostatně, jak učí 2. vatikánský sněm, svátosti už liturgickými slovy a obřadními prvky živí a posilují víru,168 tu víru, o kterou se už snoubenci snaží svým pravým úmyslem a která jistě nalezne v Kristově milosti další pomoc a oporu.
Kromě toho, kdybychom chtěli určovat pro připuštění k církevnímu uzavření sňatku nějaké měřítko, které by stanovilo stupeň víry snoubenců, bylo by to velmi nebezpečné. Především by tu bylo riziko nepodložených a diskriminujících úsudků; dále nebezpečí, že by se ke škodě křesťanských společenství vyvolaly pochybnosti o platnosti uzavřeného už manželství a nové, bezdůvodné konflikty ve svědomí manželů. Dále by bylo nebezpečí, že by byly spory nebo pochybnosti o svátostném rázu mnoha manželství bratří a sester, žijících v odloučení od plného společenství s katolickou církví, a to by bylo v rozporu s církevní tradicí.
Když naproti tomu snoubenci přes všechno pastorační úsilí dávají najevo, že výslovně a formálně odmítají to, co zamýšlí církev při sňatku pokřtěných, nemůže je duchovní správce připustit k oddavkám. Je povinen – třebas nerad – vzít na vědomí danou situaci a dát dotyčným na srozuměnou, že za těchto okolností ne církev, ale oni sami zabraňují obřadu, o který žádají.
Znovu se tak ukazuje se vší naléhavostí, jak potřebná je před sňatkem i po něm evangelizace a katecheze, na které se má zúčastnit celé křesťanské společenství, aby každý muž a každá žena, kteří uzavírají manželství, přijali tuto svátost nejen platně, ale i s vnitřním užitkem.