64. Křesťanská rodina oživována a podporována novým přikázáním lásky má hlubokou úctu ke každému člověku, pro každého má pochopení a je ochotna mu pomoci. Vždycky v něm vidí jeho důstojnost osoby a Božího dítěte.
To se má uskutečňovat především mezi manželi a v rodině a k jejich dobru – každodenní snahou o zdokonalování pravého osobního společenství, které je podpíráno a živeno láskyplnou vnitřní sounáležitostí. Ta se pak musí rozšířit na větší společenství církve, v které má křesťanská rodina domov. Díky lásce rodiny může a musí církev získávat stále více podobu domova a rodiny a osvojit si lidštější a bratrštější způsob vzájemnosti a soužití.
Láska se nezastavuje jen u bratrů ve víře, neboť "každý člověk je můj bratr". V každém, zejména v chudém, slabém, trpícím, ukřivděném, umí láska odhalit Kristovu tvář, bratra, který potřebuje lásku a pomoc.
Má-li rodina sloužit člověku v duchu evangelia, musí výrazně uskutečňovat to, co píše 2. vatikánský sněm: "Aby taková služba lásky byla bezúhonná, a to i viditelně, je třeba vidět v bližním Boží obraz, k němuž je stvořen, a Krista Pána, neboť vskutku jemu se věnuje, cokoli se dá potřebnému".163
Křesťanská rodina, když buduje v lásce církev, staví se zároveň do služby člověku a světu a skutečně přispívá k celkovému lidskému rozvoji, jehož povahu shrnula synoda v poselství rodinám takto: "Další úkol rodiny záleží v tom, aby vychovala člověka, schopného lásky, a pěstovala lásku ve všech mezilidských vztazích. Nesmí se tedy uzavírat sama do sebe, ale musí být otevřená pro společnost a být podněcována smyslem pro spravedlnost a starostí o bližního, i smyslem pro vlastní zodpovědnost za celou společnost".164