43. Sama zkušenost společenství a účasti, kterou se má vyznačovat každodenní život v rodině, je prvním a základním přínosem pro společnost.
Vztahy mezi členy rodinného společenství jsou poznamenány a řízeny požadavkem nezištného sebeobětování, které u všech členů a u každého jednotlivého respektuje a podporuje osobní důstojnost jako jediné rozhodující měřítko hodnot. Z toho pramení srdečná příchylnost a setkání v rozhovoru, nesobecká ochota pomoci a velkorysá vůle sloužit druhým i hluboce pociťovaná vzájemnost.
Tak se stává pěstování pravého a hlubokého společenství osob v rodině první nenahraditelnou školou společenského chování, příkladem a podnětem k širším mezilidským vztahům ve znamení úcty, spravedlnosti, dialogu a lásky.
Tímto se stává rodina, jak připomněli synodální otcové, původním místem a nejúčinnějším prostředkem zlidštění a personalizace společnosti. Spolupůsobí svým vlastním a hlubokým způsobem při utváření světa, neboť umožňuje opravdu lidský život, a to především ochranou a sdělováním ctností a pozitivních hodnot. Podle slov 2. vatikánského sněmu v rodině "se stýkají různé generace a vzájemně si pomáhají získat plnější moudrost a sladit lidská práva s ostatními požadavky společenského života".106
Společnost je v nebezpečí, že člověk bude stále více olupován o svou osobní jedinečnost a že se stane "masou", a tím bude sám odosobněný a nelidský. To bude mít za následek tolikeré pokusy o "únik" – například alkoholismus, drogy a také terorismus. Vůči této společnosti má a vydává rodina ještě i dnes značné síly, které jsou schopny vytrhnout člověka z jeho bezejmennosti, uchovat v něm bdělé vědomí jeho osobní důstojnosti, rozvíjet v něm hluboké lidství a zařadit ho do společnosti jako aktivního člena, jedinečného a neopakovatelného.